6. 8. 2019

Den 11 – Santa Cruz, Funchal a Monte



Až do téhle dovolené jsem vůbec netušil, že mám doma tři letecké maniaky. Matěj, Anička i Linda tady sjíždějí po večerech youtube a mají zevrubně nastudovaná mnohá kritická přistání na madeirském letišti, které patří k těm nejnebezpečnějším na světě. Anička sleduje celý den na flightradaru, v kolik které letadlo přistává a v kolik bude zase odlétat. S železnou pravidelnosti co 10 minut nám to pak hlásí.
„Za 6 minut sedá Lisabon a za 13 minut Hannover. Lisabon už je ve výšce 420 stop a rychlost má 187 uzlů. Mezitím odlétá Kodaň a když to stihne, tak i Helsinki... hele, támhle už je vidět!“
Matěj sice nemůže už týden běhat, za to může na mobilu pilotovat letadla na simulátoru. V autě tak místo rádia poslouchám diskuse o bezpečnostních procedurách během vzletu i přistání. A také o tom, jaký je sklon letadla při sestupu a jak musí být na runwayi světla v zákrytu, aby pilot sednul pod správným úhlem. Dneska přišel Matěj i pozdě na snídani, protože musel nejdříve bezpečně přistát v Honolulu.
„Tak co budeme dneska dělat?“ nadnesl jsem u snídaně, když jsme pomalu dojídali.
Jóó, pojedem na letiště! Nebo ještě víš co, na ten kopec nad runwayí a budeme se dívat na přistávací manévry“ dostalo se mi vcelku unisono odpovědi.
„Aha!“ Navíc jsem se nezmohl.
Tak jsme vyrazili směr Santa Cruz. Chvíli jsme hledali nejvhodnější místo, odkud budou vidět přistávající letadla. Myslím, že skoro všechna letadla na Madeiru přilétají z Evropy. Objeví se vždy nad horizontem zleva, sestupují kolem skály nad zálivem v Machico a pokračují nad oceánem už v nízké letové hladině tak 400m až někam nad Canico. Tam udělají poměrně prudkou otočku o 180 stupňů, a jakmile ji dokončí, tak během 15 vteřin už sedí na přistávací ploše. Musím říct, že je to spektakulární podívaná a od pilotů i velká machrovina.
Vydrželi jsme přilepeni na drátěném plotu letiště koukat na sedající a startující letadla snad dvě hodiny. Na omluvu mých dětí nutno podotknout, že jsme nebyli zdaleka sami. Tahle letecká show je zdá se lákadlem pro mnoho dalších turistů a parkoviště nad přistávací dráhou bylo pořád plné.
Sjeli jsme po dvanácté do Santa Cruz a velkou část odpoledne strávili na místní méstské pláži. Byl zrovna maximální odliv a tak vstup do moře byl možný pouze po zhruba čtyřmetrovém kolmém žebřiku veducím z mola. I proto jsme spíš využili přilehlý bazén, ale i v něm byla voda slaná. Z pláže bylo možné i nadále pokračovat ve sledování přistávacích manévrů letadel, a tak byla většina členů posádky nadmíru spokojená s programem. Po turistických výletech jak se zdá, se dnes stýskalo pouze mně.
===
Včerejší večer ve Funchalu se vydařil. Našli jsme moc pěknou restauraci PIANO v jedné z postranních uliček nedaleko pobřežní promenády. Tak si ji dneska zopakujeme, když se osvědčila. Měli na menu nejen ryby, ale i těstoviny nebo steaky. A tak si vybral každý z nás.
Po večeři jsme si dali ještě krátkou procházku po centru Funchalu. Na nábřeží hrálo na kytaru pár pouličních muzikantů, v přístavu kotvila replika Columbovi lidi Santa Maria. Příjemný večer zakončila vynikající zmrzlina s příchutí manga.

4. 8. 2019

Den 10 – Přes Portelu Levádou da Serra do Faial


Po mega večeři v Machico se mi dneska v noci fakt blbě spalo. Trochu nás na místním gastrofestivalu zaskočila velikost porcí a to jsme si objednali v pěti lidech jenom čtyři jídla.  I tak jsme to nebyli schopni sníst. Složitě se tu jídlo vybíralo, protože menu byl pouze v portugalštině a anglicky nikdo moc neuměl. Dal jsem si na doporučení „masterchefa“ nějakou místní rybu. Jen mě trochu překvapilo, že byla podávána na studeno, na kyselo a byla totálně přesolená :). Od dvou do pěti ráno jsem se pak převaloval ze strany na stranu. Do půl osmé jsem nakonec aspoň na chvíli usnul, ale ještě před snídaní jsem se oblékl do sportovního a šel se proběhnout.
Zde v Canico ve čtvrti Garajaou není nikde žádná rovinka. Hned první ulice mě po kilometru dovedla o 120 výškových metrů níž na skalnatý ostroh nad oceánem. Na konci výběžku se směrem na moře tyčila vysoká socha Krista. Takové Rio de Janeiro v menším vydání. Od sochy vede ještě dalších 150m  dolů kabinová lanovka, která vás za dvě eura sveze až na úroveň moře na kamenitou pláž. Alternativou je samozřejmě sejít dolů pěšky a pak si to serpentinami pro pěší vyběhnout. Možná to zítra vyzkoušíme.

Vrátil jsem se zpět na hotel po půl deváté. Akorát byl čas na společnou snídani. Včera jsme naplánovali společný dnešní výlet tak na půl dne. Pojedeme autem do Portely. To je vyhlídkové sedlo nad Porto da Cruz asi 690m nad mořem. Odtud půjdeme po PR10 levádou do Furado asi 3km do Lamaceiros, kde jsme byli už v pondělí. Dál ale nebudeme pokračovat po desítce do Ribeiro Frio, ale vyzkoušíme levádu da Serra do Faial. Ta se stáčí vlevo a vede do městečka Santa da Serra. Celkem by nám tenhle 12tikilometrový výlet měl zabrat tak 4 hodiny i s cestou. Uvidíme.
Vyrazili jsme až po desáté. Bohužel opět bez Matěje. Zároveň jsme se společně rozhodli, že na vyndání stehů počkáme až do Čech. Čím déle v koleni ještě stehy zůstanou, tím asi lépe. Není proces hojení třeba uspěchat.

V Portele nás přivítalo proměnlivé počasí a nízká oblačnost. Hustá mračna se válela po okolních kopcích. Chvíli se nám otevíraly nádherné výhledy do údolí. Chvíli se naopak navalilo kolem nás úplný „mlíko“, takže nebylo vidět dál než na dvacet metrů. Vybrali jsme si ale dobrý směr, protože hned na začátku trasy nás čekalo 350m převýšení. Pak už jen rovinka podél levády a na závěr sestup zpět k autu. Leváda dolů do Portely měla velmi prudký sklon a voda letěla proti nám vodním kanálem jak po tobogánu. Až jsem si říkal, že je trochu škoda, že leváda není o malinko širší. Na nafouknuté duši by to byl dolů pořádný adrenalin.
Na úzké uzavřené silničce asi tak 5. kategorie z Portely směrem na Machico trénovala od rána nějaká rallye posádka. Jezdili nahoru a dolů a občas jsme je zahlédli mezi stromy. Když jsme je ztratili z dohledu, zvuk jejich vytúrovaného motoru byl však slyšet pořád široko daleko. Když jsme se pak vraceli odpoledne domů, akorát balili svů závodní stan a nakládali auto na přívěs. Vyfotili jsme si je, oni nám naházeli nějaké reklamní blbosti a jeli jsme dál. Nohu na plynu jsem ale jako oni až k podlaze nemačkal.
Odpoledne jsme si dali už jen relax u hotelového bazénu. Večer se chystáme poprvé do Funchalu, správního střediska Madeiry. A zároveň i největšího sídla, kde žije skoro 60% všech obyvatel. Uvidíme, jaký dojem na nás udělá místní metropole.