Někdy se opravdu vyplatí být dochvilný. Třeba jako
dneska když jsme dorazili k terminálu trajektu a zjistitli, že nesprávnému.
Bohužel byl společnosti Interislander a my měli jet s konkurenční Bluebridge
Ferry. Ale stihli jsme to nakonec v pohodě.
Ráno jsme zabalili věci do auta tak precizně,
že jsme všichni trpěli pocitem, že nám něco chybí. I Katka Herdová by
z nás dneska měla radost J. Každé ráno totiž důsledně vyplníme
každou dutinu, kterou v Subaru tomuhle autu ponechali.
Po deváté jsme vyjeli podél moře směrem na
jih na Eastbourne po opačné straně zálivu. V prudkých zalesněných svazích
jsme obdivovali jednoduché domy na nádherných místech s výhledem přes
přístav na Wellington někde v dálce. Dokonce jsme objevili dům, ke kterému
se dalo dostat pouze privátní lanovkou.
Přes Lower Hutt a Potane jsme se před
polednem vrátili do Wellingtonu k terminálům trajektů, hodinu zabralo
nalodění na ferry Straitman , které křižuje Cook strait denně čtyřikrát tam a
zpět a teď se už druhou hodinu houpeme na moři. Plánujeme co dál a v jakém
pořadí - lákají nás Abel Tasman a také Nelson National Park, hned
v Pictonu začíná 72 km dlouhý Queen Charlotte track podél pobřeží Marlborough
Sound – chtěli bychom ho aspoň ochutnat, ale asi až po vánocích při cestě
zpátky na sever.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Cesta lodí trvala tři a půl hodiny.
Desetipatrová ferry vypadala z venku, že už má něco za sebou, ale zevnitř
to byl komfort, který výrazně předčí Pendolino. Když jsme se vymotali
z Wellingtonského přístavu, loď nabrala na rychlosti. I když na otevřeném
moři, ani na chvíli jsme neztratili jižní nebo severní ostrov z dohledu –
dělí je od sebe asi 70 kilometrů. Po té co jsme vpluli do Marlborough Sound,
pluli jsme úžinami ještě dobrou hodinu až do Pictonu. Průliv se klikatil mezi
kopcovitými břehy, při troše fantazie to vypadalo jako parníkem ze Zvíkova na
Orlík, jen ta loď plná aut zde byla najednou nepatřičně obrovská.
Z Pictonu, kde toho kromě přístaviště už
moc víc není, jsme měli namířeno do Nelsonu. Mohli jsme si vybrat asi
40-tikilometrovou zajížďku po lepší silnici vnitrozemím přes Blenheim nebo
klikatici podél pobřeží. Zvolili jsme druhou variantu a začali jsme stoupat
hustými lesy po úzké asfaltce. Tu a tam se objevovaly domy na skalách
s výhledem na moře, k našemu překvapení jich však byla velká většina na
prodej. Stoupání po Queen Charlotte Road střídala klesání až k mořským
zálivům a než jsme dojeli do města Havelock – hlavního města světa co se
zelených mušlí týče, měl jsem ruce pořádně ukroucené.
Připojili jsme se k hlavní vnitrozemské
silnici a pokračovali další stovku kilometrů až do Nelsonu. Tohle zhruba
60-titisícové město patří k vyhledávaným letoviskům jak Novozélanďanů, tak
„overseas“. Důvodů je hned několik – teplota v průměru o 10 stupňů výš než
ve Wellingtonu, rozlehlé vinice s nejlepším zélandským vínem, blízkost
nádherných přírodních scenérií jak při pobřeží tak v nedalekých horách. Podle
průvodce prý „most liveable place“ na celém Zélandu.
Upíchli jsme se na Tahuna Beach
v pěkném kempu, jedinou drobnou vadou byly přistávající chartery těsně nad
hlavou až do desété večerní, což z nás oceňoval jenom Matěj s očima
obrácenýma permanentně v sloup…
Žádné komentáře:
Okomentovat