Prázdniny se dnes zlomily do své druhé poloviny.
Stejně tak i náš pobyt na Madeiře. Je čas posunout se po ostrově dál. Opouštíme
Casa Nunes v Santaně na severu a vyrážíme do Jardim do Mar na jihozápadě ostrova.
Tam strávíme další dvě noci. Dneska to bude takový přesunovací den.
Prvně míříme po pobřeží do Sao Vincente.
Je potřeba počítat tak maximálně 40 kilometrů na hodinu cesty, spíš ještě o
trochu míň. Silničky jsou zde o poznání rozbitější než na východě ostrova. Také
výrazně strmější i užší.
Jedeme přes Jao Jorge, kde jsme byli už
předevčírem. Kolem cesty je hodně domů na prodej. Ceny rozumných tří/čtyřpokojových
domů začínají někde na 300 tisících Euro. S výhledem na moře se cena logicky
zvedá. Hodně nemovitostí zde patří cizincům, zejména Britům. Celkem žije na
ostrově 270 tisíc obyvatel. Většinu už dnes živí cestovní ruch. Zbytek stále ještě
různé formy zemědělství. Do pevninského Portugalska je to odsud 1000 kilometrů.
Myslím, že většina ostrovanů Madeiru nikdy neopustila. Portugalská vláda se
snaží snížit pocit izolovanosti i tím, že dotuje pro místní letenky na pevninu.
Zpáteční letenka do Lisabonu vychází na 80 Euro.
V Sao Vincente jsme zastavili na
dopolední kávu. Tahle zapadlá městečka mimo hlavní atrakce zrovna turistickým
rytmem netepou. Většinou je v nich jeden bar nebo restaurace, obchod se
zeleninou a coffee shop. V těch větších ještě lékárna. Sedli jsme na
terasu v rádoby centru. Moc hostů kolem nás nebylo. Asi i proto, že kafe měli
ukrutně hořký.
Pokračovali jsme asi 25 minut autem do
vnitrozemí. Během chvíle jsme serpentinami nastoupali 1007 metrů do Boca da
Encumeada. Tohle sedlo dělí ostrov na severní a jižní část. Je to jediné místo
mimo nejvyšší vrcholy hor, z kterého je vidět oceán na obě strany ostrova.
Zaparkovali jsme, odložili chromého Matěje v coffee shopu a vyrazili aspoň
kousek na Levádu do Norte (PR17). Šli jsme asi hodinku a půl. Cesta vedla podél
realtivně nového vodního kanálu velmi bujnou vegetací. Připadali jsme si jako v botanické
zahradě. Největší zastoupení měly kolem nás modré a fialové kalokvěty. Škoda,
že teď v pozdním létě už pomalu odkvétají.
Došli jsme až k tunelu, který vypadal
na první pohled nenápadně. Na pohled druhý ale měřil alepsoň 500 metrů. Sotva bylo
vidět světlo na druhém konci. Uvnitř byl tak půl metrů široký betonový chodník
a vedle něj zhruba 1m široký kanál plný vody. Musel jsem se krčit, abych se
nepráskal hlavou o strop. Bez světla se to projít nedalo, a tak jsme si
přisvěcovali mobily. Na druhé straně masívu jsme pokračovali až k vodopádu,
za kterým těsně byl vstup do dalšího tunelu. Tentokrát dlouhého dokonce 750 metrů.
Ten jsme už nepokoušeli a obrátili se na cestu zpět.
Pokračovali jsme autem dál nahoru do kopce
po silnici ER105 na rozlehlou náhorní plošinu. Nastoupali jsme asi 300 metrů. Po
levé straně se přes údolí otevíraly výhledy na centrální masív s Pico Ruivo
v popředí a za ním na Pico Areeiro s bílou kopulí observatoře.
Na planině byly desítky obřích větrných
elektráren. Sjeli jsme serpentinami opět až do úrovně moře do městečna Port
Moniz v severozápadním cípu ostrova. Tohle turistické centrum bylo narvané
lidmi. Jen těžko jsem hledal kde zaparkovat. Na promenádě u moře jsme si dali
oběd. Jako jediný jsem vyzkoušel místní specialitu - Black Scabbard fish fillet
with Banana – rybu se smaženými banány. Ostatní si dali klasiku - pizza, lasagne,
těstoviny.
Z Port Moniz jsme pokračovali zase
přes hory asi hodinu cesty do malinkého přímořského sídla Jardim do Mar.
Městečkem nevedou žádné silnice ale pouze úzké chodníky mezi domy. Zaparkovali jsme
na centrálním parkovišti a pěšky šli s bagáží do hostelu Cecilia House dalších
asi 300 metrů. Dům se nachází jen 50 metrů nad úrovní moře s výhledem na osadu
Paul do Mar na severu a jinak jen na širý otevřený oceán.
Teď večer plánujeme zítřejší výlet do oblasti
Rabacal, přes kterou jsme dnes již projížděli. To znamená, že se vrátíme zpátky
do kopců tak 1000 metrů nad moře a půjdeme některou z levád, které prý patří
mezi nejzajímavější na celém ostrově. Necháme se překvapit.
Žádné komentáře:
Okomentovat