Mount Taranaki je 2518m
vysoká sopka naprosto pravidelného kruhovitého půdorysu. Když horu James Cook
zahlédl v roce 1769 ze své lodi Endeavour, pojmenoval ji Mount Egmont po
svém admirálovi, ale oficiálně se dnes vrátila k svému původnímu maorskému
názvu. Po Egmontovi se tak stále jmenuje aspoň národní park, který vznikl již
v roce 1900 (druhý nejstarší na NZ) v poloměru zhruba devíti
kilometrů od vrcholu hory.
Nástupním místem
pro vrcholový výstup je ve výšce 945m North Egmont visitors center.
V tomhle místě naprší ročně v průměru 7200 mm srážek a i dnešní den
to bohužel potvrzoval dostatečně. Absolutní rekord je z roku 1998, kdy
napršelo 10,6 metru vody a dokonce 46cm za jediný den! Hora je totiž první na
ráně co se týká zachytávání vlhkých západních větrů z Tasmanského moře.
Dochází zde k speciální formě kondenzace, jejímž výsledkem je déšť
v podobě miniaturních ale velmi hustých kapek – takový permanentní slabý
ale vytrvalý déšť, který vás za chvilku promočí až na kost. Dost bylo údajů
z meteorologie – snad jeden na závěr, že průměrná teplota na úpatí hory u
oceánu je 13 C, průměrná teplota na vrcholu je ale jen mínus 1 stupeň!
Antarktické rychle se měnící mikroklima kdy sněžení není výjimkou ani uprostřed
léta.
Ráno nebylo moc
kam pospíchat. Dosušili jsme v poklidu pár věcí, které neustály noční
průtrž mračen, zabalili za stálého deště stany a vyrazili autem asi 30 km
k Dawson falls. Vodopád se nacházel asi ve výšce 900m na jížním úpatí Mt.
Taranaki a vedla skoro až k němu velmi klikatá jednoproudá silnice. Od
návštěvnického centra jsme vyrazili na dva přibližně hodinové okruhy – první
Kapuni Loop Track kolem vodopádu a druhý Wilkies Pool s Loop, který
stoupal výš po úbočí hory proti proudu řeky valící se po skalách do údolí. Obě
cesty vedly hustým deštným lesem a byly perfektně upraveny a značeny. Přestože
přestalo dokonce na chvíli pršet, šance, že by hora aspoň na chvíli vykoukla
z mlžného oparu byla skoro nulová.
Přesunuli jsme se
o asi 70km dál a tentokrát stoupali k hoře ze severu do již zmíněného
North Egmont. Dozvěděl jsem se, že erupce sopky se opakují zhruba každých 300
let a poslední erupce byla už v roce 1755. Tak jsme tu holt o trochu
dříve…
Výstup na horu z
tohoto místa zabere 8-12 hodin podle podmínek a ročního období, vrcholové
partie jsou zejména v zimě poctivé lezecké terény a na hoře často trénoval
i Edmund Hillary.
V pozdním
odpoledni nás neustávající déšť doprovodil až do pobřežního asi 50-tisícového
města New Plymouth. Nedalo se nic dělat, znovu jsme vytáhli bundy a pláštěnky a
vyrazili trochu prozkoumat centrum. Dvě dlouhé ulice lemované dvoupatrovými
domy – v přízemí vždy obchody, bary, restaurace, úřady. Přístřešky
přesahující nad chodník poskytovaly ochranu před deštěm, který ale přece jen
pomalu ustával. Podél oceánu vedla skrz město krásně upravená asi 10km dlouhá
Coastal Walkway, využívaná k procházkám i sportování. Docela hezké město,
ale že by údajně nejlepší středně velké město k žití na světě, jak jsem se
někde dočetl, to asi zase nééé :).
Po dokoupení zásob
jsme vyrazili na jih podél oceánu po tak zvané Surf Highway 45. Stokilometrový
úsek prý nejlepších pláží na surfování na celém Zélandu! Hned asi po 10
kilometrech jsme zakotvili na noc na jedné z nich - Oakura Beach a ještě
stihli okouknout, jak na vlnách řádí místní kluci…
Žádné komentáře:
Okomentovat