26. 6. 2018

Izraelské pohoupání!



Let s izraelskou nízkonákladovkou UP proběhl hladce. Jsem rád, že to zvládla nejen up, ale dokonce i down. Být na pevné zemi je fajn, obzvlášť když to tam nahoře trochu houpe.


Od samého rána se dnes po včerejší bouřce pohupovala ve vlnách tel-avivského pobřeží také početná smečka nadržených surfařů. Jindy prý touto dobou klidné moře jim připravilo neplánované rozptýlení. Sledoval jsem s obdivem i závistí, jak pravidelně mizeli z dohledu mezi obřími vlnami, vynořovali se na jejich ostrých hřbetech a čekali trpělivě každý na tu svou pravou vlnu.


Neplánované rozptýlení nám na krátké třídenní cestě do svaté země připravil i Donald Trump. Ten se rozhodl 6. prosince oznámit, že po mnoha letech odkladů nastal pro Američany čas konečně uznat Jeruzalém za hlavní město státu Izrael. Tento zákon byl  schválen Kongresem již v devadesátých letech a od té doby všichni američtí prezidenti co šest měsíců odkládali svým podpisem jeho platnost.


Ze strany Trumpa se tak vlastně jedná jen o potvrzení faktického stavu. Vždyť Kneset, vláda a všechna izraelská ministerstva s výjimkou obrany zasedají v Jeruzalémě již roky. V této nejkřehčí části planety však symboly mívají sílu rozbušky. A tak se dá očekávat, že i Trumpovo gesto nezůstane bez odezvy ze strany Palestinců. Poslední dobou jen sporadicky čeřená hladina paletinskožidovského soužití se skoro jistě brzy rozhoupe do pořádných turbulencí.


Hlavním cílem krátké návštěvy Izraele byla přednáška o české startupové scéně na Fintech Innovation Summitu pořádaném Izraelsko-českou obchodní komorou. Přátelé, tahle mise byla pro mne tak trochu nošením dříví do lesa! Izrael je pátou nejinovativnější zemí světa. Za posledních 6 let tu vzniklo více než 500 startupů jenom ve finančních službách. Naprostá většina kvůli přísné domácí regulaci působí hned od svého vzniku na globálních trzích. Mnohé izraelské Fintechy patří mezi světové premianty, kteří prověří v nejbližsích letech odolnost a houževnatost bankovních dinosaurů. I mezi českými Fintechy se však dá najít několik velmi úspěšných a inovativních firem. A tak třeba naše promoakce probudí zájem místních partnerů o spolupráci a investorů o kapitálovou podporu jejich další expanze. Uvidíme!


Česko má v Izraeli neuvěřitelně pozitivní zvuk. Izrael nás považuje za jednoho ze svých nejbližších spojenců a zdejší lidé to svou přívětivostí dávají patřičně najevo. Tohle spojenectví se datuje již od samotného vzniku židovského státu na konci čtyřicátých let, kdy pomoc českých letců při zásobování území Izraele potravinami i zbraněmi během arabskoizraelského konfliktu byla pro nově se formující stát naprosto kritická. V devadesátých letech na tradici navázali prezident Havel, ministr Dienstbier a mnozí další. Velmi pozitvně je zde vnímán i současný prezident Zeman. Ve výčtu jmen nesmím opomenout jedno! Už dlouho se mi nestalo, abych během dvou dnů slyšel z tolika stran tolik pozitivních slov na působení nějakého českého politika jako na bývalého českého vevyslance v Izraeli Tomáše Pojara. Samá pozitiva od Izraelců i mnoha zástupců české komunity. Je zřejmé, že pan ex-velvyslanec tu udělal pro českoizraelské vztahy obrovský kus práce.


V nabitém programu se nakonec našel i čas na půldenní výlet do Jeruzaléma. Sice panovalo trochu napětí a váhání zda v souvislosti s Trumpovo prohlášením máme do jámy lvové vyrazit či ne, ale nakonec jsme se rozhodli po obědě vyjet. Cesta autem z Tel Avivu trvá do Jeruzaléma přibližně hodinu. Během 70 kilometrů jsme nastoupali překvapivých 800 výškových metrů a rtuť na teploměru spadla o dobrých 7-8 stupňů. Zima, vítr a střídavé prudké přeháňky! Prý jsme si, co se počasí týče, vybrali ten nejhorší den v roce!


No jo, ale pokud máte třeba jen jednou za život ochutnat atmosféru místa, kde se utvářely novodobé dějiny lidstva, pak je vám nějaké počasí ukradené i kdyby trakaře padaly. Přijeli jsme ke Starému městu Jeruzalémskému od západních hradeb, objeli ho přes Mamillu kolem Damašské brány a pokračovali přes Cedronské údolí na Olivovou horu. Úzká velmi prudká ulička nás po chvíli vyplivla na samém vrcholu, které jsou ve skutečnosti tři. Přes Gesemanské zahrady a rozlehlé historické hřbitovy za branami původního města bylo před námi celé Staré město jako na dlani.

Průvodkyně Nikol nás vydatně zásobila nepřetržitým proudem detailních informací. Bylo nad lidské, nebo aspoň nad moje, síly si všechno zapamatovat. Prohlédli jsme si z dálky dominanty všech čtyř čtvrtí starého města – muslimské, židovské, křesťanské i arménské. Udělali jsme si představu kudy se budou ubírat naše kroky po zbytek odpoledne. Vydali jsme se z údolí pěšky k Svatoštěpánské bráně, které se také říká Lví a vpluli hradbami do muslimské čtvrti.


Více než tři hodiny jsme se pak prodírali změtí úzkých jeruzalémských uliček. Kopírovali jsme domnělou trasu Ježíšovy křížové cesty se všemi třinácti zastaveními, která zde vznikla „až“ ve 14. století. Nakukovali jsme do nejrůznějších archeologických vykopávek původního Jeruzaléma, který je často pohřben i několik desítek metrů pod současným povrchem města.


Míjeli jsme také mnohé bezpečnostní checkpointy kolem Chrámové hory, kterými mají přístup ke Skalnímu domu a mešitě Al-Aksá pouze Muslimové. Ostatní mohou vstoupit na Chrámovou horu pouze v předem vyhrazený čas dřevěným mostem ze židovské čtvrti od Zdi nářků.


Po hodině a půl proplétání uličkami města a po jednom rychlém pivu v muslimské čtvrti jsme se přes Cardo dostali k Ježíšovu hrobu a na Golgotu. Tato původní biblická otevřená místa jsou dnes ukryta v chrámových lodích kostelů, kapí a jiných staveb. Golgotu s třemi kříži byste hledali těžko. Pokračovali jsme za zvýšené pozornosti vojáků starým městem a židovskou čtvrtí ke Zdi nářků. Bylo znát trochu vzrůstající napětí, přece jen se blížila večerní osmá hodina, kdy byl naplánován Trumpův projev k přesunu americké ambasády z Tel Avivu. Před zdí nářků již nebylo mnoho turistů a jen menší hloučky ortodoxních Židů se ubíraly na pravidelnou večerní modlitbu.


Jeruzalémské staré město jsme opustili přes arménskou čtvrť procházkou až k Jaffské bráně a večerní zácpou se začali prodírat ven z Jeruzaléma a přes palestinská území zpět do Tel Avivu. Přesněji do arabské rybí restaurace ve starém přístavu v Jaffě, který leží na konci tříkilometrové pláže na jih od centra izraelské metropole. Variace mořských plodů a tradiční izraelské kuchyně  byla vynikající, prostě žádnej humus :)! Jednodenní exkurze do kolébky naší civilizace byla vzrušující a inspirativní zároveň. Díky!

30. 11. 2016

#25 – Good bye India!

Nemohl jsem dnes po delší době dospat! První probuzení přišlo už ve 4:50. Za deset minut se z venku ozvaly tradiční ranní modlitby. Začal jsem balit ještě za šera, protože hned po snídani chceme vyrazit směr Bangalore. Přesně v sedm jsme naposledy posnídali v Ashrámu pár idlies. Pokud platí, že pár jsou dva, tak já spolknul dva kousky a Olča rovnou čtyři :). S velmi ostrou omáčkou s pokrájenými bramborami a zeleninou. V 7:30 jsme stopli rikšu, co nás odvezla na místní seřadiště autobusů. Nakoupili jsme na cestu pár banánů a vodu a začali se dívat po tom správném autobuse. Třikrát, čtyřikrát jsme se přeptali než jsme narazili na chlapíka v hnědé uniformě, co u jednoho muzejního veterána hlasitě vykřikoval “bangalór, bangalór”. Bylo jasné, že jsme našli náš dnešní odvoz.
Uvelebili jsme se hned vedle řidiče za sedačkou průvodčího. Včetně bobtnajících batohů. Skvělému výhledu bránilo jen naprasklé sklo, volně se pohupující stěrač a několik odlepujících se reklamních samolepek. Naštěstí autobus zůstal poloprázdný, a tak zůstalo dost místa. Anglicky se nedomluvil vůbec nikdo. Zaplatili jsme 300 rupií za dva lístky a začali se prodírat ven z města. Po třičtvrtě hodině jsme se ocitli zpátky u Ashrámu odkud jsem hned po snídani vyráželi.
Jeli jsme zvolna tak padesátkou, protože kvalita silnice vyšší rychlost nedovolovala. Čím pomaleji jsme jeli, tím hlasitěji řidič troubil. Fakt se v tom vyžíval. Vypadalo to, že má úplně fungl novou houkačku a potřebuje ji pořádně otestovat. Vymetali jsme jednu dírou za druhou, až to po hodině jízdy nevydržel plynový pedál a za jízdy prostě odpadl. Po chvíli jsme proto zastavili u zámečnické dílny hned vedle silnice. “No problem” vytasil směrem ke mně řidič svou kompletní anglickou slovní zásobu, když uviděl v mých očích nevyřčenou otázku co bude jako dál? Pravděpodobný majitel dílny odcouval s kombajnem, který zrovna opravoval. Místo něj jsme co nejblíž ke starým vratům zajeli my s naším skoro zánovním autobusem. Svařovací kabely svou délkou stejně nestačily až k místu řidiče a tak si opravář místo prodlužováku poradil tak, že mezi svorkovnice strčil dlouhé ocelové pruty, kterými kabely nastavil. Stejný prut také “přiheftoval” k disku předního kola autobusu, aby ho celý před úkonem uzemnil. Pak si vlezl dovnitř a začal svářet. Když skončil, průvodčí vzal kbelík s vodou a rozlil ho řidiči pod nohy. Tím hotový svár zchladil a zároveň namočil veškeré elektrické kabely, které čouhaly z pod volantu. Odtrhnul ještě prut přivařený ke kolu a jelo se dál… celá servisní akce zabrala 10 minut a obešla se bez placení a vystavení daňového dokladu :).
Cesta podle Google maps měřila 208 kilometrů a i s dojezdem až k Hance do Palm Meadows nám zabrala necelých devět a půl hodiny. Podél silnice stály za zmínku početné výrobny ručně pálených cihel. Cihly byly vyskládány buď do obdélníkových nebo kruhových pyramid a na pár místech zrovna probíhalo vypalování. I tady platí, co cihla to originál a také trochu odlišný tvar. Nelze se pak divit, že z takového materiálu postavit rovnou zeď je skoro nadlidský úkol.
Po přejezdu do Karnataky jsme najeli na dálnici a za půl hodinky dosáhli okraj Bangalore. Na dálnicích se stále až do 2. prosince neplatí mýtné, protože výběrčí pořád ještě nemají dost drobných bankovek na vracení zpět. Už je to skoro měsíc! Cesta do centra města pak zabrala v největší špičce další hodinu a půl. Nebylo snadné se s průvodčím domluvit, kam že to vlastně tenhle autobus až jede. Satellite, Majestic… Satellite, Majestic… obě tyto nádraží dělí skoro 20 kilometrů! Nakonec se náš řidič na jedné křižovatce domluvil s řidičem jiného autobusu, že on jede blíž k našemu cíli. A tak jsme za provozu přestoupili. Ukázalo se, že ta domluva ale trochu skřípala. Výsledkem nakonec bylo, že jsme se ocitli obtěžkáni zepředu i zezadu batohy uprostřed rušné šestiproudé silnice někde poblíž bangalorské Town Hall.
Ok, co se dá dělat! Doptali jsme se, že směrem k Indiranagar Metro Station by měl jet údajně bus 314. Většina autobusů ale žádné číslo neměla. Průvodčí vždy jen z okýnka vyřvávali kam přibližně jedou. Nebylo jim rozumět. Asi rozmlouvali v místním jazyce zvaném Kannada. To ale bylo celkem jedno, stejně jsme nerozuměli ani slovo. Takhle projelo během půl hodiny asi padesát autobusů, ale třistačtrnáctka žádná. Zachránil nás až jeden anglicky mluvící Ind, co chtěl jet přibližně naším směrem. Prý to zabere ještě tak 45 minut. Na stojáka a v narvaném buse po celodenním natřásání z Tiruvannamalai jsme toho začínali mít tak akorát plné zuby. V půl čtvrté jsme proto s ulehčením dopadli na rozvrzané židličky v Coffee Cafe pod stanicí metra a byli rádi, že můžeme na jednom místě čekat v klidu na Vijaye. Hančina řidiče. Metro je v Bangalore také zajímavá záležitost. Všude se chvástají, že mají “excellent city transportation system”, který čítá 55 moderních stanic na visutých pilířích. Všude v mapách jsou již zakresleny, ale v provozu je jich pouhých 5! Taková “potěmkinova vesnice” po indicku.
Ač jsme si ještě ráno plánovali, že po příjezdu do Bangalore Olča vyrazí navštívit Bharatha a já udělat nějaký “last minute shopping”, jsme teď rádi, že nemusíme už nikam. Ani na krok! Dobalíme, popovídáme s domácími a půjdu dospávat nahromaděné dluhy. Ráno se vyjíždí už v 5:30 na letiště. Tři lety v kuse přes Mumbai a Dubai zaberou celkem 20 hodin. Indické putování se tak pomalu uzavírá. Bylo tu nádherně, hekticky, divoce, živočišně i rozvážně a klidně. Díky za neopakovatelnou zkušenost. Goodbye India!
---
Po ranním letu z Bangalore jsme se začali kolem desáté snášet od moře přes plechové střechy slamů na ranvej letiště v Bombaji. Slamů proslulých svými drsnými podmínkami, chudobou, divokostí i násilím. Nuzné příbytky lemovaly většinu areálu letiště a začínaly jen necelý metr za vysokým plotem s ostnatým drátem. na straně letiště hlídkovali uniformovaní vojáci se samopaly v padesátimetrových rozestupech. Takhle si představuji scény, z kterých čerpali inspiraci třeba autoři filmu Milionář z chatrče nebo Gregory David Roberts, autor známé knihy Shantaram, jejíž děj se ve slamu také odehrává.
Ještě než jsme přesedli do dalšího letadla, které nás během tří hodin přenese do kontrastního světa bohaté a okázale výstřední Dubaje, zabrousili jsme do letištního knihkupectví. Pohledem jsem se zatoulal na předlouhou řadu knih z edice Lonely Planet. Měřila skoro dva metry. Listy knih vyrovnaných v úrovni mých očí ukrývaly cestovatelské sny z nejrůznějších koutů světa. “Tak co Benny, kam vyrazíš příště?” začal jsem v duchu zpovídat sám sebe. Zasnil jsem se, zavřel oči a prstem začal intuitivně přejíždět po zaprášených hřbetech knih. Ruka se mi podvědomě zastavila na jedné, podle hmatu docela tenké knize. “Ano, to bude to místo” řekl jsem si pro sebe v duchu a otevřel pomalu oči. Na hřbetu knihy jsem začal rozeznávat rozostřený nápis: “The Kingdom of Bhutan…”