#14 – Mráz nepřišel z Kremlu, ale z Rudého kaňonu

Jestli jsem přesně před týdnem tvrdil v sedle pod Mount Whitney, že větší zima už asi nebude, tak jsem se šeredně mýlil. Dneska v noci mrzlo! Ještě v 7 hodin ráno ukazoval teploměr jen 35 stupňů Fahrenheita, tedy asi 1 stupeň Celsia. Nechtělo se mi tomu věřit, ale i v průvodci jsem se pak dočetl, že Red Canyon je místo kde 200 dní v roce klesá teplota pod bod mrazu. Nějak jsme to v této zeměpisné šířce ještě nečekal, zvlášť když ještě pojedeme dobrých tisíc mil na sever na kanadské hranice.
Ranger v kempu mi nechal přes noc ve svém „obytňáku“ dobýt baterky do foťáku, v informačním středisku jsem zase upíchnul na tři hodiny notebook, zatímco jsme vyrazili do skal, a tak teď zase můžeme civilizovaně fungovat.

Dopoledne jsme strávili tři hodiny na okruhu v Red kaňonu. Bylo to vlastně první úplně neplánované místo, kde jsme zůstali. Odrazilo se to i na tom, že stezky byly liduprázdné. Všichni asi jen profrčí ze Zionu do Bryce a krásy Red Canyonu jim zůstanou navždy utajeny. Ne tak nám.

Stezka místy široká tak na tři stopy se klikatila mezi sytě rudými skalami. Stoupali jsme nějakých 150 až 200 výškových metrů na skálu zvanou Castle Bridge, která nám nabídla nádherné výhledy nejen na okolní skály, ale i daleko do zeleného údolí Sevier river a ještě za ním se tyčících mě neznámých hor, vrcholy kterých do rána pokryla vrstva sněhu. Paleta barev tak byla skoro kompletní – od šedé, rudé, okrové a žluté, přes zelenou a dále modré nebe a bílé špičky horských velikánů. Ne že bychom toho ušli na vzdálenost nějak moc, sotva 6km, ale to šnečí tempo přizpůsobené Lindě je dvakrát tak únavné. Lepší ji vzít občas na ramena a poponést...

Máme za sebou 15 dní nebo také první čtvrtinu cesty. Pokud bych měl zhodnotit jedním slovem parky, které jsme zatím projeli, Tak Yosemite charakterizují vodopády, Kings Canyon divoká hučící řeka, Sequoiu pochopitelně obří stromní pláně a obrovksy, Death valley rozlehlé pouštní pláně a hic, Grand Canyon snad nepoměrnou malost lidského bytí proti tomu co dokáže příroda, Zion pestrost a rozmanitost přírody na relativně malém území a konečně Bryce pohádkové písečné věže.

Dnes je den relax. Po pěti dnech bez teplé vody a elektřiny přišla na řadu prádelna, sprcha, teplá pravidelná strava v podobě pizzy a hamburgerů a následně bazén, plavání, zprávy, maily a tak. No a zítra vzhůru tedy vlastně dolů do dalšího kaňonu. Tak zatím!

#13 – Národní park Zion II.

Ráno jsme sbalili stany a jeli busem proti proudu Virgin river kaňonem až na konečnou, do místa zvaného Temple of Shinawava. Vydali jsme se na trasu podél koryta řeky (Riverwalk trail). Kaňon se zužoval a zužoval, z nějakých 400m šířky u Visitor centra měl najednou jen 30-50 metrů.

Celý kaňon vznikal po dobu 200 milionů let (přesněji to bohužel nevím) pouze působením říčního proudu, žádné známky existence ledovců v oblasti nebyly nalezeny. I dnes neustále dochází k sesuvům půdy, odštěpování skalních masívů a erozi půdy působením silných říčních prodů při tání sněhu nebo při silných bouřkách.
Poslední velký sesuv se stal v dubnu 1995, kdy na 6 týdnů odstřihl od zbyatku světa horní část kaňonu, kde zůstalo uvězněno více než 300 turistů v Zion Lodge. Tuny zeminy a skalních úlomků přehradily nejen silnici ale i koryto řeky.

Rizikem pro turisty jsou v kaňonu i takzvané „flash floods“, nenadálá zvednutí hladiny řeky v důsledku silných bouří, někdy i desítky mil vzdálených od Zionu. V nejužších místech má koryto řeky i méně než 5m na šířku a hladina se během minut může zvednout až o několik metrů. Vlna často odezní stejně rychle, jak se objevila.
Posouvali jsme se zpět dolů po proudu pěškobusem – vždy jsme se kus popovezli, došli se podívat k nějakému zajímavému místu (Weeping Rock, Big Bend) a od Canyon Junction (se Scenic Highway 9) jsme pochodovali 2-3 míle zpět k autu. Cesta asi 5x křižovala řeku a byla to jediná stezka, na které se v parku dalo jezdit na kole.

Až při jízdě ven z parku jsem si uvědomil, jak odlišný je ráz přírody dole v kaňonu a pak nahoře nad tunelem, kdy jsme během 15 minut nastoupali skoro 1000 výškových metrů. Najednou zase sucho, polopouštní dřeviny, kaktusy, kolem jen vyschlá koryta potoků a říček plná rozdroleného písku z okolních masívů. Skály změnily barvu ze sytě červené v jasně žlutou a okrovou (ty barvy mi samořejmě musela poradit Klára!:).
Přejezd ze Zionu do Bryce Canyon NP byl úchvatný. Mám pocit, že s každým dalším parkem vidíme více zajímavostí a vstřebáváme více intenzivních zážitků. Projížděli jsme nádherným údolím Sevier river, jejíž meandry se dobrých 20 mil klikatily travntým terénem prorostlým četnými borovicemi. Řeka byla úzká, maximálně snad 5-6 metrů a skoro bez jediné peřeje. Krajina mi trochu připomínala snad Vltavu ze Soumarského mostu do Nové Pece, jen bylo vše jaksi rozlehlejší, mohutnější.

Uvědomil jsem si, že se už čtvrtý den pohybujeme neustále přes 2000m nad mořem. Na vlastní kůži jsem to pocítili, když jsme z 89 North odbočili na 12 East, „Scenic Highway“, která spojuje Bryce Canyon a Capitol Reef NP. Zastavili jsme v místě zvaném Red Canyon, které je součástí Dixie National Forrest. Ve výšce nějakých 2500m nad mořem foukal silný vítr a teploměr vyšplhal na pouhých 52 Fahrenheita (tipuji nějakých 14-15 stupňů). Rozbalili jsme stany v kouzelném místě plném rudých pískovcových bizarních věží (říká se jim Hoodoos) prorostlých mohutnými borovicemi. Chvilku pršelo, ale navečer se vyjasnilo a západ slunce rozzářil skály do mnoha odstínů rychle se měnících barev.

Jelikož nemáme kam chvátat a máme den dva náskok oproti velmi nejasnému itineráři naší cesty, rozhodli jsme se zítra prozkoumat stezky v Red kaňonu a teprve potom se vydáme do Bryce, místa pojmenovaného po mormonském osadníkovi Ebenezeru Bryceovi, který ho popsal slovy „zatracený místo, dobrý tak akorát na ztracení krávy“. Tak uvidíme co nás čeká...

Psaní těchto řádek prokládám snahou udržet oheň a i já mám na sobě 4 vrstvy včetně lyžařské bundy. Vypadá to, že noc bude dlouhá...

#12 – Národní park Zion

Po jedenácti dnech ve státech v noci poprvé pršelo. Přehnala se bouřka, ale ráno jsme už zase balili v Kanabu stany suché.

V Klidu jsme posnídali, doplnili zásoby jídla a benzínu a pokračovali po 89 north. Cestou se střídaly kaňony s pouštní krajinou, tu a tam silnice křižovala písečná koryta prázdých řek. V Mt. Carmelu jsme odbočili na 9 west a pokračovali asi 24 mil ke vstupní stanici do Zion NP.

Z mého subjektivního pohledu je Zion zatím nejkrásnější park co jsme navštívili. Skrývá v sobě kombinaci pouště, vyprahlých skal, hlubokých kaňonů, říčních sutěsek i vodopádů. Asi nejvíce připomíná kalifornský Yosemite. Zion je součástí takzvaného Colorado Plateau (rozkládá se na území čtyř států – Arizona, Utah, Colorado a Nové Mexiko), leží na rozhraní dvou pouští – Great basin a Mohave a tvoří ho pískovcové stěny (Navajo sandstone), údajně nejvyšší na světě, některé přes 800m vysoké. Cestou do parku od východu jsme před klesáním do kaňonu museli projet úzkým několik mil dlouhým neosvětleným tunelem, vybudovaným již v roce 1931. Skoro nemohu pochopit, že v době světové hospodářské krize někdo prozíravě financoval v té době nejdelší tunel v USA pouze pro přístup do národního parku.

Četnými serpentinami a skoro krokem v koloně mnoha aut (je dneska holt sobota) jsme pomalu sjížděli dolů do kaňonu až k centru národního parku. Tam jsme postavili stany ve Watchman campground (urvali jsme jedno z posledních míst a jen na jednu noc ač jsme chtěli zůstat dvě...) a vyrazili shuttle busem proti proudu Virgin river k Zion lodge.

Po parku je vůbec možné pohybovat se pouze busem, všechna auta se musí odstavit u Visitor centra. Má to mnohé výhody – autobusy jezdí každých 10 min stálou trasou, takže je možné vyskakovat a naskakovat jak si člověk zrovna usmyslí. Dále se člověk v autobuse mnohé dozví, protože cesta je doprovázena podrobným kometářem k okolním zajímavostem. A konečně silnička poděl řeky je prázdná a auta nekazí dojmy z okolní přírody. A že je na co koukat!

Park vznikl již v roce 1909, ale obýván lidmi byl již dávno předtím. Dosvědčují to dávné nástěnné malby Pueblanských předků v pískovcových skalách, stejně tak kresby a dochované nástroje a zbraně indiánského kmene Hopi. Prvními bělošskými osadníky byli Mormoni ze Salt Lake City, kteří do kaňonu přišli kolem roku 1850. Z té doby se dochovalo dodnes užívané označení hor a pozoruhodností v parku s náboženskými motivy – Velký bílý trůn, Rada Patriarchů, Přistání Andělů nebo třeba Temple of Sinawava.

Vydali jsme se od Zion lodge na asi tři míle dlouhý okruh k Emerald Pools. Jedná se o soustavu tří menších jezírek (lower, middle, upper) rozprostřených do 100 výškových metrů od hladiny Virgin river. Podél stezky (kombinace písku a pískovcových kamenů) padaly přes skalní převisy dolů proudy vody - nikterak silné, ale na jaře z tajícího sněhu zásobí řeku určitě vydatně.
Výlet stěžoval poměrně silný liják provázený bouřkou. Došli jsme zpět úplně promočení, a tak jsme se usušili při sledování asi půlhodinového filmu o historii parku v Museum of human history, které představuje expozici lidského působení na území parku.

Prozíravě jsme v kempu schovali dříví do stanu, takže jsme ho uchovali suché pro večerní grilování večeře. No a teď dáváme dohromady program na zítra – trochu se to totiž komplikuje. Chtěli jsme zůstat ještě jednu noc, ale není místo. Soutěska Úžiny (The Narrows)je kvůli vysokému stavu vody nepřístupná, a tak si průchod 6m širokým kaňonem s okolními 250m vysokými stěnami budeme muset asi odpustit. No a navíc tunel je pro auta uzavřen pondělí až pátek 9-18h, takže budeme muset program přizpůsobit, abychom se odtud vůbec dostali na další štaci – Bryce Canyon National Park. Ráno moudřejší večera, a hlavně, že už neprší...