#19 – Přes Monument Valley do Mesa Verde

Přestože jsem většinu dnešního dne (19/6) strávil za volantem, stálo to za to. Vyrazili jsme z Moabu po doplnění všech zásob kolem jedenácté a po 191 South jsme uháněli přes Monticello, Bluff a Mexican Hat do Monument Valley, neboli Údolí monumentů.

Monument Valley je notoricky známý symbol Ameriky – sytě červené solitérní skalnaté věže rozprostírající se na kmenových územích navažského lidu. Nejedná se o Národní park spravovaný federální vládou, ale o „National Monument“, který je řízen navažskou samosprávou. Park se proslavil zejména v Marlboro Country kovbojských reklamách a také v Hollywoodských klasických westernech s Johnem Waynem.

Zaplatili jsme extra vstup, protože „Annual pass“ do všech parků se na Monument Valley nevztahoval. Expozice v návštěvnickém středisku byla velmi zajímavá. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že Navahové, kteří sami sebe označují jako Diné, byli uznáni občany USA až v roce 1924 a volební právo získali až v roce 1948.

Celá oblast byla od roku 1540 pod španělskou nadvládou, poté chvíli pod mexickou a od roku 1848 pod americkou. Do historie oblasti vyrazně zasáhly dva nálezy – a to v roce 1922 ložisek ropy a v roce 1948 naleziště uranu.

Zajímavostí je také jazyk Navahů, který je tak komplikovaný, že ho americká armáda používala během II. Světové války jako oficiální šifrovací kód. Navahové jsou příbuzní Apačů a předpokládá se, že do jihozápadní části USA historicky přimigrovali ze severní Kanady a Aljašky.

Průměrný věk navažské populace je 24 let, průměrný počet členů rodiny je 4,4 a 40% populace žije pod hranicí chudoby. Z ekonomických aktivit převažuje chov dobytka a výroba tradičních šperků a ozdob určených pro turistické účely.

Po 170 mílích do Monument Valley jsme pokračovali dál na jih Arizonou (Monument Valley protíná hranice Arizony a Utahu) až do Kayenty. Podél silnice ve velmi nehostinné krajině bylo vidět roztroušená obydlí „novodobých“ indiánů, jejichž vzhled velmi silně vypovídal o životním stylu a úrovni jejich majitelů. Kayenta sama o sobě vypadala jako nově vystavěný tábor malých unifikovaných domků, nová škola uprostřed pouště, také „recreation park“. Vypadalo to na proinvestované federální peníze pro původní obyvatele způsobem, který možná ani nebyl v jejich zájmu. Trochu jako nepodařená náprava špatného svědomí.

Z Kayenty jsme vyrazili na severovýchod a objeli tak celé Monument Valley kolem dokola. Naším dalším cílem bylo místo Four Corners, geografický bod, kde se protkávají hranice hned čtyř států Unie – Arizony, Utahu, Nového Mexika a Colorada. Na místě samotném jsme zažili zklamání, protože celý „památník“ byl v přestavbě, takže tam kromě bagrů, buldozerů, plotu s ostnatým drátem a indiánské tržnice se suvenýry nebylo vůbec nic zajímavého.

Po dalších 30 mílích jsme dosáhli městečka Cortez, nástupního místa do nedalekého Národního parku Mesa Verde, který je naším zítřejším cílem. To jsme měli za sebou od rána už přes 300 mil a chtěli jsme zakotvit v prvním kempu, na který narazíme. Bohužel jsme k našemu překvapení žádný nepotkali, a tak jsme se vyškrábali dalších 9 mil až do 2100m nad mořem do Morefiled Campground, 4 míle za vstupní branou do Mesa Verde. Jsme opět v přírodě, je o poznání chladnějí a jsme opět v „Bear active area“, neboli v oblasti obývané medvědy.

Rychle jsme rozbalili tábor, pustili se do vaření večeře, zarezervovali vstupenky na zítřejší prohlídky sídel Pueblanských předků s místním Rangerem a se sousedícími „kempaři“ z Colorada probírali možné další cíle našeho putování.

#18 – Přistání na měsíci

Myslím, že od dnešního dne si dokážu představit, jak se asi cítil Armstrong, když opustil Apollo a procházel se po měsíčním povrchu. Pokud zavítáte do Arches National Park v Utahu, vystoupáte serpentinami nějakých 15 mil z Moabu a rázem se ocitnete v krajině, která jakoby nejevila známky života. Pustiny, prolákliny, skalní formace nejroztodivnějších tvarů a barev, nedozírné dálky a pokud ještě zvládnete vstát brzo, jako se to dnes konečně podařilo nám, netrápí vás ani horko ani davy turistů, kteří se vynoří ze svých karavanů a motelů až tak kolem desáté.

Parky Arches a Canyonlands jsou od sebe vzdáleny pouhých 30 mil a oba vděčí za svůj současný vzhled dvěma zcela odlišným geologickým jevům. Arches vznikaly postupně erozí půdy (i když půda zde je příliš lichotivé slovo). Jsou tvořeny různými druhy pískovce (Entrada, Navajo), vápence, solí a mudstones (nevím jak přeložit...). V parku je přes 2000 kamenných oblouků – představte si nejrůznější variace Pravčické brány nedaleko Hřenska - které vznikaly tím, jak se měkkčí horniny odlamovaly působením vody, mrazu a solí.

Oproti tomu Canyonlands vznikly působením dvou velkých řek – Colorado river a Green river, jejichž dravý proud za staletí a tisíciletí vyhloubil rozsáhlé kaňony několikanásobně přesahující svou rozlohou oblast Grand Canyonu. Proslulost Grand Canyonu spočívá pouze v tom, že je výrazně hlubší.

Ale zpět do Arches. Cestou do Devils Garden jsme si prohlédli několik výrazných skalních dominat rozlehlé náhorní plošiny -Courthouse towers, Park Avenue, Windows (Bill Gates s jejich vytvořením nemá v tomto případě nic společného). Při hledání Ham Rock děti dostali hlad, protože jsme ráno vyrazili za úsvitu bez snídaně. Museli si však nechat zajít ještě chvíli chuť.

Od Balanced Rock byl nádherný výhled pře Moab na La Sal Mountains, skoro 4000 tisícové vrcholy ještě pokryté ve vrcholových partiích sněhem. Úchvatný kontrast proti pouštní krajině, v které jsme právě postávali. Těsně před námi se vlnily Petrified Dunes, postupně „kamenějící“ hory písku.

Z Devils Garden jsme vyrazili pěšky k Landscape Arch, největšímu skalnímu oblouku v parku, který svou šíří 108m přesahuje velikost fotbalového hřiště. Až do roku 1991 se na oblouk mohlo vejít a volně ho přecházet. To se změnilo, když 1. září toho roku se odloupl z přemostění oblouku skalní masív o hmotnosti více než 180 tun a roztříštil se dole vedle nic netušících turistů. Někteří dokázali pád dokonce i zachytit na kameru. V nejužším místě tak má Landscape Arch dnes pouze 6 stop šířky a je jen otázkou času, kdy dopadne stejně jako třeba další známý oblouk Grand Arch, který prohrál svůj marný boj s zemskou gravitací 5. srpna 2008.

Pokračovali jsme stezkou asi 5 mil k takzvanému Double O Arch, dvojitému oblouku nad sebou, který trochu připomínal historický římský aquadukt. Nádherná stezka po pískovcových římsách, kde chvílemi hrozili závratě. Kamenný podklad se opět střídal s broděním v písku. V chladném dopoledni bez účasti davů jsme mohli pozorovat mnoho ještěrek, ale také dvě srny okusující zelené výhonky Juniper trees. Tyto typické pouštní stromy mají specifickou vlastnost, že dokáží vodou vyživovat pouze některé svoje části, zatímco jiné se jeví jako úplně suché. Dožívají se i v těchto „tough“ podmínkách až úctyhodných 1200 let.

Na návštěvu symbolu celého Utahu, takzvaný Delicate Arch už nezbyly síly ani chuť a tak toto místo, v historii nazývané Cowboy chaps, budeme vstřebávat jen z prospektů, triček a suvenýrů.

Něco málo po poledni jsme sjeli z náhorní plošiny a s krátkou zastávkou ve Visitor centru jsme pokračovali do Canyonlands. Prozkoumat tento park by byla tvrdá dřina tak na 14 dní. Většina parku je přístupná jen pro 4WD. Soutok řek Green a Colorado rozděluje park ve tvaru písmene Y na tři části. Dvě spodní – Needles a Maze jsou přístupné jen dobrodruhům s pořádnou technikou a vybavením, pro nás ostatní zůstala horní část zvaná Island in the Sky. Skrz tuto oblast vede slepá 45 mil dlouhá scenic road 313 končící v místě zvaném Grand View Point Overlook, odkud jsme shlíželi do bezpočetných kaňonů a soutěsek.

Celou oblast prvně prozkoumal na své výpravě v roce 1869 legendární John Wesley Powell, muž který také jako první sjel na lodi řeky Green a Colorado i skrz divoké peřeje Grand kaňonu.

Míra únavy v našem autě dosahovala na stupnici 1-10 odhaduji tak stupně 13, což dokumentují příznačně i fotky v albu z Canyonlands. Zastavovali jsme cestou zpět na nejrůznějších vyhlídkách, ale z auta jsem většinou už vybíhal jen já pořídit trochu dokumentačního materiálu. Ostatní byli víc už myslí v bazénu. Při horku skoro 90 Fahrenheita a po 8 hodinách na cestě se vlastně ani není co divit.