#7 – Světem zapomenutá cesta...

Slovy klasika - chčije a chčije! Je půl třetí ráno, doma za dvě hodinky začnou chodit čerti a tady se honí všichni čerti po obloze taky. Kontroluju, zda nám někde neprotékají stany a kdy už jsem vstal, tak přidám pár postřehů ze včera….

Ráno se v horách honil vítr 60-70 km/h, a tak z přechodu mezi sopkami Tongariro a Ngauruhue opravdu sešlo. Vyrazili jsme alternativně na okruh k Taranaki falls a Lower Tama lake. Cesta vedla zvlněnou náhorní plošinou, patrně bývalým lávovištěm porostlém místní alternativou kleče – nejrůznější keře, místy juka, hodně lišejníků. Cesta překonávala různé soutěsky a byla výborně značená. I přes ne úplně dobré počasí nás překvapilo na trase docela hodně lidí, co šli určitě vícedenní přechody. Lower Tama lake byl vlastně pravidelný kráter kruhovitého tvaru, stěny od hladiny stoupaly kolmo ještě dobrých 80 metrů do výšky. Zpáteční cesta vedla většinou soutěskou Whakapapanui creek kolem asi 20m vysokých vodopádů. Bůh nás vyslyšel aspoň na chvíli a vyjasnil na 10 minut oblohu na tolik, že jsme viděli celý zasněžený masív Mount Ruapehu (2797m), pravidelný kornout Mount Ngauruhoe (2291m) na druhé straně náhorní plošiny, která si „zahrála“ Mt. Doom v Pánu prstenů i Tongariro – stále aktivní sopku, naposledy vybuchnuvší v roce 1926.

Před odjezdem z národního parku jsme ještě nastoupali autem 6km po Bruce Road až do lyžařského střediska těsně pod Mt. Ruapehu. Zde se nacházelo asi 6-8 lanovek a zhruba 20 chat rozházených mezi lávovými poli – nikde žádný porost, jen tak trochu neutěšená měsíční krajina. Zaujali mě na mapách i všude nákresy míst, kam se doporučuje uchýlit v případě, že se svahem dolů žene láva. Nevím jak často se to stává, ale v přaskáčích to může být docela adrenalin.

Odpoledne jsme se vydali na asi 200 km dlouhý přejezd na západní pobřeží do města Stratford, který leží pod nádhernou horou Mt. Taranaki, která si pro změnu zahrála Fuji v Posledním Samurajovi s Tomem Cruisem. Podle dosavadních zvyklostí jsme si mysleli, že to bude maximálně dvouhodinová brnkačka. To jsme se ale šeredně spletli.

40 km do Taumarunui to ještě docela „odsejpalo“, ale co přišlo pak mi vyrazilo dech. Odbočili jsme na State highway 43 a po dvou kilometrech u cesty cedule – žádná benzínka dalších 152 km! Po dalším kilometru další cedule a na ní – Welcome to World forgotten Highway! Silnice se výrazně zúžila tak na úroveň naší čtyřkolské výpadovky a nabrala výrazně na klikatosti. Ubylo postupně obydlí, přibylo ovcí, strmých zelených údolí a hlavně nekonečných zatáček. Chvíli jsem je počítal – vycházelo to tak na 15-20 zatáček na kilometr, takže na konci cesty jsem odhadl, že jich bylo dohromady určitě kolem dvou tisíc! Docela jsem si dneska zařídil… I Linda zvládla jeden logický blinkací manévr bravurně, když skoro za jízdy vystoupila z auta a vrhla obsah svých útrob mimo zadní sedačky, což jsme opravdu s povděkem kvitovali my všichni ostatní.

Zhruba po 60 kilometrech zmizela silnice úplně. Přejezd hlubokou soutěskou defakto korytem řeky se zúžil na šířku jednoho auta a povrch se změnil na štěrk, bláto a kamení napadané z okolních podmáčených svahů. Rychlost se snížila na maximálně dvacítku. Za celou štreku jsme potkali proti pouze 30 aut, takže s vyhýbáním nebyl zas tak velký problém. Kolem dokola byla hustá neprostupná buš – trochu nám ta oblast připomínala hory v severním Thajsku kolem Chiang Mai.

Zhruba ve dvou třetinách trasy jsme dorazili do Republic of Whangamomona. Tohle městečko má asi 170 obyvatel. V roce 1988 se místní rozhádali s oblastní samosprávou, které podléhali a vyhlásili nezávislost. Hotel, Post Office a asi už nefunkční General Store - toť vše nač jsme zde narazili kromě nějakého car servisu plného tak 30 let nefunkčních povozů všeho druhu. Na ceduli před městem byla neodolatelná výzva k přistěhování a přispění k rozšíření místní populace – opravdu lákavá nabídka. V hotelu prý vystavují místní pas na počkání :).

Večer jsme rozbalili ležení v kempu ve Stratfordu – chvíli to vypadalo, že se počasí umoudřuje a snad i Mt. Taranaki vystoupí z oblak a odhalí svou krásu. Teď to tak rozhodně nevypadá, necháme se překvapit ráno.

#6 – Z Taupo a Huka Falls do Tongariro NP...

Ranní pohled na oblohu nevěstil nic dobrého a už do balení stanů nám začali ze shora lehce kropit.

Auto jsme po snídani odstavili na okraji Taupo, kde se skáče Bungy jumping asi z 50-metrové výšky nad hladinu Waikito river. Žádné odvážlivce jsme tam však po ránu nezastihli. Odtud jsme vyrazili podél řeky na sever necelé 3 km k Huka falls. Cesta lemovala kaňonovitý břeh a tak stoupala do kopců a místy zase padala až k říční hladině. Waikito river je z hlediska energie pro Zéland velmi důležitá – „pomáhá“ vyrábět 15% celkové energie. Řeka zásobuje vodou 8 hydroelektráren, její vodu využívají na chlazení i 2 geotermální a jedna elektrárna termální.

Samotné Huka falls jsou sice vysoké jen 10 metrů, ale voda ze široké řeky se v nich musí vměstnat do asi jen 15 metrů široké a 150 metrů dlouhé soutěsky, kterou se valí 22 000 kubíků vody za vteřinu. Docela impozantní rachot.

Pokud sem někdo zavítáte, mám pro vás skvělý tip. Asi v třetině stezky z Taupo do Huka falls sbíhá do řeky z pravé strany potok, který je přemostěn dřevěnou lávkou. Pod ní jsou dvě tůně, které byste neměli minout. Voda v nich měla odhadem tak 40-45 stupňů. Čím dál od říčního koryta, tím víc byla voda horká a nedalo se v ní vydržet. Naopak dole u řeky se míchala s říčním proudem, takže to bylo jako v sauně. Dole od nohou ledová tříšť a nahoře skoro opaření. Paráda!

Mezitím se bohužel vydatně rozpršelo. Dali jsme rychlý oběd, jehož hlavním cílem bylo ne nasycení ale usušení a opustili jsme Taupo směrem na jih po východním břehu jezera. Samotné jezero je největší na celém Zélandu. Formovat se začalo přibližně před 300 000 lety vulkanickou činností a vlastní kaldera vznikla masivní erupcí a propadem sopky Oruanui pře 26 000 lety. Při výbuchu bylo přemístěno víc jak 750 kubických kilometrů materiálu a sopečného popela. Pro srovnání to je asi 100 víc než při výbuchu Krakatoa.

Jezero a řeky kolem jsou také vyhlášenou Mekkou rybářů pstruhařů. Voda v jezeře je opravdu průzračná a svoji velikostí víc připomíná mořský záliv. Však také nelze dohlédnout na druhý břeh a na hladině jezera lze už pozorovat zakřivení zemského povrchu. Ročně se zde uloví až 30 tisíc pstruhů, hlavně hnědých a duhových.

My trochu nestylově nakoupili ryby na večeři v Parkn’Save a začali stoupat do národního parku Tongariro. Ten vznikl už v roce 1887 jako čtvrtý nejstarší národní park na světě. I krajina se výrazně proměnila – zelené členité pastviny vystřídala s rostoucí nadmořskou výškou keřy porostlá náhorní plošina plná suchých i popadaných stromů. Trochu to připomínalo Šumavu před lety v místech kůrovcové kalamity.

Naším cílem dneska bylo lyžařské centrum Whakapapa Village na úpatí hory Ruapehu. Bohužel počasí se neumoudřilo, ba naopak. Prognóza na zítra nahoře v horách je silný vítr 50 km/h, a tak z přechodu Tongariro Alpine crossing – prý nejhezčího jednodenního výletu na celém Zélandu - nebude asi nic. I v Informačním centru nám sdělili, že se komerční výlety na zítra ruší. V tom lijáku se nám ani nechtělo stavět stany, a tak jsme na noc pronajali dřevěnou prostě zařízenou kabinu.

Skládáme teď večer v teple účty dnešního dne – promočené oblečení, nefungující stěrač u auta a ztracená Aničky podprsenka (ve vší počestnosti někde ráno u termálního jezírka :). Uvidíme co přinese čtvrtek…