#1 – Cesta do Indie začíná v Dubaji...

...než jsem včera vyrazil na letiště, promíchal jsem důkladně karty, a jednu si na cestu vytáhl... už teď se těším na všechny odpovědi co přijdou skrz prožitek…Co není prožito, není pravda.

Myšlenka na cestu do Indie je stará tak tři, ale spíš asi čtyři roky. Občas na tenhle nápad projet s báglem Indii přišla doma řeč, ale teprve s odchodem z posledního zaměstnání nabral jasnější kontury. “Hele, co bys říkala na to, kdybych vyrazil před vánoci do Indie” nadnesl jsem někdy zkraje roku Kláře a vlastně celé rodinné radě. “Myslíš to vážně? No jestli chceš, tak jeď!” dostalo se mi pochopení zpátky pro moje cestovatelské vrtochy.

Podmínečný souhlas nedoznal změn ani když se původně zamýšlená sólo jízda proměnila v cestu ve dvou. Jedu do Indie s Olčou - kamarádkou ze studií - s kterou čas od času zajdeme popovídat na večeři, zavzpomínat na staré dobré časy. Někdy zjara jsme se letos zase potkali, slovo dalo slovo a… zjistili jsme, že Indii máme na seznamu oba dva. Proč to nespojit? Nakonec jsme se domluvili, že vyrazíme společně.

Během příprav vykrystalizovalo, že se Olča ujme role duchovního průvodce. Věnuje se totiž józe, kraniosakrální terapii a také trochu ajurvédě. Aspoň co se žaludku týče, protože s kamarádem Garym a dalšími nadšenci pořádají v Praze pravidelné Ajurvédské snídaně. Jejím přáním bylo strávit určitý čas i v Ašrámu a poznat komunitní život v některém z těchto náboženských center rozesetých po celé Indii.

Mě zase lákalo poznat více indickou kulturu, historii a rozmanitosti životního stylu a tak se ze mě stal logicky víc plánovač trasy a specialista logistiky :). Prostě mám v plánu zažít co znamená slogan “Incredible India” na vlastní kůži. A třeba se mi podaří dostat trochu z její neuveřitelnosti i pod kůži. Rád bych víc pochopil hinduistickou tradici. Od dob strávených v Thajsku mě intenzivně zajímá Budhismus a meditace se mi v posledních letech stala živou cestou k hledání vnitřního klidu a rovnováhy v přítomnosti.

Oba dva, Olča i já, jsme tak v původních představách sice udělali pár kompromisů, ale teď se těšíme, co tahle společná cesta přinese každému do našich dalších životů. To ostatně uvidíme za měsíc :).

Je 1. listopadu dopoledne a mám před sebou 5 hodin času v tranzitní hale na letišti v Dubaji. Času tak akorát, abych doladil itinerář na prvních pár dní cesty. Uvědomil jsem si, že ten svůj smysl pro přesnost začínám dotahovat do absurdit. Na dvouměsíční cestu po státech jsme v roce 2010 odlétali 1. června a na Nový Zéland v roce 2013 pro změnu zase 1. prosince. Sice se to dobře počítá, ale chápu, že občas s tím plánováním asi lezu svým dětem už na nervy.

Letěli jsme s FlyDubai 6 hodin přímo z Prahy a ještě nás čekají další tři s JetAirways do Dillí. Na to, že jsou to obě nízkonákladové společnosti, byl palubní servis až neuvěřitelně na úrovni. Jídlo už začalo přiměřeně pálit, je třeba si pomalu přivykat. Nemáme v plánu se v Dillí zdržovat, to až před zpáteční cestou do Evropy. Hned ráno plánujeme vyrazit vlakem na jih do Agry, prohlédnut si Taj Mahal a pak už směr Rajastan.

Rezervaci ubytování máme jen na první noc přes Airbnb poblíž Nizamuddin Railway Station na jihu Dillí. Odtud je to vlakem do Agry skoro o hodinu méně, než z centra. Uvědomuju si ale, že jedna věc jsou jízdní řády a Google maps a věc druhá pak každodenní realita indického všedního dne. Přestože nějaké zkušenosti mám a skoro dva roky jsem žil v jihovýchohdní Asii, moc netuším,  co všechno mě v Indii čeká. Jsem pln očekávání a zároveň pokory přijímat dění následujících dnů tak jak je bude život servírovat. Pozorovat, nesoudit, obdivovat, učit se, trochu se děsit, poznávat a objevovat. Kolem sebe i uvnitř sebe sama.

Už se na to všechno moc těším!

#32 – Silvestr v Seoulu

Vůbec nám nepřipadá, že je tu dneska už zase konec dalšího roku!

Logicky jsme ráno nemohli trochu dospat, od čtyř jsme se převalovali ze strany na stranu a tak v šest jsme začali balit, abychom v sedm vypadli směr půjčovna (vlastně vracovna) aut a pak letiště. Spali jsme ještě ve spacákách, které musí přijít až úplně dospod bagáže, takže to v té malé „cimře“ vypadalo po ránu jako někde ve skladu Armády Spásy.

Jako vždycky se to tam ale všechno zase nějak poskládalo. V devět jsme už seděli po „check-inu“ v letištní hale a čekali, až se bleděmodré korejské jumbo vznese směr Seoul. Auckland se s námi rozloučil slunečným dnem a krásnými 26 stupni. Chvíli jsme ještě kopírovali západní stranu severního ostrova s jeho písčitými plážemi mezi pobřežními skalisky a pak už dalších 10 hodin byly pod námi jen nekonečné vody Pacifiku.

Těch celkem jedenáct a půl hodiny jsem přežil čtením (Moc přítomného okamžiku od Tolleho – fakt dobrý!), shlédnutím asi tří filmů (mimo jiné i o Stevu Jobsovi, což je pro změnu hodně „béčkové movie“), sledováním mapy (voda, samá voda…) a hraním šachů s Matějem.

Seoul nás přivítal teplotou na nule. Bylo na čase zalovit v batohu a vytáhnout nějaké mikiny a bundy. I původní plán vyrazit po přistání ještě do večerního Seoulu vzal brzo za své. Jednak je to aspoň hodina cesty, a hlavně - cestovní únava prostě zvítězila. A tak trávíme silvestrovskou noc v tranzitním hotelu Hyatt Regency.

Jakýkoliv hotel by po měsíci na karimatkách působil trochu nepatřičně nóbl, natož místní pětihvězda Hyatt. Teda spíš asi my v něm J, ale podobných „týpků“ je tu docela dost. Dali jsme si společně dobrou večeři – ochutnali i pár korejských dobrot a hlavně jsme Lindě vysvětlili, že už fakt nemusí jíst rukama, a že je čas pomalu si zase zvykat, jak se drží příbor.

Děcka si užívají, že mají samostatný hotelový pokoj, a tak jsem jen Matějovi vysvětlil, že i když je ten Silvestr, obsah minibaru by měl přesto zůstat nedotčen. My s Klárou trávíme večer sledováním v různých televizích, jak světem postupují novoroční oslavy…. První byl na řadě Auckland, po něm přišel ohňostroj na Harbour bridge v Sydney, za chvíli se bude slavit v Tokyu. Pak už jsme na řadě my tady v Seoulu no a za 8 hodin i vy všichni doma, v Praze, v Podolí, v lékárně….

Tak AHOOOJ z cest zase někdy příště!