Když jsem včera večer končil
tím, že si užíváme tři hodinky klídku na lodi cestou do Wellingtonu, tak to
jsem ještě nevěděl, jak ukrutně jsem se zmýlil.
Jen co jsem to
napsal, opustili jsme po hodině plavby poklidné závětří Marlboroughských fjordů
a vystrčili špičku trajektu na širé moře. Ve vteřině i tenhle ocelový kolos
plně naložený náklaďáky a auty rozhoupali vysoké vlny tak, že skoro všichni na
palubě chytli zelený nádech a značná část plnila papírové pytlíky podobně jako
včera cestou na velryby. Fakt to nebylo vůbec příjemné. Na palubě padalo vše,
co nebylo pořádně připevněné, venku se setmělo a jen déšť a vítr bičovaly okna
lodi. Některé vlny tříštící se o příď celou loď rozvibrovaly a voda stříkala až
do skel sedmého patra, vyhrazeného pasažérům.
Byli jsme všichni
rádi, když jsme po hodině a půl zapluli do chráněného zálivu před Wellingtonem
a zakotvili před jedenáctou jen s asi dvacetiminutovým zpožděním.
Nechali jsme
usínající hlavní město definitivně za zády, doplnili plnou nádrž u jedné
z mála otevřených pump a napálili to po Highway 1 podél pobřeží na sever. Po
hodince se začaly klížit oči, a tak jsme někde poblíž Paekakariki odbočili
naslepo doleva k oceánu a vjeli do 650 hektarů velkého Queen Elizabeth
Parku. Našli jsme pěkný Holiday park, ale bohužel už nikoho, kdo by nás v tuhle
pozdní dobu pustil dovnitř. A tak jsme se pustili sami. Jak jsme
v tichosti po půlnoci stany postavili, tak jsme je zase ráno před šestou
zbourali a pokračovali na jeden zátah 360 km až do Taupa.
Objeli jsme po skoro čtyřech týdnech
Národní park Tongariro tentokrát z východní strany a na chvíli se nám
ukázaly dvě ze tří sopek – stále silně zasněžená Mt Ruapehu (2798m) i
pravidelně kónická Mt Ngauruhoe (2287m). Náhorní plošina pod sopkami je jen ve
výšce 800 metrů, přesto teploměr klesnul o nějakých 9 stupňů (z 22 na 13 C),
takže jsme dokonce zapnuli v autě i topení.
S klesáním k jezeru Taupo se
začalo opět oteplovat, takže pozdní snídaně na břehu jezera už byla zase
v krátkých rukávech. Konečně jsme si Taupo pořádně prohlédli, protože při
první návštěvě byla zima a déšť, že by psa nevyhnal, na tož nás. Sobota dnes napomohla
sváteční povánoční atmosféře, prošli jsme kus stezky kolem jezera, část centra
s obchody, navštívili sobotní farmářský trh. Koupili čerstvé jahody, což
vzhledem k tomu že je prosinec je skoro jako příběh z pohádky o
Marušce a dvanácti měsíčkách.
Přestože se severojižní „jednička“ nazývá
vznešeně Highway, jedná se tak o naší silnici I. občas II. třídy. Provoz byl o
poznání silnější, než jsme si zvykli na jihu, přesto to „odsejpalo“. Poobědvali
jsme v Hamiltonu a kolem čtvrté dorazili až do Aucklandu. Těch 600
kilometrů jsme dneska i s přestávkami dali za nějakých 10 hodin.
Vcelku v pohodě jsme našli Kiwi kemp v Avondale
nějakých 8 km od centra a rozhodli se, že pro letošek bylo stanování už dost. Za
těch 34 dní jsme spali na 30 různých místech, z toho 25-krát pod stanem a
zbytek pak někde pod střechou. Tři noci teď do úterý zůstaneme v něčem,
čemu tu říkají trochu vznešeně tourist flat – kuchyňka, koupelna, malá jídelna
a dvě ložnice. Stany jsme přesto vpodvečer rozbalili, ale jen abychom je dosušili
a pořádně zabalili na cestu domů.
Protože nám to celodenní trmácení ještě nestačilo,
dali jsme si ještě večerní dvouhodinový výlet do centra Auckladu. Prošli jsme kus
downtownu podél Queen street až k Aotea Centre s aucklandskou radnicí
a zpět a trochu přemýšleli, jak tu strávíme ty poslední dva dny před odletem.
Myslím, že když si každý prosadí kus svých rozdílných představ, tak se nudit
nebudeme J.
Žádné komentáře:
Okomentovat