V 9:30 jsme opustili Jardim do Mar a
vyrazili do Ribeira Brava, které leží přibližně uprostřed Madeiry na jižním
pobřeží. Silniční infrastruktura je na tomhle ostrově fakt dokonalá. Kam se
hrabe třeba Korsika, Phuket a další ostrovní turistické destinace. Desítky,
možná stovky tunelů umožňují projíždět skrz horské masívy relativně rychle a
pohodlně. Zvlášť tady na jihu se dá jet i osmdesátkou, což po týdnu loudání v horách
považuju skoro za první kosmickou rychlost.
V Ribeira Brava jsme si prošli
pobřežní starou část města s pár úzkými uličkami a pokračovali do rybářské
vesnice Camara de Lobos asi 13km východním směrem. Jedno z prvních osídlení
na ostrově dnes víc než tradiční rybářskou vesnici připomíná turistickou atrakci
plnou barů a obchodů se suvenýry. V určitých částech si přece jen své genius
loci dokázala ještě zachovat. V sobotu před polednem se bary začaly plnit
místními muži, kteří si přišli jen tak poklábosit a setkat se s přáteli.
Žádní mladící, většině bylo padesát a víc. Ve 40. letech v Camara de Lobos
pobýval a maloval 22 dní i Winston Churchill, na čemž dodnes parazitují úspěšně
majitelé restauraci i některých kaváren.
Naším dalším cílem bylo Curral das Freiras
neboli Údolí jeptišek. Tohle místo je ukryto vysoko v horách mezi horskými
štíty asi 30 minut serpentinami od moře. Leží ve výšce 1418 metrů nad mořem,
ale nastoupat musíte ještě o 200m víc, pak projet dlouhým tunelem a sjet zase
zpět dolů do údolí. První osadu zde údajně založili v 16. století jeptišky
spolu s několika piráty, kteří se na ostrově usadili. I dnes zůstává tohle
místo relativně těžko dostupným a většina stálých obyvatel žije stále z toho,
co vypěstují na svých malých terasovitých políčkách rozprostřených v prudkých
svazích všude kolem.
Vrátili jsme se dvoukilometrovým tunelem z údolí
ven a hned za ním vpravo se napojili na úzkou panoramatickou turistickou
silničku co vede po vrcholech hor až k Pico Areeiro. Na 13 kilometrech jsme
zdolali převýšení 1200 metrů. Když jsme míjeli auta v protisměru, bylo
rozhodně žádoucí zastavit a pomalu se navzájem vyhnout. Zastavili jsme na
vyhlídce Montado de Paredao. Z vrcholu skalní stěny jsme měli letecký výhled
skoro kolmo dolů zpět do Curral das Freiras. Úžasná podívaná tak 270 stupňů
kolem dokola a 600m dolů! Tahle silnička je natolik nebezpečná, že je otevřena
pouze přes den a v 19 hodin se na noc zavírá.
Docela jsem si to kroucení volantem dneska
užil. Na Pico Areeiro byl plné parkoviště, ale místo jsme nakonec našli. Došli jsme
pěšky i s chromým Matějem na vrchol k observatoři a v mlze mu ukázali
aspoň kus stezky vedoucí na Pico Ruivo, kterou jsme šli s Aničkou před pár
dny.
Náš přejížděcí den pak pokračoval do města
Canico, které leží mezi hlavním městem Funchal a Santa Cruz. Ubytovali jsme se
v hotelu kde budeme následující 4 dny. Pozbytek dne už bylo jen koupání v bazénu,
četba, relax. Žádná velká turistika dneska nehrozí. Večer snad vyrazíme aspoň
do Machico na večeři. Tam zítra končí gastronomický festival, který začal v pátek,
když jsme přiletěli. Tak snad konečně ochutnáme nějaké místní speciality.
