Především tím, že ji založila v roce 1863 skupina prvních 83 přistěhovalců z Čech z okolí Plzně. Na druhý konec světa je přilákala nabídka, kdy každý, kdo si zaplatil lodní lístek, dostal podle Waste Land Act na Novém Zélandu 40 akrů půdy na dospělého a 20 akrů na každé dítě. Netušili, že se jednalo o neprostupnou nehostinnou buš, kam v té době nevedla ani žádná cesta a dalo se do Puhoi Valley dostat pouze lodí po stejnojmenné říčce. Navázali spolupráci s místními Maory a živili se především tím, co nabízela buš – vyráběli dřevěné uhlí, v Aucklandu na trhu prodávali stavební dřevo, připravovali půdu na farmaření.
Celkem přišlo ve třech vlnách více než 200 Čechů. Po první následovala druhá v roce 1866 a třetí v roce 1873. Přijeli na lodích War Spirit a Liverpool. Už v roce 1879 vznikl v Puhoi hotel a hospoda, které fungují dodnes. Jejich jedinečný interiér je vyzdoben mnoha historickými fotografiemi, ale také připomínkami různých bankovek, průkazů, vizitek lidí, kteří tohle české místo na Zélandu navštívili v době nedávno minulé.
Od roku 1881 stoji v Puhoi katolický kostel svatého Petra a Pavla. Podle jmen na rozpisu bohoslužeb bylo zřejmé, že mnoho potomků původních českých rodin žije v místě i dnes. Nejčastější jména, která jsme objevili ve vesnici, ale třeba i na náhrobcích lučního hřbitova, byla Straka a Schischka, Bayer nebo Jedlitschka. Mezi prvními rodinami nechybělo ani příjmení Benes.
Začalo tradičně pršet, takže jsme zastávku na dlouhé písčité pláži cestou zpět v Orewě zkrátili na minimum, a pokračovali přes Silverdale a Albany zpět na Auckland. Zajeli jsme do viktoriánského Davenportu, který leží přes záliv na poloostrově přesně naproti dnešnímu Central Business Districtu v Aucklandu. Davenport byl úplně první osadou v této části ostrova, brzy však nestačil svojí velikostí a přistěhovalci a s nimi i centrum dění se začalo přesouvat na pevninu severního ostrova. Severní ostrov však v těchto místech není bůhví jak široký. Podle itineráře takzvané Coast to Coast Walkway lze přejít z pobřeží na pobřeží za 4-5 hodin a celé trasa měří 16 kilometrů.
Vrátili jsme se přes impozantní Harbour bridge zpět do centra Aucklandu na čínskoindický oběd a odpoledne se cestou do kempu v Avondale ještě stavěli na Mount Eden. Odtud byl opět skvělý výhled na celé město kolem dokola včetně přístavu a většiny ostatních sopečných pahorků. Auckland dokonce býval hlavním městem Zélandu od roku 1840, ale už roku 1865 se hlavní město přestěhovalo do centrálněji položeného Wellingtonu. Dnes se prý ve Wellingtonu dělá politika, ale v Aucklandu se dělá business. Žije zde třetina všech obyvatel a je to takový stát ve státě s velkým vlivem na celou zemi.
Je pozdní předsilvestrovské odpoledne – čas trochu odpočívat a hlavně balit.
