#22 – Z Dunedinu zpět do hor pod Mount Cook

(21.12.) Večer jsme usínali na pláži ve Svaté Kildě a ráno jsme se probudili spíš na Horské Kvildě. První kapky nás probudili kolem páté, a když jsem v půl osmé přeběhl jen 20 metrů od stanu, byl jsem durch na kost. Chvíli jsme čekali, jestli nepřestane, ale vypadalo to zatažené aspoň tak na 14 dní. Nedalo se tudíž nic dělat než si dát nedobrovolnou přírodní sprchu. Při balení stanů jsme se proplétali mezi provazy deště a snažili se od potopy uchránit aspoň spacáky.

Co se dá v tomhle předvánočním nečase dělat? Vyhlášený sobotní farmářský trh jsme odpískali (stejně asi ani žádný nebyl) a místo toho vyrazili do Otago Settlers Muzeum. Nebylo kde zaparkovat – evidentně jsme nebyli sami kdo měl v  psím počasí tenhle originální nápad J.

Evropané začali osídlovat pobřeží Otaga kolem roku 1840. První byli presbytariánští Skotové, kteří se rozhodli vybudovat na jižní polokouli New Edinbourgh, Jejich první kroky a roky byly asi hodně kruté. Deště, větry nehostinná neprobádaná krajina a všudypřítomné bláto vedly k tomu, že se městu spíš než Dunedin hodilo říkat Mudedin.

Také četné krvavé spory o půdu s Maory se podařilo vyřešit až podpisem Smlouvy z Waitangi v roce 1840 s hlavními kmenovými náčelníky. Jako součást mírového urovnání se začaly rozšiřovat i smíšené sňatky bílých přistěhovalců s maorskými ženami, které daly vzniknout novému „etniku“ zvanému Whakapapa.

(21.12.) Nejzajímavější na celé expozici byla replika podpalubí zaoceánské lodi imitující podmínky, za kterých imigranti přežívali dlouhou cestu z Evropy. Ta v nejlepším případě zabrala 8 až 9 týdnů. Dochované původní předměty, které přiváželi, deníky, rodinné památky, příběhy naplněných očekávání i smutku. Dunedin vysvobodila z bídy bláta až zlatá horečka po roce 1860. Ta přinesla s sebou větší prosperitu, ale také kriminalitu, alkohol a drogy.

Po čínském obědě a malém hadrovém shoppingu v dámském podání (na nás zase zbyly radši outdoor a biky J) jsme vyrazili směr sever podél pobřeží. Ještě jsme krátce vyhledali Baldwin street, nejstrmější rezidenční ulici na světě. Na necelých třech metrech (přesně 2,86m) tu nastoupá metr výšky! Je to vcelku nenápadná ulička v severní čtvrti, ale vyjet ji na jedničku mělo co dělat i námi pěti naložené Subaru. Nahoře jsme to nějak opatrně otočili a cestou dolu jsme si už připadali jak na červené sjezdovce ve Schladmingu.

Nezvykle frekventovaná Highway 1 nás přibližně po 100 kilometrech přivedla do Oamaru, kde jsme odbočili do vnitrozemí a jeli dalších zhruba sto kiláků do Omaramy. Najednou žádná auta a s přibývajícími kilometry, jak jsme se vzdalovali od pobřeží, začalo ubývat dešťových kapek a přibývat okolních kopců. Projížděli jsme Bohem zapomenuté samoty s maorskými názvy jako třeba Otemekatata, minuli opuštěná jezera Aviemore a Benmore. Kde nic, tu nic. Krajina bez lesů, kolem dokola holé hory jako v Sierra Nevada někde kolem Las Vegas.

Únava, sedmá hodina večerní i fakt, že je třeba ještě vysušit stany, nás po dalších asi 30 kilometrech přiměly to pro dnešek už zapíchnout v místě zvaném Twizel. Tohle rádoby městečko vzniklo teprve v roce 1968 při stavbě přehrady poblíž jezera Ohau. Vítr, sluníčko a vidina zítřejšího výletu pod nejvyšší horu Nového Zélandu Mount Cook (3768m) jsou příčinou naší večerní docela dobré nálady. Rychlá večeře a uvidíme kolik deště přinese pro změnu nadcházející noc…

#21 – Přejezd na východ – Otago Peninsula a Dunedin

I když je Te Anau docela pěkná díra, nechtělo se nám ji ráno nějak moc rychle opouštět. Asi tomu napomohlo i sluníčko a asi nejlepší kemp, kde jsme doposud byli. Dopřáli jsme si opravdu pořádnou snídaní a vyrazili na čtyřhodinový přejezd na východní pobřeží do Dunedinu.

Zastavili jsme ještě na chvíli ve Wildlife centre, kde chovají čím dál vzácnější druhy ptáků jako Pokahe, Kea, Kaka nebo Weka. Třeba Pokahe (ale to platí i o Kiwi nebo Weka) dříve neměli moc přirozených nepřátel v novozélandské buši, a tak asi vývojem ztratili i schopnost létat. Dneska zejména australský possum je hrozbou pro místní ekosystém, místní se snaží jeho výskyt limitovat, i tak třeba ptáků Pokahe přežívá už jen několik stovek kusů.

Jak jsme opouštěli Jižní Alpy a mohli je pozorovat už jen ve zpětném zrcátku, krajina kolem se také proměňovala. Z Vysokých Tater se zase stávala Českomoravská vysočina, jen o poznání zelenější, opuštěnější a plná pasoucího se dobytka a ovcí. Nepotkávali jsme skoro žádná auta. V místech, kterými jsme projížděli, se většinou ani nedalo nic moc pořídit, i spousta domů se zdála opuštěných. Výmluvná byla i cedule před jednou takovou dědinou, na které stálo jen  - „No doctor, No hospital, One cemetary“ J.

Městečko Gore bylo přece jen o poznání větší (takové Čerčany). Dali jsme krátkou pauzu a pokračovali do 44 km vzdáleného Clintonu. Shoda názvu měst se jmény bývalého amerického prezidenta a viceprezidenta se postarala asi v devadesátých letech o přejmenování této „okresní“ dálnice na Presidential Highway.

Kousek za Clintonem jsme odehnuli ze silnice 94 a přehoupli se přes kopce na pobřeží oceánu. Pokračovali jsme podél pláží přes malé pobřežní osady a městečka jako třeba Brighton až do Dunedinu. Ten je se svými 120-tisíci obyvateli hned po Christchurch druhým největším městem na Jižním ostrově. Od oceánu je jeho přístav výborně chráněn poloostrovem Otago Peninsula.

Ten byl naším dnešním odpoledním cílem. Vydrápali jsme se na jedničku do kopců a za nimi se otevřelo širé moře. Domy úplně zmizeli, jen tu a tam nějaká ovčí farma. Silnice se zúžila a zklikatila na takový korsický standard. Dojeli jsme nad zátoku Sandfly Bay a v písečných dunách doslova sjeli asi 100 výškových metrů dolu na zhruba kilometr dlouhou pustotu pláž. Zátoka se tentokrát nejmenuje po dotěrném hmyzu, ale podle toho, že díky větru tam opravdu lítá písek a pohrává si s ním v měnících se dunách.

Měli jsme velké očekávání, že uvidíme žlutooké tučňáky a albatrosy, ale museli jsme se spokojit s tuleni, kteří se líně povalovali na samém konci pláže na skalnatých útesech. Za albatrosy jsme pokračovali dalších 20 km na Cape XXXX. Vyhnuli jsme se skupinkám turistů s průvodci a prošli se kus podél pobřeží na vyhlídky ptačích hnízdišť. Museli jsme dávat opravdu dobrý pozor nejen kam šlapeme, ale i na to, co přiletí ze vzduchu. Tolik ptačího trusu na jednom místě jsem ještě nikdy neviděl J.

Přes Portobello jsme se vrátili podél zálivu zpět do Dunedinu a zapíchli to pro dnešek v Kiwi kempu na St. Kilda Beach. První kemp po třech týdnech kde je free wifi, tak zejména Anička s Matějem mají jasným večerní i noční program. Jak málo stačí k puberťácké radosti…