Oba víkendové dny před návratem do Bangalore jsme nakonec celé strávili v Ashrámu. A vlastně navíc i pondělí, protože jsme se rozhodli si pobyt v Tiruvannamalai ještě o den prodloužit a vrátit se do velkoměsta jen na poslední noc až těsně před odletem do Prahy. Přece jen má tady ta stopadesátitisícová vesnice o něco větší kouzlo a atmosféru než dvanáctimiliónové Bangalore.
Už jsem tu déle než týden! Po týdnu v Ashrámu se dá říct, že zdejší životní styl se pro mě pomalu stává novým standardem. Na ulici potkáváte stále stejné prodejce banánů, opraváře bot nebo řidiče rikš. I oni vás začínají poznávat! “Hello Sir, dobre rano” zkouší někteří z nich i pozdrav v češtině. Popojdete dál a naproti Ashrámu má lukrativní polohu plechový stánek s pár plastovýma židličkama v těsném sousedství rušné silnice. Zde místní “Chai Master” připravuje čaj a kávu. Všechny druhy čaje co si jen dokážete představit.
Základ na masala čaj si připravuje tak pětkrát za den na vedlejším ohništi. Na plynovém sporáku ve stánku pak udržuje ponořené ve velkém hrnci s vroucí vodou tři menší nádoby - jednu s mlékem, druhou s vodou a tu poslední s masala čajem. Na jejich povrchu se díky mléku neustále tvoří škraloupy. Podle chuti zákazníka čajový mistr přidává tu víc kardamonu, tu zase zázvoru. “Jak je libo Madam, s cukrem nebo bez cukru?”ptá se, přestože už odpověď tuší. Díky poloze s velkou koncentrací indických i cizích turistů si může dovolit prodávat čaj za 30 rupií. I když, to je vlastně taková bežná cena. Ale třeba v pátek v Gingee jsme na venkově měli stejný čaj dokonce jen za 9 rupií! Ale v Dreaming tree taky za 70 nebo dokonce někde v Kochi za 105 rupií. Ceny jsou různé…
Za celý život jsem toho nenachodil bos tolik, jako tady za těch pár dní. Kilometry! A to jsem na Arunáčalu proti poutnické tradici lezl v sandálech. V celém ashrámovém komplexu se od rána do večera pohybujete bez bot. Ty odložíte hned u vstupu. Bosky se kloužete nejen po mramorových a dlážděných podlahách v modlitebních a meditačních sálech, ale našlapujete opatrně i po prašných nádvořích a přilehlé zahradě. Jedinou nepříjemnou záludností by tam mohl být opičí trus (a taky byl:), jinak je všude neustále zameteno. O to se stará velmi početný personál Ashrámu. Vlastně neustále vidíte někoho někde zametat, natírat nebo pohrabávat okolí.
Už 10 dní v kuse jím jenom vařenou rýži. Někdy třikrát, ale spíš jen dvakrát denně, protože rýžové idlies většinou v sedm ráno vynechávám. Rýže slouží jako celodenní základ. Do něho si rukou přidáváte omáčky s chilli a různou vařenou zeleninou. Další doplňkovou variantou jsou kokosové chutney a něco jako hromádka zeleninočočkového salátu s různou příchutí. Při vlastní konzumaci to stejně většinou dopadne tak, že všechno co vám na banánovém listu na zemi od roznašečů přistane, promícháte v dlani dohromady, aby to k sobě lepilo a vy jste potravu aspoň nějak dostali prstama do úst. Ale i tuhle techniku zlepšujeme! Získáváme postupně ten správný grif! Sousto se nabere konečky prstů a palce. Palec následně využijete jako hokejku, která vystřelí potravu z dlaně do úst. Nejlépe otevřených! Nejtěžší ze všeho je stejně vydržet sedět v tureckém sedu. A ještě k tomu v předklonu. Na to moje kancelářské tělo není úplně stavěno. Oproti těm starců a stařenkách, co si dají nohy skoro až na ramena, si připadám často jako pěkný trouba.
Docela zřetelně si už po měsíci uvědomuju, jaký vliv na mě mají zdejší odlišné stravovací návyky. Stačí jíst výrazně méně než doma, pokud má potrava dobrý základ. Obyčejná voda je jednoznačně nejlepší tekutina! Už měsíc jsem taky neměl maso. A vlastně ani žádné mléčné výrobky. Kromě mléka v čaji a občas lassi. Indové si ještě na závěr večerního jídla nechají nalít sběračku “buttermilk” do zbylé porce rýže - promíchají a sní pro lepší zažívání. To ale já nedávám!
Jídlo sice vypadá stereotypně, ale zatím jsem ho fakt nepřejedl! Omáčky různých chutí a barev mu dodávají pokaždé jiný šmrnc! Ale nežijeme tu jenom o rýži. A co polevila finanční krize, tak ani jenom o rajčatech:). Na trhu kupujeme dokola ananas, mandarinky, granátová jablka a banány. Nejlepší jsou “baby bananas”. Ty přezrálé s úplně černou slupkou. Ty se rozplývají přímo na jazyku jako ta nejlepší delikatesa.
Ještě jeden postřeh mi včera problesknul hlavou. Uvědomil jsem si jak ty primitivní způsoby výroby a života vůbec dodávají všemu kolem opravdovost a poctivost. Vyřezávané dveře, dřevěné postele, opravené boty, kování na oknech, ručně zdobené šperky, výšivky na šatech - všechno je sice občas trochu křivé nebo nepřesné, ale dělané ručně. Za vším jsou desítky a desítky hodin práce. Často na slunci přímo na ulici nebo v nějaké zastrčené dílně opodál. Všechny výrobky jsou s dlouhou trvanlivostí, hodnotou, jsou neanonymní a s osobitým příběhem.
Kupujete si je často od toho, kdo je jednoduše pro vás vyrobil a ne od znuděného prodavače někde v IKEA supermarketu a pak to doma tři hodiny se šroubovákem v ruce dáváte pracně dohromady. Z dřevotřísky a plastu jako LEGO! Tady je každý kousek prostě jedinečný originál! Žádný unifikovaný umakart sjetý z výrobní linky. Jeden kus jako druhý, za pár let z vlastní 3D tiskárny. Každé jídlo, které tady ochutnáte, je jedinečné, lokální a kraj od kraje se liší. South Indian Thali, Punjab Thali, Tami Dosa, Bombay Biryjani… Žádný McDonalds na každém druhém odpočívadle.
Všechno má svoje pro a proti, ale zdá se mi, jakoby tady ta živočišnost a spojení se zemí a s přírodou přinášela i větší sounáležitost, pospolitost a opravdovost do propletence lidských životů.
