#13 – Kolem Buller river do Punakaiki NP

Ráno mě vzbudilo bubnování na stan. Myslel jsem, že je to opět déšť, ale spletl jsem se. To se jen stovky mušek snažily dostat přes stanovou celtu dovnitř. Přemluvilo mě o půl sedmé sluníčko a modré nebe, abych přece jenom vstal. Oblékl jsem se od hlavy až k patě jako včelař v sebeobraně před všudypřítomnými sandflies a vyrazil na Honeydew track podél jezera Rotoiti. Pohled na tvrdě spící omladinu mě ujistil, že mám určitě dobrou hodinku jen pro sebe.

Voda z ledovcového jezera byla teplejší, než jsem předpokládal a opravdu po chvíli přilákala pár odvážlivců k ranní koupeli. Na stezce podél vody byly dřeviny a rostliny označeny, a tak jsem měl možnost dovzdělat se v botanice i angličtině – převažovaly beech trees, crown ferns, fivefinger trees a stinkwoods.

Stany jsme přenesli od lesa na louku, ponechali je na pospas slunečním paprskům a popojeli na snídani na pláž. O zbytky jsme se podělili s kačenama a vystoupali autem asi 4 km po štěrkové cestě na Mt. Robert odkud byl výhled na celé jezero, okolní horské hřebeny i samotné městečko St. Arnaud.

Sjeli jsme rychle dolů a začali následovat klikatící se Buller river, což nám vydrželo po většinu dne až na pobřeží Tasmanského moře u města Westport - víc než 150 kilometrů. Než jsme opustili Nelson NP, udělali jsme ještě 15-tikilometrovou zajížďku k jezeru Rotoroa, které bylo ještě opuštěnější než Rotoiti – místo jako stvořené pro poustevníky a dobrodruhy.

V Murchinsonu jsme pro jistotu dobrali plnou nádrž, protože okolní pustá krajina napovídala, že potkat benzínku co 100 kilometrů bude ještě možná luxus. Předpoklad potvrdila i zvýšená cena benzínu. 14 km západně od Murchinsonu jsme zastavili u nejdelšího visutého mostu na Zélandu. 110 m dlouhá lávka na 4 lanech přemosťuje White Creek v místech, kde býval zlatokopecký kemp někdy po roce 1870. Vyzkoušet rejžování zlata je tam možné ještě dnes.

Druhou zajímavostí místa je fakt, že bylo v roce 1929 epicentrem silného zemětřesení o síle 7,8 Richterovy stupnice. Změny v krajině jsou patrné dosud.

Pokračovali jsme dál soutěskou řeky Buller, jejíž peřeje byly pro rafting jako stvořené. Silnice se místy zakousávala do okolních skal tak, že nebyla víc jak 3 metry široká. Míjeli jsme další pozůstalosti z doby zlaté horečky – staré doly, zrezivělou techniku, ruiny a hřbitov městečka Lyell nebo dnes pro mountainbiky upravenou Old Ghost Road.

Kolem jedné jsme dosáhli rozbouřeného skalnatého pobřeží poblíž Cape Foulwind. Na tomto místě zakotvil Abel Tasman 14. Prosince 1642, když den před tím poprvé spatřil břehy dnešního Zélandu. Od majáku lemuje skalnaté pobřeží stezka asi 3 km dlouhá až do Tauranga Bay, kde se proti ostrůvku Wall Island nachází početná kolonie tuleňů. Váleli se líně na balvanech a díky svým mimikry splývali dokonale s okolním pobřežím. Člověk by skoro nevěřil, že dokáží plavat až rychlostí 30 km/h, potápět se až do hloubky 250 m a vydržet pod vodou i 11 minut.

Poslední dnešní zastávkou byl o 50 km jižněji Národní park Punakaiki. Jeho největší zajímavostí jsou tak zvané palačinkové skály (Pancake Rocks). Silný permanentní příboj tu po staletí omývá vápencové vrstvené skalní útvary a za tu dobu tu vytvořil pozoruhodné skalní město, které lze pozorovat pouze z teras vysoko nad pobřežím. Rozhodli jsme se je prohlédnout, přestože déšť výrazně zesílil. Než jsme se vrátili zpět, nezůstala na nás niť suchá.

A tak jsme pro dnešek vzdali pokračování v cestě i stavění stanů a pronajali na nejbližší pláži suchou kabinu na přespání a hlavně usušení.

#12 – Dva dny na Abel Tasman Coast Track...

10.12.2013

Poslední dva dny jsou zatím absolutním vrcholem toho, co jsme za poslední dva týdny zažili. Ráno jsme nejdříve přebalili potřebné vybavení z auta do krosen, protože nocovat plánujeme někde na cestě v Národním parku Abel Tasman. Relativně brzo ráno (trochu drsněji jsem dnes ostatní povykopával ze stanů už v sedm…) jsme vyrazili do Motueky, zaregistrovali se na cestu do parku a popojeli dalších 30 km do Marahau, kde začíná 51 km dlouhý pobřežní track – jeden ze zélandských Great Walks, který celý zabere podle tempa 3-5 dní.

Vyšli jsme po jedenácté s plnou polní - oba stany, spacáky, karimatky a jídlo i vodu na dva dny. Matěj s Lindou měli malé denní batohy a tak jsme většinu bagáže rozložili mezi mě, Kláru a Aničku. Cesta začala po zahřívacích dvou kilometrech v Sandy Bay nabírat výšku, ale po chvíli se ustálila tak 50 výškových metrů nad hladinou a jen přirozeně kopírovala hustou neprostupnou buší výběžky pevniny v nekonečných zákrutách - jedna jako druhá. V nejužším místě každé zátočiny byl většinou most přes malý potok, který sbíhal z prudkých svahů dolů do moře. Po pravé straně jsme brzy měli výhled na Fisherman Island a větší Adele Island, kolem kterých brázdily hladinu desítky lidí na žlutých mořských kajacích.

Pomalu přicházel příliv a prázdné písčité mělké pláže se znovu pozvolna začaly zaplňovat vodou. Sledovat odliv a příliv je v Abel Tasman hodně důležité. Nejen pro to, že rozdíl hladin činí někde až 6 metrů, ale protože asi na pěti místech lze cestu překonat pouze dvě hodiny před a dvě hodiny po odlivu. Pokud to netrefíte, musíte dlouhé hodiny čekat, v tom lepším případě se vydat na okliku přes kopce. Na celé trase je asi 19 míst na přenocování - přestože jsme ráno už nemohli rezervovat nocleh v Pukatea Bay (kemp už byl obsazený), moc lidí jsme na trase nepotkávali.

Stavěli jsme pouze na fotografování (takže skoro pořád :) a na pití, takže jsme pochodovali oproti časovému plánu v asi 20 minutovém předstihu. Míjeli jsme spoustu malých pláží, které lákaly ke koupání, ale rozhodli jsme se dojít až do Anchorage Bay. Hodinu před cílem se cesta začala zase zvedat, což se mimo jiné projevovalo čůrky potu na mém čele. Vlivem horka i v důsledku 16-kilového závaží na mých bedrech, a to zrovna v okamžiku, kdy Linda zpívala už podesáté asi pod vlivem Santa Klause v supermarketu „nesu nesu koledu, upad jsem s ní na ledu…“. No, trochu ledu by se v té chvíli docela hodilo.

V Anchorage jsme našli pěkné malé jednoduše zařízené kempoviště v zátoce v samé blízkosti asi 400 metrů dlouhé písčité pláže. Vykoupali jsme se, přestože voda byla výrazně studenější než na severu na poloostrově Coromandel. Když odjeli v podvečer komerční kajakáři a všechna Watertaxi, osaměli jsme v opravdu panenské přírodě. Bez dětí jsme ještě vyrazili na asi hodinu a půl dlouhý okruh pře Pukatea Bay na Pitt Head Lookout, odkud byl výhled dál na track do zátok Torrent Bay a Bark Bay.

---------------------------------------------------------------------------------

11.12.2013

Linda měla dneska obzvlášť divoké sny, a tak jsem se po asi deseti kopancích, co jsem obdržel ještě do půlnoci, rozhodl, že půjdu spát pod hvězdy ven. Obloha se úplně vyjasnila a Jižní kříž zářil přímo nad hlavou. Vedle mě se tak dva tři metry uvelebilo na noc asi pět kačen, tak jsem měl o dobrou společnost až do rána postaráno.

Přestože ráno nebylo kam pospíchat, vypakovali jsme se docela rychle. Holt už v tom neustálém balení máme zase praxi a každý ví, co je jeho práce. Před půl desátou jsme mírnou oklikou vyrazili na zpáteční cestu. Hned v prudkém stoupání za první pláží se od nás děcka odpojily a následující 4 hodiny jsme je už neviděli. Těch 12,8 km zpátky zvládli za neuvěřitelné dvě a půl hodiny i s bagáží a u auta byly o tři čtvrtě hodiny dříve než my. Měly z toho radost, my už menší, protože v jejich báglech bylo všechno jídlo na zpáteční cestu! Naštěstí jsme měli aspoň jednu láhev vody a v nouzi vyhrabali někde zapomenutou konzervu tuňáka, kterého jsme spráskli jen tak…prostě neplánovaná dietka.

Odpoledne jsme se začali přesouvat. Nejdříve asi 50 km do Richmondu, kde jsme doplnili zásoby na další dny a pak asi 120 km do Nelson National Park směrem na jih do hor do vnitrozemí. Během chvilky jsme se opět ocitli v území nikoho. Kličkovali jsme pustou neobydlenou krajinou místy zalesněnou, místy plnou kopcovitých pastvin posetých ovcemi ze zřídka roztroušených farem.

Potkávali jsme maximálně trucky plně naložené dřívím z rozsáhlých vytěžených oblastí, na mnohých byl však už znova vysázen mladý jehličnatý les. V St Arnaud, horském středisku na břehu jezera Rotoiti obepnutého horskými masívy jako někde ve Švýcarsku, jsme zakotvili v Kerr kempu v Travers Valley. Zatím nejlevnější cena za nocleh tady odpovídala tomu, že nás teď už dobré tři hodiny otravují tisíce malých mušek - sandflies. Možná prvně v životě se mi tak dneska podařilo zabít sedm much jednou ranou.

#11 – Přes Cookův průliv na Jižní ostrov...

Někdy se opravdu vyplatí být dochvilný. Třeba jako dneska když jsme dorazili k terminálu trajektu a zjistitli, že nesprávnému. Bohužel byl společnosti Interislander a my měli jet s konkurenční Bluebridge Ferry. Ale stihli jsme to nakonec v pohodě.

Ráno jsme zabalili věci do auta tak precizně, že jsme všichni trpěli pocitem, že nám něco chybí. I Katka Herdová by z nás dneska měla radost J. Každé ráno totiž důsledně vyplníme každou dutinu, kterou v Subaru tomuhle autu ponechali.

Po deváté jsme vyjeli podél moře směrem na jih na Eastbourne po opačné straně zálivu. V prudkých zalesněných svazích jsme obdivovali jednoduché domy na nádherných místech s výhledem přes přístav na Wellington někde v dálce. Dokonce jsme objevili dům, ke kterému se dalo dostat pouze privátní lanovkou.

Přes Lower Hutt a Potane jsme se před polednem vrátili do Wellingtonu k terminálům trajektů, hodinu zabralo nalodění na ferry Straitman , které křižuje Cook strait denně čtyřikrát tam a zpět a teď se už druhou hodinu houpeme na moři. Plánujeme co dál a v jakém pořadí - lákají nás Abel Tasman a také Nelson National Park, hned v Pictonu začíná 72 km dlouhý Queen Charlotte track podél pobřeží Marlborough Sound – chtěli bychom ho aspoň ochutnat, ale asi až po vánocích při cestě zpátky na sever.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Cesta lodí trvala tři a půl hodiny. Desetipatrová ferry vypadala z venku, že už má něco za sebou, ale zevnitř to byl komfort, který výrazně předčí Pendolino. Když jsme se vymotali z Wellingtonského přístavu, loď nabrala na rychlosti. I když na otevřeném moři, ani na chvíli jsme neztratili jižní nebo severní ostrov z dohledu – dělí je od sebe asi 70 kilometrů. Po té co jsme vpluli do Marlborough Sound, pluli jsme úžinami ještě dobrou hodinu až do Pictonu. Průliv se klikatil mezi kopcovitými břehy, při troše fantazie to vypadalo jako parníkem ze Zvíkova na Orlík, jen ta loď plná aut zde byla najednou nepatřičně obrovská.

Z Pictonu, kde toho kromě přístaviště už moc víc není, jsme měli namířeno do Nelsonu. Mohli jsme si vybrat asi 40-tikilometrovou zajížďku po lepší silnici vnitrozemím přes Blenheim nebo klikatici podél pobřeží. Zvolili jsme druhou variantu a začali jsme stoupat hustými lesy po úzké asfaltce. Tu a tam se objevovaly domy na skalách s výhledem na moře, k našemu překvapení jich však byla velká většina na prodej. Stoupání po Queen Charlotte Road střídala klesání až k mořským zálivům a než jsme dojeli do města Havelock – hlavního města světa co se zelených mušlí týče, měl jsem ruce pořádně ukroucené.

Připojili jsme se k hlavní vnitrozemské silnici a pokračovali další stovku kilometrů až do Nelsonu. Tohle zhruba 60-titisícové město patří k vyhledávaným letoviskům jak Novozélanďanů, tak „overseas“. Důvodů je hned několik – teplota v průměru o 10 stupňů výš než ve Wellingtonu, rozlehlé vinice s nejlepším zélandským vínem, blízkost nádherných přírodních scenérií jak při pobřeží tak v nedalekých horách. Podle průvodce prý „most liveable place“ na celém Zélandu.

Upíchli jsme se na Tahuna Beach v pěkném kempu, jedinou drobnou vadou byly přistávající chartery těsně nad hlavou až do desété večerní, což z nás oceňoval jenom Matěj s očima obrácenýma permanentně v sloup…

#10 – Wellingtonské nedělní korzování...

Je druhá neděle adventní, a tak se sluší vyrazit do města. Přestože nejsem moc městský typ, dnešek jsme si společně ve Wellingtonu docela užili. Z Holiday Park kempu na severní straně zálivu to je do downtownu asi 13 km a 20 minut jízdy podél moře. Vyrazili jsme krátce po deváté. Hned po tom, co jsme použili na ukotvení stanů v neustávající vichřici úplně všechny kolíky, co máme. Snad to stany do večera ustojí…

Zaparkovali jsme u Muzea Te Papa v samém centru a vyrazili na obhlídku města. Jeho srdcem je dnes pěší zóna na Cuba street. Ulice se jmenuje po jedné z lodí, která v roce 1900 přivezla evropské osadníky, kteří si v daném místě vybudovali svoji kolonii. Dneska je ulice plná kaváren, barů, obchodů – působí trochu ležérně, ospale, bohorovně a poklidně. Většinu obchodů tvoří nejrůznější second handy, vypadá to jako by tu éra hippies nikdy neskončila.

Kolem radnice, přes přístav a Underground market jsme se dostali až k lanovce na Petřín. K botanické zahradě kolem univerzity vede totiž lanovka – Tramway - provozovaná na stejném principu jako ta petřínská. Vyjeli jsme během několika minut nahoru a měli odtud celé město jako na dlani. Wellington může být patrně docela pěkné místo k životu. Dokonale od volného moře chráněný rozlehlý přístav, z pevninské strany město obklopují kopcovité zalesněné hřebeny, v kterých je mnoho cest jak pro pěší, tak třeba nově i bikových singletreků, v centru pak super uvolněná atmosféra. Je to takový Vancouver v menším vydání na opačné straně Pacifiku.

Po obědě se začalo centrum města kolem Victoria Street a Cuba Street zaplňovat davy lidí – zjistili jsme po chvíli, že je tu dnes na programu Capital Christmas Parade. A tak jsme se stali neplánovaně svědky trochu komerčního a kýčovitého čekání na příchod Santa Klause. Dočkali jsme se a přežili to ve zdraví.

Wellington už je dnes taky pořádný ”melting pot” nejrůznějších národů. Převažují sice běloši, ale v těsném závěsu jsou Asiaté, nejvíce asi Číňani a Korejci, původní Maorové a obyvatelé z dalších oceánských ostrovů. Všechno dohromady vydá na docela zajímavý guláš. Třeba členové čínské komunity v typických čínských kostýmech v průvodu na oslavu příchodu Ježíše Krista – vše je tu zdá se možné a nikoho to nijak nevzrušuje… Také renesance maorské kultury je zde vidět na každém kroku. Možná i jako postupné vyrovnávání s křivdami minulosti. Většina nápisů je dnes dvojjazyčná a maorština se intenzivně vyučuje i na školách.

Muzeum Te Papa je moderní pětipatrová budova na břehu přístavu v samém srdci města. Je do ní vstup zdarma a zahrnuje interaktivní a multimediální expozice zobrazující širokou historii Nového Zélandu. Zachycuje detailně geografický a geologický vznik ostrovů ležících na rozhraní pacifické a australské zemské desky. „Ring of Fire“ kolem dokola celého Pacifiku je místem s největší koncentrací zemětřesení na světě – jen v samotném Zélandu ročně registrují na 250 otřesů půdy. V Muzeu je možné i zažít pocit zemětřesení na vlastní kůži - v typickém dřevěném domku shlédnete padající nábytek na videoprojekci a při tom se celý dům chvěje jako při 6-7 stupních Richterovy stupnice.

V dalších patrech muzea jsou pak expozice věnované přírodě - suchozemské i té mořské, dále maorské kultuře, historii osídlování i vztahů s dalšími národy v Oceánii. Tohle místo rozhodně stojí za návštěvu.

Teď je večer a počasí snad už nemá ani cenu zmiňovat. Panuje tady typický apríl – mraky se honí neuvěřitelnou rychlostí po obloze a stejně tak se střídají chvíle sluníčka s prudkými dešťovými přeháňkami. A tak se zdokonaluji nedobrovolně v karetních hrách, o kterých jsem před pár dny neměl ani tušení J.