#24 – Přes Independence Pass do Aspenu

Brzké vstávání má opravdu něco do sebe. Už několik let se o tom snažím přesvědčit zbytek svojí rodiny, ale nejsem po pravdě moc úspěšný. Dnešek byl ovšem světlou výjimkou, a tak jsme se už před devátou začali škrábat po 82 West do sedla Nezávislosti, nějakých 12 095 stop nad mořem, což je 3687 metrů a náš opět nový výškový rekord.

Před ostatními jsme měli náskok dobré hodiny, protože jsme nocovali dost vysoko nad Twin lakes, a tak jsme si v horských serpentinách na silnici, které je jinak půl roku zavřená a neprůjezdná, mohli sami vychutnávat pohledy do údolí na na okolní čtrnáctitisícové štíty. Cesta nahoru byla poměrně krátká, silnice široká, takže jsem se podivoval, proč sem vlastně vůbec nesmějí obytná „árvíčka“. To mi ale došlo hned záhy, když jsme začali klesat dolů na druhou stranu do Aspenu. Silnice byla najednou mnohem užší, rozbitější, kroutila se mezi skalními masivy, které v mnoha místech musely být kvůli silnici odstřeleny. Nikde žádná svodidla, jen krajnice a pak už jen hluboké strže do údolí.

Proti nám se začali směrem nahoru vynořovat v zákrutách první cyklisté na svých „silničkách“, kteří nebo které (překvapivě většina žen!) si dole v Aspenu ráno přivstali(y:). Časem jich přibývalo, celkem jsme jich napočítali určitě přes třicet.

V Aspenu jsem se ale necítil moc ve své kůži, příliš okázalého luxusu najednou pro tak trochu ušmudlané cestovatele jako jsme my:). Středisko podle mě předchází lepší pověst než je skutečnost, alespoň co se lyžařských terénů týče. Myslím si, že Val d'Isere, Ischgl a a další střediska v Evropě nabízejí lyžařům více atraktivních terénů. Přemrštěné ceny permanentek přes 100 dolarů na den, stejně tak ceny ubytování a restaurací – projet centrum města autem nám proto stačilo.

Něco jiného je kvalita hotelů, restaurací a jiné mimolyžařské zábavy. Pro koho je Aspen primárně určen se dalo usuzovat podle nádherných horských sídel roztroušených po svazích kolem města nebo také podle více než 60 soukromých letadel na místním letišti:). V provozu je celé léto i zimní stadion, o golfových hřištích ani nemluvím. V zimě je zde více než 80km běžeckých tratí, v létě se jezdí do Aspenu za cyklistikou a za divokou vodou na krásnou a divokou Roaring Fork river. Pro kultury dychtivé návštěvníky pořádá Aspen přes léto řadu hudebních festivalů a disponuje i stálou Operou.

V Aspenu, historicky největším středisku těžby stříbra v Americe (založeno 1879), jsou dnes vlastně tři lyžařská střediska v jednom – Aspen Mountain, Aspen Highlands a Buttermilk Mountain. Nedaleko je ještě samostatné středisko Snowmass. My jsme se rozjeli do kopců asi 15 mil směrem k horám Maroon Bells, které jsou údajně nejfotografovanějšími horami v severní Americe. Něco asi jako Matterhorn v Evropě. Zda oprávněně můžete posoudit podle mých amatérských pokusů na albu z Aspenu.

Udělali jsme asi hodinu a půl dlouhý výlet kolem horského jezera Maroon lake k nedalekým vodopádům tekoucím ze sedla pod nafialovělými vrcholy Maroon Bells, kde jsme jen tušili mezi stromy další průzračné jezero Crater lake. K tomu jsme ale nedošli, cestou nás totiž zdrželo pozorování srny na břehu jedné z četných tůní a také fotografování spousty barevných kytek na místních loukách.

Po nucené zastávce v Aspen Golf Club (Klára prostě nemohla odolat:), jsme začali sjíždět 50 mil z kopce do Glenwood Springs, kde jsme v Cedar Lodge zakotvili na následující dva dny. Po 16 dnech jsme tak vlastně poprvé od Las Vegas opustili stany s cílem vyprat a také odpočinout si před následujícími dny v Rocky Mountains National Park.

#23 – Bohem zapomenutou zemí

Na dnešní mrazivou noc jsme už byli mnohem lépe vyzbrojeni. Měli jsme na sobě skoro všechno co s sebou máme, a i když jsme se nemohli moc hýbat, zima tentokrát nikomu nebyla. Po šedesátdvojce jsme se vrátili do Ridgway, napojili se na 550 North a upalovali podél Uncompahgre river asi 50 mil do města Montrose, kde jsme doplnili po čtyřech dnech opět zásoby jídla. Coloradský retailový řetězec CityMarket se stal naším oblíbeným hlavně kvůli tomu, že má v nabídce bavorský chléb, který se svou konzistencí i chutí blíží rozhodně víc naší Šumavě než všude jinde přítomný toastový polystyrén.

Odbočili jsme na 50 East a po zhruba 15 mílích vystoupali do 7700 stop k bráně do národního parku Black Canyon of Gunnison. Na první pohled nás okolní náhorní plošina níčím nezaujala, ale to jen do té doby, než jsme zastavili u prvního srázu a vyhlídky na dno hlubokého tmavého kaňonu, v kterém se klikatila burácející Gunnison river.

Černý kaňon patří vůbec k nejhlubším a nejméně přístupným soutěskám na světě a první běloši ho po právu nazvali Bohem zapomenutou zemí. Některé jeho stěny dosahují výšek až 2100 stop a hukot řeky v jarních měsících při tání sněhu dosahuje hladiny zvuku startujícího dopravního letadla. Ani dnes není kaňon běžně přístupný turistům, ale jen na zvláštní povolení správy národního parku a sestup do kaňonu znamená docela slušný skoro horolezecký výkon. Podél South rim (jížní hrany) vede vyhlídková silnice se spoustou zastávek. Podél severní hrany vede pouze 4WD cesta a průzkum této oblasti je jistě mnohem dobrodružnější.

Jako první do oblasti kaňonu zavítal kapitán Gunnison, který v roce 1853 vedl expedici, jež hledala vhodnou trasu Coloradem pro transkontinetální železnici. Neexistují důkazy zda sestoupil se svou výpravou až na dno kaňonu, ale své posmrtné slávy se přece jen dočkal - jmenuje se po něm řeka i nedaleké městečko.

Železnici se nakonec podařilo do kaňonu přivést, ale jen do jeho mírné části, většina zůstala až do počátku 20. století stále nepřístupná. Až roku 1900 dokázala expedice vedená Mr. Torrencem za pomocí nafukovacích matrací splavat řeku, když na matracích dopravovali technický materiál a jídlo. V některých úsecích se museli slepě vrhat do vodopádů pod obrovské bouldery a pouze doufat, že někde dole vyplavou. Film v návštěvnickém centru pojednávající o jejich dobrodružství stál opravdu za to.

Původně jsme plánovali v parku zůstat přes noc, ale fakt, že se nedá v parku podniknout bez 4WD žádný výlet, nás přiměl změnit rozhodnutí a napálili jsme to po 50 East přes Sapinero a Gunnison dál, abychom se co nejvíce přiblížili Aspenu. K našemu překvapení až skoro zděšení jsme se vrátili opět do skoro pouštní krajiny plné (respektive prázdné) holých skal. Jen před Gunnisonem jednotvárný krajinný ráz nabouralo umělé jezero Blue Mesa lake, táhnoucí se v délce asi 20 mil podél silnice.

Za Gunnisonem jsme si udělali nový výškový rekord. To když jsme k našemu překvapení začali stoupat na Monarch pass a skončili až ve výšce 11 312 stop, tedy nějakých 3400m nad mořem. Nahoře jsme se zároveň ocitli na velkém kontinentálním předělu – Great Divide. To znamená, že všechna voda tekoucí na východ odtud teče do Atlantiku a voda na západ odtéká do Pacifiku.

To už jsme měli za sebou přes 200 mil a děti začínaly lehce otravovat, že jako by to chtělo zastavit, od rána prý aspoň na vyčůrání a tak.... Začali jsme koukat intenzívně do mapy, kde jako že složíme hlavu, ale mapa nás klamala. Nejdříve jsme identifikovali místo Buena Vista jako konec světa, což se ve skutečnosti ukázalo jako příjemné městečko. Jenže jsme nějak zapomněli zastavit s tím, že už tedy dojedem do Twin Lakes, což podle mapy a nevím ještě koho musel být skvělý turistický resort vysoko v horách. Když jsme tam dorazili, našli jsme pouze 4 chalupy, jeden bar a jeden General store – sice krásné místo, jako bychom se vrátili o 100 let zpět, ale pro nás dnes nepoužitelné.

Cestou do Twin lakes jsme jeli proti proudu Arkansas river. Tato řeka je Mekkou raftařů. Nabízí totiž 174 mil skvělého raftařského terénu až WW4. Také jsme míjeli spoustu vodáků na vodě i na suchu, většinou však komerčních agentur.

Protože nám v Twin lakes nebylo přáno přenocovat, popojeli jsme naslepo asi 5 mil, našli první horský polodivoký kemp u divoké řeky a po rozbalení stanů se při západu slunce věnovali železné zásobě špaget a univerzální červené omáčky. Na „normální“ večeři jsme si holt nechali tentokrát zajít chuť.