Deník zachycuje cestu Vietnamem a Kambodžou v listopadu a prosinci 2025. Začíná v Hanoji, pokračuje severním Vietnamem přes horské oblasti a menší města, vede dál přes střed země k pobřeží a na ostrovy a postupně míří na jih. Cestou se střídají dlouhé přesuny s dny strávenými na motorce, rušná moderní města s venkovem a oblastmi, kde se život řídí jiným tempem. Jsou tu hory, rýžová pole, moře i ostrovy, nové čtvrti i místa, která fungují v téměř nezměněné podobě stovky let. Závěr patří Kambodži a Siem Reapu, kde se po týdnech pohybu cesta na chvíli zastaví mezi chrámy starými téměř tisíc let. Text sleduje cestu den po dni, bez snahy hodnotit nebo vysvětlovat, jen jako záznam toho, co jsme viděli a kudy jsme projeli. Link na deník zde.
24. 5. 2026
27. 10. 2025
Nepál počtvrté, tentokrát Langtang trek
Letos se již počtvrté za sebou chystáme do Nepálu. Potom co jsme v 2022 absolvovali tři treky v oblasti Annapuren (Circuit, Base Camp a Mardi Himal) jsme v roce 2023 šli Manaslu Circuit a na podzim 2024 Trek přes Tři sedla v oblasti Khumbu a Base Camp Everestu. Letos se chystáme do údolí Langtangu se skupinou 10 kamarádů a budu vás opět a pravidelně informovat o našich zážitcích z cest. Namaste!
8. 9. 2024
23. 10. 2022
Konečně! Cesta před námi! Nepál! A hned celý listopad, 30 dní od prvního do prvního... jako v Pyrenejích. V plánu je trek kolem Annapuren a pak trek v Langtang National Park. Zápisky z cest podle signálu najdete průběžně tady nebo na facebooku. Namaste!
6. 8. 2019
Den 11 – Santa Cruz, Funchal a Monte
Až do téhle dovolené jsem vůbec netušil,
že mám doma tři letecké maniaky. Matěj, Anička i Linda tady sjíždějí po
večerech youtube a mají zevrubně nastudovaná mnohá kritická přistání na
madeirském letišti, které patří k těm nejnebezpečnějším na světě. Anička
sleduje celý den na flightradaru, v kolik které letadlo přistává a v kolik
bude zase odlétat. S železnou pravidelnosti co 10 minut nám to pak hlásí.
„Za 6 minut sedá Lisabon a za 13 minut
Hannover. Lisabon už je ve výšce 420 stop a rychlost má 187 uzlů. Mezitím
odlétá Kodaň a když to stihne, tak i Helsinki... hele, támhle už je vidět!“
Matěj sice nemůže už týden běhat, za to
může na mobilu pilotovat letadla na simulátoru. V autě tak místo rádia poslouchám
diskuse o bezpečnostních procedurách během vzletu i přistání. A také o tom, jaký
je sklon letadla při sestupu a jak musí být na runwayi světla v zákrytu,
aby pilot sednul pod správným úhlem. Dneska přišel Matěj i pozdě na snídani,
protože musel nejdříve bezpečně přistát v Honolulu.
„Tak co budeme dneska dělat?“ nadnesl jsem
u snídaně, když jsme pomalu dojídali.
Jóó, pojedem na letiště! Nebo ještě víš
co, na ten kopec nad runwayí a budeme se dívat na přistávací manévry“ dostalo
se mi vcelku unisono odpovědi.
„Aha!“ Navíc jsem se nezmohl.
Sjeli jsme po dvanácté do Santa Cruz a
velkou část odpoledne strávili na místní méstské pláži. Byl zrovna maximální odliv
a tak vstup do moře byl možný pouze po zhruba čtyřmetrovém kolmém žebřiku
veducím z mola. I proto jsme spíš využili přilehlý bazén, ale i v něm byla
voda slaná. Z pláže bylo možné i nadále pokračovat ve sledování
přistávacích manévrů letadel, a tak byla většina členů posádky nadmíru
spokojená s programem. Po turistických výletech jak se zdá, se dnes
stýskalo pouze mně.
===
Včerejší večer ve Funchalu se vydařil. Našli
jsme moc pěknou restauraci PIANO v jedné z postranních uliček nedaleko pobřežní
promenády. Tak si ji dneska zopakujeme, když se osvědčila. Měli na menu nejen
ryby, ale i těstoviny nebo steaky. A tak si vybral každý z nás.
Po večeři jsme si dali ještě krátkou procházku
po centru Funchalu. Na nábřeží hrálo na kytaru pár pouličních muzikantů, v přístavu
kotvila replika Columbovi lidi Santa Maria. Příjemný večer zakončila vynikající
zmrzlina s příchutí manga.
4. 8. 2019
Den 10 – Přes Portelu Levádou da Serra do Faial
Vrátil jsem se zpět na hotel po půl deváté.
Akorát byl čas na společnou snídani. Včera jsme naplánovali společný dnešní výlet
tak na půl dne. Pojedeme autem do Portely. To je vyhlídkové sedlo nad Porto da
Cruz asi 690m nad mořem. Odtud půjdeme po PR10 levádou do Furado asi 3km do
Lamaceiros, kde jsme byli už v pondělí. Dál ale nebudeme pokračovat po
desítce do Ribeiro Frio, ale vyzkoušíme levádu da Serra do Faial. Ta se stáčí
vlevo a vede do městečka Santa da Serra. Celkem by nám tenhle 12tikilometrový
výlet měl zabrat tak 4 hodiny i s cestou. Uvidíme.
Vyrazili jsme až po desáté. Bohužel opět
bez Matěje. Zároveň jsme se společně rozhodli, že na vyndání stehů počkáme až
do Čech. Čím déle v koleni ještě stehy zůstanou, tím asi lépe. Není proces
hojení třeba uspěchat.
V Portele nás přivítalo proměnlivé
počasí a nízká oblačnost. Hustá mračna se válela po okolních kopcích. Chvíli se
nám otevíraly nádherné výhledy do údolí. Chvíli se naopak navalilo kolem nás úplný
„mlíko“, takže nebylo vidět dál než na dvacet metrů. Vybrali jsme si ale dobrý
směr, protože hned na začátku trasy nás čekalo 350m převýšení. Pak už jen
rovinka
podél levády a na závěr sestup
zpět k autu. Leváda dolů do Portely měla velmi prudký sklon a voda letěla proti
nám vodním kanálem jak po tobogánu. Až jsem si říkal, že je trochu škoda, že leváda
není o malinko širší. Na nafouknuté duši by to byl dolů pořádný adrenalin.
Na úzké uzavřené silničce asi tak 5. kategorie
z Portely směrem na Machico trénovala od rána nějaká rallye posádka. Jezdili
nahoru a dolů a občas jsme je zahlédli mezi stromy. Když jsme je ztratili z dohledu,
zvuk jejich vytúrovaného motoru byl však slyšet pořád široko daleko. Když jsme
se pak vraceli odpoledne domů, akorát balili svů závodní stan a nakládali auto
na přívěs. Vyfotili jsme si je, oni nám naházeli nějaké reklamní blbosti a jeli
jsme dál. Nohu na plynu jsem ale jako oni až k podlaze nemačkal.
Odpoledne jsme si dali už jen relax u
hotelového bazénu. Večer se chystáme poprvé do Funchalu, správního střediska Madeiry.
A zároveň i největšího sídla, kde žije skoro 60% všech obyvatel. Uvidíme, jaký
dojem na nás udělá místní metropole.
3. 8. 2019
Den 9 – Z Camara de Lobos údolím jeptišek na Pico Arieiro
V 9:30 jsme opustili Jardim do Mar a
vyrazili do Ribeira Brava, které leží přibližně uprostřed Madeiry na jižním
pobřeží. Silniční infrastruktura je na tomhle ostrově fakt dokonalá. Kam se
hrabe třeba Korsika, Phuket a další ostrovní turistické destinace. Desítky,
možná stovky tunelů umožňují projíždět skrz horské masívy relativně rychle a
pohodlně. Zvlášť tady na jihu se dá jet i osmdesátkou, což po týdnu loudání v horách
považuju skoro za první kosmickou rychlost.
V Ribeira Brava jsme si prošli
pobřežní starou část města s pár úzkými uličkami a pokračovali do rybářské
vesnice Camara de Lobos asi 13km východním směrem. Jedno z prvních osídlení
na ostrově dnes víc než tradiční rybářskou vesnici připomíná turistickou atrakci
plnou barů a obchodů se suvenýry. V určitých částech si přece jen své genius
loci dokázala ještě zachovat. V sobotu před polednem se bary začaly plnit
místními muži, kteří si přišli jen tak poklábosit a setkat se s přáteli.
Žádní mladící, většině bylo padesát a víc. Ve 40. letech v Camara de Lobos
pobýval a maloval 22 dní i Winston Churchill, na čemž dodnes parazitují úspěšně
majitelé restauraci i některých kaváren.
Naším dalším cílem bylo Curral das Freiras
neboli Údolí jeptišek. Tohle místo je ukryto vysoko v horách mezi horskými
štíty asi 30 minut serpentinami od moře. Leží ve výšce 1418 metrů nad mořem,
ale nastoupat musíte ještě o 200m víc, pak projet dlouhým tunelem a sjet zase
zpět dolů do údolí. První osadu zde údajně založili v 16. století jeptišky
spolu s několika piráty, kteří se na ostrově usadili. I dnes zůstává tohle
místo relativně těžko dostupným a většina stálých obyvatel žije stále z toho,
co vypěstují na svých malých terasovitých políčkách rozprostřených v prudkých
svazích všude kolem.
Vrátili jsme se dvoukilometrovým tunelem z údolí
ven a hned za ním vpravo se napojili na úzkou panoramatickou turistickou
silničku co vede po vrcholech hor až k Pico Areeiro. Na 13 kilometrech jsme
zdolali převýšení 1200 metrů. Když jsme míjeli auta v protisměru, bylo
rozhodně žádoucí zastavit a pomalu se navzájem vyhnout. Zastavili jsme na
vyhlídce Montado de Paredao. Z vrcholu skalní stěny jsme měli letecký výhled
skoro kolmo dolů zpět do Curral das Freiras. Úžasná podívaná tak 270 stupňů
kolem dokola a 600m dolů! Tahle silnička je natolik nebezpečná, že je otevřena
pouze přes den a v 19 hodin se na noc zavírá.
Docela jsem si to kroucení volantem dneska
užil. Na Pico Areeiro byl plné parkoviště, ale místo jsme nakonec našli. Došli jsme
pěšky i s chromým Matějem na vrchol k observatoři a v mlze mu ukázali
aspoň kus stezky vedoucí na Pico Ruivo, kterou jsme šli s Aničkou před pár
dny.
Náš přejížděcí den pak pokračoval do města
Canico, které leží mezi hlavním městem Funchal a Santa Cruz. Ubytovali jsme se
v hotelu kde budeme následující 4 dny. Pozbytek dne už bylo jen koupání v bazénu,
četba, relax. Žádná velká turistika dneska nehrozí. Večer snad vyrazíme aspoň
do Machico na večeři. Tam zítra končí gastronomický festival, který začal v pátek,
když jsme přiletěli. Tak snad konečně ochutnáme nějaké místní speciality.
2. 8. 2019
Den 8 – K vodopádu Risco a Levádou 25 pramenů
Ranní výhled z okna na klidnou hladinu
oceánu mě přiměl k nápadu jít se proběhnout. Vyrazil jsem už krátce po
sedmé. Snídani jsme si domluvili na půl devátou, tak aspoň nebudu nikoho budit.
Můj poklus se však záhy proměnil v indiánskou chůzi. Přímořská promenáda
byla ještě prima rovinka. Jakmile jsem však zahnul skrz vesnici od moře ke skalní
stěně, pěšina okamžitě nabrala sklon šikmé věže v Pise. Nastoupal jsem na
pár metrech asi 100 výškových a z vyhlídky se pak kochal dolů pohledem na
probouzející se Jardim do Mar.
Vyrazili jsme hned po snídani kolem půl desáté
směrem na Rabacal. Tahle oblast se nachází na západním okraji náhorní plošiny
Paul de Serra ve výšce asi 1400 metrů nad mořem. Název plošiny není odvozen od
jména, ale paul znamená v portugalštině mokřina.
Vyškrábali jsme se od moře do Rabacalu
silničkou, jejíž sklon byl místy až 32%! Na parkovišti přímo u ER105 už bylo tou
dobou mnoho aut. Jedná se o nejprofláknutější turistickou oblast na ostrově.
Tušil jsem to, a proto jsem se dostatečně mentálně připravil, že nás dneska
čeká Václavák. V plánu jsme měli levádu do Risco ke stejnojmennému
vodopádu a následně levádu das 25 Fontes (PR6). Sešli jsme nejdříve asi půlhodinu po
staré asfaltce k lesní správě v Rabacalu a tam odbočili na
turistickou stezku podél první levády.
K vodopádu to bylo jen něco málo přes kilometr.
Měl dvě úrovně a padal z výšky přes 100 metrů.
Prošli jsme obě trasy rychleji, než jsme
čekali. Hlavně jsme se už chtěli vymanit z davů lidí. Co teď uděláme dál?
Napadlo nás ještě odbočit na levádu da Rocha Vermelha a trochu si tak zpáteční
cestu prodloužit. Po asi kilometru podél už méně frekventované levády jsme
došli k tunelu. Cestou jsme míjeli spoustu stromových vřesovců, vavříny pokryté
provazovkami, trsy kapradin a polštáři mechů.
Nakoukli jsme na okraj tunelu a neviděli
žádné světlo na jeho konci. Jen někde v dáli jsme zahlédli pár problikávajících
svítilen. Nebylo divu. Délka tunelu byla totiž víc než 800 metrů. Naštěstí se
nebylo při chůzi třeba krčit, protože měl dostatečnou světlost na výšku dospělé
postavy.
Na konci jsme pokračovali ještě asi
kilometr vzrostlým eukalyptovým lesem. Připadali jsme si jako někde v
australské buši. Napojili jsme se na starou dlážděnou silničku vedoucí z hor do
přímořského městečka Calheta. Kdysi to byla asi frekventovaná cesta, dnes je už
zcela opuštěná. Jen tu a tam po ní projede turistický mikrobus nebo terénní
jeep. My jsme odbočili na silnici vpravo do kopce a čekal nás asi 400 výškových
metrů dlouhý výstup zpět k autu nad Rabacal.
Na slunci to byla docela makačka. Šli jsme
svižně a za necelou hodinku jsme, sice splavení, byli nahoře. Dali jsme dneska pěšky
asi 12km, k tomu 500 výškových metrů a docela jsme si to na pohodu užili.
Sjeli jsme zpátky do Jardim do Mar, dali
si capuccino se zmrzlinou v jediném coffee shopu na návsi a vyrazili vůbec
poprvé vyzkoušet teplotu vody v oceánu. Byl zrovna docela vysoký příliv. Odpolední
vítr přivál také slušné příbojové vlny. Po šikmé vodními řasami porostlé ploše,
která slouží ke svážení lodí do moře, se dalo skvěle po nohách doklouzat až
do vody. Takový surfing s rozběhem a bez prkna.
Večer jsme se ještě vydali prozkoumat blízké
městečko Paul do Mar, vzdálené tunelem asi 2km. To abychom Matěje vyvezli po
celém dni na samotce aspoň na chvíli mezi lidi :). Našli jsme takovou obyčejnou
rybárnu a dali si steaky s hranolkama. Teda jen někteří. Ochutnali jsme i
ryby a grilované mořské plody. Zítra se přesouváme po jižním pobřeží dál na
východ až do Canico.
1. 8. 2019
Den 7 – Přes sedlo Encumeada a Porto Moniz do Jardim do Mar
Prázdniny se dnes zlomily do své druhé poloviny.
Stejně tak i náš pobyt na Madeiře. Je čas posunout se po ostrově dál. Opouštíme
Casa Nunes v Santaně na severu a vyrážíme do Jardim do Mar na jihozápadě ostrova.
Tam strávíme další dvě noci. Dneska to bude takový přesunovací den.
Prvně míříme po pobřeží do Sao Vincente.
Je potřeba počítat tak maximálně 40 kilometrů na hodinu cesty, spíš ještě o
trochu míň. Silničky jsou zde o poznání rozbitější než na východě ostrova. Také
výrazně strmější i užší.
Jedeme přes Jao Jorge, kde jsme byli už
předevčírem. Kolem cesty je hodně domů na prodej. Ceny rozumných tří/čtyřpokojových
domů začínají někde na 300 tisících Euro. S výhledem na moře se cena logicky
zvedá. Hodně nemovitostí zde patří cizincům, zejména Britům. Celkem žije na
ostrově 270 tisíc obyvatel. Většinu už dnes živí cestovní ruch. Zbytek stále ještě
různé formy zemědělství. Do pevninského Portugalska je to odsud 1000 kilometrů.
Myslím, že většina ostrovanů Madeiru nikdy neopustila. Portugalská vláda se
snaží snížit pocit izolovanosti i tím, že dotuje pro místní letenky na pevninu.
Zpáteční letenka do Lisabonu vychází na 80 Euro.
V Sao Vincente jsme zastavili na
dopolední kávu. Tahle zapadlá městečka mimo hlavní atrakce zrovna turistickým
rytmem netepou. Většinou je v nich jeden bar nebo restaurace, obchod se
zeleninou a coffee shop. V těch větších ještě lékárna. Sedli jsme na
terasu v rádoby centru. Moc hostů kolem nás nebylo. Asi i proto, že kafe měli
ukrutně hořký.
Pokračovali jsme asi 25 minut autem do
vnitrozemí. Během chvíle jsme serpentinami nastoupali 1007 metrů do Boca da
Encumeada. Tohle sedlo dělí ostrov na severní a jižní část. Je to jediné místo
mimo nejvyšší vrcholy hor, z kterého je vidět oceán na obě strany ostrova.
Zaparkovali jsme, odložili chromého Matěje v coffee shopu a vyrazili aspoň
kousek na Levádu do Norte (PR17). Šli jsme asi hodinku a půl. Cesta vedla podél
realtivně nového vodního kanálu velmi bujnou vegetací. Připadali jsme si jako v botanické
zahradě. Největší zastoupení měly kolem nás modré a fialové kalokvěty. Škoda,
že teď v pozdním létě už pomalu odkvétají.
Došli jsme až k tunelu, který vypadal
na první pohled nenápadně. Na pohled druhý ale měřil alepsoň 500 metrů. Sotva bylo
vidět světlo na druhém konci. Uvnitř byl tak půl metrů široký betonový chodník
a vedle něj zhruba 1m široký kanál plný vody. Musel jsem se krčit, abych se
nepráskal hlavou o strop. Bez světla se to projít nedalo, a tak jsme si
přisvěcovali mobily. Na druhé straně masívu jsme pokračovali až k vodopádu,
za kterým těsně byl vstup do dalšího tunelu. Tentokrát dlouhého dokonce 750 metrů.
Ten jsme už nepokoušeli a obrátili se na cestu zpět.
Pokračovali jsme autem dál nahoru do kopce
po silnici ER105 na rozlehlou náhorní plošinu. Nastoupali jsme asi 300 metrů. Po
levé straně se přes údolí otevíraly výhledy na centrální masív s Pico Ruivo
v popředí a za ním na Pico Areeiro s bílou kopulí observatoře.
Na planině byly desítky obřích větrných
elektráren. Sjeli jsme serpentinami opět až do úrovně moře do městečna Port
Moniz v severozápadním cípu ostrova. Tohle turistické centrum bylo narvané
lidmi. Jen těžko jsem hledal kde zaparkovat. Na promenádě u moře jsme si dali
oběd. Jako jediný jsem vyzkoušel místní specialitu - Black Scabbard fish fillet
with Banana – rybu se smaženými banány. Ostatní si dali klasiku - pizza, lasagne,
těstoviny.
Z Port Moniz jsme pokračovali zase
přes hory asi hodinu cesty do malinkého přímořského sídla Jardim do Mar.
Městečkem nevedou žádné silnice ale pouze úzké chodníky mezi domy. Zaparkovali jsme
na centrálním parkovišti a pěšky šli s bagáží do hostelu Cecilia House dalších
asi 300 metrů. Dům se nachází jen 50 metrů nad úrovní moře s výhledem na osadu
Paul do Mar na severu a jinak jen na širý otevřený oceán.
Teď večer plánujeme zítřejší výlet do oblasti
Rabacal, přes kterou jsme dnes již projížděli. To znamená, že se vrátíme zpátky
do kopců tak 1000 metrů nad moře a půjdeme některou z levád, které prý patří
mezi nejzajímavější na celém ostrově. Necháme se překvapit.
31. 7. 2019
Den 6 – Přes Pico Ruivo na Pico Areeiro a zpět
Madeirskou klasiku na dva nejvyšší vrcholy
ostrova jsme odkládali už pár dní, až bude lepší počasí. To ale jaksi
nepřichází. V noci opět lilo. Ráno už sice neprší, ale je pořád ještě zataženo
a nahoře v horách i mlha hustá tak, že by se dala krájet. Moc toho dnes asi
neuvidíme. Nevadí, jdeme na to!
Teda vlastně spíš jedeme. Krátce po desáté
vyrážíme autem do Achada do Teixeira, výchozího místa pro trek označený
příznačně jako PR1. Achada do Teixeira se nachází ve výšce 1599m. My dole v
Santaně bydlíme ve výšce 500m. Cesta nahoru autem na poslední parkoviště měří skoro
11 kilometrů a trvá serpentinami 17 minut.
Pokud i tady platí, co 100 výškových metrů,
to jeden stupeň Celsia dolů, tak bude nahoře, až zaparkuju, docela pěkná kosa! Než
se rozjíždím, koukám na teploměr v autě, který ukazuje venku 19 stupňů.
“No to bude nahoře tak osm!”
Pak přesměrovávám svůj pohled do zpětného
zrcátka na obě dcerunky. Sedí spokojeně na zadním sedadle a jsou oblečeny, jako
kdybychom vyráželi na pláž. Ajaj, no uvidíme….
A taky že jo! Nahoře byla pořádná kosa a ještě
k tomu fučel vítr. Tak tohle fakt nepůjde. Sedáme zpátky do auta a jedeme
přibalit další vrstvy. Pro jistotu přidávám do auta dlouhé kalhoty i já. Tahle
otočka nám zabrala 40 minut. V 11 hodin konečně vyrážíme na tůru.
Z parkoviště vede nejdříve 2,3km dlážděný
chodník až do sedla pod Pico Ruivo, nejvyšší horu ostrova, vysokou 1862 metrů and
mořem. Fučí vichr zprava. Během pěti minut mi odlétá kšiltovka co se mnou
vydržela před měsícem celé Pyreneje. Neměl jsem nejmenší šanci ji zachytit. Viděl
jsem ji ještě letět tak 20m přes převis dolů vlevo do údolí a pak se mi
nenávratně ztratila. Chtěl jsem se po ní vrhat bezhlavě po hlavě, ale dcerky mě
pevně zadržely :).
Vylezli jsme na vrchol Pico Ruivo a spolu
s davy čekali, zda se rozpustí aspoň na chvíli mlha a umožní zamířit
miniobjektivy mobilů někam do údolí. Tu a tam na okamžiky přece jen probleskly
výhledy směrem na jížní stranu ostrova. Nacvakali jsme také pár fotek a sešli zpátky
do sedla. Potkali jsme tam už potřetí zájezd Moraváků, co s námi přiletěli v
pátek stejným letadlem. Už se zdravíme jako staří známí.
Oni vyšli ráno výrazně dřív než my.
Autobusem se vyvezli na Pico Areeiro a odtud pokračovali pěšky až sem pod Pico
Ruivo, kde jsme se teď potkali. Tenhle nádherný trek měří sice jen 5,4km, ale
celkové převýšení je 850 metrů. My na rozdíl od nich půjdeme tam i zpět.
Nejdříve jsme zklesali do 1500 metrů. Cesta
se klikatila úbočím hor a místy už vedla po úzkých římsách vytesaných ve skále.
Pořád ale vedla po chodníku vyskládaném z placatých kamenů a byla v celé
délce jištěna dvojitým ocelovým lanem ve výši zábradlí. Jeden pán to nazval feratou
pro vozíčkáře. Ano, nebylo to zrovna citlivé, ale fakt je, že to vystihovalo
jak dokonale tu je stezka upravena. Neznám žádné jiné pohoří, kde by takto
exponovaná cesta byla zároveň tak precizně jištěna. Ani nechci domýšlet, kolik
to muselo stát energie, času i peněz.
Cesta vedla velmi exponovaným terénem. Často
jsme šplhali nahoru a dolů po strmých schodech nebo žebřících. Jak jsme se
blížili k Pico Areeiro (1818m), museli jsme projít i celkem pěti tunely
skrz skalnaté masívy. Dva byly krátké, dva dlouhé přibližně 100 metrů a ten nejdelší
asi 200 metrů. Světlo na konci všech tunelů bylo vidět, a tak se to nechalo
zvládnout i bez rozsvícených čelovek.
Na posledním kilometru vedla cesta místy
po velmi úzkém hřebenu. Neměl víc než dva metry šiřky. Po obou stranách byly
hluboké srázy a tak jsem i já byl rád, že jistící lana byla už po obou stranách.
Vůbec jsem se nestyděl se jich občas přidržovat.
Na Pico Areeiro se dá od jihu vyjet autem.
To trochu degraduje to úsilí, které musí člověk vynaložit, aby se tam
doplahočil ze strany severní. Na vrcholu je kromě restaurace také astronomická
observatoř s velkým dalekohledem.
Klára s Lindou se oddělily někde za
půlkou cesty, a tak jsme pokračovali jen sami dva s Aničkou. Matěj nás opět
jistí jen z tepla domova. Noha mu zatím moc pohybu nedovoluje.
Zpátky už jsme věděli, co nás přesně čeká,
a tak jsme to s Ančou trochu napálili. Těch 8 kilometrů jsme dali za
hodinu a půl. Ve skalnatém terénu, po úzkých římsách a v prudkých komínech s vysokými
stupy a žebříky to byl myslím velmi slušný výkon.
Tahle etapa se asi nedá vynechat, když člověk
přijede na Madeiru s cílem trekovat. Tam a zpět měří 18 kilometrů a pokud
je umocněna výhledy, rozhodně stojí za zařazení do plánu cest! Bez ohledu na
to, že v horách určitě nebudete sami. Nápad jako vy mají denně stovky
dalších lidí.
Den 5 – Na Orlí skálu a pobřežím do Sao Jorge
Tak se nám to tady trochu zamotává. Matěj
večer znovu vyběhl až na Pico Ruivo. V tom lijáku nám to všem přišlo
trochu přes čáru. Kdyby se nic nestalo, tak to přejdeme bez řečí. Ale ono se
stalo. Asi kilometr před cílem, vlastně už skoro „doma“, mu to na šotolině
podjelo, hodil kotoul a při něm padla kosa na kámen. Teda ne kosa, ale koleno.
Ještě s tím doběhl domů, ale víc už to nešlo. Kůže mu visela odtržená dolů
a z kolena čouhala obnažená čéška.
„Kamaráde, tak to je na šití. Pojď si to
vymejt a jedem...“
Naštěstí urgentní příjem na středisku
v Santaně zavíral až v deset večer. Lékař, co měl službu už byl
v riflích v civilu. Ale když tu ránu viděl, hodil na sebe znova plášť
a tu čéšku Matějovi šesti stehy přikryl.
„No pain, no pain?“ byla jediná doktorova
komunikace v angličtině, když to zašíval. Ale zaplať Pánbůh za to. V
lékárně jsme přibrali balení antibiotik.
„Tak a teď si můžeš dát nohu na špalek a
kochat se výhledem z okna frajere!“
Myslím, že ho to v noci docela
bolelo. Všichni jsme si ráno trochu přispali a jen ve čtyřech bez Matěje začali
plánovat výlet na dnešní den.
„Hele doposud jsme chodili jen rovinky
podél levád. Když nás dneska nebude Matěj zdržovat, tak bychom mohli dát
konečně nějaký pořádný kopec, co vy na to?“ nadnesl jsem dámské části výpravy.
Můj pokus o humor se nesetkal
s úspěchem. Přesto jsme vyrazili ze Santany směrem na Porto de Cruz zase
jinou klikatící se úzkou silničkou. V údolí jsme odbočili vlevo na Penha
de Águla a po kilometru do prudkého kopce přistáli v malé vesničce na
úpatí Orlí skály. Ta se tyčí do výšky 590 metrů nad mořem.
Zaparkovali jsme a vyrazili přes políčka a
zahrádky místních zemědělců nahoru. Čekalo nás 440 metrů převýšení na vrchol.
Cesta vedla velmi úzkou pěšinou. Nejdříve místy po holé skále, horní dvě
třetiny už vedly lesem. Prodírali jsme se kapradím, ostružiním i bambusovými
porosty. V horních partiích je vystřídal eukalyptový les. Příležitostně
jsme se sytili dozrávajícími ostružinami a využívali pauzy k otáčení
dozadu a k výhledům na oceán.
Vrcholu jsme dosáhli za hodinu a půl
svižné chůze. Cestou jsme potkali jen skupinu francouzkých turistů a jeden
německý pár. Dali jsme jen lehkou svačinu v podobě několika nektarinek a
otočili se na sestup. Dolů to šlo o poznání rychleji. Museli jsme však být opatrní,
protože hliněný terén byl po dešti mazlavý a velmi kluzký.
Ve spodních partijích Orlí skály rostlo
divoké víno. Některé hrozny se už vybarvovaly pěkně do modra. Vyzkoušeli jsme
je a chutnaly opravdu sladce. Pár jsme jich natrhali i na pozdější svačinu,
naskákali jsme do auta a vyrazili asi 15km na západ po severním pobřeží směrem
na Sao Jorge.
15km v místních podmínkách zabere víc
než půl hodiny. Ta stoupání a klesání jsou brutální. Jednička a dvojka jsou
najčastěji používané rychlosti. Odbočili jsme na Calhau a po dvou kilometrech
dojeli až na úroveň oceánu.
Tohle místo bývalo v dávných dobách
významným ostrovním přístavem. Do moře se zde vlévá sladkovodní říčka a i údolí
je vcelku otevřené do vnitrozemí. Dnes jsou zde pouze dva domy, dvě zříceniny,
starý kamenný most a umělé sladkovodní jezírko oddělené od oceánu hrází
z přírodních valounů. V něm se koupalo pár nadšenců co si dávali pauzu
během tůry.
Dali jsme si rychlý oběd na pláži a vydali
se na pobřežní stezku směrem na Sao Jorge. Cesta se rychle zaryla do skály a
nastoupala tak třicet, čtyřicet metrů nad hladinu. Byla úzká tak dva metry a
dlážděná přírodními kameny. Historicky plnila roli spojnice do okolních osad
k dopravě zboží z přístavu. Dnes ji od srázu dolů k hladině
oceánu odděloval jen tu a tam porost křoví a bambusu. Asi po kilometru a půl
jsme se museli otočit, protože dál byla cesta nebezpečná. Visuté mostky byly
poničené příbojem a pokračovat by bylo za hranou rizika. Turisté to otáčeli
všichni. Dál jsme viděli projít jen několik místních rybářů.
Vrátili jsme se tedy k autu a
s malou zajížďkou přes Sao Jorge jsme směřovali zpět do Santany. Museli
jsme ještě stihnout zavést Matěje do nemocnice na převaz.
Když bude zítra konečně rozumné počasí a
nebude pršet, vypravíme se v Matějovo stopách na Pico Ruivo a Pico Arieiro
tentokrát my. Budeme opatrně našlapovat a asi i dolů půjdeme pomaleji než
tempem 3:30 na kilometr...
29. 7. 2019
Den 4 – Ribeiro Frio a Leváda do Furado
Vyjít dneska na Pico Ruivo by se
samozřejmě nabízelo. Ale když tam byl Matěj neplánovaně už včera večer, tak to
necháme na jindy. Takže kam vyrazíme dnes?
Listuju ráno tištěným Průvodcem Madeiry od
Freytag&Berndt a zrak mi ulpěl na vesničce jménem Ribeiro Frio. Je od nás
vzdálená jen pár kiláků, ale podle Google maps to autem trvá 40 minut? To bude
asi slušná rallye!
Vyrážíme po deváté a schválně se vyhýbám
hlavní silnici. Padáme tak nejdříve po úzké silničce někam k Faial. Před
námi se otevírá úžasný výhled na oceán! Pak kličkujeme opět nahoru přes Lombo
Galego do chřtánu hor, někam kde tuším Ribeiro Frio. Najednou nás v ostré zatáčce
zastavuje sličná policajtka. Beze slov, jen mezinárodním znakem pro oddychový
čas nám naznačuje, že si máme dát pauzu. Nechápeme proč, ale nejsme první, kdo
tam u uzavřené silnice stojí v naplatém očekávání co se bude dít.
Najednou se přiřítí obrovskou rychlostí a
za přišerného řevu motoru závodní auto pro rallye závody. Vždyť jsem říkal, že
to dneska bude rallye! Silnička je široká tak pět metrů, přesto na ní jezdec
před policajtkou vyšvihne bravurní hodiny a otočí auto smykem do protisměru. Chvilku
čeká a pak s obrovskou akcelerací zmizí ve vteřině zase zpátky v kopci.
Policajtka něco ověřuje ve vysílačce a za chvíli na nás mávne, že můžeme jet za
ním.
No teda! Frajer si tu asi pronajme
veřejnou silnici na trénink a asistuje mu u toho policie. To je hustý. Doufám,
že se dobře domluvili a on se teď znova nevyřítí proti mně v protisměru! Kopec
je místy tak prudký, že jedu jen na jedničku. O nějaké akceleraci se v mém
případě nedá moc mluvit.
Zaparkovali jsme v Ribeiro Frio a
vlezli zvědavě do místních pstružích sádek. Před námi je další zájezd Čedoku,
tentokrát odněkud z Horní Dolní. Radši ani neotvírám pusu, že mluvím
stejnou řečí.
Necháme zájezd za sebou a mizíme rychle na
levádu do Furado, která vede odtud do Portelly. Je dlouhá asi 11 km. Prvních
osm vede po rovině podél levády. Poslední tři kilometry pak prudce z kopce
do údolí sklesají asi 370 výškových metrů. Cesta je hodně podobná té včerejší. Leváda
je nově opravená. Je to vlastně skoro celou trasu hluboká betonová vana s 15cm
širokými stěnami. Místy je stezka široká, jinde opět balancujeme jen po stěně
kanálu široké 30 centimetrů.
Na trase je dnes jen několik málo tunelů. Většinou
ne delších než deset metrů. Srázy jsou tak 200 metrů vysoké a údolí pod nimi se
otevírá směrem k Porto de Cruz, kde jsme byli v sobotu. Zleva vykukuje za
horizontem Orlí skála, dominanta severního pobřeží Madeiry.
Po půl jedné jsme došli až k hájence Lamaceiros
ve výšce 780m. Za 9km jsme sklesali jen 80 metrů. Z toho celých sedmdesát
na posledním půl kilometru. Jinak je to naprostá rovina.
Dali jsme oběd a rozhodli se dál do
Portelly nepokračovat. Otočili jsme se na zpáteční cestu a zleva viděli, jak se
rychle natahuje od oceánu oblačnost. Během deseti minut začalo mrholit. Během
dalších deseti minut už slušně pršelo. Ty předpovědi tady zatím moc nevycházejí!
Zpáteční cesta tak byl skoro běh, v kterém
překvapivě dominovaly Klára s Lindou. Čekaly tak na nás chvíli u kavárny v
Ribeiro Frio, než jsme dorazili my. Přidali jsme se k nim na cheese cake a
capuccino. Už to vypadá na založenou tradici.
Vracíme se zpátky do apartmánu. Je skoro
pět. Dáme po zbytek dne relax. Stejně se v tom dešti moc jiných věcí dělat
nedá. Teda až na Matěje. Ten opět vybíhá i do deště oblečen do své ultramaratónské
výbavy. Je skoro osm večer a Matěj už je v terénu tři hodiny...
Den 3 – Levády Caldeirao Verde a Caldeirao de Inferno
V průměru bývá na Madeiře v červenci
a v srpnu nula deštivých dní. Nejvíce jich je v lednu, dvanáct.
Doufám, že tu teď nemají leden. Celou noc leje jako z konve a nevypadá to ani
v sedm hodin ráno, že by chtělo přestat.
I v Santaně byly včera večer
slavnosti jídla. Ale protože jsme dost vysoko nad městem, tak do našeho
apartmánu hluk koncertování nedoléhal. Za to půlnoční ohňostroj ano. To byly
rány jak u Verdunu. Kolem jedné mě probrala ze spánku ještě velmi vášnivá hádka
celého příbuzenstva vedle v sousedství. Vystrčil jsem hlavu ze dveří
zjistit co se děje a radši jsem rychle zase zalezl, abych náhodou taky jednu
nekoupil.
Koupit jsme naopak měli více pečiva. A
taky čaj a kafe. Ti tři pubertální a postpubertální hladovci stačili večer
všechno vyluxovat. Takže na ráno toho už moc nezbylo.
Včera jsme dost přejížděli v autě, tak
dneska dáme něco poblíž. Necelých 5km od apartmánu je Parque Florestal Pico de
Pedras. Popojíždíme tam, auto necháváme na parkovišti pod kempem a podél místní
levády vyrážíme směrem na Queimadas. To je startovací místo pro levádu Caldeirao
Verde, jednu z nejznámějších na ostrově.
Ještě než jsme zaparkovali, dohonili jsme
do kopce výletní autobus. Chvíli jsme se za ním vlekli. Odbočoval stejně jako
my. Než jsme si vyndali batohy z auta, vyvalilo se z autobusu asi 25
turistů. A světe div se, všichni mluví česky. Kráčíme tedy chvíli ve štrůdlu
jako na Václaváku a snažíme se ten dav předejít. Jde to docela snadno, protože většina
z nich fotí každou kapradinu, o kterou cestou zavadí.
Za kilometr a půl jsme v Queimadas. Obcházíme
moc hezkou stylovou kavárničku a informační centrum a nastupujeme na stezku vedoucí
k levádě Caldeirao Verde. Moc lidí před námi zatím nejde, a tak se na úzké
pěšině s nikým netlačíme. Zpátky to bude asi horší. Cesta je perfektně
jištěná po celé délce zábradlím s ocelovým lanem. Je to asi dobře. Když občas
mlha dovolí a vidím ty dvouset a více metrové kolmé srázy dolů do kaňonů pod
námi, tak jsem moc rád, že tam to lano je!
Leváda je doslova zasekaná do skály. Vybudovat
ji musela být před staletími strašná dřina! Cekem je na ostrově víc než 2000
kilometrů těchto zavlažovacích kanálů. První začali budovat otroci přiváženi z Afriky
krále Jindřichem už v roce 1452. Dodnes se využívají k zavlažování polí
s cukrovou třtinou a jinými plodinami. Hlavně vinohradů, zeleninových
plantáží a ovocných sadů.
Leváda má minimální sklon, ale vody v ní
proti nám proudí dostatek. Zhruba tak 15cm vodního sloupce v půl metru
širokém kanálu. Neuvěřitelně se klikatí a kopíruje členitý terén. Místy je
pěšina úzká jen 30 centimetrů. Celou dobu vede bujnou vegetací. Skoro se dá
říct, takovou džunglí jak někde v subtropech nebo třeba v severním Thajsku.
Připomíná mi to Maesa Valley nad Chiang Mai.
Na trase je také několik tunelů. V těch
potřebujete čelovku. Jsou vysoké tak 150 až 200 cm, široké přesně na levádu a
dva opatrně se vyhýbající jedince. Ke kaldeře Verde jsme došli po rovině asi za
2 hodiny. Z výšky ještě tak 100 metrů nad námi padal dolů po stěnách slabý
vodopád. Kaldera je široká tak 70 metrů a ze tří čtvrtin kruhovitě uzavřená okolními
horami. Dole je pod vodopádem jezírko, kde se dá i smočit.
Odtud se buď můžete vrátit nebo ještě
pokračovat asi hodinu ke Caldeirao de Inferno. První část cesty je obdobná. Ale
po 20 minutách začnou úzké schody stoupat prudce nahoru tak o 200 metrů výš. Dostanete
se k další levádě a několika docela dlouhými temnými tunely pokračujete až
k samotné kaldeře de Inferno v samém konci údolí. V tunelech bylo
docela dost bahna a kromě čelověk jsme si přisvěcovali i mobilními telefony.
Ke druhé kaldeře už s ohledem na
náročnější výstup tolik turistů nesměřovalo. Koncový skalní válec byl ale
podobně impozantní. Škoda, že jezírko při jeho úpatí bylo zpola vyschlé a zpola
plné žabince.
Cestou zpátky se trochu rozjasnilo nebe a
konečně se vylouply i pěkné výhledy na okolní hluboká údolí prorostlá hustou
bujnou vegetací. Také na vzdálené horské vesničky a nekonečnou plochu Atlantiku
ještě dál za nimi. Stavěli jsme často na fotografování, ale jinak jsme šlapali
v hodně ostrém tempu. Celkem nám výlet zabral asi 6 hodin a ušli jsme 22
kilometrů
V Queimadas v té pěkné kavárně s doškovou
střechou jsme se odměnili kávičkou a tvarohovým dortem, všude kolem nás seděli
samí Češi. Dole v Santaně jsme udělali větší nákup a na apartmánu dali
chvilku pauzu, než vyrazíme na podvečerní slavnost zpátky do centra městečka.
Matěj se od nás odpojil a šel sám na výběh někam zpátky do kopců.
V Santaně pokračovaly večer svatoanenské
slavnosti. Myslím podle výzdoby, že byly spojené i s dožínkami. Na návsi
na pódiu vyhrávali harmonikáři. Celá vesnice byla bohatě vyzdobena bezpočtem barevných
květů. Ochutnali jsme typický madeirský bílý chléb promazávaný
česnekovobylinkovým máslem. Ten se tu prodává na každém rohu jako u nás párek v rohlíku.
Když jsme se skoro v devět hodin vrátili,
asi 10 minut po nás přiběhl i Matěj. Za něco málo přes dvě hodinky měl v nohách
22 kilometrů a převýšeni 1600 metrů! Je to prostě magor. Nahoru šel kilák za
osm minut a dolů kilák za pět minut. Vyběhl totiž až na vrchol Pico Ruivo,
nejvyšší horu Madeiry vysokou 1872 metrů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


















































