Od čtvrt na čtyři jsem nespal. Jednak vedle nás
dělala docela rámus jedna rodina Indů považující noc ve stanu za předvánoční
adrenalinový zážitek a pak – poslouchat rachot z neustále padajících sněhových
lavin někde v kopcích nad námi byla taky ne tak často opakovatelná zkušenost.
Vyrazili jsme s Matějem na tůru v 5:26!
…chtěli jsme už v pět, ale počkali jsme až bude na trase o trochu víc
světla. Naším cílem dnes byla Muellner Hut těsně pod vrcholem hory Mount
Ollivier vysoké 1933m. Vyrazili jsme bez snídaně, protože prostě jídlo po
včerejší anabázi už nějak nezbylo. Vyšetřili jsme s sebou aspoň zbytek
rozinek, 6 krajíčků „tousťáku“, konzervu tuňáka, dva litry vody a začali se
nabližovat údolím k nástupnímu místu trasy, která podle itineráře měla
zabrat 6-8 hodin tam a zpět.
Po kilometru k ledovcovému Muellner
lake jsme odbočili doleva a vylezli první, asi desetimetrové dřevěné schody.
Netušili jsme, že tak to ale půjde více méně 500 výškových metrů. Stezka se
klikatila úzkou skalní rozsedlinou skoro kolmo nahoru, podobně jako třeba na
Špik v Julských Alpách. Rozdíl byl v kvalitě stezky – byla perfektně
udržovaná a těch schodů bylo fakt nepočítaně.
V 6:17 se snad během třiceti vteřin
vyhouplo najednou slunce nad skály a zalilo okamžiku svitem celé rozlehlé
údolí. Po pětistech metrech skončila udržovaná stezka a dál jsme postupoval
laviništi přes suťoviska a chvílemi přes zbytky sněhových polí. Když jsme
nastoupali celkem asi 1000 metrů přehoupli jsme se pře sedýlko na druhou stranu
hřebenu a poprvé viděli ledovce z výšky pod sebou. Ve stínu byl po ránu ještě
mráz a pěkně větrno, takže se kulichy i rukavice hodily. Zbývalo posledních 20
minut k Muellner Hut většinou už po souvislém zmrzlém sněhovém poli.
Současná stavba Muellner Hut je už pátá
v pořadí na tomto místě od roku 1913. Stihl ji 5. července 2003 otevřít
ještě Sir Edmund Hillary. Výstup nám zabral přesně 2,5 hodiny docela ostrého
tempa. Musím sebekriticky uznat, že Matějovi to šlapalo i bez snídaně líp než
mně. Posnídali jsme z našich skromných zásob s těmi, co na chatě
nocovali a během patnácti minut se vydali na sestup zpět. Chata funguje na
objednávku dole ve Visitors centru v Aoraki village, jsou v ní obyčejné
palandy a společná místnost, v které se dá uvařit i popařit. Vše je
potřeba samozřejmě donést a odnést s sebou.
Při sestupu jsme využili několika
sněhových k jízdě dolů po zadku. Docela to fičelo, celý sestup nám zabral
hoďku a půl, takže jsme v 10 hodin byli zpátky. Cestou jsme se kochali
výhledy na Mount Cook, který stejně jako včera byl zalit sluncem na modrém
pozadí oblohy bez mraků. Nádhera!
Sbalili jsme naše ležení a vyrazili na 300
km dlouhý přejezd do Christchurch. Stavěli jsme se cestou pro zapomenutý
proviant ve včerejším kempu u jezera Ruataniwha. Spráskli jsme uleželé bagety
na počkání a pokračovali skrz Mackenzie Country k jezeru Tekapo. Jestliže
jezero Pukaki bylo civilizací úplně nedotčeno, pak Tekapo přece jen fungovalo
trochu jako turistický resort. Celá oblast platí za jedno z nejlepších míst
na světě pro pozorování hvězdné oblohy, a proto platí vyhláška, že každý den ve
23 hodin musí být všechna světla zhasnuta, aby se úplně eliminovalo světelné
znečištění. Viděli jsme cestou i staré poutače na mezinárodní Starlights
festival, který se tu každoročně pořádá v říjnu.
Za celé tři týdny byla dnes asi nejhustší
doprava. Bylo vidět, že jsme se pomalu blížili druhému největšímu městu na
Zélandu – Christchurch a že pozítří začínají vánoce a snimi hlavní turistická
sezóna. Nemáme v autě navigaci, vystačíme si většinou jen s mapami
z informačních center, ale na okraji Christchurch jsme dneska pořádně
zakufrovali. Už dlouho se nám nestalo, že jsme s Klárou oba ztratili směr
a jeli asi 20 kiláků na úplně opačnou stranu. Nějak se nebylo podle čeho
orientovat, slunce a modré nebe jsme nechali někde pod Mount Cook.
Asi hodinku jsme hledali místo, kde
složíme hlavu. Nakonec se nám zadařilo pronajmout na dvě noci docela pěknou
chatu asi jen 5 km od centra Christchurch v Kiwi Holiday Parku. Když je
zítra ten Štědrý den, tak jsme se rozhodli nechat stany a spacáky taky odpočinout.
Večerní nákup odpovídal svým rozsahem naší skoro dvoudenní hladovce. A protože
se hladový do obchodu nemá chodit, nemohl se nám tentokrát vejít do auta.
Myslím, že si s tím ale pod vedením největšího jedlíka Lindy společně
poradíme…
Žádné komentáře:
Okomentovat