Až ráno jsem zjistil, že
nám tak tři metry od stanu teče docela horký potok. Možná že vařit čaj na
plynovém vařiči byla dneska zbytečnost :).
Před půl devátou
jsme dobalili a vyrazili do centra Rotorui. Prošli jsme veřejný městský Kuirau
park, kde byly kouřící jámy jedna vedle druhé, ohrazené dřevěnými ploty,
v mnohých vroucí bahno a neodmyslitelný zápach síry, respektive vajíček na
všechny způsoby včetně zkažených…
Na břehu jezera,
které je vlastně sopečnou kalderou, z níž uprostřed v podobě ostrova
vystupuje nový budoucí sopečný vrchol, jsme navštívili starý dřevěný
anglikánský kostel a maorskou vesnici, která tak trochu připomínala cikánské
ležení. Celkový dojem nic moc, a tak jsme vyrazili na jih směr Taupo po Highway
5. První náš cíl bylo Waimangu volcanic valley, údajně nejmladší vulkanická
oblast na světě formovaná mohutnými erupcemi mezi lety 1886 a 1917. Prošli jsme
za hodinku a půl stezku kaňonovitým údolím až k jezeru Rotomahana
lemovanou četnými krátery, terasami a bahnitými bublajícími jezírky.
Protože gejzírů
nebylo ještě dost, byla naší druhou zastávkou oblast Waiotapu. Zde na velmi
koncetrovaném prostoru se nachází takový malý Yellowstone – jezera všech
možných barev a smradů, většina s vařící vodou, champagne pool
vyvěrajícící s hloubky přes 300 m. Největší gejzír Lady Knox tryská do
třicetimetrové výšky každý den přesně v 10:15. To jsme úmyslně minuli,
čímž jsme se vyhnuli davům turistů a odpoledne se tak v celém areálu mohli
relativně volně pohybovat. Aničku už přiotrávil ten smrad ve Waimangu, a tak
nám dala na druhý výlet košem a vyspávala v autě.
V podvečer
jsme se přesunuli dalších asi 40 km na jih do Taupo, města rozkládajícího se na
břehu stejnojmenného největšího sladkovodního jezera. Přenocovat jsme se
rozhodli v Hiltonu (ano, Hilton tu provozuje i čtyřhvězdičkový kemp :). Dost
bylo kráterů a dětí z kouřové hory. Spřádáme plány na zítra a hlavně pak
na čtvrtek, kdy bychom chtěli vyrazit do oblasti Mount Ruapehu, s 2797
metry nejvyšší hory severního ostrova.
Žádné komentáře:
Okomentovat