(16.12.) V noci lilo opět jako z konve. Přestalo
asi v pět, ale tím že jsme měli stany pod velkými stromy, se mi zdálo, že
prší dál. Nechtělo se vstávat, pomalu jsem naší chlapskou výpravu začal
vzdávat. V 6:20 jsem nahmatal iPhone, co má po včerejším pádu z kapsy
zcela neopakovatelný tříštivý design, ale naštěstí jen na zadní straně. Venku
krásně, je čas vstávat! Probudil jsem Matesa, namazal 4 housky, přibalil tři
banány a čokoládu a vyrazili jsme spolu sami dva 54 km autem do údolí
Matukituki v národním parku Mount Aspiring.
Nejdřív to frčelo ještě po asfaltovém
povrchu silnice klikatící se nejdříve podél jezera Wanaka a posléze údolím mezi
horami. Po 20 kilometrech silnice přešla do jednoho pruhu, povrch se změnil na
štěrk a kvůli kalužím a stádům dobytka jsme museli značně zpomalit. Zbylých 35
kilometrů jsme jeli více než tři čtvrtě hodiny. Cestou jsme museli překonat 9
brodů, které byly po nočním dešti naplněny vodou asi víc než obvykle. Matěj
musel vystoupit a občas odstranit větve, abychom mohli projet. Cedule, která u cesty
upozorňovala, že během dne může stoupnout voda a nemusí být tudíž jednoduchý
návrat, ve mně vzbudila lehké obavy. Navíc Subaru, i když má náhon na čtyři
kola, tak nevyniká zrovna extra velkou světlostí. Asi ve dvou brodech nám šla
voda přes přední sklo až na střechu, ale zvládli jsme to bez problémů.
Odstavili jsme auto na slepém konci cesty v Matukituki
valley u Raspberry creek, který vypadal spíš jako rozvodněná Otava pod Čeňkovou
pilou. Maliny jsme nikde neviděli J, za to ovcí a krav byly všude tisíce.
Vyrazili jsme po čtvrt na devět nahoru k ledovci Rob Roy úplně sami. Ranní
slunce si pomalu proráželo cestu skrz mraky a ostrůvky modrého nebe věštily, že
dnes bude opravdu krásný den.
Po zhruba půl hodině jsme přešli přes
zánovní swingbridge na druhou stranu řeky a začali ostře stoupat velmi dobře
udržovanou cestou podél divoce padajícího potoka přes obrovské balvany napadané
po staletí do vodního koryta z okolních vysokých štítů. Na dvou místech
byly úplně čerstvé sesuvy půdy, cesta zmizela někde dole v řece, ale
v bahnitém svahu se dalo i tak udržet a pokračovat dál.
Po necelé hodině se z lesa vynořil
nejdříve vysoký vodopád, odhadem tak 130-150 metrů. Hned za ním po pěti
minutách ostré chůze pak samotný majestátný ledovec Rob Roy. Došli jsme, kam až
nás cesta pustila. Ledovec se rozkládal přes tři sněhová pole na jižním úbočí
stejnojmenné hory vysoké 2544 metrů.
Zrovna když jsme svačili, zaslechli jsme
obrovský rachot, jako když letí stíhačka. To na druhé slunečné severní straně
se patrně utrhla lavina soudě podle oblak sněhového prachu na samém vrcholu
horského hřebenu.
Sestup byl mnohem rychlejší, celý výlet
nám zabral asi tři a čtvrt hodiny. Na jedné informační tabuli byly deníkové
vzpomínky Maud Morelanda, který prvně prošel Rob Roy valley v roce 1908.
Myslím, že mu to tenkrát zabralo asi trochu víc času než nám. Teprve na samém
konci zpáteční cesty jsme začali potkávat první skupinky škrábající se nahoru.
Užili jsme si tak výstup i sestup v skoro panenské přírodě úplně sami.
Cestou zpátky jsme už věděli, co nás čeká,
navíc trochu opadla i voda v brodech, a tak si Matěj na opuštěném
štěrkovce v horách prožil svojí premiéru za volantem, kterým jsem ho
nechal tahat v zatáčkách i asi přes pět brodů nějakých 5-6 kilometrů.
V jednu jsme byli zpět ve Wanace,
rychle zbourali stany a vyrazili po Crown Range Road přes Cardronu do 67
kilometrů vzdáleného Queenstownu. V Cardroně, údajném lyžařském středisku
(viděli jsme na okolních travnatých dvoutisícových kopcích všeho všudy dva
vleky??), stál u silnice aspoň nádherný starý hotel, poštovní úřad a General Store
z roku 1863.
Pokračovali jsme hlubokým nezalesněným
údolím a přes sedlo se vyhoupli na dohled Queenstownu, Mecce adrenalinové
zábavy. Stačili jsme odpoledne projít moc útulné a malebné centrum na břehu
jezera Watatipu a večer se posunuli do přírodního kempu 12 Miles směrem na
Glenorchy. To na nás čeká zítra.
Žádné komentáře:
Okomentovat