Staré jádro Jodhpuru kolem Sardar Market má fakt šmrnc a nepopsatelné kouzlo. Přesto se pokusím. Pár lidí mě varovalo, že v porovnání s Jaipurem tu nebude nic k vidění, ale stačil půlden a mám opačný názor. Možná proto, že mě asi zajímá víc život ulice než jen turistické atrakce.
Přestěhovali jsme ráno batohy do Pushp Paying Guest House, kde jsme měli přespat už včera (určitě ho můžu doporučit všem - má fantastickou atmosféru na střešní restauraci, malebné autentické pokoje a velmi přátelského majitele). Po devaté jsme se spustili dolů přes Sardar Market, který se teprve probouzel. Hlavní šrumec tu nastává až tak kolem 11 hodiny.
V deset jsme měli sraz s Ganeshem před Maharashi Spices, za branami starého města, protože do vnitřních uliček auta nemohou. Jen rikšy, motorky, koňské povozy a… samozřejmě krávy. Ty můžou všude. Jedna se ráno proti nám vyřítila do tak úzké uličky, že jsme se tam dva nevešli. Namyšleně jsem si řekl “chytřejší ustoupí”, a nabral jsem zpátečku. Nechal jsem ji projít a pokračoval dál. Na trhu jsme koupili k snídani jen pár banánů a vodu a v Maharashi Spices si nechali uvařit dva čaje - Olča na doplnění energie a já na chřipku :). Opravili jsme jim polepy na balíčkách s čajem, protože vydávali brusinky za šípek a koupili prý nejlepší Jodhpur Masala čaj, balení za 400 rupií. Masala je vlastně obecý název pro směs čajů a koření. Ta místní se míchá z černého silného čaje, kardamonu, skořice a zázvoru.
Naše první ranní cesta vedla oklikou asi 5 km směrem k pevnosti. Asi 500 metrů před vjezdem jsme odbočili k chrámu Jaswant Thada. Této stavbě z bílého mramoru se přezdívá Taj Mahal Marwaru. Marwar je oblast, které je Jodhpur správním centrem. Stavbu nechal postavit v roce 1906 jeden z posledních Maharádžů Sardar Singhji na památku svého zesnulého otce Jaswanta. Celý komplex obklopuje až neobvykle upravená a čistá zahrada, v které jsou rozmístěny asi čtyři nebo pět modlitebních altánů, všechny také z bílého mramoru. Ten je tu tak kvalitní, že i při tloušťce zdí 6 palců, prosvítá skrz zdi sluneční svit do vnitřku chrámu. Uvnitř zdobily stěny podobizny všech předchozích maharádžů a vládců Marwaru až do roku 1250.
O pár set metrů dál ve výšce 120 metrů nad střechami Jodhpurských domů se nachází vstup do další impozantní pevnosti v Indii - Mehrangarh. Stavba kopíruje původní skalnatý masív a její zdi jsou nepravidelně vysoké od 6 do 36 metrů. Celou pevnost stále spravuje bývalá královská rodina. Jsou v ní umístěna různá muzea, která jsem s radostí vynechal. Zaujala mě na samé konci hradeb bílá svatyně, z které byl nádherný výhled na drobnou modrobílošedou změť malých domků hluboko dole ve městě. První srovnání, které mě napadlo, byl řecký ostrov Santorini. Podobná nádhera! Modré omítky domů v “Blue” city nejsou samoúčelné nebo že by v místním Brvy-laky měli slevu na modrou. Stejně jako třeba v Thajsku, jsou si i zde vědomi, že modrá barva odpuzuje hmyz, a tak nátěr funguje částečně jako repelent.
Mátový čaj s mlékem a muffin nahradil oběd před tím, než jsme se vydali k paláci Umaid Bhawan. Tato impozantní stavba se tyčí na opačné straně města nad luxusní rezidenční čtvrtí. Prvně za celý týden jsme viděli, že v Indii jsou i lidé, kteří rozhodně hluboko do kapsy mít nebudou. Dvou až čtyřpatrové paláce zářily novotou a jejich okolí připomínalo spíš upravené přímořské rezorty. Samotný palác, který mi svým vzezřením připomínal saský zámek Moritzburg, funguje převážně jako hotel. Jen malá část je vyhrazena na muzejní sbírky.
Kolem druhé jsme se ocitli zpátky ve víru pulsujícího města. Jodhpur je taková větší vesnice, má jen 2,5 milionu obyvtel. Pro srovnání Jaipur má 4,5 mil., Udaipur, kam míříme zítra, má 1,5 mil. Poslední rajasthanské městečko, které navštívíme, je Pushkar. A to už je opravdu jen vesnice, která má obyvatel jen jako Bratislava.
Cestou do hostelu jsme vybírali schválně jiné uličky než ráno. Odvážili jsme se hlouběji ne spleti průchodů a průjezdů, kde jsme prvně začali zkoušet co k jídlu nabízí opravdová ulice. Vyzkoušel jsem třeba sladkou hmotu připomínající tužší med. Je vyrobena z cukrové třtiny, indicky se jí říká gur a používá se třeba na placky čapátí spolu s přepouštěným máslem ghee. Prostě takové palačinky nasladko po indicku.
Také jsme zkusili ovoce ve tvaru lotosu, jehož jméno stále neznám. Chuťově je to něco mezi Mangosteenem, který jsme chutnali často v Thajsku a i u nás známých lychees. Prostě jak by řekl klasik, příliš pecek a málo masa. Koupil jsem nakonec čtyři rajčata, která jsem rozeznal bezpečně (aspoň doufám) a holt bude až pořádná večeře. Tenhle režim jedno jídlo denně je sice úsporný, ale nevím co tomu dlouhodobě řekne přítel žaludek.
Po odpolední siestě a přestěhování jsme vyrazili kolem čtvrté zpět do podvečerního Jodhpuru. Přes dvě hodiny jsme se prodírali davy lidí, nakukovali do nejrůznějších obchůdků a testovali další dary ulice. Odvážil jsem se koupit v nějaké lokální zastrčené uličce koláč z těsta plněný různou zeleninou, čočkou a kořením a upečený v obrovském kotli plném rozpáleného a mockrát přepáleného oleje. Ani to nakonec nebylo moc “spicy”, jak mě chlapík varoval. Trochu jsem se děsil jak mi to nandaval holýma rukama, ale když to zabalil do novin, tak bylo všechno v pořádku.
Večeře na terase hostelu byla proti ulici jako Grand hotel. K tomu dva džbány zázvorového čaje s medem a citrónem. Je třeba se s tou chřipkou nějak popasovat. Ráno v devět odjezd do nedalekého Udaipuru, slabých 8 hodin jízdy.
