Den 6 – Přes Pico Ruivo na Pico Areeiro a zpět

Madeirskou klasiku na dva nejvyšší vrcholy ostrova jsme odkládali už pár dní, až bude lepší počasí. To ale jaksi nepřichází. V noci opět lilo. Ráno už sice neprší, ale je pořád ještě zataženo a nahoře v horách i mlha hustá tak, že by se dala krájet. Moc toho dnes asi neuvidíme. Nevadí, jdeme na to!

Teda vlastně spíš jedeme. Krátce po desáté vyrážíme autem do Achada do Teixeira, výchozího místa pro trek označený příznačně jako PR1. Achada do Teixeira se nachází ve výšce 1599m. My dole v Santaně bydlíme ve výšce 500m. Cesta nahoru autem na poslední parkoviště měří skoro 11 kilometrů a trvá serpentinami 17 minut.

Pokud i tady platí, co 100 výškových metrů, to jeden stupeň Celsia dolů, tak bude nahoře, až zaparkuju, docela pěkná kosa! Než se rozjíždím, koukám na teploměr v autě, který ukazuje venku 19 stupňů.

“No to bude nahoře tak osm!”

Pak přesměrovávám svůj pohled do zpětného zrcátka na obě dcerunky. Sedí spokojeně na zadním sedadle a jsou oblečeny, jako kdybychom vyráželi na pláž. Ajaj, no uvidíme….

A taky že jo! Nahoře byla pořádná kosa a ještě k tomu fučel vítr. Tak tohle fakt nepůjde. Sedáme zpátky do auta a jedeme přibalit další vrstvy. Pro jistotu přidávám do auta dlouhé kalhoty i já. Tahle otočka nám zabrala 40 minut. V 11 hodin konečně vyrážíme na tůru.

Z parkoviště vede nejdříve 2,3km dlážděný chodník až do sedla pod Pico Ruivo, nejvyšší horu ostrova, vysokou 1862 metrů and mořem. Fučí vichr zprava. Během pěti minut mi odlétá kšiltovka co se mnou vydržela před měsícem celé Pyreneje. Neměl jsem nejmenší šanci ji zachytit. Viděl jsem ji ještě letět tak 20m přes převis dolů vlevo do údolí a pak se mi nenávratně ztratila. Chtěl jsem se po ní vrhat bezhlavě po hlavě, ale dcerky mě pevně zadržely :).

Vylezli jsme na vrchol Pico Ruivo a spolu s davy čekali, zda se rozpustí aspoň na chvíli mlha a umožní zamířit miniobjektivy mobilů někam do údolí. Tu a tam na okamžiky přece jen probleskly výhledy směrem na jížní stranu ostrova. Nacvakali jsme také pár fotek a sešli zpátky do sedla. Potkali jsme tam už potřetí zájezd Moraváků, co s námi přiletěli v pátek stejným letadlem. Už se zdravíme jako staří známí.

Oni vyšli ráno výrazně dřív než my. Autobusem se vyvezli na Pico Areeiro a odtud pokračovali pěšky až sem pod Pico Ruivo, kde jsme se teď potkali. Tenhle nádherný trek měří sice jen 5,4km, ale celkové převýšení je 850 metrů. My na rozdíl od nich půjdeme tam i zpět.

Nejdříve jsme zklesali do 1500 metrů. Cesta se klikatila úbočím hor a místy už vedla po úzkých římsách vytesaných ve skále. Pořád ale vedla po chodníku vyskládaném z placatých kamenů a byla v celé délce jištěna dvojitým ocelovým lanem ve výši zábradlí. Jeden pán to nazval feratou pro vozíčkáře. Ano, nebylo to zrovna citlivé, ale fakt je, že to vystihovalo jak dokonale tu je stezka upravena. Neznám žádné jiné pohoří, kde by takto exponovaná cesta byla zároveň tak precizně jištěna. Ani nechci domýšlet, kolik to muselo stát energie, času i peněz.

Cesta vedla velmi exponovaným terénem. Často jsme šplhali nahoru a dolů po strmých schodech nebo žebřících. Jak jsme se blížili k Pico Areeiro (1818m), museli jsme projít i celkem pěti tunely skrz skalnaté masívy. Dva byly krátké, dva dlouhé přibližně 100 metrů a ten nejdelší asi 200 metrů. Světlo na konci všech tunelů bylo vidět, a tak se to nechalo zvládnout i bez rozsvícených čelovek.

Na posledním kilometru vedla cesta místy po velmi úzkém hřebenu. Neměl víc než dva metry šiřky. Po obou stranách byly hluboké srázy a tak jsem i já byl rád, že jistící lana byla už po obou stranách. Vůbec jsem se nestyděl se jich občas přidržovat.

Na Pico Areeiro se dá od jihu vyjet autem. To trochu degraduje to úsilí, které musí člověk vynaložit, aby se tam doplahočil ze strany severní. Na vrcholu je kromě restaurace také astronomická observatoř s velkým dalekohledem.

Klára s Lindou se oddělily někde za půlkou cesty, a tak jsme pokračovali jen sami dva s Aničkou. Matěj nás opět jistí jen z tepla domova. Noha mu zatím moc pohybu nedovoluje.

Zpátky už jsme věděli, co nás přesně čeká, a tak jsme to s Ančou trochu napálili. Těch 8 kilometrů jsme dali za hodinu a půl. Ve skalnatém terénu, po úzkých římsách a v prudkých komínech s vysokými stupy a žebříky to byl myslím velmi slušný výkon.

Tahle etapa se asi nedá vynechat, když člověk přijede na Madeiru s cílem trekovat. Tam a zpět měří 18 kilometrů a pokud je umocněna výhledy, rozhodně stojí za zařazení do plánu cest! Bez ohledu na to, že v horách určitě nebudete sami. Nápad jako vy mají denně stovky dalších lidí.

Den 5 – Na Orlí skálu a pobřežím do Sao Jorge

Tak se nám to tady trochu zamotává. Matěj večer znovu vyběhl až na Pico Ruivo. V tom lijáku nám to všem přišlo trochu přes čáru. Kdyby se nic nestalo, tak to přejdeme bez řečí. Ale ono se stalo. Asi kilometr před cílem, vlastně už skoro „doma“, mu to na šotolině podjelo, hodil kotoul a při něm padla kosa na kámen. Teda ne kosa, ale koleno. Ještě s tím doběhl domů, ale víc už to nešlo. Kůže mu visela odtržená dolů a z kolena čouhala obnažená čéška.

„Kamaráde, tak to je na šití. Pojď si to vymejt a jedem...“

Naštěstí urgentní příjem na středisku v Santaně zavíral až v deset večer. Lékař, co měl službu už byl v riflích v civilu. Ale když tu ránu viděl, hodil na sebe znova plášť a tu čéšku Matějovi šesti stehy přikryl.

„No pain, no pain?“ byla jediná doktorova komunikace v angličtině, když to zašíval. Ale zaplať Pánbůh za to. V lékárně jsme přibrali balení antibiotik.

„Tak a teď si můžeš dát nohu na špalek a kochat se výhledem z okna frajere!“

Myslím, že ho to v noci docela bolelo. Všichni jsme si ráno trochu přispali a jen ve čtyřech bez Matěje začali plánovat výlet na dnešní den.

„Hele doposud jsme chodili jen rovinky podél levád. Když nás dneska nebude Matěj zdržovat, tak bychom mohli dát konečně nějaký pořádný kopec, co vy na to?“ nadnesl jsem dámské části výpravy.

Můj pokus o humor se nesetkal s úspěchem. Přesto jsme vyrazili ze Santany směrem na Porto de Cruz zase jinou klikatící se úzkou silničkou. V údolí jsme odbočili vlevo na Penha de Águla a po kilometru do prudkého kopce přistáli v malé vesničce na úpatí Orlí skály. Ta se tyčí do výšky 590 metrů nad mořem.

Zaparkovali jsme a vyrazili přes políčka a zahrádky místních zemědělců nahoru. Čekalo nás 440 metrů převýšení na vrchol. Cesta vedla velmi úzkou pěšinou. Nejdříve místy po holé skále, horní dvě třetiny už vedly lesem. Prodírali jsme se kapradím, ostružiním i bambusovými porosty. V horních partiích je vystřídal eukalyptový les. Příležitostně jsme se sytili dozrávajícími ostružinami a využívali pauzy k otáčení dozadu a k výhledům na oceán.

Vrcholu jsme dosáhli za hodinu a půl svižné chůze. Cestou jsme potkali jen skupinu francouzkých turistů a jeden německý pár. Dali jsme jen lehkou svačinu v podobě několika nektarinek a otočili se na sestup. Dolů to šlo o poznání rychleji. Museli jsme však být opatrní, protože hliněný terén byl po dešti mazlavý a velmi kluzký.

Ve spodních partijích Orlí skály rostlo divoké víno. Některé hrozny se už vybarvovaly pěkně do modra. Vyzkoušeli jsme je a chutnaly opravdu sladce. Pár jsme jich natrhali i na pozdější svačinu, naskákali jsme do auta a vyrazili asi 15km na západ po severním pobřeží směrem na Sao Jorge.

15km v místních podmínkách zabere víc než půl hodiny. Ta stoupání a klesání jsou brutální. Jednička a dvojka jsou najčastěji používané rychlosti. Odbočili jsme na Calhau a po dvou kilometrech dojeli až na úroveň oceánu.

Tohle místo bývalo v dávných dobách významným ostrovním přístavem. Do moře se zde vlévá sladkovodní říčka a i údolí je vcelku otevřené do vnitrozemí. Dnes jsou zde pouze dva domy, dvě zříceniny, starý kamenný most a umělé sladkovodní jezírko oddělené od oceánu hrází z přírodních valounů. V něm se koupalo pár nadšenců co si dávali pauzu během tůry.

Dali jsme si rychlý oběd na pláži a vydali se na pobřežní stezku směrem na Sao Jorge. Cesta se rychle zaryla do skály a nastoupala tak třicet, čtyřicet metrů nad hladinu. Byla úzká tak dva metry a dlážděná přírodními kameny. Historicky plnila roli spojnice do okolních osad k dopravě zboží z přístavu. Dnes ji od srázu dolů k hladině oceánu odděloval jen tu a tam porost křoví a bambusu. Asi po kilometru a půl jsme se museli otočit, protože dál byla cesta nebezpečná. Visuté mostky byly poničené příbojem a pokračovat by bylo za hranou rizika. Turisté to otáčeli všichni. Dál jsme viděli projít jen několik místních rybářů.

Vrátili jsme se tedy k autu a s malou zajížďkou přes Sao Jorge jsme směřovali zpět do Santany. Museli jsme ještě stihnout zavést Matěje do nemocnice na převaz.

Když bude zítra konečně rozumné počasí a nebude pršet, vypravíme se v Matějovo stopách na Pico Ruivo a Pico Arieiro tentokrát my. Budeme opatrně našlapovat a asi i dolů půjdeme pomaleji než tempem 3:30 na kilometr...