#44 – Krásná a ničivá Svatá Helena

Už kráce po deváté jsme snídali v Toledu. Ne že by nás tam hned po ránu zavedla nějaká pozoruhodnost. Důvod byl mnohem prozaičtější. Prostě večer došlo jídlo, ráno nebylo už co k snídani, a tak jsme po sbalení stanů naskákali do auta s tím, že snad cestou ke Svaté Heleně narazíme na nějaký obchod, kde „za jízdy“ něco zakousneme.
Spořádali jsme plněné šátečky, taky jogurty a pokračovali po 504 East k páté nejvyšší hoře Kaskádového pohoří – sopce Svaté Heleny.

Dnes jsem si opravdu důkladně uvědomil, jak může být veškeré lidské počínání docela bezvýznamné v porovnání s tím, co dokáže matka příroda. Předem se omlouvám za poněkud zdlouhavý pelmel následujících faktů.

Hora svaté Heleny vznikla ve čtvrtohorách někdy před 50 tisíci lety. Je vulkanického původu a v historii jsou dochovány nejméně 4 její obrovské erupce. Dvě následovaly těsně po sobě v letech 1479 a 1482, z nichž ta druhá byla údajně nejméně pětkrát mohutnější než ta mediálně nejznámější z 18. května 1980. Tehdy před třiceti lety, po téměř dvou měsících neustálých otřesů, došlo v 8:32 ráno k mohutné explozi o síle 5,1 Richterovy stupnice. Celá severovýchodní část hory se začala sesouvat do údolí a uvolnila tak cestu žhavému magmatu, který se z útrob hory začala drát k povrchu.
Následovala smršť žhavého popela a plynů o rychlosti přes 1000 km/h a teplotě 300°C, jež v zápětí totálně zpustošila okolí hory do vzdálenosti 10 mil. Zároveň se vzhůru vyvalilo velké sopečné mračno, přes 1 kubický kilometr vulkanického popela! Oblak plynu a prachu, dosahoval výšky 25 kilometrů a obsahoval přes 500 milionů tun prachu. Pohyboval se průměrnou rychlostí až 90km/h směrem k východu.

Další ránou pro okolní krajinu byly takzvané lahary. Ledovce na vrcholu hory, která až do výbuchu byla pro svůj pravidelný tvar přezdívána Fuji Ameriky, zčásti roztály a údolí až do vzdálenosti 17 mil zalila rozbahněná směs prachu a hlíny. Celkem devítihodinová exploze zničila více než 240 km2 lesů, rekreačních oblastí a zabila 1,5 miliónu zvířat. Bohužel také 57 lidí, kteří neuposlechli výzvu k evakuaci. Naplaveniny znemožnily plavbu po řece Columbii v délce 112km.

Od zničující erupce v roce 1980 postupně narůstal v kráteru sopky až do roku 1986 (a pak znovu po výbuchu v roce 2004 dodnes) nový lávový dóm, který jednou pravděpodobně znovu vyplní celý kráter, a ten bude znovu rozmetán při příštím velkém výbuchu – koloběh přírody. Kdy asi?

V Johnson Ridge Visitor centru asi 5 mil přes údolí na východní straně hory, jsme si prohlédli opravdu povedenou expozici, zabývající se nejen detailně dokumentovanými sopečnými výbuchy Mount Helens, ale také prací geoologů v celé oblasti Kaskádového pohoří. Vlastní dokumentární film o výbuchu z května 1980 byl opravdu strhující, stejně tak výpovědi svědků, třeba skupiny horolezců, kteří stanuli na 54 mil vzdálené Mount Adams právě v okamžiku výbuchu. Nejbližší přeživší byli vzdáleni asi 7 mil od sopky schováni za masivním horským hřebenem, který je uchránil od smršti kamení, plynu a kmenů stromů. Část stromů je i po třiceti letech ponechána tak, jak je tenkrát odmrštila tlaková vlna, na vzdálenost až 5 mil byly přesunuty mohutné skalní masívy, které tvořily původní kráter sopky.

Celá oblast musela být vybudována od základu znova. Přístupové silnice, desítky mostů, obnoveny byly turistické stezky po nově vytvořené krajině, v které vzniklo kolem 120 nových jezírek, a kterou si prokousávají svá nová koryta i řeky North a South Toutle river. Ta původní jsou pohřbená v údolí o nějakých 100 metrů níže. Hora samotná dnes měří „jen“ 2549 metrů a oproti původní výšce ztratila nějakých 300 stop.
Cestou zpět jsme se zastavili u nově vytvořeného jezera Coldwater lake a pak už pokračovali zpět do civilizace. Přes I5 jsme dojeli v podvečer do amerického Vancouveru - ještě stále ve Washingtonu, ubytovali se v Motelu 6 a navečer vyrazili přes Columbia river do Portlandu, největšího města posledního státu naší cesty – Oregonu.

#43 – Na sněhu a ledu kolem Mount Rainier

Dnes bylo slunné nedělní ráno a v neděli se přece nemá nic dělat. Sice jsem vstával už v půl sedmé, ale rozhodl jsem se, že nebudu dnes nikoho tahat ze spacáků a uvidím co to udělá. Dopoledne jsme měli namířeno do místa zvaného Sunrise někde ve dvoutisících metrech pod Mt. Rainier, ale s tím, že bychom tam snad stihli ranní východ slunce jsem se radši rozloučil už za soumraku.

Vydržel jsem praktikovat svůj experiment jen do za deset minut deset, kdy jsem jako poslední „vysoukal“ ze stanu Aničku. Skoro po dvanácti hodinách spánku! Neuvěřitelné!

Opustili jsme Silver Springs camground a směřovali po 410 dál na jih hustými lesy. Odbočili jsme po chvilce vpravo na vstupní stanici White River Entrance do národního parku a začali stoupat 25 kilometrů serpentinami do sedla u Sunrise Visitor Center, kde jsou nástupy do horských „treků“ na východní straně sopky Mount Rainier.

Mount Rainier je nejvyšší a také nejpřístupnější hora Kaskádového pohoří, přesto výstup na ní není jednoduchý a vyžaduje plnou polní – horolezeckou a ledolezeckou. Vrchol je ve výšce 4323 metrů a je pokryt 26 ledovci. Při abnormální sněhové nadílce jako byla letošní zimu pak zůstává hora pod sněhem celé léto. Včera jsme byli v Seattlu an úrovni moře, teď v Sunrise v necelých dvoutisících metrech a před námi se tyčí dalších dvaapůl kilometru do výšky. Opravdu impozantní podívaná!

Jméno hory je předmětem slovních hříček o velmi deštivém počasí v oblasti, my ale měli opět štěstí. Na nebi se posunovalo jen pár neškodných mraků, a tak jsme vyrazili na čtyřmílový okruh k jezerům Frozen lake a Shadow lake – obě dostála svým jménům. První ve výšce asi 2100m bylo opravdu zamrzlé, druhé se ukrývalo o 200 metrů níže, kam jsme sklouzali po sněhových polích, v kterých se jen těžko dařilo identifikovat kudy že vlastně vede cesta. Na horských loukách kvetla spousta kytek, ale bez popisků moje znalosti nestačily na jejich rozpoznání. Ten pravý čas přijde tak za necelý měsíc, kdy budou louky úplně rozkvetlé.

Rozloučili jsme se se Sunrise pohledem na ledovce Winthrop a Emmons Glacier a vrátili se zpět na čtyřistadesítku, po které jsme přejížděli asi 80 mil do jižního střediska zvaného Paradise. Pohled z tohoto místa na ledovou horu byl ještě impozatnější – četná lavinová pole i teď v červenci se stále hrozícími převisy sněhu, ledovce a ledovcová koryta plná kamenných morén, pod nimi níže lesy a ještě níže louky s barevnou květenou. Opravdu ráj, tedy skoro...

Bohužel jsme se ocitli rázem v Disneylandu, jak situaci popsal jeden z horolezců, kteří patrně sestupovali z hory dolů. Kombinace snadné přístupnosti Paradise, slunečného počasí, impozatních výhledů a koneckonců i neděle způsobila, že nebylo kde zaparkovat a přilehlé stezky byly přeplněné zejména svátečními turisty. Většinou se jednalo o Indy a ostatní Asiaty, kteří se rozhodli v žabkách a jim příbuzné obuvi zdolávat nástupní partie zmrzlé hory. Většina to logicky vzdala po pár desítkách metrů, ti nejlepší pak maximálně po půl kilometru. A tak jsme se prodírali vrstvami tajícího sněhu strmě nahoru mezi neustále pózujícími a fotografujícími se turisty v lodičkách – vyloženě jsem si to užíval.

Zvládli jsme asi 2 míle a prošli i návštěvnické středisko, v kterém mě zaujala hlavně expozice z historie tohot místa. Překvapivě lákalo davy turistů již od začátku 20. století, v roce 1935 se zde konalo i americké mistrovství v lyžování a během druhé světové války zde bylo zimní cvičiště americké armády. Mount Rainier je pátým nejstarším národním parkem v USA a nabízí více než 500 kilometrů turistických tras.

Blížil se večer a my se rozhodli ještě popojet a ušetřit tak zítra nějaký čas strávený v autě. Den jsme zakončili po 50 mílích v kempu ve státním parku Ike Kinswa na břehu přehradního jezera, něco tak trochu jako na Slapech. Dojedli jsme poslední zásoby a zítra vyrazíme na Mount Helens, aktivní sopku která ve zdejší oblasti napáchala v roce 1980 pořádnou neplechu.

#42 – Samotář v Seattlu

V pátek ráno jsme se vůbec poprvé po 45 dnech probudili do jiné než modré oblohy. Chvilku jsme zírali kolem, než nám došlo, co ta šeď na obloze kolem nás znamená. Člověk si na stálé sluníčko nad hlavou zvykne zatraceně rychle. Sbalili jsme v poklusu stany jen co na plachtu dopadly první kapky deště, hupsli jsme do auta a uháněli z Olympic parku ven. Míjeli jsme cestou jen roztroušené indiánské osady až do městečka Aberdeen. Pokud je někdo „kotlíkář“ jako já, pak je mu vcelku šuma fuk, že jediné, čím se toto město proslavilo je fakt, že odtud pocházel Kurt Cobain a hudební skupina Nirvána.

Pokračovali jsme až do Olympie, hlavního města Washingtonu, tam jsme se napojili na velmi frekventovanou místy i šestiproudou Interstate 5, minuli jsme Tacomu i Sea-Tac Airport (společné mezinárodní letiště pro Tacomu a Seattle) a kolem rozlehlého komplexu továren firmy Boeing jsme vjeli konečně do Seattlu.

Seattle, který vděčí za svůj název indiánskému náčelníkovi Sealthovi, má opravdu fantastickou polohu. Zátokou Elliot bay je spojen přímo s Pacifikem, za zády má velké jezero Washington lake a nadohled kromě národního parku Olympic hlavně fantastickou horu Mt. Rainier vysokou 4323 metrů. Začátky Seattlu v první polovině 19. století byly velmi blátivé, město z původní osady Alki Point ne břehu moře vyhnaly četné záplavy o kus výše do míst, kde je dnes v downtownu „náměstí“ Pioneer Square. Náměstí píšu úmyslně v uvozovkách, protože v Americe snad ani žádná pořádná náměstí nejsou. Definitivní místo na mapě zajistila Seattlu až zlatá horečka na Klondiku v roce 1897.

Kromě Boeingu (v 60. letech zaměstnával přes 20% všech lidí ve městě) mají své sídlo v Seattlu i další giganti – třeba Microsoft a z novějších pak Amazon.com. 90. léta obecně přinesla do města prosperitu a s ní přišel obrovský boom přistěhovalců všech společenských i ekonomických vrstev, který trochu zbrzdilo až zemětřesení v roce 2001. Dnes je Seattle pulzující multikulturní metropolí disponující skvělými podmínkami pro život a platící za to svou daň třeba i v podobě snad nejhustší, nejfrekventovanější a nejucpanější sítě dálnic v celých státech.

Po chvilce bloumání pravidelnými ulicemi nám neznámého města jsme se upíchli kousek na sever od centra (asi 8 min autem) v motelu Crown Inn na Aurora Avenue. Nadohled byla ZOO a také Seattle Center, kulturní srdce města, kterému vévodí vyhlídková věž Space Needle.

Měli jsme štěstí, protože v přilehlých parcích mezi různými divadly, muzejními budovami a zábavními centry probíhal právě gurmánský festival Bite of Seattle. Z lesních samot jsme se tak rázem ocitli v hučícím davu, na 5 pódiích se střídaly kapely všech možných žánrů a více než 60 restaurací prezentovalo své nejen oku lahodící pokrmy. Jako na potvoru jsme se těsně předtím vydatně navečeřeli, ale i tak to byl nápor na chuťové buňky cestovatelů, zvyklých poslední týdny spíše na konzervy a špagety s univerzální červenou omáčkou.

Samozřejmě, že děti nenechaly chladnými všudypřítomné pouťové atrakce. A tak jsme utratili pár dolarů za kolotoče a na zpáteční cestě se autem proplétali malebnými uličkami Seattlu kolem městského jezera Union lake a v okolí kdysi bohémské čtvrti Capitol Hill plné malých útulných kaváren a restaurací snad všech světových kuchyní. Protože Klára chtěla ještě mermomocí utrácet v golfovém obchodě, nechal jsem se taky přemluvit a v jednom „golfšopu“, který jsme čirou náhodou potkali, jsme strávili poslední více než hodinku, co dnes ještě zbývala do setmění :).

Sobotní dopoledne jsme vyrazili na Pike Place Market, který je od roku 1907 nejstarším fungujícím trhem v celých USA. Tahle část Seattlu opravdu žije a už i po ránu dýchala skvělou atmosférou – na ulicích byla spousta hudebníků, trh přetékal čerstvým ovocem a zeleninou, řezané květiny hrály všemi barvami. I oblečení, šperky, nejrůznější doplňky a umělecké předměty byly většinou vkusné – skoro nikde žádné „šmejdy“ made in China.

Opravdovou raritou jsou ale místní prodejci čerstvých ryb a nejrůznějších mořských plodů, kteří si i víc než půlmetrové ryby přehazují klidně na vzdálenost osmi, možná deseti metrů, samozřejmě za velkého zájmu a pobavení přihlížejících. Zaujali mě možná 70 i více centimetrů dlouzí aljašští lososi z Yukonu, dovážení čerství z Aljašky prý každý den.

Prošli jsme celou oblast křížem krážem včetně nábřeží, kde na Pier 59 je velké mořské akvárium a jen o kus dál přístaviště zaoceánských výletních lodí směřujících ze Seattlu většinou na okružní plavbu na Aljašku. Jedna taková dvanáctiposchoďová pod norskou vlajkou právě odplouvala...

Smíchali jsme a podělili se k obědu o asijské jídlo od trhovců s klasickým „fish and chips“ a vyrazili po druhé Avenue směrem na jih ven z města. Minuli jsme za Pioneer Square velký stadión Quest Field, na kterém hrají místní baseballisté a pokračovali po Interstate 5 dál směrem na Mount Rainier National Park. Přestože jsme se proplétali změtí různě se křižujících silnic a dálnic, tentokrát jsme opravdu nemohli zabloudit. Silueta zasněžené majestátné hory Mt. Rainier, jejíž ledovcová pole vystupovala až nad mraky, nás totiž provázela celých 100 mil, které jsme v pozdním odpoledni projeli až k samé hranici parku.