Ze zlaté neděle se dnes
vyklubal možná zlatý hřeb celé cesty!
Ráno jsem opět
necelou hodinku kroužil spolu s asi třiceti mladými zajíci podél jezera u
kempu Ruataniwha při úplně modré
obloze. Sluníčko přesto nemohlo ostatní dlouho vytáhnout ze stanů. Po deváté
jsme v klídku posnídali, rozloučili se s českou rodinkou, kterou jsme
náhodou potkali (s Pavlem, který pracuje už rok pro Accenture v Sydney) a
vyrazili pod Mount Cook do Aoraki Village. Brzy jsme se dostali na dohled
tyrkysové hladině jezera Pukaki a někde za jeho koncem se do výšky vytahovaly
úplně bílé stěny nejvyšších vrcholů Jižních Alp v čele s Mount Cook a
Mount Tasman. Zbývalo nějakých 50 kiláků…
V Aoraki
Village je pouze pár přízemních nocleháren různých cenových úrovní (motel,
hostel, lodge a backpackers) a luxusní i když ne nijak okázalý hotel Hermitage
kde noc stojí i 500 dolarů.
Ve Village je také
Alpine centrum Edmunda Hillaryho a Visitors centre národního parku, kde jsme
nabrali inspiraci pro dnešní výlety. Jako první jsme odbočili do Hooker Valley
na asi tříhodinový trek přes vyhlídku na ledovcové Muellner lake, po mírně
vlnité cestě podél svižné řeky s typickou ledovcově zabarvenou vodou až
k Hooker lake. Z jeho hladiny čněly mnohé ledové příkrovy a na jeho
konci se odlamovaly kusy ledu z Linda Glacier (naše Linda s tím nemá
nic společného!). Cesta nebyla nijak náročná, vůbec nás od rána překvapilo, že
jsme po rovině dojeli údolím až pod samotný nástup do horských masívů, teprve
tam se to začalo prudce zvedat. Skoro stejné, jako když přijedete doma pod Říp.
Překonali jsme třikrát lanové mosty přes Hooker river tam a zpět a po návratu
se rozhodli, že zde ve White Horse Hill kempu dneska přenocujeme. Proto jsme
před dalším výletem postavili stany na dohled ledovcům. To by přece byla škoda
nechat si ujít!
Mount Cook je
opravdu majestátná hora, vysoká 3768 metrů a vzdálená pouhých 45 kilometrů od
oceánu. Až do roku 1882 odolávala všem pokusům o zdolání. Teprve když se místní
dozvěděli, že se ji chystá pokořit trojice švýcarských alpinistů, zmobilizovali
síly a výprava v čele s Greenem se konečně zapsala prvovýstupem do
historie. Za zmínku stojí i prvovýstup v dámském podání Australanky Fredy
de Faur v roce 1910. V muzeu je k vidění její sukýnka a halenka,
v které horu zdolala – teda nejen klobouk dolů před takovým výkonem!
Odpoledne jsme
popojeli do Tasman Valley a prašnou cestou se asi 6km přiblížili k jezeru
Tasman lake, které vzniklo až nedávno v roce 2005 z tajícího ledovce.
Od té doby se velmi rychle zvětšuje. Dnes měří už 5 kilometrů. Pokud se jezero
zvětšuje, musí se logicky zmenšovat Tasman Glacier, dnes stále ještě největší
zélandský ledovec. Měří 28 km, táhne se z výšky 3000m do 750 metrů nad
mořem a zabírá plochu více než 100 kilometrů čtverečních. V roce 2020 se
předpokládá jeho délka už jen „pouhých“ 20 kilometrů. Na okraji ledovce se čas
od času odlamují obrovské kry až o velikosti milionů kubíků. 22. února 2011 při
zemětřesení v Christchurch, se zde odlomila kra dlouhá 1,3 kilometru a vysoká
300 metrů. Když tento ledový kolos vážící 30 milionů tun hupsnul do vody
jezera, způsobil Tsunami, která jen zázrakem nesmetla výletní lodě s turisty
plovoucí po jezeře.
Jedinou slabinou
dnešního dne tak zůstává mírná neplánovaná dietka. Anička s Lindou
perfektně ráno namazaly svačiny na celý den, ale bohužel jsme je nechali
odpočívat v lednici v posledním kempu. Tady v kopcích se už nic
pořídit nedá, a tak jedeme do zítra na tom, co v autě zbylo. Zavedli jsme pro
jistotu přídělový systém, protože Linda by nám jinak všechno sežrala J - dopoledne byl tuňák s rozinkama, odpoledne toustový chleba
s meruňkovou marmeládou, to celé v průběhu dne zapíjené čistou pramenitou
vodou. Trochu se děsím, co nás čeká večer J.
Žádné komentáře:
Okomentovat