I když je Te Anau
docela pěkná díra, nechtělo se nám ji ráno nějak moc rychle opouštět. Asi tomu
napomohlo i sluníčko a asi nejlepší kemp, kde jsme doposud byli. Dopřáli jsme
si opravdu pořádnou snídaní a vyrazili na čtyřhodinový přejezd na východní
pobřeží do Dunedinu.
Zastavili jsme
ještě na chvíli ve Wildlife centre, kde chovají čím dál vzácnější druhy ptáků
jako Pokahe, Kea, Kaka nebo Weka. Třeba Pokahe (ale to platí i o Kiwi nebo
Weka) dříve neměli moc přirozených nepřátel v novozélandské buši, a tak
asi vývojem ztratili i schopnost létat. Dneska zejména australský possum je
hrozbou pro místní ekosystém, místní se snaží jeho výskyt limitovat, i tak
třeba ptáků Pokahe přežívá už jen několik stovek kusů.
Jak jsme opouštěli
Jižní Alpy a mohli je pozorovat už jen ve zpětném zrcátku, krajina kolem se
také proměňovala. Z Vysokých Tater se zase stávala Českomoravská vysočina,
jen o poznání zelenější, opuštěnější a plná pasoucího se dobytka a ovcí. Nepotkávali
jsme skoro žádná auta. V místech, kterými jsme projížděli, se většinou ani
nedalo nic moc pořídit, i spousta domů se zdála opuštěných. Výmluvná byla i
cedule před jednou takovou dědinou, na které stálo jen - „No doctor, No hospital, One cemetary“ J.
Městečko Gore bylo přece jen o poznání
větší (takové Čerčany). Dali jsme krátkou pauzu a pokračovali do 44 km
vzdáleného Clintonu. Shoda názvu měst se jmény bývalého amerického prezidenta a
viceprezidenta se postarala asi v devadesátých letech o přejmenování této „okresní“
dálnice na Presidential Highway.
Kousek za Clintonem jsme odehnuli ze
silnice 94 a přehoupli se přes kopce na pobřeží oceánu. Pokračovali jsme podél
pláží přes malé pobřežní osady a městečka jako třeba Brighton až do Dunedinu.
Ten je se svými 120-tisíci obyvateli hned po Christchurch druhým největším
městem na Jižním ostrově. Od oceánu je jeho přístav výborně chráněn
poloostrovem Otago Peninsula.
Ten byl naším dnešním odpoledním cílem.
Vydrápali jsme se na jedničku do kopců a za nimi se otevřelo širé moře. Domy úplně
zmizeli, jen tu a tam nějaká ovčí farma. Silnice se zúžila a zklikatila na
takový korsický standard. Dojeli jsme nad zátoku Sandfly Bay a v písečných
dunách doslova sjeli asi 100 výškových metrů dolu na zhruba kilometr dlouhou
pustotu pláž. Zátoka se tentokrát nejmenuje po dotěrném hmyzu, ale podle toho,
že díky větru tam opravdu lítá písek a pohrává si s ním v měnících se
dunách.
Měli jsme velké očekávání, že uvidíme
žlutooké tučňáky a albatrosy, ale museli jsme se spokojit s tuleni, kteří
se líně povalovali na samém konci pláže na skalnatých útesech. Za albatrosy jsme
pokračovali dalších 20 km na Cape XXXX. Vyhnuli jsme se skupinkám turistů s průvodci
a prošli se kus podél pobřeží na vyhlídky ptačích hnízdišť. Museli jsme dávat
opravdu dobrý pozor nejen kam šlapeme, ale i na to, co přiletí ze vzduchu. Tolik
ptačího trusu na jednom místě jsem ještě nikdy neviděl J.
Přes Portobello jsme se vrátili podél
zálivu zpět do Dunedinu a zapíchli to pro dnešek v Kiwi kempu na St. Kilda
Beach. První kemp po třech týdnech kde je free wifi, tak zejména Anička s Matějem
mají jasným večerní i noční program. Jak málo stačí k puberťácké radosti…
Žádné komentáře:
Okomentovat