#9 – Po Surf Highway do Wellingtonu

Pohledná slečna na recepci v kempu na Oakara Beach včera odpoledne říkala, že prý ráno nemusíme pospíchat. Prý „easy, take your time“… Asi tušila z předpovědi, že nám ráno počasí připraví další zkoušku pozitivního myšlení. Večer jsme se radovali, jak jsme konečně usušili stany, ale ráno to bylo durch na novo. Dokonce jsme se na balení stanů svlékli do plavek, abychom šaty ušetřili té vodní spouště.

Po deváté jsme se rozjeli po Surf Highway 45 a začali objíždět Mt. Taranaki proti směru hodinových ručiček podél pobřeží Tasmanského moře dolů na jih. Do jedenácté jsme tu a tam odbočili ze silnice a vždy po asi dvou třech kilometrech zvědavě nakoukli na několik surfařských pláží s opravdu slušnými vlnami. Přestože sobota, tom dešti samozřejmě opuštěných, navíc i trochu depresivních tím, jak je na nich většinou černý písek, soudím také sopečného původu.

V 11 hodin přestalo konečně pršet a i Mount Taranaki na chvíli vykoukla zpoza mraků. Jakoby si nás na poslední chvíli chtěla aspoň trochu udobřit. Udělali jsme pár amatérských snímků z dálky a pokračovali dál přes městečka a osady nejroztodivnějších maorských názvů – Opunake, Parikaha, Hawera – až do Whanganui. Tohle 40-titisícové město nás velmi mile překvapilo krásnou Victoria Avenue s půvabnou architekturou v britském koloniálním stylu. Leží na stejnojmenné řece, která je sjízdná skrz Národní park z Tamarunui do Pipiriki – 5-tidenní cesta na kánoi patří mezi novozélandské Great Walks a na nás musí počkat někdy do příště :(.

Po obědě jsme pokračovali dál na jih směrem na Ugrazugu. Tu byste ale v mapách sotva hledali. Matěj s Aničkou si totiž utahují z Lindy už několik dní, že Wellington se maorsky řekne Ugrazuga a v našem autě se to už nějak za ty 3 dny zažilo…

Někde nad Palmerstonem jsem přišel o 10 dolarů. Vsadil jsem se s Aničkou, že si do 10 minut nezapamatuje název hory, kterou jsme zrovna míjeli a ona to k mému překvapeni dala. Konečně můžete to, tentokrát už bez dolarové odměny, zkusit sami. Hora se jmenuje Taumatawhakatangihangakoauauotameteaturipukakapikimaungahoronukapokaiwhenuaktinatahu.

Po páté jsme dorazili do Wellingtonu. Přivítal nás tak silný vítr, že dvoulitrové plné lahve se samy kácejí ze stolu. Je zima, 18 stupňů ale také svítí slunce a hlavně že chvíli neleje. Poprvé zakotvíme na jednom místě na dva dny, takže se zítra ráno vyhneme už rutinnímu balení našeho cikánského ležení. V plánu máme strávit den ve městě a v pondělí pak už hurá trajektem na jižní ostrov.

#8 – Kolem Mount Taranaki...

Mount Taranaki je 2518m vysoká sopka naprosto pravidelného kruhovitého půdorysu. Když horu James Cook zahlédl v roce 1769 ze své lodi Endeavour, pojmenoval ji Mount Egmont po svém admirálovi, ale oficiálně se dnes vrátila k svému původnímu maorskému názvu. Po Egmontovi se tak stále jmenuje aspoň národní park, který vznikl již v roce 1900 (druhý nejstarší na NZ) v poloměru zhruba devíti kilometrů od vrcholu hory.

Nástupním místem pro vrcholový výstup je ve výšce 945m North Egmont visitors center. V tomhle místě naprší ročně v průměru 7200 mm srážek a i dnešní den to bohužel potvrzoval dostatečně. Absolutní rekord je z roku 1998, kdy napršelo 10,6 metru vody a dokonce 46cm za jediný den! Hora je totiž první na ráně co se týká zachytávání vlhkých západních větrů z Tasmanského moře. Dochází zde k speciální formě kondenzace, jejímž výsledkem je déšť v podobě miniaturních ale velmi hustých kapek – takový permanentní slabý ale vytrvalý déšť, který vás za chvilku promočí až na kost. Dost bylo údajů z meteorologie – snad jeden na závěr, že průměrná teplota na úpatí hory u oceánu je 13 C, průměrná teplota na vrcholu je ale jen mínus 1 stupeň! Antarktické rychle se měnící mikroklima kdy sněžení není výjimkou ani uprostřed léta.

Ráno nebylo moc kam pospíchat. Dosušili jsme v poklidu pár věcí, které neustály noční průtrž mračen, zabalili za stálého deště stany a vyrazili autem asi 30 km k Dawson falls. Vodopád se nacházel asi ve výšce 900m na jížním úpatí Mt. Taranaki a vedla skoro až k němu velmi klikatá jednoproudá silnice. Od návštěvnického centra jsme vyrazili na dva přibližně hodinové okruhy – první Kapuni Loop Track kolem vodopádu a druhý Wilkies Pool s Loop, který stoupal výš po úbočí hory proti proudu řeky valící se po skalách do údolí. Obě cesty vedly hustým deštným lesem a byly perfektně upraveny a značeny. Přestože přestalo dokonce na chvíli pršet, šance, že by hora aspoň na chvíli vykoukla z mlžného oparu byla skoro nulová.

Přesunuli jsme se o asi 70km dál a tentokrát stoupali k hoře ze severu do již zmíněného North Egmont. Dozvěděl jsem se, že erupce sopky se opakují zhruba každých 300 let a poslední erupce byla už v roce 1755. Tak jsme tu holt o trochu dříve…

Výstup na horu z tohoto místa zabere 8-12 hodin podle podmínek a ročního období, vrcholové partie jsou zejména v zimě poctivé lezecké terény a na hoře často trénoval i Edmund Hillary.

V pozdním odpoledni nás neustávající déšť doprovodil až do pobřežního asi 50-tisícového města New Plymouth. Nedalo se nic dělat, znovu jsme vytáhli bundy a pláštěnky a vyrazili trochu prozkoumat centrum. Dvě dlouhé ulice lemované dvoupatrovými domy – v přízemí vždy obchody, bary, restaurace, úřady. Přístřešky přesahující nad chodník poskytovaly ochranu před deštěm, který ale přece jen pomalu ustával. Podél oceánu vedla skrz město krásně upravená asi 10km dlouhá Coastal Walkway, využívaná k procházkám i sportování. Docela hezké město, ale že by údajně nejlepší středně velké město k žití na světě, jak jsem se někde dočetl, to asi zase nééé :).

Po dokoupení zásob jsme vyrazili na jih podél oceánu po tak zvané Surf Highway 45. Stokilometrový úsek prý nejlepších pláží na surfování na celém Zélandu! Hned asi po 10 kilometrech jsme zakotvili na noc na jedné z nich - Oakura Beach a ještě stihli okouknout, jak na vlnách řádí místní kluci…