Let ze Soulu do Aucklandu
je mimo jiné zajímavý tím, že se během 11 hodin přemístíte z 37. rovnoběžky severní
šířky na 37. rovnoběžku šířky jižní. Během té doby skoro nakouknete do Kimova
skanzenu (ze Soulu, který leží jen 56 km od severokorejské hranice, se totiž startuje
na sever) a po otočce na jih letíte přes Japonskou Fukuoku dál dolů přes další zajímavá
místa jako americkou základna Guam, Papuu New Guinea, Šalomounovy ostrovy nebo
osamělý Norfolk Island. Celou dobu vlastně výhradně nad Tichým oceánem a během
jednoho letu překročíte obratník Raka, rovník i obratník Kozoroha.
Věděl jsem, že imigrační úředníci jsou v Aucklandu
přísní, ale že budou chtít zkoumat podrážky trekových bot a zbytky hlíny na
kolíkách od stanu někde od Sázavy, mě stejně trochu překvapilo. Pronájem modrého
Subaru legacy v Apexu jsme vyřídili poměrně rychle, nakoupili zásoby jídla
na pár dní (hlavně rozinek :), znásilnili bankomat z Kiwi Bank a vydali se
po Highway 1 směrem na jih. Auckland, City of Sails, jsme tak pro dnešek nechali
za zády a prozkoumáme ho až těsně před odletem.
Díky zkušenostem z Thajské dopravní džungle jsem se rozpomněl na
řízení vlevo už po pár kilometrech, i tak jsem při přejíždění z pruhu do
pruhu spouštěl vždy nejdřív stěrače a až pak blinkry, umístěné, na rozdíl od
nás, na druhé straně volantu. Zvlněnou krajinou luk a pastvin plných kravských
stád (tak kde jsou ty ovce?) jsme za necelou hodinku dorazili do Thames. Tohle
městečko respektive místní říčku pojmenoval kapitán Cook v roce 1769, prý
mu připomínala Temži. No, asi musel být tenkrát pěkně na mol… Město zažilo
svoji největší slávu po roce 1867, kdy objevení blyštivého kovu rozpoutalo
zlatou horečku. Ještě ve 30. letech mělo město více obyvatel než Auckland, dnes
zde v poklidném provinčním tempu žije necelých 7 tisíc lidí.
Prošli jsme tu jedinou ulici lemovanou domy a obchody vystřiženými jak z filmů
divokého západu, popovídali s velmi přátelskými místními ve fast/slow
foodu, kde jsme se snažili smaženými hrůzami přehlušit hrůzu dvoudenního
stravování z letadla a pak pokračovali dál na sever na poloostrov
Coromandel po klikaté silničce podél pobřeží.
Už po asi 15 kilometrech jsme zakotvili v motelu SeaSpray, který své
časy slávy má už také asi za sebou, ale příjemní lidé, kteří ho vedou a výhled
na 20 metrů vzdálený příboj oceánu nás nenechal na pochybách, že pro dnešek je to
ideální místo, kde srovnáme těla po dvou prosezených nocích a hlavu s časovým
posunem. První se celkem daří, to druhé už míň - je totiž půl třetí ráno když
píšu tyhle řádky….
