Den 10 – Přes Portelu Levádou da Serra do Faial

Po mega večeři v Machico se mi dneska v noci fakt blbě spalo. Trochu nás na místním gastrofestivalu zaskočila velikost porcí a to jsme si objednali v pěti lidech jenom čtyři jídla.  I tak jsme to nebyli schopni sníst. Složitě se tu jídlo vybíralo, protože menu byl pouze v portugalštině a anglicky nikdo moc neuměl. Dal jsem si na doporučení „masterchefa“ nějakou místní rybu. Jen mě trochu překvapilo, že byla podávána na studeno, na kyselo a byla totálně přesolená :). Od dvou do pěti ráno jsem se pak převaloval ze strany na stranu. Do půl osmé jsem nakonec aspoň na chvíli usnul, ale ještě před snídaní jsem se oblékl do sportovního a šel se proběhnout.

Zde v Canico ve čtvrti Garajaou není nikde žádná rovinka. Hned první ulice mě po kilometru dovedla o 120 výškových metrů níž na skalnatý ostroh nad oceánem. Na konci výběžku se směrem na moře tyčila vysoká socha Krista. Takové Rio de Janeiro v menším vydání. Od sochy vede ještě dalších 150m  dolů kabinová lanovka, která vás za dvě eura sveze až na úroveň moře na kamenitou pláž. Alternativou je samozřejmě sejít dolů pěšky a pak si to serpentinami pro pěší vyběhnout. Možná to zítra vyzkoušíme.

Vrátil jsem se zpět na hotel po půl deváté. Akorát byl čas na společnou snídani. Včera jsme naplánovali společný dnešní výlet tak na půl dne. Pojedeme autem do Portely. To je vyhlídkové sedlo nad Porto da Cruz asi 690m nad mořem. Odtud půjdeme po PR10 levádou do Furado asi 3km do Lamaceiros, kde jsme byli už v pondělí. Dál ale nebudeme pokračovat po desítce do Ribeiro Frio, ale vyzkoušíme levádu da Serra do Faial. Ta se stáčí vlevo a vede do městečka Santa da Serra. Celkem by nám tenhle 12tikilometrový výlet měl zabrat tak 4 hodiny i s cestou. Uvidíme.

Vyrazili jsme až po desáté. Bohužel opět bez Matěje. Zároveň jsme se společně rozhodli, že na vyndání stehů počkáme až do Čech. Čím déle v koleni ještě stehy zůstanou, tím asi lépe. Není proces hojení třeba uspěchat.

V Portele nás přivítalo proměnlivé počasí a nízká oblačnost. Hustá mračna se válela po okolních kopcích. Chvíli se nám otevíraly nádherné výhledy do údolí. Chvíli se naopak navalilo kolem nás úplný „mlíko“, takže nebylo vidět dál než na dvacet metrů. Vybrali jsme si ale dobrý směr, protože hned na začátku trasy nás čekalo 350m převýšení. Pak už jen rovinka podél levády a na závěr sestup zpět k autu. Leváda dolů do Portely měla velmi prudký sklon a voda letěla proti nám vodním kanálem jak po tobogánu. Až jsem si říkal, že je trochu škoda, že leváda není o malinko širší. Na nafouknuté duši by to byl dolů pořádný adrenalin.

Na úzké uzavřené silničce asi tak 5. kategorie z Portely směrem na Machico trénovala od rána nějaká rallye posádka. Jezdili nahoru a dolů a občas jsme je zahlédli mezi stromy. Když jsme je ztratili z dohledu, zvuk jejich vytúrovaného motoru byl však slyšet pořád široko daleko. Když jsme se pak vraceli odpoledne domů, akorát balili svů závodní stan a nakládali auto na přívěs. Vyfotili jsme si je, oni nám naházeli nějaké reklamní blbosti a jeli jsme dál. Nohu na plynu jsem ale jako oni až k podlaze nemačkal.

Odpoledne jsme si dali už jen relax u hotelového bazénu. Večer se chystáme poprvé do Funchalu, správního střediska Madeiry. A zároveň i největšího sídla, kde žije skoro 60% všech obyvatel. Uvidíme, jaký dojem na nás udělá místní metropole.

Den 9 – Z Camara de Lobos údolím jeptišek na Pico Arieiro

V 9:30 jsme opustili Jardim do Mar a vyrazili do Ribeira Brava, které leží přibližně uprostřed Madeiry na jižním pobřeží. Silniční infrastruktura je na tomhle ostrově fakt dokonalá. Kam se hrabe třeba Korsika, Phuket a další ostrovní turistické destinace. Desítky, možná stovky tunelů umožňují projíždět skrz horské masívy relativně rychle a pohodlně. Zvlášť tady na jihu se dá jet i osmdesátkou, což po týdnu loudání v horách považuju skoro za první kosmickou rychlost.

V Ribeira Brava jsme si prošli pobřežní starou část města s pár úzkými uličkami a pokračovali do rybářské vesnice Camara de Lobos asi 13km východním směrem. Jedno z prvních osídlení na ostrově dnes víc než tradiční rybářskou vesnici připomíná turistickou atrakci plnou barů a obchodů se suvenýry. V určitých částech si přece jen své genius loci dokázala ještě zachovat. V sobotu před polednem se bary začaly plnit místními muži, kteří si přišli jen tak poklábosit a setkat se s přáteli. Žádní mladící, většině bylo padesát a víc. Ve 40. letech v Camara de Lobos pobýval a maloval 22 dní i Winston Churchill, na čemž dodnes parazitují úspěšně majitelé restauraci i některých kaváren.

Naším dalším cílem bylo Curral das Freiras neboli Údolí jeptišek. Tohle místo je ukryto vysoko v horách mezi horskými štíty asi 30 minut serpentinami od moře. Leží ve výšce 1418 metrů nad mořem, ale nastoupat musíte ještě o 200m víc, pak projet dlouhým tunelem a sjet zase zpět dolů do údolí. První osadu zde údajně založili v 16. století jeptišky spolu s několika piráty, kteří se na ostrově usadili. I dnes zůstává tohle místo relativně těžko dostupným a většina stálých obyvatel žije stále z toho, co vypěstují na svých malých terasovitých políčkách rozprostřených v prudkých svazích všude kolem. 

Vrátili jsme se dvoukilometrovým tunelem z údolí ven a hned za ním vpravo se napojili na úzkou panoramatickou turistickou silničku co vede po vrcholech hor až k Pico Areeiro. Na 13 kilometrech jsme zdolali převýšení 1200 metrů. Když jsme míjeli auta v protisměru, bylo rozhodně žádoucí zastavit a pomalu se navzájem vyhnout. Zastavili jsme na vyhlídce Montado de Paredao. Z vrcholu skalní stěny jsme měli letecký výhled skoro kolmo dolů zpět do Curral das Freiras. Úžasná podívaná tak 270 stupňů kolem dokola a 600m dolů! Tahle silnička je natolik nebezpečná, že je otevřena pouze přes den a v 19 hodin se na noc zavírá. 

Docela jsem si to kroucení volantem dneska užil. Na Pico Areeiro byl plné parkoviště, ale místo jsme nakonec našli. Došli jsme pěšky i s chromým Matějem na vrchol k observatoři a v mlze mu ukázali aspoň kus stezky vedoucí na Pico Ruivo, kterou jsme šli s Aničkou před pár dny.

Náš přejížděcí den pak pokračoval do města Canico, které leží mezi hlavním městem Funchal a Santa Cruz. Ubytovali jsme se v hotelu kde budeme následující 4 dny. Pozbytek dne už bylo jen koupání v bazénu, četba, relax. Žádná velká turistika dneska nehrozí. Večer snad vyrazíme aspoň do Machico na večeři. Tam zítra končí gastronomický festival, který začal v pátek, když jsme přiletěli. Tak snad konečně ochutnáme nějaké místní speciality.