Rawlins i Lander, městečka kde jsme včera a dnes nocovali, byly shodně označeny v několika průvodcích jako největší zapadákovy divokého západu. Nevím, asi existují ještě větší díry, ale i tyhle dvě pro vytvoření představy stačilo.
V Rawlins jsme vstávali už v půl čtvrté ráno. Neplánovaně. Vzbudila nás silná vichřice. A to taková, že když jsem vylezl ze stanu, abych ukotvil ten druhý, tak absence mých skoro sto kilo živé váhy způsobila, že spící Matěj sám s tím mnou opuštěným stanem odlétl o kus dál . To byl pro mě signál, že kotvení asi nebude úplně úspěšné, takže jsme děti vzbudili, zmuchlali stany do kufru auta skoro i s tyčkami, přeparkovali auto za stěnu jednoho domu, který sloužil jako větrolam a přečkali zbytek noci do rána.
Vedle nás v kempu nocovala skupina čtrnácti cyklistů a cyklistek, o terých se musím zmínit, některým bylo totiž skoro 70 let. Právě absolvují svůj přejezd Ameriky, takzvaný Transamerica ride. Trvá 93 dní, z toho 81 dní ve stanu a v sedle kola a 12 odpočinkových dní v motelech. Celkem skoro 4500 mil z východního pobřeží v Yorktownu ve Virginii na západní pobřeží do Florence v Oregonu. Díval jsem se na Internet, tahle trasa se jezdí již od roku 1975 a našel jsem 141 registrovaných skupin, které se dělí o své zážitky z cesty na netu. Jeden Kanaďan mi říkal, že má už 29 let velmi tolerantní manželku, která ho teď v důchodu pouští na 3-4 měsíce každý rok na podobné šílenosti. Inspirace do budoucna pánové!
Někteří z nich vyrazili už v 6h hodin ráno, a tak když jsme je předjížděli na silnici do Landeru kolem deváté, měli už v nohách slušnou řádku mil. Praskali jsme to přes širé pláně pětasedmdesátkou a jednotvárnou cestu rozptyloval pouze tu a tam pasoucí se dobytek, bezejmenné kopce různých výšek, jedna jmenná skála nazývající se Split Rock, přestože nám příliš „split“ nepřipadala a také několik protijedoucích aut. Dosáhli jsme záhy po 70 mílích Jeffrey City, kde slovo „city“ v názvu místa znělo až příliš honosně. Byla to dědina s vymláceným motelem, baptistickým kostelem někde v dáli od silnice a desítkami zrezivělých aut, která tam dvacet let stojí a minimálně dalších dvacet let asi ještě budou. Často se ptám sám sebe, co vede lidi prožít život v takovýchto místech a zatím jsem nenalezl odpověď.
Kolem poledne jsme dorazili po 287 West do Landeru. Tipuji městečko tak do 10 tisíc obyvatel, vcelku velké centrum disponující slušnou řádkou motelů, restaurací dvěma obchody, dokonce i pouťové atrakce se tu zasatavily na své kočovné cestě, to asi že se blíží oslava dne nezávislosti. Vyrazili jsme na západ od města asi 9 mil do státního parku Sinks Canyon.
Toto místo je zajímavé především tím, že relativně silná a divoká řeka Popo Agie river se v jednom místě ztrácí do jeskynní kaverny pod zem, aby se zhruba po půl míli vynořila z hlubin na povrch do jezírka, kde se proud na chvíli zklidní, než zase nabere sílu před další cestou k Pacifiku. Jedná se o ojedinělý a velmi zajímavý geologický úkaz.
Projeli jsme zbytek parku víceméně autem, vystoupali početnými serpentinami do vrcholových partií, odkud byl výhled na zasněžené vrcholy vzdálených Bighorn Mountains. Přestože jsou výškově nižší než Rockies, sněhu tam bylo mnohem více. Asi tím, že jsme už zase více na sever.
Udělali jsme jen jeden asi hodinový pěší výlet a zaparkovali v Landeru v Sleeping Bear Campground. Klára byla podle názvu klidná, že tady budou medvědi určitě spát a bude moc také usnout klidným spánkem, což se pak ráno potvrdilo.
