#20 – V zajetí fjordu Milford Sound...

(19.12.) Konečně se na nás štěstí usmálo a ráno dnes bylo nebe bez mráčku. Sice teploměr ukazoval po sedmé pouhé 4 stupně nad nulou, ale jen co jsme se rozjeli a slunce povyskočilo výš, začalo se také přiměřeně oteplovat až na odpoledních 23 stupňů.

Potřebovali jsme být v Milford Sound kolem půl deváté a z Cascade Creek kempu to byla ještě dobrá hoďka cesty. Navíc na trase je i asi kilometrový tunel bůhví jak a kým prokopaný skrz obrovský skalnatý masív. Je v něm pouze jeden jízdní pruh a provoz řídí semafor, takže další potenciální zdržení.

Po pár minutách jízdy se nám začaly otvírat nádherné výhledy do hlubokých údolí i na zasněžené špičky hor. Projeli jsme Divide, nejjižnější průsmyk Jižních Alp a vystoupali Gertrude Valley (to je jméno! - Němců tu cestuje fakt hodně, tak možná aby měli radost…), projeli tunel a pak sklesali posledních 15 km serpentin dolů do Milford.

Ten pohled je fakt úchvatný. Skoro dvoutisícové skály vystupují skoro kolmo přímo z mořského fjordu dlouhého odhadem tak 6-7 kilometrů. Asi nejfotografovanější kopec je Mitre Peak, tvarově skoro dokonale souměrný 1692 metrů vysoký štít na samém konci fjordu. Na vrcholcích těch nejvyšších, třeba Mount Tonako (2644m) jsou ledovce, které plní vodu desítky vodopádů padajících z velké výšky přímo do moře.

Jižní fjordy jsou prý nejdivočejším pobřežím světa. Jsou to zároveň nejvyšší mořské útesy na světě a také místo, kde ročně naprší víc než 7 metrů deště! Už kapitán Cook tu v roce 1773 s Lodí Endeavour zakotvil na celých 5 týdnů. Prvním evropským osadníkem byl prospektor Donald Sutherland, který se v Milford usadil v roce 1878 a dvanáct let tu žil úplně sám. Od roku 1890 tu začali se svojí ženou provázet a ubytovávat první turisty, ročně tak kolem tříset.

Dneska zavítá do Milford Sound ročně prý až půl milionu lidí, pro mě skoro neuvěřitelné číslo na to, jak odlehlé místo to stále je. Ráno jsme chytli první loď už v devět hodin a během dvouhodinové plavby prokřižovali fjord až k Tasmanskému moři a zpět. Stavěli jsme u skal a nabírali vodu k pití přímo z padajích vodopádů, viděli jsme početnou kolonii tuleňů. Když jsme se vrátili do přístavu, začali tam už najíždět autobusy, a to byl signál pro nás abychom zmizeli zase někam dál.

Vrátili jsme se skrz tunel kousek za sedlo Divide a vyrazili po trase dalšího z Great walks – tentokrát Routeburn tracku na Key Summit, alpskou náhorní plošinu asi ve výšce tisíc metrů kolem dokola obehnanou vysokými štíty pro mě bezejmenných hor. Tříhodinový výstup byl odměněn opravdu nádhernými výhledy.

Musím ještě trochu se slzou v oku zmínit Milford track, asi krále mezi všemi novozélandskými přechody, který na nás holt počká někdy do příště. Je tak populární, že už v říjnu byly „vybukované“ všechny termíny až do konce února L.  Celý 53 km dlouhý přechod trvá 4 dny, může se jít pouze jedním směrem a nocovat se smí pouze na chatách. Začíná na jezeře Te Anau v Te Anau Downs, odkud vás hodinu a čtvrt odveze loď na začátek pěší cesty. Během čtyř dnů tady potkáte asi úplně vše, co k zélandské přírodě patří - jezera, mokřady, vysoké hory, hluboká údolí, eukalyptové lesy, teplo i déšť, ledovce, vodopády J. Jeden z nich, Sutherland Falls, měří úctyhodných 630 metrů. Cesta končí sestupem do Milford Sound, odkud je třeba se pak vrátit „shuttlem“ zpět 120 km do Te Anau.

Během pozdního odpoledne jsme pak cestou zpět v Cascade Creek sbalili stany, které jsme nechali přes den pěkně vyhřát na sluníčku (snad se v té ozónové díře moc nepřipálily) a než jsme dorazili do Te Anau, stálo nás to ještě několik fotografických zastávek….

Klidný večer před námi, grilovačka v kempu na břehu jezera… a karty J.

#19 – Kolem Te Anau a na Kepler Tracku...

(18.12.) Ráno jsme zamířili na 171 km dlouhý přejezd do Te Anau, vstupní brány do národního parku South Fiordland, nejopuštěnější a nejdivočejší části Nového Zélandu.

Tedy, nejdříve jsem vyrazil sám ještě na ranní hodinovku do Bob’s Cove podél jezera a k mému překvapení byli všichni, když jsem se v 8 hodin vrátil, již vzhůru. Docela rychle jsme se spakovali, nakoupili čerstvé jídlo v New World vedle letiště a nabrali směr Remarkables Ski Area, kde jsme chtěli posnídat. 11 stupnů venku a představa 14 kilometrového stoupání po štěrkovce do neznáma, nás od původního úmyslu odradila. Pokračovali jsme proto podél jezera směrem na Kingston a u prvního odpočívadla uspořádali větrnou snídani. Cesta ubíhala vcelku monotónně mezi pastvinami za aprílového střídání deště a sluníčka, které logicky doplňovala častá duha.

Po dvou hodinkách jsme přistáli v třítisícovém Te Anau a po konzultaci v Informacích popojeli asi 10 km do Rainbow Reach na břehu řeky Waiau. Odtud jsme se napojili v protisměru na trasu Kepler Tracku, opět jednoho z Great Walks, a šli asi 12 kilometrů k Moturau Hut na břehu jezera Manapouri. Kepler track je 4-denní 60-tikilometrový okruh, který vyžaduje předchozí rezervaci noclehů v „huts“. Vede přes řeky, soutěsky a ledovcová údolí, velká část jde přes vřesoviště a „beech“ lesy s obrovskými „plantážemi“ mechových porostů. Pro Hobity jako stvořené…

Zítra plánujeme výlet do Milford Sound, údajně nejkrásnějšího fjordu v oblasti. Chceme jet lodí už ráno v 9 hodin, a protože k našemu překvapení je to z Te Anau ještě 119 km ne úplně přímé a asfaltové silnice, tak se pokusíme dnes ještě nablížit, aby nám ráno zbyla maximálně hodina cesty do cíle.

V celé oblasti Fiordland není žádný mobilní signál. V Te Anau jsem v Sandfly Cafe cucal jedno „koffee luongo“ tak dlouho, dokud si notebook nenasál aspoň 50% energie. Podél silnice dál je totiž jen asi 15 velmi jednoduchých kempovišť, kde není žádný proud a voda, jen tu a tam v lesíku schovaná kadibudka. V jednom takovém kempíku jsme teď zakotvili a potok kousek pod stany je tak čistý, že je radost pít vodu přímo z něj.

Zaplácali jsme hladové krky rýží z jedné mísy (kdo by špinil to nádobí!) a vyplňujeme čekání na tmu již tradičními kartami. Dny jsou stále delší a delší…J