#25 – Good bye India!

Nemohl jsem dnes po delší době dospat! První probuzení přišlo už ve 4:50. Za deset minut se z venku ozvaly tradiční ranní modlitby. Začal jsem balit ještě za šera, protože hned po snídani chceme vyrazit směr Bangalore. Přesně v sedm jsme naposledy posnídali v Ashrámu pár idlies. Pokud platí, že pár jsou dva, tak já spolknul dva kousky a Olča rovnou čtyři :). S velmi ostrou omáčkou s pokrájenými bramborami a zeleninou. V 7:30 jsme stopli rikšu, co nás odvezla na místní seřadiště autobusů. Nakoupili jsme na cestu pár banánů a vodu a začali se dívat po tom správném autobuse. Třikrát, čtyřikrát jsme se přeptali než jsme narazili na chlapíka v hnědé uniformě, co u jednoho muzejního veterána hlasitě vykřikoval “bangalór, bangalór”. Bylo jasné, že jsme našli náš dnešní odvoz.

Uvelebili jsme se hned vedle řidiče za sedačkou průvodčího. Včetně bobtnajících batohů. Skvělému výhledu bránilo jen naprasklé sklo, volně se pohupující stěrač a několik odlepujících se reklamních samolepek. Naštěstí autobus zůstal poloprázdný, a tak zůstalo dost místa. Anglicky se nedomluvil vůbec nikdo. Zaplatili jsme 300 rupií za dva lístky a začali se prodírat ven z města. Po třičtvrtě hodině jsme se ocitli zpátky u Ashrámu odkud jsem hned po snídani vyráželi.

Jeli jsme zvolna tak padesátkou, protože kvalita silnice vyšší rychlost nedovolovala. Čím pomaleji jsme jeli, tím hlasitěji řidič troubil. Fakt se v tom vyžíval. Vypadalo to, že má úplně fungl novou houkačku a potřebuje ji pořádně otestovat. Vymetali jsme jednu dírou za druhou, až to po hodině jízdy nevydržel plynový pedál a za jízdy prostě odpadl. Po chvíli jsme proto zastavili u zámečnické dílny hned vedle silnice. “No problem” vytasil směrem ke mně řidič svou kompletní anglickou slovní zásobu, když uviděl v mých očích nevyřčenou otázku co bude jako dál? Pravděpodobný majitel dílny odcouval s kombajnem, který zrovna opravoval. Místo něj jsme co nejblíž ke starým vratům zajeli my s naším skoro zánovním autobusem. Svařovací kabely svou délkou stejně nestačily až k místu řidiče a tak si opravář místo prodlužováku poradil tak, že mezi svorkovnice strčil dlouhé ocelové pruty, kterými kabely nastavil. Stejný prut také “přiheftoval” k disku předního kola autobusu, aby ho celý před úkonem uzemnil. Pak si vlezl dovnitř a začal svářet. Když skončil, průvodčí vzal kbelík s vodou a rozlil ho řidiči pod nohy. Tím hotový svár zchladil a zároveň namočil veškeré elektrické kabely, které čouhaly z pod volantu. Odtrhnul ještě prut přivařený ke kolu a jelo se dál… celá servisní akce zabrala 10 minut a obešla se bez placení a vystavení daňového dokladu :).

Cesta podle Google maps měřila 208 kilometrů a i s dojezdem až k Hance do Palm Meadows nám zabrala necelých devět a půl hodiny. Podél silnice stály za zmínku početné výrobny ručně pálených cihel. Cihly byly vyskládány buď do obdélníkových nebo kruhových pyramid a na pár místech zrovna probíhalo vypalování. I tady platí, co cihla to originál a také trochu odlišný tvar. Nelze se pak divit, že z takového materiálu postavit rovnou zeď je skoro nadlidský úkol.

Po přejezdu do Karnataky jsme najeli na dálnici a za půl hodinky dosáhli okraj Bangalore. Na dálnicích se stále až do 2. prosince neplatí mýtné, protože výběrčí pořád ještě nemají dost drobných bankovek na vracení zpět. Už je to skoro měsíc! Cesta do centra města pak zabrala v největší špičce další hodinu a půl. Nebylo snadné se s průvodčím domluvit, kam že to vlastně tenhle autobus až jede. Satellite, Majestic… Satellite, Majestic… obě tyto nádraží dělí skoro 20 kilometrů! Nakonec se náš řidič na jedné křižovatce domluvil s řidičem jiného autobusu, že on jede blíž k našemu cíli. A tak jsme za provozu přestoupili. Ukázalo se, že ta domluva ale trochu skřípala. Výsledkem nakonec bylo, že jsme se ocitli obtěžkáni zepředu i zezadu batohy uprostřed rušné šestiproudé silnice někde poblíž bangalorské Town Hall.

Ok, co se dá dělat! Doptali jsme se, že směrem k Indiranagar Metro Station by měl jet údajně bus 314. Většina autobusů ale žádné číslo neměla. Průvodčí vždy jen z okýnka vyřvávali kam přibližně jedou. Nebylo jim rozumět. Asi rozmlouvali v místním jazyce zvaném Kannada. To ale bylo celkem jedno, stejně jsme nerozuměli ani slovo. Takhle projelo během půl hodiny asi padesát autobusů, ale třistačtrnáctka žádná. Zachránil nás až jeden anglicky mluvící Ind, co chtěl jet přibližně naším směrem. Prý to zabere ještě tak 45 minut. Na stojáka a v narvaném buse po celodenním natřásání z Tiruvannamalai jsme toho začínali mít tak akorát plné zuby. V půl čtvrté jsme proto s ulehčením dopadli na rozvrzané židličky v Coffee Cafe pod stanicí metra a byli rádi, že můžeme na jednom místě čekat v klidu na Vijaye. Hančina řidiče. Metro je v Bangalore také zajímavá záležitost. Všude se chvástají, že mají “excellent city transportation system”, který čítá 55 moderních stanic na visutých pilířích. Všude v mapách jsou již zakresleny, ale v provozu je jich pouhých 5! Taková “potěmkinova vesnice” po indicku.

Ač jsme si ještě ráno plánovali, že po příjezdu do Bangalore Olča vyrazí navštívit Bharatha a já udělat nějaký “last minute shopping”, jsme teď rádi, že nemusíme už nikam. Ani na krok! Dobalíme, popovídáme s domácími a půjdu dospávat nahromaděné dluhy. Ráno se vyjíždí už v 5:30 na letiště. Tři lety v kuse přes Mumbai a Dubai zaberou celkem 20 hodin. Indické putování se tak pomalu uzavírá. Bylo tu nádherně, hekticky, divoce, živočišně i rozvážně a klidně. Díky za neopakovatelnou zkušenost. Goodbye India!

---

Po ranním letu z Bangalore jsme se začali kolem desáté snášet od moře přes plechové střechy slamů na ranvej letiště v Bombaji. Slamů proslulých svými drsnými podmínkami, chudobou, divokostí i násilím. Nuzné příbytky lemovaly většinu areálu letiště a začínaly jen necelý metr za vysokým plotem s ostnatým drátem. na straně letiště hlídkovali uniformovaní vojáci se samopaly v padesátimetrových rozestupech. Takhle si představuji scény, z kterých čerpali inspiraci třeba autoři filmu Milionář z chatrče nebo Gregory David Roberts, autor známé knihy Shantaram, jejíž děj se ve slamu také odehrává.

Ještě než jsme přesedli do dalšího letadla, které nás během tří hodin přenese do kontrastního světa bohaté a okázale výstřední Dubaje, zabrousili jsme do letištního knihkupectví. Pohledem jsem se zatoulal na předlouhou řadu knih z edice Lonely Planet. Měřila skoro dva metry. Listy knih vyrovnaných v úrovni mých očí ukrývaly cestovatelské sny z nejrůznějších koutů světa. “Tak co Benny, kam vyrazíš příště?” začal jsem v duchu zpovídat sám sebe. Zasnil jsem se, zavřel oči a prstem začal intuitivně přejíždět po zaprášených hřbetech knih. Ruka se mi podvědomě zastavila na jedné, podle hmatu docela tenké knize. “Ano, to bude to místo” řekl jsem si pro sebe v duchu a otevřel pomalu oči. Na hřbetu knihy jsem začal rozeznávat rozostřený nápis: “The Kingdom of Bhutan…”

#24 – Všednost a proměny v Ashrámu

Oba víkendové dny před návratem do Bangalore jsme nakonec celé strávili v Ashrámu. A vlastně navíc i pondělí, protože jsme se rozhodli si pobyt v Tiruvannamalai ještě o den prodloužit a vrátit se do velkoměsta jen na poslední noc až těsně před odletem do Prahy. Přece jen má tady ta stopadesátitisícová vesnice o něco větší kouzlo a atmosféru než dvanáctimiliónové Bangalore.

Už jsem tu déle než týden! Po týdnu v Ashrámu se dá říct, že zdejší životní styl se pro mě pomalu stává novým standardem. Na ulici potkáváte stále stejné prodejce banánů, opraváře bot nebo řidiče rikš. I oni vás začínají poznávat! “Hello Sir, dobre rano” zkouší někteří z nich i pozdrav v češtině. Popojdete dál a naproti Ashrámu má lukrativní polohu plechový stánek s pár plastovýma židličkama v těsném sousedství rušné silnice. Zde místní “Chai Master” připravuje čaj a kávu. Všechny druhy čaje co si jen dokážete představit.

Základ na masala čaj si připravuje tak pětkrát za den na vedlejším ohništi. Na plynovém sporáku ve stánku pak udržuje ponořené ve velkém hrnci s vroucí vodou tři menší nádoby - jednu s mlékem, druhou s vodou a tu poslední s masala čajem. Na jejich povrchu se díky mléku neustále tvoří škraloupy. Podle chuti zákazníka čajový mistr přidává tu víc kardamonu, tu zase zázvoru. “Jak je libo Madam, s cukrem nebo bez cukru?”ptá se, přestože už odpověď tuší. Díky poloze s velkou koncentrací indických i cizích turistů si může dovolit prodávat čaj za 30 rupií. I když, to je vlastně taková bežná cena. Ale třeba v pátek v Gingee jsme na venkově měli stejný čaj dokonce jen za 9 rupií! Ale v Dreaming tree taky za 70 nebo dokonce někde v Kochi za 105 rupií. Ceny jsou různé…

Za celý život jsem toho nenachodil bos tolik, jako tady za těch pár dní. Kilometry! A to jsem na Arunáčalu proti poutnické tradici lezl v sandálech. V celém ashrámovém komplexu se od rána do večera pohybujete bez bot. Ty odložíte hned u vstupu. Bosky se kloužete nejen po mramorových a dlážděných podlahách v modlitebních a meditačních sálech, ale našlapujete opatrně i po prašných nádvořích a přilehlé zahradě. Jedinou nepříjemnou záludností by tam mohl být opičí trus (a taky byl:), jinak je všude neustále zameteno. O to se stará velmi početný personál Ashrámu. Vlastně neustále vidíte někoho někde zametat, natírat nebo pohrabávat okolí.

Už 10 dní v kuse jím jenom vařenou rýži. Někdy třikrát, ale spíš jen dvakrát denně, protože rýžové idlies většinou v sedm ráno vynechávám. Rýže slouží jako celodenní základ. Do něho si rukou přidáváte omáčky s chilli a různou vařenou zeleninou. Další doplňkovou variantou jsou kokosové chutney a něco jako hromádka zeleninočočkového salátu s různou příchutí. Při vlastní konzumaci to stejně většinou dopadne tak, že všechno co vám na banánovém listu na zemi od roznašečů přistane, promícháte v dlani dohromady, aby to k sobě lepilo a vy jste potravu aspoň nějak dostali prstama do úst. Ale i tuhle techniku zlepšujeme! Získáváme postupně ten správný grif! Sousto se nabere konečky prstů a palce. Palec následně využijete jako hokejku, která vystřelí potravu z dlaně do úst. Nejlépe otevřených! Nejtěžší ze všeho je stejně vydržet sedět v tureckém sedu. A ještě k tomu v předklonu. Na to moje kancelářské tělo není úplně stavěno. Oproti těm starců a stařenkách, co si dají nohy skoro až na ramena, si připadám často jako pěkný trouba.

Docela zřetelně si už po měsíci uvědomuju, jaký vliv na mě mají zdejší odlišné stravovací návyky. Stačí jíst výrazně méně než doma, pokud má potrava dobrý základ. Obyčejná voda je jednoznačně nejlepší tekutina! Už měsíc jsem taky neměl maso. A vlastně ani žádné mléčné výrobky. Kromě mléka v čaji a občas lassi. Indové si ještě na závěr večerního jídla nechají nalít sběračku “buttermilk” do zbylé porce rýže - promíchají a sní pro lepší zažívání. To ale já nedávám!

Jídlo sice vypadá stereotypně, ale zatím jsem ho fakt nepřejedl! Omáčky různých chutí a barev mu dodávají pokaždé jiný šmrnc! Ale nežijeme tu jenom o rýži. A co polevila finanční krize, tak ani jenom o rajčatech:). Na trhu kupujeme dokola ananas, mandarinky, granátová jablka a banány. Nejlepší jsou “baby bananas”. Ty přezrálé s úplně černou slupkou. Ty se rozplývají přímo na jazyku jako ta nejlepší delikatesa.

Ještě jeden postřeh mi včera problesknul hlavou. Uvědomil jsem si jak ty primitivní způsoby výroby a života vůbec dodávají všemu kolem opravdovost a poctivost. Vyřezávané dveře, dřevěné postele, opravené boty, kování na oknech, ručně zdobené šperky, výšivky na šatech - všechno je sice občas trochu křivé nebo nepřesné, ale dělané ručně. Za vším jsou desítky a desítky hodin práce. Často na slunci přímo na ulici nebo v nějaké zastrčené dílně opodál. Všechny výrobky jsou s dlouhou trvanlivostí, hodnotou, jsou neanonymní a s osobitým příběhem.

Kupujete si je často od toho, kdo je jednoduše pro vás vyrobil a ne od znuděného prodavače někde v IKEA supermarketu a pak to doma tři hodiny se šroubovákem v ruce dáváte pracně dohromady. Z dřevotřísky a plastu jako LEGO! Tady je každý kousek prostě jedinečný originál! Žádný unifikovaný umakart sjetý z výrobní linky. Jeden kus jako druhý, za pár let z vlastní 3D tiskárny. Každé jídlo, které tady ochutnáte, je jedinečné, lokální a kraj od kraje se liší. South Indian Thali, Punjab Thali, Tami Dosa, Bombay Biryjani… Žádný McDonalds na každém druhém odpočívadle.

Všechno má svoje pro a proti, ale zdá se mi, jakoby tady ta živočišnost a spojení se zemí a s přírodou přinášela i větší sounáležitost, pospolitost a opravdovost do propletence lidských životů.

#23 – Výlet do pevnosti v Gingee

V pátek ráno jsme měli v plánu výlet do 37 kilometrů vzdáleného Gingee, které leží na východ od Tiruvannamalai cestou do Pondicherry. Již jako staří mazáci jsme chytli rikšu na místní  “autobusák”, tam vypátrali nejbližší lokální bus odjíždějící do Gingee a vyrazili na zhruba hodinovou cestu. Lístek pro oba tam stál 34 rupií a zpátky tou samou cestou 46 rupií. Asi příplatek za to, že ten druhý průvodčí byl přece jen o něco příjemnější a sdílnější. Po necelé hodině jsme zburcovali řidiče, aby nám přibrzdil u Gingee Fort a nemuseli jsme se pak vracet z městečka asi 2 kilometry zpět.

V průměru asi 6 kilometrů se kolem Gingee táhne horský hřebem, který protíná rovná údolní silnice. Hřebeni dominují tři vrcholy - nejpřístupnější Krishnagiri, nejvyšší Rajagiri a nejvzdálenější Chakklidurg. Na vrcholu všech tří jsou různé citadely. Všechny stavby dohromady tvoří to, čemu se říká pevnost Gingee. Postavena byla již ve 12. století, největšího rozmachu dosáhla ve století šestnáctém za vlády dynastie Vijayanagarů. Během stoletích se zde vystřídali Marathové, Mughulové, Francouzi a za vlády Britů v 19. století byla pevnost definitivně opuštěna.

Příjemné bylo, že turistů jsme potkávali pomálu. A pokud vůbec, tak pouze místních Indů. Gingee je pro Indy populární, protože jeho scenérie jako vystřižená z Pána prstenů často slouží Bollywoodské produkci k natáčení indických kasovních trháků. Trochu nás překvapilo dvojnásobné vstupné oproti ještě loni avizovanému v Lonely Planet (Indové 15/Cizinci 200), pak také neschopnost rozměnit naši poslední dvoutisícovku a nakonec i drzé opice, které se chtěli pustit do posledních zásob mandarinek. Vodu jsme bohužel zapomněli dokoupit a ve vyprahlé opuštěné krajině nebylo kde.

Na Krishnagiri vedly schody z nahrubo poskládaných kamenných překladů. Nahoře nás přivítaly poloopuštěné a polorozbořené budovy a sály, jejichž zašlá sláva na nás tu a tam ještě dýchla. Kamenné sloupoví připomínalo trochu Stonehenge a trochu Aténský Pantheon nebo římské Fórum Romanum. U nás by taková památka byla jednoznačně na seznamu UNESCO. Tady jsme mohli volně šplhat po střechách nebo prolézat sklepení. Hora se nacházela tak 300 výškových metrů nad Gingee a byl z ní nádherný rozhled široko daleko.

Sešli jsme do údolí a pokračovali přes hlavní silnici jižním směrem s cílem vystoupat k pevnosti na hoře Rajagiri. Netrefili jsme ale správnou cestu. Místo toho jsme došli k sedmipatrovému paláci Kalyana Mahal, v které je restarovaná Marriage Hall. Minuli jsme mešitu z 18. století a cestou do zpět Gingee procházeli kolem různých chatrčích místních obyvatel. Asi jsme se ocitli opravdu ve velmi chudé oblasti, protože počet natažených rukou žebrajících o peníze a jídlo výrazně převyšoval na co jsme zvyklí z jiných míst téhle cesty. Prošli jsme také opuštěným chrámem Venkataramana Temple ze 16. století. Skvostná stavba, dnes už totálně zpustlá, plná zvířecích výkalů a odpadků. Jaká škoda!

Rozhodli jsme se dnes vydat na pospas jídlu ulice a neprohloupili jsme. Kromě obligátního čaje a kávy jsme ochutnali smažené trojhránky plněné zeleninou. Po nich i čočkové karbanátky byly vynikající. Kolem druhé jsme u silnice mávli na první autobus a po hodině cesty byli zpět v Tiruvannamalai. Pokračovali jsme v ochutnávání u pouličních prodejců. Další na řadě byla cibule a ještě nějaká zelenina obalená v neidentifikovatelném těstě a “fried deep”. Hooodně deep, tak v 20 centimetrech oleje :). “Smažené brambůrky” chutnaly výtečně. Ale po skoro již měsíční bezlepkové dietě to byl pro žaludek docela drsnej šok. Na závěr se servírovala sladká tečka v podobě odříznutého kousku něčeho mezi gumou a želé lákavé sytě červené barvy. Klasický pouťový tlamolep!

Návrat do Ashrámu zabral ještě skoro 40 minut další chůze rozpáleným městem. Ráno se mi ani moc nechtělo jet, ale výlet do Gingee nakonec předčil moje nízko posazené očekávání. Nádherné přírodní scenérie, toulání neturistickým venkovem, minimum lidí, dobré jídlo na ulici i cesta lokálním busem - to vše nám poskytlo příležitost opět ochutnat, co znamená “Incredible India” na vlastní kůži.

#22 – Poutní cestou Girivalam na kole

Po dni mlčení jsem si dnes po ránu s chutí zakřičel. Trochu jsem to tak vrátil Indům v sousedním pokoji, co už od neděle dělají “bordel” jen co udeří pátá hodina. Přes ty papndeklové stěny je slyšet pravidelný pokus o ranní chvalozpěvy a také každé jejich chrchlání, chrochtání a ostatní zvuky, o kterých se není třeba víc detailně rozepisovat.

Na dopoledne jsme naplánovali absolvovat trasu slavné pouti kolem Arunáčaly zvanou Girivalam. Okruh po úbočí hory měří 14 kilometrů a po úterní zkušenosti z výstupu na vrchol jsme se tenkokrát rozhodli vyměnit pěší variantu za cyklo. No jo, ale kde sehnat nějaké kolo? Lonely Planet sice napověděla, že někde asi 300 metrů od Ashrámu by mělo být něco jako půjčovna. Fakt je, že jsme po chvíli usilovného hledání našli starou garáž se zataženou roletou, před kterou stálo asi šest bicyklů. Ty pamatovaly jestě Gandhiho, když na nich jezdil do školy. Tři z nich neměly ani pláště. A hlavně - bylo zavřeno!

“Open nine thirty” sděloval nám Ind, co vymetal vedlejší “provozovnu”, kterou jsem tipoval na obchod s použitými elektroměry. Hmm, to zbývá ještě hodina a půl času. Co teď? Zapluli jsme o ulici dál do obchodu s látkami, šperky a jinými ryze praktickými věcmi, abychom nějak vyplnili chvíle čekání. Zaujala mě tibetská bronzová mísa, kterou se mi podařilo rozezvučet hned napoprvé. “How much?” vystřelil jsem otázku, jen aby řeč nestála. “Dva a půl tisíce” přišla stručná odpověď v zápětí jako bumerang. Už jsem nabíral směr ke dveřím, když prodavač zahájil obvyklé snižování ceny s cílem udržet mě vevnitř co nejdéle. “Kolik dáš?” ozval se poslední záchranný výstřel z úst prodavače těsně před tím než mě opět pohltilo horko a prach ulice. Neměl jsem už zájem pokračovat déle v téhle přetahované, a proto ze mě vypadla totálně nesmyslná částka. “Tisíc dvěstě”. Jeho očividné zklamání nešlo přehlédnout. “Ok, už jsem tři dny nic neprodal. Tohle je můj první ranní obchod a kdybych teď neprodal, měl bych celý den smůlu”. Byl jsem překvapen a okamžitě jsem si vzpomněl, že přesně takhle to fungovalo i kdysi v Thajsku. První obchod dne se prostě musí uzavřít za každou cenu. Z pověrčivosti. A tak jsem po ránu odešel s bronzovou mísou, kterou jsem původně ani koupit nechtěl. Ale nekupte to, když je to tak levný, řekl by Jaromír Hanzlík ve Slavnostech sněženek :).

Kola jsme usmlouvali na 100 rupií pro oba na tři hodiny. No, kola! Bicykly zpoza rolety se od těch nepojízdných před roletou lišily jen tím, že měly navíc aspoň podhuštěné pláště. Olča se pak celou cestu kopala kolenama do brady a já měl pro změnu převod tak těžký, že by na něj ani Nibali nepodřadil před krkolomným sjezdem z Mount Ventaux.

Vjeli jsme do houstnoucího ranního provozu a po směru hodinových ručiček začali objíždět Arunáčalu. Podél silnice byla snad každých 50 metrů nějaká “road temple”. Menší či větší svatostánek, u kterého postávali svatí polonazí muži, zapalovali svíce, upravovali obětiny nebo lákali dovnitř první poutníky. Až zpětně jsem se dočetl, že takových spirituálních míst je kolem hory třistašedesát! Hlavních poutních zastavení je osm - u různě pojmenovaných “Lingamů”. Ty představují svým tvarem falický symbol Shivy jako prapůvodce všeho stvoření.

Tisíce poutníků se sjíždějí měsíc co měsíc, aby za úplňku naboso a v noci prošli tuhle cestu. Další nejbližší a letos poslední Girivalam připadá na 13. prosince a to už budeme z Indie pryč. Byli jsme docela rádi, že trať absolvujeme v sedle našich skoro závodních kostitřasů. I v tom závratném tempu se bylo kolem na co dívat, protože sakrální místa se skoro pravidelně střídala se scenériemi typického indického venkova. Kličkovali jsme mezi volskými povozy a psy - ti jediní byli pomalejší než my. Ostatní na nás troubili, přestože jsme se drželi co nejvíce vlevo až skoro v odpadní stoce. Kdykoliv náš vzájemný rozestup nabral více než 50 metrů, stávala se Olča středem nesmírného zájmu okolo stojících i sedících Indů. Zdá se, že doporučení, aby ženy necestovaly samotné, mají asi své opodstatnění.

Celá cesta kolem dokola zabrala asi hodinu a pů. Když jsme se dostali zpět do Tiruvannamalai, vyzkoušeli jsme kolojízdu centrem města a fakt není o co stát. Hlavně přejíždění křižovatek, kde platí výhradně právo silnějšího a drzejšího, je fakt o hubu. Zbytek dne jsme strávili v poklidu Ashrámu a večer až do deseti v únikovém doupěti na střeše Dreaming Tree usrkávající ovocné lassi.

#21 – Day long Silence... aneb bobřík mlčení po indicku

Dnešní doba už nenabízí mnoho příležitostí, kdy bychom mohli nikým a ničím nerušeni celý den jen tak mlčet. Proto když se taková příležitost čas od času naskytne, je dobré ji bez mrknutí oka využít. Vždyť ne nadarmo se říká, že ticho léčí. A nebo také mlčeti zlato, to pro ty ukecanější z nás. Právě takový den beze slov jsem si vložil do své cesty dnes.

Již včera večer jsme si s Olčou domluvili jediný záchytný moment pro dnešní den - sraz po večeři v 19:45 u východu z Ashrámu. Více méně z bezpečnostních důvodů. Protože se v Tamil Nadu stmívá kolem půl sedmé, vracet se po tmě sama nebo sám do guest housu nemusí být úplně bezpečné. Jinak program na celý den jsme nechali plynout každý sám za sebe nezávisle.

Vypravil jsem se do Ashrámu už před půl sedmou ráno a zůstal tam skoro celý den. Teda až s krátkou výjimkou na poobědního šlofíka. A ten nebyl vůbec špatný :). Jinak denní program v Ashrámu je stabilní a rozpočítaný s přesností na minuty. Ta dochvilnost je na indické poměry až neuvěřitelná a nemusím říkat, že některým typům, jako třeba mně, to náramně vyhovuje:).

Ještě před snídaní se nabízí příchozím mléko. Snídaně se pak podává v Dining Hall přesně v 7 a zpozdíte-li se o pár minut, máte prostě smůlu. Překvapilo mě, že po tradičních idlies s různými omáčkami se na závěr nepodával čaj, ale káva. Ani čtvrtý den mě nepřestává fascinovat, s jakou rychlostí a obratností roznašeči jídla nakydají všechny porce na banánové listy strávníků, rozložené těsně jeden vedle druhého po podlaze celé haly.  List přehnutý na půlkupřed sebou rozložíte, pokapete vodou z plecháčku a tu rozetřete. Tím je “biotalíř” připraven k servírování. Jakmile dojíte, hned nastupují paní, co listy posbírají, polejou podlahu vodou a setřou, aby byla jídelna zase připravena na oběd.

v 8:00 začíná takzvaný Chanting v hlavním sále kolem hrobky Mahárišiho v hlavní Samadhi Hall. Kdo chce, obchází dokola za zpěvu textů z hindských véd a ponořen do vlastních modliteb a meditací. V půl deváté následuje první Puja. To je vlastně něco jako bohoslužba nebo mše. A v deset hodina pak druhá, tentokrát v místnosti, kde je hrob Maharášiho matky.

Já jsem velkou část dopoledne strávil v knihovně, která nabízí opravdu spoustu zajímavé literatury. Dneska jsem se ponořil do čtení Krishnamurtiho textů a také některých mě neznámých spisů od Osha. Zaujala mě také kniha od Johna Woodroffa s poněkud kontroverzním názvem “Is India civilized?”. Překvapilo mě, že v ní o Indech mluví otevřeně jako o Barbarech. Za zásadní dva mezíky, kdy byla v historii porušena rovnováha mezi západem a východem, považuje nejdříve získání převahy Evropanů na moři a následně velmi urputné šíření křesťanství. Ani ne tak jako náboženského vyznání jako spíš prostředku utužení politické a ekonomické moci ve světě.

Pročíst se celým dopolednem se mi nepoštěstí každý den. Oběd přesně v půl dvanácté přilákal do Ashrámu mnohem víc hostů a poutníků než brzká ranní snídaně. Poslední dva dny se zde pohybuje i početná skupinka Japonek, která svým vystupováním a oblečením ve zdejších podmínkách působí ještě více exoticky než my. Mezi zvířecí osazenstvo Ashrámu patří zejména pávi. Je jich tu tak do deseti a svým čepířením dělají čest svému druhu. Dalšími zvířaty jsou psi. Polodivocí a polozdomácnělí. Je vidět, že jsou na lidi zvyklí a žijí tu v symbióze. Mezi největší divočáky v Ashrámu patří opice. Těch je tu rozhodně nejvíc a dělají také největší vřiskot. Je potřeba se před nimi mít na pozoru. Jdou nejen po jídle, ale i po osobních věcech. Když mají žízeň, úplně oprskle si vlezou ke kamenným lavorům, roztočí vodovodní kohoutky a pijou přímo z nich. S tím, že by je pak zase zavřely, se samozřejmě už nenamáhají.

Odpoledne jsem strávil ještě v knihovně dočítáním dopolední várky knih. Mimo jiné “Power within” od Aurobinda a taky “Selfsimplicity” od Vishaie. Už párkrát se mi osvědčilo sáhnout po dětské literatuře v angličtině, která složitostí své větné konstrukce a slovní zásobou odpovídá mému intelektu. Jedou z takových byla kniha “Be in the driver’s seat” od J.P. Vaswaniho, která zajímavě rozváděla asi 30 inspirativních myšlenek opřených o tradiční indickou filozofii, jak rozvinout osobní potenciál a prožít svůj život naplno.

Podvečerní čas jsem věnoval meditaci. Meditovat lze ve všech Ashrámových sálech nebo i ve speciální “stodole”, která se honosí názvem Meditation hall. Mezi čtvrtou a pátou probíhá veřejné čtení z některé z Mahárišiho publikací a od pěti je opět Chanting v hlavní hale. Po něm následují odpolední modlitební obřady a zpěvy písní. V hlavním sále sedí muži i ženy vždy odděleně. Jakmile se začne zpívat, otočí se proti sobě od hlavního oltáře a nechají naplno vyznít rozdílnost mužských a ženských hlasů. Dobrá akustika ještě umocní prožitek ze sborového zpěvu.

Večeře v 19:30 byla pro mě zároveň vysvobozením z celodenního mlčení. Protože jsem měl chuť na trochu extra rýže, o přidání si člověk holt musí říct. Čtení myšlenek jsme tady zatím nebrali. To bude až v další lekci.

#20 – Arunáčala - mystická hora světel

V době, kdy Evropa byla ještě v plenkách, porostlá močály, pralesy a skoro bez lidí, byla Indie již úrodnou zemí s četným obyvatelstvem, vyspělou kulturou a civilizací. Postarali se o to hlavně mudrci a géniové, kteří pronikli tajemstvím života a odhalili pravdu o člověku i světu. Stali se rádci rádžů a spolu s nimi dali lidem zákony a pravidla pro tehdejší poměry a dobu. Tím povznesli všeobecnou kulturu na nevídanou výši. Říkalo se jim ršiové a přesto, že jejich duchovní úroveň byla mimořádně vysoká, působili tehdy uvnitř lidské společnosti a v symbióze s ní. Jejich bází bylo dosažení nejvyššího duchovního poznání - prozření v pravdě. Díky transcendentálnímu vlivu mudrců vzkvétala celá země. Teprve když se tito ršiové začali odlučovat od společnosti, země postupně upadala do materialismu a kulturně i hospodářsky začala zaostávat.

Dnes v celé Indii najdete ztěží jednoho nebo dva mudrce takto plně osvícené. Jedním z posledních byl i Ramana Maháriši. Tento hinduistický guru se narodil v roce 1879 v Madurai v jižní Indii. V 16 letech prožil stav blízký fyzické smrti, který změnil jeho následující život. Na základě “vidin” přesídlil do Tiruvannamalai pod bájnou horu Arunáčalu, která svou výškou přes 800 metrů nad mořem vyčnívá do okolí podobně jako u nás třeba Říp v Polabí.

Trochu zjednodušeně řečeno, Ramana Maháriši se začal věnovat poznávání sebe sama (tzv. Self-realization) a hledání odpovědi na otázku “Who am I?”. Usídlil se v jeskyni Virupaksha cave na svahu hory, ke které jsme po ránu došli asi po 20 minutách stoupání po neoznačené cestě od severozápadní vstupní brány do jednoho z největších indických chrámů Arunachaleshwar. Ten se rozkládá na 10 hektarech v samém centru města. Úzká pěšina a schody vedly mezi domky a chatrčemi a později vyprahlým kamenitým lesem plným opic. Jeskyně dnes slouží jako meditační místnost a spravuje jí komunita Sri Ramanashramam, v kterém pobýváme.

Ramana Maháriši v této jeskyni přebýval nepřetržitě 17 let. Převážně v mlčení a rozjímání. Řídil se heslem, že ticho je neutuchávající promluvou… Svým způsobem života a učením začal už v mládí přitahovat velké množství následovníků. Někteří z nich mu vybudovali nové obydlí zvané Skandasramam dalších asi 10 minut chůze nad původní jeskyní. Zde pobýval dalších 7 let. Dnes k tomuto meditačnímu “svatostánku” mimo dosah civilizace uspěchaného města dole, vede udržovaná asi tříkilometrová cesta z jemu zasvěceného Ashrámu.

My jsme se v Skandasramamu zdrželi krátkou meditací a když jsme začali po deváté stoupat k vrcholu Arunáčaly, ukazoval teploměr již něco málo přes 30 stupňů. Cesta byla značená žlutými a bílými šipkami na kamenech. Překvapilo mě, že jsme nepotkávali žádné davy poutníků. Všeho všudy jsme za cestu nahoru a dolů potkali jednoho Inda a dva mladé Slováky s indickou stařenkou.Ta, ač bosa, jim dávala na frak a cupitala po velkých kamenech a kořenech jako laňka.

Vrchol hory byl umetený a celý opálený od ohňů, které se zde zapalují při oslavných festivalech a také při každém úplňku. To se pořádají procesí poutníků zvaná Girvalam. Na 14-tikilometrovém okruhu kolem hory pochodují naboso, přeříkávají modlitby a dávají obětiny u 8 různých zastavení. Je to taková hinduistická “křížová” cesta. Arunáčale se také přezdívá hora světel a patří mezi pět nejmystičtějších hor jižní Indie. Náročnost výstupu bych přirovnal k výstupu třeba na Téryho chatu. Největším soupeřem byl polední žár a nedostatek stínu. Proto než vyrazíte - hodně vody s sebou!

Maháriši údajně stoupal na vrchol Arunáčaly každý den, co na svazích hory pobýval. Někdy kolem roku 1922 začal budovat Ashrám v místech, kde pobýváme dnes i my. Od svého příchodu do Tiruvannamalai v roce 1896 už město až do své smrti v roce 1950 nikdy neopustil. Ani v roce 1905, kdy ho z důvodu nemoci a epidemie opustila většina jeho obyvatel. Základem Mahárišiho učení je je tvrzení o existenci jedné jediné skutečnosti, kterou nazývá Já. Kromě ní nic neexistuje. Základem Já je ryzí vědomí, které existuje samo o sobě. Je přiléhavě vyjádřeno větou: “Já jsem vědomí Já jsem”.

Nevím, zda jsem vám to právě teď zjednodušil, ale udělám ještě jeden pokus. Prý je naší jedinou povinností jenom být, a ne být to či ono. Vezměte si z toho prosím, co kdo uznáte za vhodné. Já slibuju, že už zanechám planého filozofování. “Nic nechtít” je podle Mahárišiho největším blahem a to se nám tady v Indii zatím docela daří. Občas i kdybyste něco chtěli, tak máte prostě smůlu, protože holt pár dní ani nebylo za co.

Pozdní odpoledne jsme strávili v střešní otevřené restuaraci Dreaming Tree. Lákadlem nebyl ani tak průměrný čaj a kafe, jako hlavně vynikající raw zákusek z datlí, ořechů a dalších podobných plodů. A také samozřejmě “wifina” pro kontakt s vámi a pro plánování dnů přištích. Až tady jsem se dozvěděl, že A, RU a NA znamená bytí, vědomí a blaho. A také jednotu čistého Já a duše. Proto Aruna znamená “To jsi Ty” a Áčala znamená stálou dokonalost.

Přejděme ale od potravy duše k potravě těla. Jen tak tak jsme stihli večeři v Ashrámu podávanou v 19:30. Dnes prvně nebyla rýže, ale jakási nudlovitá hmota a k ní kokosové chutney a druhá omáčka jogurtovomléčná. Tu jsem já moc nedával, ale kombinace prvních dvou byla chuťově naprosto vynikající. Uvědomil jsem si také, jak to jezení holýma rukama má fakt něco do sebe. Cítíte totiž mnohem větší sepjetí s potravou. Vnímáte jídlo nejen přes vůni a chuť, ale i přes dotek. Požitek z jídla samotného ale i z procesu jezení je tak mnohem intenzivnější.

Vše, co se prý k realizaci sebe sama požaduje, je BÝT TICHÝ. Proto jsme se rozhodli, že zítřek - od svítání do soumraku - proběhne bez jediného slova. Tak zase někdy...

#19 – Netlač řeku, teče sama!

Dnešním dnem se naše měsíční cesta po Indii dostala do třetí a poslední dekády. První, rozkoukávací, začala v Delhi a Agře, kde jsme dostali hned na první dobrou pocítit ty nejsyrovější odstíny Indie. Po té pokračovala ve znamení pestrých barev majestátného maharádžovského Rajasthanu.

Druhá dekáda byla ve znamení marné honby za drobnými penězi, velmi poučného přežívání na samé hranici životního minima a přesunu do Bohům zaslíbené Keraly včetně jejích tajuplných backwaters. Následovalo palácové Mysore plné olejů a hedvábí a pak už pulsující Bangalore se svými obrovskými rozdíly mezi bohatstvím a chudobou.

Třetí dekáda po týdnech hektického cestování slibuje přinést výrazné zklidnění. Čeká nás dopředu plánovaných 8 dní v Tiruvannamalai. Na cestu jsme ráno vyrazili už v 8 hodin. Brzy jsme dosáhli hranici mezi Karnatakou a Tamil Nadu, kde jsme se zdrželi vyřizováním povolení ke vjezdu pro naše auto. Vztahy mezi oběma státy jsou poslední dobou velmi napjaté. Před pár měsíci se rozhořel konflikt o to, kolik kdo bude využívat vody z řeky Kaveri. Bohatší Karnataka ji během sucha na horním toku zadržovala příliš mnoho až do chudšího Tamil Nadu skoro nic nedoteklo. Místní farmáři utrpěli obrovské škody a velká část populace se dostala do existenčních problémů. Začaly potyčky, zapalování aut… vjet do Tamil Nadu jako dnes, bylo v září zhola nemožné.

Dálnici na Chennai jsme brzy opustili a sjeli na obyčejnou venkovskou silnici. Tak obyčejnou, že se často úplně vytratila a jeli jsme defakto jen po udusané hlíně a kamení. Také dopravní značení úplně chybělo, a tak jsme se během pětihodinové cesty (203km!) museli ptát asi pětkrát kolemjdoucích na cestu. Kolem jedenácté jsme zastavili původně jen na čaj u jedné chatrče při silnici. Nakonec ale došlo i na oběd. Indická rodina tam provozovala bufet a k jídlu připravovala Dosa - placky z rýžové mouky, s vajíčkem, které smažili na rozpáleném železném plátu. Pod ním topili normálně dřevem. Přestože to vypadá na první pohled jako palačinky, připravit ingredience na takovou rýžovou placku trvá až 12 hodin. Bílá hmota prochází fermentací a připravuje se den dopředu. K placce se podávalo kokosové chutney a další dva druhy omáček. Výhodou téhle bezlepkové stravy je, že se pořád cítíte lehce a nemáte tak zaplácaný žaludek. Bylo to vynikající a pro dva za 60 rupií!

Uvědomil jsem si, že stačí ujet pár kilometrů a jste zase v jiném světě, kde se mluví úplně jinou řečí. Indická vláda se sice snaží rozšířit Hindu vedle angličtiny jako další celoindický jazyk. Přestože je nejrozšířenější, tak pořád jím hovoří jen 180 miliónů lidí. V celé Indii je víc než 1600 různých jazyků. 22 z nich je oficiálních a používají se pro styk s úřady v jednotlivých státech. V Rajasthanu se převážně mluvilo Hindu, v Kerale zase jazykem Malayalam. V Karnatace je oficiálním jazykem Kannada a nyní, kdy jsme v Tamil Nadu, hovoří místní Tamilštinou. Indie je opravdový Babylón jazyků.

Kolem půl jedné jsme dorazili před bránu Sri Ramanasramam asi 2km jihozápadně od Tiruvannamalai. Tento Ashrám je zasvěcen uznávanému učenci jižní Indie, který je známý pod jménem Ramana Maháriši. Maháriši žil zhruba od svých 16 let na svazích zdejší posvátné hory Arunáčaly a již během svého života k sobě poutal svým učením tisíce následovníků. Věnoval se hlubokému poznávání sebe sama. Když v roce 1950 zemřel, jeho následovníci začali budovat a rozšiřovat místní duchovní komunitu až do dnešní podoby Ashrámu.

Do Ashrámu jsme napsali několik měsíců dopředu zda tu v tomto termínu můžeme pobýt. Dostali jsme kladnou odpověď a dnes po příjezdu i ubytování asi 300 metrů za branou Ashrámu. Pokoj i stravovování jsou prosté. Jsou také zadarmo, lépe řečeno za dar, který následně Ashrámu věnujeme. Překvapila mě velikost zdejší knihovny se širokou nabídkou spirituální a náboženské literatury. Pravé křídlo je věnováno dílu Ramany Mahárišiho v mnoha jazycích včetně  asi 10 knih v češtině (překlady od Jana Vacka). Levé křídlo pak nabízí literaturu týkající se hinduismu, budhismu, ale také yogy, ayurvédy a dalších disciplín. Viděl jsem i spoustu knih věnovaných Gandhímu, tak se docela těším až je budu moc v následujících dnech pročíst. Knihovna má otevřeno vždy 8-11 a 14-17 hodin.

V celém Ashrámu se pohybujete bosi. Denní program je dobrovolný ale na minuty přesně určený. Snídaně se podává v 7h, oběd v 11:30 a večeře v 19:45. Mezitím jsou pravidelná čtení z díla Mahárišiho v hindštině a angličtině, a různé obřady. K dispozici je tmavá meditační místnost, ale meditovat se dá prakticky po celém Ashrámu včetně zahrad. Jídlo se podává v “Dining hall” na banánové listy, u kterých se sedí na podlaze. Dnešní první večeře byl zážitek…. Ještě jsem neviděl během tak krátké doby nakrmit tolik hladových krků.

Na zemi byl vždy připraven prázdný list a a plecháček s vodou. Poutníci se rozesadili a lidé z kuchyně začali obíhat sedící a z kýblů v docela velké rychlosti začali kydat jídlo na připravené banánové listy. Nejdříve rýži a hned po té asi dva druhy omáček. Během několika málo minut měli všichni před sebou co jíst.

Na pár dní se teď asi odmlčím. Jednak zde není snadný přístup k wifi a pak také chci zažít život v Ashrámu trochu více do hloubky. Však ono to nějak vyplyne. Netřeba tlačit řeku, teče sama…

#18 – Den s Bharatem… going local!

Pokud si dáte v Indii s někým sraz na MG Road, nemůžete skoro nikdy udělat chybu. Každé město má totiž svoji MG Road. Většinou je to jedna z hlavních ulic a navíc někde v centru. MG asi nepřekvapivě znamená zkratku od jména velkého indického vůdce a myslitele Maháthmy Gándhího. I my s Bharatem jsme měli v sobotu kolem desáté sraz na bangalorské “emdží”, ale řidič Vijay nás vyplivnul před domluvenou kavárnou už v devět. Kavárna se jmenovala “A lot can happen over coffee”, ale bohužel se nepřihodilo vůbec nic. Kvůli neochotné a mizerné obsluze tak bylo místo snídaně jen jedno stejně mizerný kafe.

Naštěstí Bharat se objevil už za chvilku. Vzal nás jen kousek za roh na pravou indickou snídani. To ujdete sotva 100 kroků a masala čaj hned stojí místo 95 rupiíí pouhých 18! Dali jsme si rýžové “knedlíky” idly přelité kokosovou omáčkou a k tomu ještě pokrm nazvaný Best Bele Bhat. Podle jídelního lístku jsem čekal vařenou rýži se zeleninou, ale byla to spíš taková řídká čočka s rýží. Chutnalo to výtečně, přestože konzistence nebyla na pohled vůbec lákavá. Na start dne, který plánujeme celý prochodit po městě, to myslím byla docela odvážná až riskantní varianta.

Ale zpět k našemu dnešnímu průvodci. Bharat je přítel holandské části Olčiny rodiny a seznámili se za jeho studijního pobytu v Haagu. Je mu 29 let. Loni se vrátil do Bangalore, aby se postaral o svoji početnou rodinu, protože jeho otec zemřel. Má osm sourozenců. Bharat pracuje nyní v Bangalore jako sociální pracovník a vymýšlí právě projekt “STEPOUT” jak otevřít možnosti získání zahraničních zkušeností i pro další Indy - “get young people on the move”. Proto i příští týden odjíždí do Nepálu - vlakem z Bangalore a pak autobusy do Kathmandu to bude pořádný kus cesty. Barath sní o tom, že se jednou usadí někde ve východní Evropě, třeba v Bulharsku nebo RUmunsku a otevře si indickou restauraci, kde bude připravovat South Indian Food. Chicken curry prý umí vynikající.

První zastávkou na naší cestě městem byl Cubbon Park, pojmenovaný po jednom z bývalých karnatackých králů. Rozkládá se v centru města hned vedle obří budovy parlamentu a kromě spousty barevných květin a košatých letitých stromů mě v něm zaujaly gigantické bambusy. Odhaduji, že některé byly až přes 20 metrů vysoké. Park funguje jako úniková zóna před hlukem a nikdy neutichajícím shonem okolního města. Trochu podobně asi jako Central Park v New Yorku nebo třeba Lumpini park v Bangkoku. V zemi, kde stále ještě převládají domlouvané sňatky, není akceptovatelné, aby se zamilované páry scházely jen tak na ulici. A tak zákoutí parku slouží i jako místo na schovávanou před zraky třeba náhodně kolemjdoucích příbuzných, které by je dostaly do kulturních potíží. Mimochodem, velké části mladých, hlavně mimo města, ale domlouvané sňatky rodiči stále vyhovují. Je to pro ně totiž pohodlné. Rodiče jsou ti, kdo se snaží najít vhodného partnera. Mladí se pak rozhodují jestli toho, co rodiče vyhlédnou, chtějí nebo ne. I tohle už je samozřejmě posun proti době ještě o pár desítek let zpátky. A platí asi jen pro určité spíš vyšší kasty.

Ze čtvrti úřadů a univerzitích kempusů jsme plynule přešli do spleti úzkých ulic, kde začínal městský trh. Oproti menším městům byl opravdu divoký, hrající všemi barvami a… jedním slovem obrovský. Do mnoha zastrčených zákoutí bychom se bez Bharata vůbec neodvážili. On zase pro změnu říkal, že by se neodvážil do nejnižší třídy vlaku, kterou jsme mi jeli před časem z Delhi do Agry :). Ok, asi tedy budeme opatrnější…

Za celou hodinu, co jsme křižovali uličky prodejců všeho možného (bohužel zde ve městě ivčetně levných komerčních krámů), jsme nikoho jiného než Indy nepotkali. Procházeli jsme i “terminal” market, což je vlastně takový velkoobchod, kde si drobní stánkaři nakupují ovoce a zeleninu do svých vozíků, z kterých pak prodávají zboží dál po celém městě. Těmto vozíkům říkají anglicky pushkarts. Jsou to obyčejné čtyřkoláky na trochu vyšších kolech asi jako z favorita a nahoře je dřevěný pult na zboží. Vidíte je kolem sebe úplně všude.

Na tržišti mě jako první zaujaly hromady na chodníku vyskládaných učebnic přeprodávaných z druhé ruky. Zajímavý byl samozřejmě zase zeleninový trh, ten se asi neokouká nikdy. V centru Bangalore ho svou velikostí a barevností ale předčil trh květinový. Stovky košů plných nejrůznějších květů ostřikovali prodejci vodou z pet lahví, aby jim uchovali svěžest aspoň po dobu prodeje. “City Market” bylo první místo v Indii, kde jsem si tisknul tašku s penězi a doklady na prsa a nesundal z nich ruku ani na chvíli.

Ověřili jsme si, že se dá na ulici zasytit vynikajícím Thali za pouhých 50 rupií. Bharat nás vzal “na stojáka” kde jsme objednali dva talíře Thali o asi šesti miskách. Jako nejlepší jsem vyhodnotil fazolky s vaječnou omeletou a rýžový pudink jako sladkou tečku. Už jsme se naučili na závěr oběda neutralizovat pálivost jídla bílým joghurtem.

Poslední štací byla návštěva u Bharata doma. Cítím velký vděk, že nám dal možnost nahlédnout do míst na okraji jednoho z bangalorských slamů, kde stále se svoji rodinou přebývá. Obydlí sestávalo z pouhých dvou místností, defakto skoro prázdných. V zadní místnosti byla jedna kovová skříň, dvě police a postel, kterou využívala Barathova sestra. Přední menší místnost o asi 8 metrech čtverečních měla pouze dlážděnou podlahu. Ta sloužila přes den jako obývák a v noci na podlaze jako ložnice pro zbývajích 6 členů rodiny, kteří v domku stále žijí. Včetně Bharatovy matky. Před domem směrem do ulice se nacházel záchod a kuchyně s plynovou bombou. Největší rozdíl oproti našemu způsobu hromadění věcí, je skutečnost, že zde se žádné zásoby nepořizují. Potraviny se kupují ze dne na den. Stejně tak oblečení má každý dva tři kusy maximálně.

Bharat nám připravil čaj a asi třičtvrtě hodiny jsme si pak povídali v “obýváku”, kde v televizi na stěně běžel kriket Indie - Anglie. Přítomni byli o dva jeho bratři a také matka, ale komunikace mezi členy rodiny, tak jak je u nás zvykem, u nich neprobíhala. Řeší spolu jen praktické věci a konvezace je omezena na minimum. Každý se stará víceméně sám o sebe. Pozdravy, povstání při představování nebo zdvořilostní konverzace se nepovažují za nutné. “If respect is in your heart, that is enough.  You do not have to show it otherwise…” komentoval pro mě nezvyklou sitauci Bharat.

V půl páté jsme se s naším celodenním průvodcem rozloučili a za hodinu a půl se ocitli v odlišném časoprostoru. Přijali jsme na večer pozvání od Hanky a Honzou na slavnost Diwali Dhoom. V překladu to znamená něco jako “dozvuky svátku Diwali”. Největšího indického svátku světel, který skončil těsně po našem příjezdu na začátku listopadu. Popojeli jsme asi 15 minut autem a ocitli se na mega zahradní párty v jednom z expatovských komplexů ve Whitefieldu, který se jmenuje Ozone. Po odpolední návštěvě slumu s Bharatem to byl skok do jiné dimenze.

Celý večer se nesl ve znamení tanečních skupinových vystoupení dětí i dospělých, rezidentů z okolních obytných komplexů. Tanců klasických i kýčovitých bollywoodských. Možná, že ty lze už taky pomalu považovat za klasické. Vynikajícímu jídlu připravenému cateringem z místního Sheratonu se po týdnu strádání jen ztěží odolávalo. Pro jednou se prý může zhřešit. Však on nás následující týdenní pobyt v Ashramu dostane zase zpátky do latě.

#17 – Bangalore... kolo, moto, auto a pěšo!

“Hele nechceš si půjčit kolo a jet se trochu projet?” vystřelila Hanka nabídku, která se dá jen ztěží odmítnout. Zajezdit si jednou po Bangalore na kole byl můj sen od doby, kdy jsem prvně sám dosáhnul ze sedla na šlapky. Tak konečně - dneska! Napasoval jsem své skoro prošoupané sandály na Hančiny “espédéčka”, povytáhnul sedlo o tři palce a vyrazil do divočiny indické ulice. Po vyjetí z Palm Meadows, jsem odbočil doleva a pokračoval ven z města kolem Columbia Hospital. “Vlevo Benny, drž se vlevo”, připomínal jsem si neustále, projížděl výmoly a vyhýbal se pouze kravským lejnům. Hančin letitý horák značky Apache totiž postrádal blatníky. Odbočil jsem do bočních uliček a pokračoval skrz jedno obrovské staveniště. Všude kam se podíváte se staví nové výškové budovy. Většinou se jedná o kondominia pro rychle se vzmáhající novou indickou střední třídu. Paneláky tu rostou doslova mezi slumy. Nemůže snad být dnes na jednom místě větší kontrast životní úrovně než právě v Bangalore.

Silnice ve čtvrti Kankhandaya se záhy ztratila a přešla v prašnou cestu. Dostal jsem se za poslední zástavbu, kde už bylo pouze několik krav, koz a asi dvacítka v prachu se povalujících psů. Netvářili se úplně přátelsky, a tak jsem si jen zdálky prohlédl několik roztroušených hrobek mezi uschlými stromy, splaškovou stokou a rozpadajícími se chatrčemi. Další známka křesťanské kolonie.

Vrátil jsem se zpět a vydal se podél východní břehu jezera Varthur Kere směrem na jih. Pohyb po úzké silnici bez krajnice plné autobusů, dodávek a motorek vyžadoval na kole maximální obezřetnost. Vzduch byl tak hustý, že jsem měl pocit, že vdechuju rozředěný jemný písek. Po pár kilometrech jsem vjel do čtvrti Prakash Layout. Zkoušel jsem příležitostně zastavit u pár bank. Tam kde nebyli lidi, nebyly ani peníze. Kde byly peníze, tam se tísnilo padesát a víc lidí.

Otočil jsem to a vracel se tou samou cestou zpět. Z přepadu z jezera Varthur Kere vytékala přes stavidla voda do řeky a a ve vodním válci se tvořila až dvou metrová bílá pěna. Nedovedu si představit, co za různé svinstvo se tam muselo hromadit. Po hodině a asi 12 kilometrech jsem se vrátil zpátky za zdi Palm Meadows. U HDFC bankomatu uvnitř areálu postávali jen tři Indové. “Are there money?” vytáhl jsem z rukávu jednoduchou otázku v té nejúspornější angličtině, co dovedu. “Yes Sir”, obdržel jsem v zápětí od rozzářeného Inda pro změnu tu nejpřekvapivější odpověď za posledních 10 dní. Po chvíli čekání jsem z bankomatu i já vydoloval na obě své karty po dvoutisících rupií. “Wow, it looks like life & fun can start again :)”, pomyslel jsem si euforicky a vůbec mi nevadilo, že si za každou transakci v HDFC strhli víc než 10% poplatek.

Hanka měla od jedenácti schůzku ve škole, kde se věnuje charitě a vyučuje angličtinu. Tak jsem si přisednul na motorku a vyrazil s ní. Škola se nacházela na staveništi domů, kde pracují většinou dělníci, kteří přicházejí do Bangalore z venkova, když skončí monzunové období. Mimo monzuny je na venkově složitá obživa, a tak se nechávají zaměstnávat na stavbách. Berou s sebou i své malé děti, které se ale jen tak poflakují po okolí a nechodí do školy, přestože je zde školní docházka podle zákona povinná. Právě pro tyto děti fungují na některých stavbách takzvané “Bridge schools”, které dětem i jejich rodičům poskytují základní návyky. Celá škola je charitativní projekt odvislý jak od příspěvků nějaké velké firmy na provoz, tak i od jednotlivců na vzdělávání jednotlivých dětí po určitou delší dobu. Trochu podobný princip jako u nás známé adopce na dálku. Tato DAISY Centre škola působila čistě včetně upraveného a zameteného dvora a bylo v ní celkem asi pět tříd. Každá třída měla tak 8-9 metrů čtverečních a učila se v ní tak dvacítka dětí.

Po návratu k Hance už Elisabeth, její pomocnice v domácnosti, za asistence Olči vařily společně Aloo Methi. Rozumím už, že aloo jsou hindsky brambory - uvařené, našťouchané - a pak jsem poznal v rozpálené pánvi trochu zeleniny - cibulka, fenyklové listy, česnek, paprika, hořčičné semínko, jarní cibulka, listy kari a nakonec smažený paneer (sýr). K tomu salát z červené řepy zasypaný kokosem a placky z rýžovočočkové mouky. Chutnalo to báječně! (víc na http://www.spiceupthecurry.com/aloo-methi-recipe/). I z rozhovoru u jídla s Elisabeth bylo zřejmé, že jsme v “ajťáckém” Electronic City. Jako služka v domácnosti úplně v pohodě konverzovala na téma JAVA kurzů, které právě absolvuje její třiadvacetiletá dcera.

Odpoledne jsme vyrazili do centra a byla to noční můra. Nakonec jsem strávil přes 4 hodiny v autě. Dopravní situace byla kolem čtvrté páté nejhorší, co jsem kdy zažil. Kam se hrabe Bangkok! Nejdříve jsme jeli k Shivoham Shiva Temple. Ta nás zklamala, protože to byla spíš parodie na chrám a připomínalo to spíš zábavní park alá Matějská pouť. Byznys s Božstvy aneb jak vytáhnout peníze z kapes - hinduistická hra na odpustky ve velkém.

Cestou jsme míjeli zajímavý koloniální Leela Palace hotel, který má údajně sedm hvězdiček. Nevím, co sedm hvězd v servisu znamená, ale z venku se jednalo o velmi pěknou stavbu obklopenou typickým indickým chaosem. Dalším cílovým místem na mapě byl Tipu Sultan's Summer Palace. Ani tahle letní sídlo muslimského panovníka nestálo s vyjímkou upravené zahrady za 200 rupií vstupného pro cizince (Indové měli vstup za 15 rupek).

Olča se oddělila na večeři se svým indickým kamarádem Bharatem poblíž Swathi Maharaja hotelu v takové příjemné pařící čtvrti Koramangala a já jsem pokračoval zpět do Palm Meadows na pivko a večeři s Hankou a její německou a francouzskou kamarádkou. Cesta do Beer Street zabrala dalších padesát minut přes Outer Ring Road kolem obřích Office parků, kde sídlí převážně samé technologické společnosti. Když říkám obří, tak myslím obří! Představte si Office Park Chodov alespoň tak padesátkrát za sebou. Masakr!

Poslední čtvrtí před Beer street byla Marathahalli. Hlavní ulice byla plná outletů západních značek a vůbec nepřipomínala nám doposud známou Indii. Najednou jsme se přesunuli ze slamů do energií nabité Asie 21. století. Postávání v zácpě se zdálo být nekonečné, ale zase byl aspoň čas a prostor se pořádně rozhlížet. Večerní pivko pak bylo zlatou tečkou za proježděným a prochozeným dnem.