#21 – In Switzerland of America...

Dnes začnu od konce... teď je deset večer a sedím venku před stanem v Ouray, nádherném městečku mezi čtyřtisícovými horskými velikány Rocky Mountains a pár metrů ode mě padá ze skal rozdivočelá řeka napájená stále tajícím sněhem na vrcholcích hor.

Abych popsal všechno co jsme dnes zažili a co se mi právě honí hlavou, potřeboval bych aspoň 10 stránek, ale v notebooku mi zbývají volné jen poslední dvě :).

Vyrazili jsme poměrně brzy, už po osmé, z Creek Junction kempu v horách nad Durangem v San Juan National Forest. Napojili jsme se na 550 North, takzvanou Million dollar higway, údajně proto, že štěrk, z kterého je silnice postavena, obsahuje zlato, jež se v oblasti těžilo a stále těží.

Začali jsme záhy stoupat podél Animas river přes Durango Ski resort na Coal Bank Pass do výšky 10 640 stop nad mořem. Kolem se nabízely nádherné výhledy na vysoké horské štíty, které svou barvou připomínaly ze všeho nejvíc italské Dolomity. Úzká silnice nebyla ani moc frekventovaná, přesto na všech výhledech stála auta a zaprkované Harleye a cvakaly spouště fotoaparátů. Kromě našeho, protože my jsme byli totálně „out of battery“.

Cestou do 50 mil vzdáleného Silvertonu jsme sjeli do údolí abychom během chvíle vystoupali opět do dalšího sedla - Molas Divide, tentokrát už 10 910 stopvysoko. Dolů do Silvertonu jsem pak brzdil motorem co to šlo, přesto jsem byl rád, že jsem mohl nechat brzdy vychladnout dobrou hodinku u Visitors centra. Dorazili jsme sem zároveň s parní lokálkou z Duranga, která sice vyrazila ráno už o hodinu dříve, ale je úctyhodné, jak parní lokomotiva s uhlákem stále zvládá svoji trať po úzkých kolejích přes horská sedla ve výšce 3500 m!

Silverton je klasické zlatokopecké (nebo že by přece jen stříbrokopecké podle názvu?) městečko, které stále žije těžbou a turistickým ruchem. Celé se rozkládá kolem jedné široké ulice lemované domy z konce 19. a počátku 20. století. Prodavači v obchodech stále ve stetsonech, kožených vestách a s kolty u pasu, na ulicích k vidění stará auta, v okolí rozpadající se zrezivělé těžařské vybavení podél kdysi zlatonosné řeky... tak trochu až kýčovitá romantika.

Po obědě jsme pokračovali dál do Ouray s cílem rozbalit tábor patrně až v horském středisku Telluride. Nicméně cesta do sedla Red Mountain 11 008 stop nad mořem a následný sjezd do Ourey nabídly takové přírodní divadlo, že jsme se rozhodli pro dnešek dál nepokračovat. Silnice se klikatila v neuvěřitelných zákrutách, bez svodidel, za bílou čárou krajnice byly bezprostředně prudké srázy do hlubokých údolí. Adrenalin a nádhera zároveň!

Ve 3 400 metrech jsem snad nebyl ani pěšky, natož autem. Pár nadšenců šlapalo proti nám na kolech a tak jsem si vzpomněl na Pepu „TUČŇÁKA“, že by se mu ve zdejších terénech asi hodně líbilo. Pepo, tip pro tebe na příští rok!

Red Mountains byly opravdu rudé. I já barvoslepý jsem byl asi náhle osvícen a obdarován schopností vstřebat různé odstíny hor před námi a za námi. Sjezd do Ourey nabízel kromě řidičského zážitku i spoustu úlovku pro již dobytý foťák a kameru, a tak jsme se ploužili 30 mil více než hodinu a vychutnávali pohledy do kopců, koryt řek i vodpopádů.

V Ouray jsme nalezli útulné horské městečko (rozhodně menší než Čerčany, ale přece jen o něco málo pohlednější...). Bazény napájené vyvěrajícími horkými prameny, Box kaňon přímo nad městem s vodopádem padajícím dobrých 70 metrů jen do 3-5m široké soutěsky, Cascade waterfall – soustavu dalších sedmi vodopádů na opačné straně města. Zůstali jsme v kempu přímo ve městě u řeky, na divoko do hor se nám tentokrát nechtělo, prostě jsme po pár předchzích nocích zatoužili trochu po civilizaci. Dokonce jsme po týdnu vyzkoušeli co je to sprcha, vyměnili špinavá trička za méně špinavá a vyrazili večer i do víru maloměsta.

#20 – Po stopách Pueblanských předků

Ve Spojených státech je skoro 400 národních parků, jen jeden jediný však není zaměřen na přírodní pozoruhodnosti, ale na archeologické nálezy ze života našich předků. Nazývá se Mesa Verde.

Ve španělštině jeho jméno volně znamená zelená stolová hora. Úplně tak stolová ale není, protože se z výšky 7000 stop volně svažuje do údolí směrem k pouštím Arizony a Nového Mexika. Roku 1888 čirou náhodou bjevili settleři, kteří hnali dobytek vzhůru údolím Mesa Verdce, pozoruhodné opuštěné stavby z hlíny a pískovce, které byly schovány pod převisy skal podél kaňonů stolové hory. V té době ovšem netušili, že tato obydlí jsou opuštěná již více než 600 let.

Ale pěkně po pořádku. Pueblanští předkové obývali oblast Mesa Verde někdy od 5. století, kdy opouštěli postupně nomádský způsob života a začali farmařit. Překvapivě pouštím Arizony nadohled, náhorní plošina Mesa Verde poskytovala vhodné podmínky pro pěstování kukuřice, fazolí a dýní. Postupně zvládali také domestikovat některá zvířata, například divoké krocany. Svá obydlí stavěli nejdříve na rovných plochách ve vrcholových partiích – takzvané Pithouses byly asi metr zapuštěny do země a nadzemní dřevěné stěnoví kruhovitého tvaru bylo včetně střechy zvenku oplácané zeminou, která po vyschnutí ztvrdla, pithouse zpevnila a zajistila tak relativně stálou vnitřní teplotu.

V té době se zdejší lidé věnovali košíkaření (v angličtině basketmakers), postupně však získávali nové a nové dovednosti a naučili se vyrábět také keramiku. Někdy kolem roku 1000 se začali přemisťovat z náhorních plošin níže do kaňonů a stavět svá jedinečná obydlí v místech chráněných převisy pískovcových skal. Některá stavební díla jsou opravdu velmi sofistikovaná.

Navštívili jsme s průvodcem nejrozsáhlejší dochovaný komplex zvaný Cliff Palace, který čítal více než 60 místností. Předpokládá se, že v něm žilo zhruba 120 až 150 lidí. Stavby kruhovitého tvaru se nazývaly kiva a sloužily primárně k rituálním účelům. Pueblané uměli budovat také věže kruhovitého i čtvercového půdorysu, některé měly až 5 nadzemních pater. Všechny stavby charakterizují velmi malá okna i dveře - jednak proto, aby zbytečně neunikalo teplo z místností a jednak také proto, že průměrní Pueblané byli prostě o hlavu menší.

Z neznámých důvodů však svá obydlí opustili patrně ještě před rokem 1300. Archeologové se dnes domnívají, že možnou příčinou migrace mohly být opakující se sucha, nebo vytěženost půdy po staletí zatěžované stejnými plodinami nebo možná vznik nového náboženství, které Pueblanský lid přimělo přesídlit od oblastí dnešního středního Nového Mexika. Někteří jejich potomci tam žijí dodnes primitivním zůsobem života v podobných skalních obydlích bez vody a elektřiny, předpokládám, že ale budou mít někde dole zaparkovaný náklaďák :).

V parku je kromě návštěvnického centra i Muzeum, věnované historii lidského osídlení v oblasti od Indiánů, přes Pueblany až po Bělochy. Velmi bohatá expozice je plná autentických nálezů i modelů nástrojů, šperků, zbranínebo oděvů. Poblíž Muzea začínala několikamílová stezka ke Spruce Tree House, komplexu domů ve skalách, který jako jediný je přístupný bez doprovodu rangera. Zvládli jsme slézt dolů a vyškrábat se zpět nahoru tak akorát včas než Linda začala prudit, že už nemůže. Fakt je, že bylo velmi horko a už dopoledne jsme společně šplhali po žebřících v komplexu Cliff Palace.

Kolem druhé odpoledne jsme začali sjíždět z Mesa Verde serpentinami dolů do údolí Mancos Valley a pokračovali 30 mil přes hory do Duranga. Rázem jsme se ocitli v Alpách. „Colourful Colorado“ nás přivítalo nádhernými štíty hor, horskými loukami a potoky. Vjeli jsme do oblasti, které se přezdívá „The Switzerland of America“. Chtěli jsme původně pokračovat dál na sever, ale přišlo nám to škoda. A tak jsme našli 5 mil za městem v horách u Junction Creek drsný divoký kemp, kde jsme navečer postavili stany a sjeli zpátky do města nadýchat se atmosféry amerického západu. Původně hornické město má svou historickou část dochovanou ve stylu konce 19. století, mezi Durangem a 50 mil vzdáleným Silvertonem jezdí pravidelně dokonce historická parní úzkokolejka.

Zítra máme namířeno dál do hor - do Silvertonu, Ouray, možná i Telluride, rodiště Butche Cassidyho, kde právě tam „udělal“ svou první banku a také místa, které dnes soupeří s Aspenem o „nej“ lyžařské středisko celé Ameriky. Tak uvidíme co nový den zítra přinese. Teď už jen uklidit jídlo před medvědy a zalézt rychle do spacáků. Co se totiž naspí do půlnoci se přece počítá dvakrát.