#27 – V horách kam nikdy nepřijde léto

Poloprázdný Timber Creek campground jsme spěšně opustili po deváté ráno a hned začali stoupat po Ridge Trail Road, možná vůbec nejvýše položené silnici v celých státech - nejvyšší bod na trase leží totiž ve výšce 3713m. Trochu nás cestou zdržovali intenzivní opravy silnice na mnoha místech, kdy se dalo jezdit pouze jedním směrem a kolony aut kyvadlově propouštělo nahoru a dolů vodící vozidlo – pilot car. Vzhledem k „tough“ počasí na to také mají pouze tři měsíce v roce.

Na zhruba čtyřicetimílové cestě do Estes Parku, západního centra Rocky Mountains, jsme plánovali zastavovat skoro za každou druhou zatáčkou a „vybíhat“ ke krátkým výletům. První zastávkou bylo malebné horské pleso Irene Lake ve výšce 3200m schované mezi hustými porosty Ponderosa Pine, místně asi nejrozšířeněho z rodiny jehličnanů. Překonali jsme již po několikáté kontinentální rozvodí a silnice začala až k Alpine Visitor centru kopírovat Ute trail, stezku pojmenovanou po indiánském kmeni, který obýval poměrně velké území v Coloradu, Utahu, Novém Mexiku a Arizoně a mimo jiné i zdejší část Rockies od 12. do zhruba 18. století než zasáhl bílý muž. Po kmenových náčelnících jsou v horách pojmenovány také mnohé 14-titisícové vrcholy a také městečko Ouray, v kterém jsme před pár dny nocovali.

Podél silnice se začali objevovat i více než dvoumetrové sněhové hradby. Některé ani nestačí do podzimu roztát, kdy je zavalí opět přívaly nového sněhu. Této části hor se i proto příznačně přezdívá „Never Summer Mountains“, hory, kam nikdy nepřichází léto...

Těsně před Alpine Visitor centrem ve výšce 3595m jsme museli zastavit v místě zvaném Medicine Bow Curve. V zatáčce o 180 stupňů byly na jedné straně neskutečné výhledy na nejvyšší štíty Never Summer Mountains včetně 3944m vysoké hory Mount Richthofen, na straně druhé se ve stráních nad námi páslo početné stádo laní a a statných jelenů.
Popojeli jsme opět dál až do místa nazývaného Rock Cut, kde začínal Tundra Communities trail. Asi jednomílová stezka byla sice plná lidí, ale ani to nezkazilo dojem z vyjímečného prostředí. Měli jsme štěstí spatřit dva symboly státu Colorado z oblasti fauny a flóry – tou první byla bighorn sheep, ovce s velkými rohy, která se přiblížila až na nějakých 50m ke stezce. Tou druhou pak horská květina zvaná Colorado Columbine – fialovobílý kvítek kvetoucí pouze v subalpinském a vyšším pásu. Na několika čtverečních mílích tundry se zde nachází druhy rostlin, jež se jinak vyskytují pouze na Sibiři nebo na Aljašce. Měli jsme štěstí na spoustu žlutě a fialově kvetoucích kytek, jejichž názvů vás díky své neznalosti ušetřím. Velmi specifické území si zasluhuje velmi specifické zacházení a ochranu – líbilo se mi, že všichni respektovali zákaz vstupu do volných luk mimo stezky.

Dosáhli jsme záhy nejvyššího bodu na trase a začali klesat stále po 34 West přes Hidden Valley až do Aspenglenu, kde jsme ve výšce 2500m našli jedno ze dvou posledních míst v nekomerčním kempu ve správě Národního parku. Rychlý sjezd o 1200m níže jsme pro vyrovnávání tlaku přerušovali fotografickými zastávkami, v některých místech se lidi ještě dokonce klouzali na odtávajících firnových sněhových polích.

Postavili jsme stany a vyrazili do Estes Parku, vzdáleného jen 5 mil dolů podél řeky do údolí. Podél silnice se nacházel jeden skvostnější resort než druhý. Většinou se jednalo o dřevěné a kamenné chaty či bungalowy mezi kterými se klikatila dravá říčka. Estes Park samotný pak je čistě turistické centrum a vstupní brána do národního parku – jedinou hlavní ulici se spoustou obchodů, barů a restaurací jsme prošli za chvíli. Co mě překvapilo, byly asi tři specializované „Christmas shops“, obchody přetékající vánočním zbožím, které lidi kupovali i teď uprostřed léta.
Na místním golfovém hřišti jsme s Matějem skoukli jen dva tři flighty a zbytek večera pak strávili hraním různých her zpátky v kempu. U her se na chvíli zastavím - fascinuje mě pozorovat každý den, jakou děti procházejí proměnou. Žádná televize, žádný počítač, žádný pokoj plný hraček. Jejich hračkami jsou už měsíc jen šišky, kameny, provázky, klacky a je skvělé sledovat, jak si rozvíjejí fantazii a jak si s tím vlastně vystačí. A taky jak si váží každé maličkosti – jedna tužka, papíry na příděl a místo omalovánek prospekty z informací. Jo jo, věřím, že cesta má i po této stránce něco do sebe.

Zítra jsme v půlce cesty a pokud by byly doma ve škole, rozdávalo by se vysvědčení. Možná, že pro ně na ráno také nějaké připravím, jen předměty budou tentokrát trochu netradiční – stavění a bourání stanů, mytí nádobí, orientace v mapě, rozdělávání ohně, angličtina, pozorování ptáků a kytek... jsem zvědav, jestli jim něco z toho po návratu domů aspoň chvíli vydrží.

#26 – Konečně v Rocky Mountains!

Ranní nulu na teploměru ani dál rozvádět nebudu – prostě jsme si už zvykli. Čím větší zima, tím dříve ale většinou sbalíme stany a vyrazíme z lesa na sluníčko. Tak jako dneska, kdy jsme se už před devátou vyhřívali v centru Winter Parku – děti na prolejzačkách a já s promodralou Klárou jako obvykle ve Visitors centru, kde jsme se dnes dokonce domluvili češtinou se slečnou, která měla české rodiče. Takže pozor na jazyk!

Vyrazili jsme po 34 West, kolem nás panoramata zasněžených hor, o něco níže zelené sjezdovky a spousta vleků čekajících na další sezónu. Projížděli jsme rozlehlou náhorní plošinou plnou luk a lesů, posetých výstavními veskrze dřevěnými haciendami – jeden dům hezčí než druhý. Překvapilo mě, že u velkého počtu z nich byly cedule realitních makléřů, neklamný znak toho, že domy jsou na prodej. Ceny většinou mezi jedním až třemi milióny – bohužel samozřejmě dolarů.

Po 20 minutách jsme dosáhli městečko Granby a po dalších deseti pak i stejnojmenné jezero, jachtařskou oázu ve dvouapůltisících metrech. Jezero vzniklo původně kvůli plavení dřeva, které se začalo těžit někdy na sklonku 19. století a po zavedení železnice Denver – Salt lake Citních hor zažilo větší vlnu osídlování, kdy například celé dřevorubecké klany přesídlili z již vytěženého Michiganu. Nedozvěděl jsem se podrobnější historické souvislosti, proč byla přehradní hráz stavěna v roce 1904 Japonci a Bulhary, a tak nechávám bez dalšího komentáře.

Za Granby lake následovala další – Shadow lake a hlavně Grand lake, horské pleso zaklíněné do okolních horských masívů obklopené stejnonným městem či spíše jednou hlavní ulicí s obchody a restauracemi a pak už jen mnoha domy zasazenými v lesích kolem břehů jezera. Dojeli jsme až k severnímu okraji a vydali se podél řeky k vodopádů Adams Falls a dál stezkou k East Meadows. Od rána jsme měli štěstí na zvířenu – potkali jsme kojota, u silnice pak Mule Deers, místní druh poměrně velkých srn a přímo na stezce pak Moose, obrovské zvíře s mohutnými parohy. Nevím, ani co je to česky - je to mnohem větší než sob, s trochou nadsázky bych řekl něco mezi krávou a nosorožcem.

Ušli jsme asi 5-6 mil, pak poobědvali na břehu jezera, prošli město, další prolejzačky (už jich znám v Coloradu většinu) a jeli dál do Národního parku. Ve Visitors centru jsme strávili další více než hodinu. Jednak se děti pustily do plnění úkolů Junior Ranger Programu a jednak tam probíhala skvělá přednáška o zvířatech v Rocky Mountains NP.

Mimo jiné jsem se dozvěděl rozdíl mezi rohy a parohy (rohy duté, trvalé z karotinu, parohy plné, jsou to kosti a jsou sezónní). Pak také, že Black bear je hnědý, skořicový až světlý, ale málokdy opravdu černý. Dále, že grizzly ani vlci už se v parku nevyskytují a nepočítá se ani s tím, že by zde byli znovu jako například v Yellowstone uměle vysazeni. Důvodem je hlavně hustší osídlení a fakt, že sobi, které vlci loví, se stahují do bezprostřední blízkosti lidských obydlí.

Připadal jsem si jako ve škole. Dále jsme probírali bobry. V průměru dosahují 4 stop na délku a váhy kolem 20 kilogramů, ale je znám i rekordman s váhou přes 50kg. Zajímavostí bobrů je, že rostou celý svůj život, a tak podle velikosti se dá snadno určit i jejich věk.

Jestliže se místní populace medvědů počítá jenom na desítky, pak horských lvů (mountain lions) jsou v Rockies stovky. Tahle šelma dosahuje velikosti váhy dospělého člověka, ale znám je i úlovek už z roku 1923, který vážil 140 kilogramů.
Po lekci biologie jsme pokračovali 13 mil na sever do Timber Creek campground. Cestou jsme ještě udělali malý jednomílový výšlap po Coyote Valley trail, kde podél řeky bylo možné sledovat velké množství srn a měli jsme dokonce štěstí na majestátného jelena. Tak kolosální kus jsem ještě neviděl. Je jasné, že večer mě dnes nemine pohádka o jelenu Větrníkovi a hajném Robátkovi. Dobrou noc!

#25 – Tak trochu den blbec...

Včerejší sobotní den jsme v Glenwood Springs prolenošili jak to jen šlo. Celé dopoledne jsme se váleli v posteli, koukali střídavě na MS ve fotbale a na Wimbledon, zatímco se Klára snažila logisticky „zmenedžovat“ tři pračky a tři sušičky najednou. Odpoledne jsme pak podnikli asi dvouhodinový výlet do Glenwood canyon, který nebyl nikterak pozoruhodný v porovnání s předchozími kaňony v národních parcích. Zajímavé bylo snad jen, že do poměrně úzkého kaňonu se kromě divoké Colorado river podařili vměstnat ještě železniční trať, cyklostezku a hlavně čtyproudou 70 Interstate z Las Vegas do Denveru, jejíž vozovky pro nedostatek prostoru vedly místy skoro nad sebou.

O co nudnější byla sobota o to divočejší byla už od samého rána neděle. V 5:32 mě vzbudilo silné bouchání na dveře. Když jsem se probral, vstal a pootevřel dveře, abych zjistil, co se děje, začal se mi okamžitě hrnout dovnitř neznámý černoch a ke všemu ještě úplně nahý. Vyhodnotil jsem bleskurychle situaci tak, že asi nepřichází na pozvání ani dětí ani Kláry a těmi otevřenými dveřmi jsem ho nabral a odmrštil zpátky na chodbu. Ráno jsme zjistili, že se dobýval do více pokojů, a že měl asi fvhodně přebráno. Poučení pro příště – neotvírat. Dnes večer budu preventivně vyprávět pohádku o kůzlátkách.

Už se mi usnout nepodařilo. Navíc jsem ráno zjistil, že mi přede dveřmi zmizely přes noc nejen plavky, ale i botky „Salomonky“ samochodky. Co se dá dělat, když se nastane nic horšího... Tak jsem si dal dvojitý silný kafe, k tomu namazal toust a přikousával sladký hnusný koláč, což Američané nazývají honosně kontinentální snídaní. Pustil jsem si zápas Německo-Anglie a docela si užil u televize asi jediný fotbalový mač, který na tomto mistrovství světa uvidím od začátku do konce.

Po desáté jsme vyrazili po I 70 East směr Denver, minuli jsme lyžařské centrum Beaver Creek a zastavili ve Vailu, dějišti Mistrovství světa ve sjezdovém lyžování 1999 a pravidelném pořadateli závodů světového poháru. Kam se hrabe Aspen! Vail nás přivítal báječnou atmosférou okořeněnou nedělním farmářským trhem. Na ulicích vyhrávala na několika místech živá hudba jako lákadlo na právě začínající jazzový festival. Mnohé domy v centru jsou postaveny v rakouskošvýcarském stylu a tomu odpovídají i jejich jména - Gasthof, Berghof, Chalet, Haus Austria... Připadali jsme si na chvíli skoro jako ve Schladmingu.

Stihli jsme si prohlédnout i Colorado Ski Museum a jeho exponáty z počátků lyžování a snowboardingu v oblasti Rocky Mountains z prvních let 20. století. Byly tam vystaveny i kompletní výstroje amerických olympioniků ze všech zimních olympiád od Chamonix 1924. Anička se dokonce vyfotila společně s Lindsey Vonnovou – ale bohužel jen papírovou :).

Po poledni jsme popojeli dál, minuli další střediska lyžování Avon a Cooper Creek a přehoupli se přes sedlo 10 600 stop do Silverthrone, které se nachází na břehu rozlehlého horského jezera Dillon lake, jehož hladinu brázdily desítky bílých plachetnic. Snad poporvé za celý měsíc nás přepadla nákupní horečka a jali jsme se vyplenit outlet Columbia Sportwear. Trochu jsme odlehčili našim platebním kartám a pokračovali skrz Eisenhower Memorial Tunnel a přes Georgetown směrem na Winter Park.

Začali jsme se opět škrábat hodně vysoko do hor, ale zůstali jsme na noc ještě před vstupem do národního parku Rocky Mountains. Postavili jsme stany v malém kempu u říčky jen kousek od horské silnice, tipuji tak ve výšce 2900-3000m nad mořem. V kempu bohužel není k dispozi žádná voda, jen suché toalety, takže ráno budeme vařit čaj z potoka... Červánky na večerní obloze věští další chladnou noc. Jsem rád, že jsme se vymanili ze spárů civilizace zase zpátky do lůna přírody. Zalezli jsme se setměním do spacáků v očekávání co přinese zítřejší den.

#24 – Přes Independence Pass do Aspenu

Brzké vstávání má opravdu něco do sebe. Už několik let se o tom snažím přesvědčit zbytek svojí rodiny, ale nejsem po pravdě moc úspěšný. Dnešek byl ovšem světlou výjimkou, a tak jsme se už před devátou začali škrábat po 82 West do sedla Nezávislosti, nějakých 12 095 stop nad mořem, což je 3687 metrů a náš opět nový výškový rekord.

Před ostatními jsme měli náskok dobré hodiny, protože jsme nocovali dost vysoko nad Twin lakes, a tak jsme si v horských serpentinách na silnici, které je jinak půl roku zavřená a neprůjezdná, mohli sami vychutnávat pohledy do údolí na na okolní čtrnáctitisícové štíty. Cesta nahoru byla poměrně krátká, silnice široká, takže jsem se podivoval, proč sem vlastně vůbec nesmějí obytná „árvíčka“. To mi ale došlo hned záhy, když jsme začali klesat dolů na druhou stranu do Aspenu. Silnice byla najednou mnohem užší, rozbitější, kroutila se mezi skalními masivy, které v mnoha místech musely být kvůli silnici odstřeleny. Nikde žádná svodidla, jen krajnice a pak už jen hluboké strže do údolí.

Proti nám se začali směrem nahoru vynořovat v zákrutách první cyklisté na svých „silničkách“, kteří nebo které (překvapivě většina žen!) si dole v Aspenu ráno přivstali(y:). Časem jich přibývalo, celkem jsme jich napočítali určitě přes třicet.

V Aspenu jsem se ale necítil moc ve své kůži, příliš okázalého luxusu najednou pro tak trochu ušmudlané cestovatele jako jsme my:). Středisko podle mě předchází lepší pověst než je skutečnost, alespoň co se lyžařských terénů týče. Myslím si, že Val d'Isere, Ischgl a a další střediska v Evropě nabízejí lyžařům více atraktivních terénů. Přemrštěné ceny permanentek přes 100 dolarů na den, stejně tak ceny ubytování a restaurací – projet centrum města autem nám proto stačilo.

Něco jiného je kvalita hotelů, restaurací a jiné mimolyžařské zábavy. Pro koho je Aspen primárně určen se dalo usuzovat podle nádherných horských sídel roztroušených po svazích kolem města nebo také podle více než 60 soukromých letadel na místním letišti:). V provozu je celé léto i zimní stadion, o golfových hřištích ani nemluvím. V zimě je zde více než 80km běžeckých tratí, v létě se jezdí do Aspenu za cyklistikou a za divokou vodou na krásnou a divokou Roaring Fork river. Pro kultury dychtivé návštěvníky pořádá Aspen přes léto řadu hudebních festivalů a disponuje i stálou Operou.

V Aspenu, historicky největším středisku těžby stříbra v Americe (založeno 1879), jsou dnes vlastně tři lyžařská střediska v jednom – Aspen Mountain, Aspen Highlands a Buttermilk Mountain. Nedaleko je ještě samostatné středisko Snowmass. My jsme se rozjeli do kopců asi 15 mil směrem k horám Maroon Bells, které jsou údajně nejfotografovanějšími horami v severní Americe. Něco asi jako Matterhorn v Evropě. Zda oprávněně můžete posoudit podle mých amatérských pokusů na albu z Aspenu.

Udělali jsme asi hodinu a půl dlouhý výlet kolem horského jezera Maroon lake k nedalekým vodopádům tekoucím ze sedla pod nafialovělými vrcholy Maroon Bells, kde jsme jen tušili mezi stromy další průzračné jezero Crater lake. K tomu jsme ale nedošli, cestou nás totiž zdrželo pozorování srny na břehu jedné z četných tůní a také fotografování spousty barevných kytek na místních loukách.

Po nucené zastávce v Aspen Golf Club (Klára prostě nemohla odolat:), jsme začali sjíždět 50 mil z kopce do Glenwood Springs, kde jsme v Cedar Lodge zakotvili na následující dva dny. Po 16 dnech jsme tak vlastně poprvé od Las Vegas opustili stany s cílem vyprat a také odpočinout si před následujícími dny v Rocky Mountains National Park.

#23 – Bohem zapomenutou zemí

Na dnešní mrazivou noc jsme už byli mnohem lépe vyzbrojeni. Měli jsme na sobě skoro všechno co s sebou máme, a i když jsme se nemohli moc hýbat, zima tentokrát nikomu nebyla. Po šedesátdvojce jsme se vrátili do Ridgway, napojili se na 550 North a upalovali podél Uncompahgre river asi 50 mil do města Montrose, kde jsme doplnili po čtyřech dnech opět zásoby jídla. Coloradský retailový řetězec CityMarket se stal naším oblíbeným hlavně kvůli tomu, že má v nabídce bavorský chléb, který se svou konzistencí i chutí blíží rozhodně víc naší Šumavě než všude jinde přítomný toastový polystyrén.

Odbočili jsme na 50 East a po zhruba 15 mílích vystoupali do 7700 stop k bráně do národního parku Black Canyon of Gunnison. Na první pohled nás okolní náhorní plošina níčím nezaujala, ale to jen do té doby, než jsme zastavili u prvního srázu a vyhlídky na dno hlubokého tmavého kaňonu, v kterém se klikatila burácející Gunnison river.

Černý kaňon patří vůbec k nejhlubším a nejméně přístupným soutěskám na světě a první běloši ho po právu nazvali Bohem zapomenutou zemí. Některé jeho stěny dosahují výšek až 2100 stop a hukot řeky v jarních měsících při tání sněhu dosahuje hladiny zvuku startujícího dopravního letadla. Ani dnes není kaňon běžně přístupný turistům, ale jen na zvláštní povolení správy národního parku a sestup do kaňonu znamená docela slušný skoro horolezecký výkon. Podél South rim (jížní hrany) vede vyhlídková silnice se spoustou zastávek. Podél severní hrany vede pouze 4WD cesta a průzkum této oblasti je jistě mnohem dobrodružnější.

Jako první do oblasti kaňonu zavítal kapitán Gunnison, který v roce 1853 vedl expedici, jež hledala vhodnou trasu Coloradem pro transkontinetální železnici. Neexistují důkazy zda sestoupil se svou výpravou až na dno kaňonu, ale své posmrtné slávy se přece jen dočkal - jmenuje se po něm řeka i nedaleké městečko.

Železnici se nakonec podařilo do kaňonu přivést, ale jen do jeho mírné části, většina zůstala až do počátku 20. století stále nepřístupná. Až roku 1900 dokázala expedice vedená Mr. Torrencem za pomocí nafukovacích matrací splavat řeku, když na matracích dopravovali technický materiál a jídlo. V některých úsecích se museli slepě vrhat do vodopádů pod obrovské bouldery a pouze doufat, že někde dole vyplavou. Film v návštěvnickém centru pojednávající o jejich dobrodružství stál opravdu za to.

Původně jsme plánovali v parku zůstat přes noc, ale fakt, že se nedá v parku podniknout bez 4WD žádný výlet, nás přiměl změnit rozhodnutí a napálili jsme to po 50 East přes Sapinero a Gunnison dál, abychom se co nejvíce přiblížili Aspenu. K našemu překvapení až skoro zděšení jsme se vrátili opět do skoro pouštní krajiny plné (respektive prázdné) holých skal. Jen před Gunnisonem jednotvárný krajinný ráz nabouralo umělé jezero Blue Mesa lake, táhnoucí se v délce asi 20 mil podél silnice.

Za Gunnisonem jsme si udělali nový výškový rekord. To když jsme k našemu překvapení začali stoupat na Monarch pass a skončili až ve výšce 11 312 stop, tedy nějakých 3400m nad mořem. Nahoře jsme se zároveň ocitli na velkém kontinentálním předělu – Great Divide. To znamená, že všechna voda tekoucí na východ odtud teče do Atlantiku a voda na západ odtéká do Pacifiku.

To už jsme měli za sebou přes 200 mil a děti začínaly lehce otravovat, že jako by to chtělo zastavit, od rána prý aspoň na vyčůrání a tak.... Začali jsme koukat intenzívně do mapy, kde jako že složíme hlavu, ale mapa nás klamala. Nejdříve jsme identifikovali místo Buena Vista jako konec světa, což se ve skutečnosti ukázalo jako příjemné městečko. Jenže jsme nějak zapomněli zastavit s tím, že už tedy dojedem do Twin Lakes, což podle mapy a nevím ještě koho musel být skvělý turistický resort vysoko v horách. Když jsme tam dorazili, našli jsme pouze 4 chalupy, jeden bar a jeden General store – sice krásné místo, jako bychom se vrátili o 100 let zpět, ale pro nás dnes nepoužitelné.

Cestou do Twin lakes jsme jeli proti proudu Arkansas river. Tato řeka je Mekkou raftařů. Nabízí totiž 174 mil skvělého raftařského terénu až WW4. Také jsme míjeli spoustu vodáků na vodě i na suchu, většinou však komerčních agentur.

Protože nám v Twin lakes nebylo přáno přenocovat, popojeli jsme naslepo asi 5 mil, našli první horský polodivoký kemp u divoké řeky a po rozbalení stanů se při západu slunce věnovali železné zásobě špaget a univerzální červené omáčky. Na „normální“ večeři jsme si holt nechali tentokrát zajít chuť.

#22 – Nahlédnutí pod nevěstin závoj

Musím hned zkraje uvést na pravou míru, že voyaérství, kterému jsme se dnes věnovali, bylo výlučně a zcela počestného rázu. Nevěstin závoj aneb Bridal Veil Fall je 93 metrů vysoký vodopád, nejvyšší v Coloradu, který se tyčí nad údolím na jížním konci Telluride. Cesta k němu nám zabrala asi hodinu a půl docela intenzivního stoupání – jednak proto, že jsme vyrazili v jednu hodinu po poledni, kdy teploměr ukazoval přes 30 stupňů Celsia, dále proto, že se přece jen pohybujeme ve výškách nad 3200 metrů a pak také proto, že na půldruhé míli jsme nasbírali aspoň 300 výškových metrů.

Odměnou byla osvěžující sprška pod vodopádem a pohled na padající medvědí potok – Bear Creek přes vysokou skalní hranu. Na hraně nad vodopádem stojí dům, symbol Telluride, sloužící patrně jako turistická chata. K ní jsme se ale nedostali, to bylo nad naše dnešní síly. Až nahoru vedla velmi kamenitá rozbitá silnička pro 4WD, všude kolem se povalovaly zrezivělé pozůstatky někdejších těžařských aktivit – ocelová lana, potrubí, zbytky lanovek na dřevěných sloupech – tipoval bych, že tam leží minimálně 90-100 let.

Včerejší přejezd do Telluride po San Juan Skyway nabízel stejně kýčovité pohledy na okolní kopce jako po dva předchozí dny. Telluride samotné jsou dva rozdílné světy v jednom – na jedné straně ospalé historické městečko v údolí Bear Creek, které se postupně proměňuje a probouzí k novému, nikoliv hornickému, ale již výhradě turistickému životu. Na straně druhé je pak Mountain Village, luxusní lyžařské středisko o nějakých 300 metrů výše a asi 2 míle před vjezdem do města samotného. Jedná se komplex apartmánů, hotelů a asi i individuálních letovisek postavené maximálně před deseti lety. Zaujal mě vcelku slušný vkus staveb – vše kombinace dřeva a přírodního kamene, budovy roztroušeny v krajině, takže nepůsobily přehuštěně na malém prostoru.

Veškerá infrastruktura včetně umělých jezírek, kde probíhala výuka na kajacích, bikových stezek nebo golfového hřiště, které se táhlo nahoru a dolů celým resortem a v zimě funguje jako běžecký lyžařský areál. Apartmány a hotely vypadaly velmi snobsky - ne nadarmo patří Telluride spolu s Aspenem a Snowmass k třem nejšpičkovějším střediskům v USA. ZA vrchol zhýralosti a rozmaru považuji whirpooly skoro na každém hotelovém balkoně. Nejzajímavější však bylo, že vytíženost celého střediska byla nyní uprostřed léta určitě pod 10%, takže působilo přes den i večer tak trochu jako město duchů. Prázdné bary, restaurace, obchody, nikdo na tenisových kurtech ani na golfovém hřišti...

Obě části města spojují dvě gondoly vedoucí přes hřeben hor, kde naberou přes 300m převýšení. Telluride je jediné místo ve státech, kde se gondola používá jako prostředek městské veřejné přepravy dokonce celý rok zdarma od 7h ráno až do půlnoci. Navíc každá druhá kabinka vozí zadarmo nahoru (možná také dolu :) i horská kola. To mi přijde na evropské poměry jako jen těžko uvěřitelný standard.

Strávili jsme dvě noci v Town park campground, a jak název napovídá byla to kombinace velmi udržovaného městského parku (hřiště na baseball, basket, fotbal, tenis, bazén, skateboard park) na jížním okraji města těsně pod nástupy na horské trasy a relativně divokého kempu v těsné blízkosti řeky. Večer jsme se kochali výhledy na horské štíty obarvené zapadajícím sluncem a v noci a ráno jsme klepali strašnou kosu. V šest jsem radši vstal a začal pobíhat po kempu než se dál trápit ve spacáku – možná je to tím, že na mě zbyl ten nejhorší, kterému říkáme „průsvitka“. Bylo určitě pod nulou, protože na tenisových kurtech byly kaluže a v nich zamrzlá voda.

Dnešní dopoledne jsme nejdříve vyrazili autem k Pstružímu jezeru. Trout lake leží asi 20 mil na západ poměrně vysoko v kopcích (3600m) na horské silnici do Cortez. Udělali jsrme malý okruh pěšky jako zahřátí pro následný odpolední výšlap k vodopádům, po cestě jsme zastavovali na panoramatické výhledy na „souhoří“ kolem Mount Wilson, jedné ze 13-ti čtrnáctitisícovek v okolí Telluride (celkem je jich v Rocky Mountains 53).

A zítra ráno, pokud nezmrznem, čeká nás obligátní bourání stanů a směr Black Canyon National Park.

#21 – In Switzerland of America...

Dnes začnu od konce... teď je deset večer a sedím venku před stanem v Ouray, nádherném městečku mezi čtyřtisícovými horskými velikány Rocky Mountains a pár metrů ode mě padá ze skal rozdivočelá řeka napájená stále tajícím sněhem na vrcholcích hor.

Abych popsal všechno co jsme dnes zažili a co se mi právě honí hlavou, potřeboval bych aspoň 10 stránek, ale v notebooku mi zbývají volné jen poslední dvě :).

Vyrazili jsme poměrně brzy, už po osmé, z Creek Junction kempu v horách nad Durangem v San Juan National Forest. Napojili jsme se na 550 North, takzvanou Million dollar higway, údajně proto, že štěrk, z kterého je silnice postavena, obsahuje zlato, jež se v oblasti těžilo a stále těží.

Začali jsme záhy stoupat podél Animas river přes Durango Ski resort na Coal Bank Pass do výšky 10 640 stop nad mořem. Kolem se nabízely nádherné výhledy na vysoké horské štíty, které svou barvou připomínaly ze všeho nejvíc italské Dolomity. Úzká silnice nebyla ani moc frekventovaná, přesto na všech výhledech stála auta a zaprkované Harleye a cvakaly spouště fotoaparátů. Kromě našeho, protože my jsme byli totálně „out of battery“.

Cestou do 50 mil vzdáleného Silvertonu jsme sjeli do údolí abychom během chvíle vystoupali opět do dalšího sedla - Molas Divide, tentokrát už 10 910 stopvysoko. Dolů do Silvertonu jsem pak brzdil motorem co to šlo, přesto jsem byl rád, že jsem mohl nechat brzdy vychladnout dobrou hodinku u Visitors centra. Dorazili jsme sem zároveň s parní lokálkou z Duranga, která sice vyrazila ráno už o hodinu dříve, ale je úctyhodné, jak parní lokomotiva s uhlákem stále zvládá svoji trať po úzkých kolejích přes horská sedla ve výšce 3500 m!

Silverton je klasické zlatokopecké (nebo že by přece jen stříbrokopecké podle názvu?) městečko, které stále žije těžbou a turistickým ruchem. Celé se rozkládá kolem jedné široké ulice lemované domy z konce 19. a počátku 20. století. Prodavači v obchodech stále ve stetsonech, kožených vestách a s kolty u pasu, na ulicích k vidění stará auta, v okolí rozpadající se zrezivělé těžařské vybavení podél kdysi zlatonosné řeky... tak trochu až kýčovitá romantika.

Po obědě jsme pokračovali dál do Ouray s cílem rozbalit tábor patrně až v horském středisku Telluride. Nicméně cesta do sedla Red Mountain 11 008 stop nad mořem a následný sjezd do Ourey nabídly takové přírodní divadlo, že jsme se rozhodli pro dnešek dál nepokračovat. Silnice se klikatila v neuvěřitelných zákrutách, bez svodidel, za bílou čárou krajnice byly bezprostředně prudké srázy do hlubokých údolí. Adrenalin a nádhera zároveň!

Ve 3 400 metrech jsem snad nebyl ani pěšky, natož autem. Pár nadšenců šlapalo proti nám na kolech a tak jsem si vzpomněl na Pepu „TUČŇÁKA“, že by se mu ve zdejších terénech asi hodně líbilo. Pepo, tip pro tebe na příští rok!

Red Mountains byly opravdu rudé. I já barvoslepý jsem byl asi náhle osvícen a obdarován schopností vstřebat různé odstíny hor před námi a za námi. Sjezd do Ourey nabízel kromě řidičského zážitku i spoustu úlovku pro již dobytý foťák a kameru, a tak jsme se ploužili 30 mil více než hodinu a vychutnávali pohledy do kopců, koryt řek i vodpopádů.

V Ouray jsme nalezli útulné horské městečko (rozhodně menší než Čerčany, ale přece jen o něco málo pohlednější...). Bazény napájené vyvěrajícími horkými prameny, Box kaňon přímo nad městem s vodopádem padajícím dobrých 70 metrů jen do 3-5m široké soutěsky, Cascade waterfall – soustavu dalších sedmi vodopádů na opačné straně města. Zůstali jsme v kempu přímo ve městě u řeky, na divoko do hor se nám tentokrát nechtělo, prostě jsme po pár předchzích nocích zatoužili trochu po civilizaci. Dokonce jsme po týdnu vyzkoušeli co je to sprcha, vyměnili špinavá trička za méně špinavá a vyrazili večer i do víru maloměsta.

#20 – Po stopách Pueblanských předků

Ve Spojených státech je skoro 400 národních parků, jen jeden jediný však není zaměřen na přírodní pozoruhodnosti, ale na archeologické nálezy ze života našich předků. Nazývá se Mesa Verde.

Ve španělštině jeho jméno volně znamená zelená stolová hora. Úplně tak stolová ale není, protože se z výšky 7000 stop volně svažuje do údolí směrem k pouštím Arizony a Nového Mexika. Roku 1888 čirou náhodou bjevili settleři, kteří hnali dobytek vzhůru údolím Mesa Verdce, pozoruhodné opuštěné stavby z hlíny a pískovce, které byly schovány pod převisy skal podél kaňonů stolové hory. V té době ovšem netušili, že tato obydlí jsou opuštěná již více než 600 let.

Ale pěkně po pořádku. Pueblanští předkové obývali oblast Mesa Verde někdy od 5. století, kdy opouštěli postupně nomádský způsob života a začali farmařit. Překvapivě pouštím Arizony nadohled, náhorní plošina Mesa Verde poskytovala vhodné podmínky pro pěstování kukuřice, fazolí a dýní. Postupně zvládali také domestikovat některá zvířata, například divoké krocany. Svá obydlí stavěli nejdříve na rovných plochách ve vrcholových partiích – takzvané Pithouses byly asi metr zapuštěny do země a nadzemní dřevěné stěnoví kruhovitého tvaru bylo včetně střechy zvenku oplácané zeminou, která po vyschnutí ztvrdla, pithouse zpevnila a zajistila tak relativně stálou vnitřní teplotu.

V té době se zdejší lidé věnovali košíkaření (v angličtině basketmakers), postupně však získávali nové a nové dovednosti a naučili se vyrábět také keramiku. Někdy kolem roku 1000 se začali přemisťovat z náhorních plošin níže do kaňonů a stavět svá jedinečná obydlí v místech chráněných převisy pískovcových skal. Některá stavební díla jsou opravdu velmi sofistikovaná.

Navštívili jsme s průvodcem nejrozsáhlejší dochovaný komplex zvaný Cliff Palace, který čítal více než 60 místností. Předpokládá se, že v něm žilo zhruba 120 až 150 lidí. Stavby kruhovitého tvaru se nazývaly kiva a sloužily primárně k rituálním účelům. Pueblané uměli budovat také věže kruhovitého i čtvercového půdorysu, některé měly až 5 nadzemních pater. Všechny stavby charakterizují velmi malá okna i dveře - jednak proto, aby zbytečně neunikalo teplo z místností a jednak také proto, že průměrní Pueblané byli prostě o hlavu menší.

Z neznámých důvodů však svá obydlí opustili patrně ještě před rokem 1300. Archeologové se dnes domnívají, že možnou příčinou migrace mohly být opakující se sucha, nebo vytěženost půdy po staletí zatěžované stejnými plodinami nebo možná vznik nového náboženství, které Pueblanský lid přimělo přesídlit od oblastí dnešního středního Nového Mexika. Někteří jejich potomci tam žijí dodnes primitivním zůsobem života v podobných skalních obydlích bez vody a elektřiny, předpokládám, že ale budou mít někde dole zaparkovaný náklaďák :).

V parku je kromě návštěvnického centra i Muzeum, věnované historii lidského osídlení v oblasti od Indiánů, přes Pueblany až po Bělochy. Velmi bohatá expozice je plná autentických nálezů i modelů nástrojů, šperků, zbranínebo oděvů. Poblíž Muzea začínala několikamílová stezka ke Spruce Tree House, komplexu domů ve skalách, který jako jediný je přístupný bez doprovodu rangera. Zvládli jsme slézt dolů a vyškrábat se zpět nahoru tak akorát včas než Linda začala prudit, že už nemůže. Fakt je, že bylo velmi horko a už dopoledne jsme společně šplhali po žebřících v komplexu Cliff Palace.

Kolem druhé odpoledne jsme začali sjíždět z Mesa Verde serpentinami dolů do údolí Mancos Valley a pokračovali 30 mil přes hory do Duranga. Rázem jsme se ocitli v Alpách. „Colourful Colorado“ nás přivítalo nádhernými štíty hor, horskými loukami a potoky. Vjeli jsme do oblasti, které se přezdívá „The Switzerland of America“. Chtěli jsme původně pokračovat dál na sever, ale přišlo nám to škoda. A tak jsme našli 5 mil za městem v horách u Junction Creek drsný divoký kemp, kde jsme navečer postavili stany a sjeli zpátky do města nadýchat se atmosféry amerického západu. Původně hornické město má svou historickou část dochovanou ve stylu konce 19. století, mezi Durangem a 50 mil vzdáleným Silvertonem jezdí pravidelně dokonce historická parní úzkokolejka.

Zítra máme namířeno dál do hor - do Silvertonu, Ouray, možná i Telluride, rodiště Butche Cassidyho, kde právě tam „udělal“ svou první banku a také místa, které dnes soupeří s Aspenem o „nej“ lyžařské středisko celé Ameriky. Tak uvidíme co nový den zítra přinese. Teď už jen uklidit jídlo před medvědy a zalézt rychle do spacáků. Co se totiž naspí do půlnoci se přece počítá dvakrát.

#19 – Přes Monument Valley do Mesa Verde

Přestože jsem většinu dnešního dne (19/6) strávil za volantem, stálo to za to. Vyrazili jsme z Moabu po doplnění všech zásob kolem jedenácté a po 191 South jsme uháněli přes Monticello, Bluff a Mexican Hat do Monument Valley, neboli Údolí monumentů.

Monument Valley je notoricky známý symbol Ameriky – sytě červené solitérní skalnaté věže rozprostírající se na kmenových územích navažského lidu. Nejedná se o Národní park spravovaný federální vládou, ale o „National Monument“, který je řízen navažskou samosprávou. Park se proslavil zejména v Marlboro Country kovbojských reklamách a také v Hollywoodských klasických westernech s Johnem Waynem.

Zaplatili jsme extra vstup, protože „Annual pass“ do všech parků se na Monument Valley nevztahoval. Expozice v návštěvnickém středisku byla velmi zajímavá. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že Navahové, kteří sami sebe označují jako Diné, byli uznáni občany USA až v roce 1924 a volební právo získali až v roce 1948.

Celá oblast byla od roku 1540 pod španělskou nadvládou, poté chvíli pod mexickou a od roku 1848 pod americkou. Do historie oblasti vyrazně zasáhly dva nálezy – a to v roce 1922 ložisek ropy a v roce 1948 naleziště uranu.

Zajímavostí je také jazyk Navahů, který je tak komplikovaný, že ho americká armáda používala během II. Světové války jako oficiální šifrovací kód. Navahové jsou příbuzní Apačů a předpokládá se, že do jihozápadní části USA historicky přimigrovali ze severní Kanady a Aljašky.

Průměrný věk navažské populace je 24 let, průměrný počet členů rodiny je 4,4 a 40% populace žije pod hranicí chudoby. Z ekonomických aktivit převažuje chov dobytka a výroba tradičních šperků a ozdob určených pro turistické účely.

Po 170 mílích do Monument Valley jsme pokračovali dál na jih Arizonou (Monument Valley protíná hranice Arizony a Utahu) až do Kayenty. Podél silnice ve velmi nehostinné krajině bylo vidět roztroušená obydlí „novodobých“ indiánů, jejichž vzhled velmi silně vypovídal o životním stylu a úrovni jejich majitelů. Kayenta sama o sobě vypadala jako nově vystavěný tábor malých unifikovaných domků, nová škola uprostřed pouště, také „recreation park“. Vypadalo to na proinvestované federální peníze pro původní obyvatele způsobem, který možná ani nebyl v jejich zájmu. Trochu jako nepodařená náprava špatného svědomí.

Z Kayenty jsme vyrazili na severovýchod a objeli tak celé Monument Valley kolem dokola. Naším dalším cílem bylo místo Four Corners, geografický bod, kde se protkávají hranice hned čtyř států Unie – Arizony, Utahu, Nového Mexika a Colorada. Na místě samotném jsme zažili zklamání, protože celý „památník“ byl v přestavbě, takže tam kromě bagrů, buldozerů, plotu s ostnatým drátem a indiánské tržnice se suvenýry nebylo vůbec nic zajímavého.

Po dalších 30 mílích jsme dosáhli městečka Cortez, nástupního místa do nedalekého Národního parku Mesa Verde, který je naším zítřejším cílem. To jsme měli za sebou od rána už přes 300 mil a chtěli jsme zakotvit v prvním kempu, na který narazíme. Bohužel jsme k našemu překvapení žádný nepotkali, a tak jsme se vyškrábali dalších 9 mil až do 2100m nad mořem do Morefiled Campground, 4 míle za vstupní branou do Mesa Verde. Jsme opět v přírodě, je o poznání chladnějí a jsme opět v „Bear active area“, neboli v oblasti obývané medvědy.

Rychle jsme rozbalili tábor, pustili se do vaření večeře, zarezervovali vstupenky na zítřejší prohlídky sídel Pueblanských předků s místním Rangerem a se sousedícími „kempaři“ z Colorada probírali možné další cíle našeho putování.

#18 – Přistání na měsíci

Myslím, že od dnešního dne si dokážu představit, jak se asi cítil Armstrong, když opustil Apollo a procházel se po měsíčním povrchu. Pokud zavítáte do Arches National Park v Utahu, vystoupáte serpentinami nějakých 15 mil z Moabu a rázem se ocitnete v krajině, která jakoby nejevila známky života. Pustiny, prolákliny, skalní formace nejroztodivnějších tvarů a barev, nedozírné dálky a pokud ještě zvládnete vstát brzo, jako se to dnes konečně podařilo nám, netrápí vás ani horko ani davy turistů, kteří se vynoří ze svých karavanů a motelů až tak kolem desáté.

Parky Arches a Canyonlands jsou od sebe vzdáleny pouhých 30 mil a oba vděčí za svůj současný vzhled dvěma zcela odlišným geologickým jevům. Arches vznikaly postupně erozí půdy (i když půda zde je příliš lichotivé slovo). Jsou tvořeny různými druhy pískovce (Entrada, Navajo), vápence, solí a mudstones (nevím jak přeložit...). V parku je přes 2000 kamenných oblouků – představte si nejrůznější variace Pravčické brány nedaleko Hřenska - které vznikaly tím, jak se měkkčí horniny odlamovaly působením vody, mrazu a solí.

Oproti tomu Canyonlands vznikly působením dvou velkých řek – Colorado river a Green river, jejichž dravý proud za staletí a tisíciletí vyhloubil rozsáhlé kaňony několikanásobně přesahující svou rozlohou oblast Grand Canyonu. Proslulost Grand Canyonu spočívá pouze v tom, že je výrazně hlubší.

Ale zpět do Arches. Cestou do Devils Garden jsme si prohlédli několik výrazných skalních dominat rozlehlé náhorní plošiny -Courthouse towers, Park Avenue, Windows (Bill Gates s jejich vytvořením nemá v tomto případě nic společného). Při hledání Ham Rock děti dostali hlad, protože jsme ráno vyrazili za úsvitu bez snídaně. Museli si však nechat zajít ještě chvíli chuť.

Od Balanced Rock byl nádherný výhled pře Moab na La Sal Mountains, skoro 4000 tisícové vrcholy ještě pokryté ve vrcholových partiích sněhem. Úchvatný kontrast proti pouštní krajině, v které jsme právě postávali. Těsně před námi se vlnily Petrified Dunes, postupně „kamenějící“ hory písku.

Z Devils Garden jsme vyrazili pěšky k Landscape Arch, největšímu skalnímu oblouku v parku, který svou šíří 108m přesahuje velikost fotbalového hřiště. Až do roku 1991 se na oblouk mohlo vejít a volně ho přecházet. To se změnilo, když 1. září toho roku se odloupl z přemostění oblouku skalní masív o hmotnosti více než 180 tun a roztříštil se dole vedle nic netušících turistů. Někteří dokázali pád dokonce i zachytit na kameru. V nejužším místě tak má Landscape Arch dnes pouze 6 stop šířky a je jen otázkou času, kdy dopadne stejně jako třeba další známý oblouk Grand Arch, který prohrál svůj marný boj s zemskou gravitací 5. srpna 2008.

Pokračovali jsme stezkou asi 5 mil k takzvanému Double O Arch, dvojitému oblouku nad sebou, který trochu připomínal historický římský aquadukt. Nádherná stezka po pískovcových římsách, kde chvílemi hrozili závratě. Kamenný podklad se opět střídal s broděním v písku. V chladném dopoledni bez účasti davů jsme mohli pozorovat mnoho ještěrek, ale také dvě srny okusující zelené výhonky Juniper trees. Tyto typické pouštní stromy mají specifickou vlastnost, že dokáží vodou vyživovat pouze některé svoje části, zatímco jiné se jeví jako úplně suché. Dožívají se i v těchto „tough“ podmínkách až úctyhodných 1200 let.

Na návštěvu symbolu celého Utahu, takzvaný Delicate Arch už nezbyly síly ani chuť a tak toto místo, v historii nazývané Cowboy chaps, budeme vstřebávat jen z prospektů, triček a suvenýrů.

Něco málo po poledni jsme sjeli z náhorní plošiny a s krátkou zastávkou ve Visitor centru jsme pokračovali do Canyonlands. Prozkoumat tento park by byla tvrdá dřina tak na 14 dní. Většina parku je přístupná jen pro 4WD. Soutok řek Green a Colorado rozděluje park ve tvaru písmene Y na tři části. Dvě spodní – Needles a Maze jsou přístupné jen dobrodruhům s pořádnou technikou a vybavením, pro nás ostatní zůstala horní část zvaná Island in the Sky. Skrz tuto oblast vede slepá 45 mil dlouhá scenic road 313 končící v místě zvaném Grand View Point Overlook, odkud jsme shlíželi do bezpočetných kaňonů a soutěsek.

Celou oblast prvně prozkoumal na své výpravě v roce 1869 legendární John Wesley Powell, muž který také jako první sjel na lodi řeky Green a Colorado i skrz divoké peřeje Grand kaňonu.

Míra únavy v našem autě dosahovala na stupnici 1-10 odhaduji tak stupně 13, což dokumentují příznačně i fotky v albu z Canyonlands. Zastavovali jsme cestou zpět na nejrůznějších vyhlídkách, ale z auta jsem většinou už vybíhal jen já pořídit trochu dokumentačního materiálu. Ostatní byli víc už myslí v bazénu. Při horku skoro 90 Fahrenheita a po 8 hodinách na cestě se vlastně ani není co divit.

#17 – Po stopách Butche Cassidyho a údolím skřítků

Konečně teplá noc! I vítr se uklidnil, a tak jsme spali jako zařezaní, takže z předsevzetí vstát brzy zase nic nezbylo. Snad se nám to někdy podaří.

Těsně před desátou jsme opustili Fruita camp těsně před branami Capitol Reef a popojeli dovnitř asi 4 míle k jedné z nejkrásnějších soutěsek v celém parku zvané Grand Wash, místa kde se údajně ukrýval nějakou dobu i známý Butch Cassidy se svojí bandou. Zaparkovali jsme po té co jsme odbočili z asfaltky a popojeli dvě míle cestou necestou, opět se nedalo jednoznačně určit zda tudy má téct řeka nebo jezdit auta.

Soutěska se během chvíle začala zužovat tak, že z původních asi 50 metrů šířky zbylo najednou jen sotva deset. Okolo čnící skály dosahovali výšky přes 1000 stop, takže slabší povahy mohl chvílemi svírat až klaustrofóbní pocit. Cesta byla bez jakéhokoliv převýšení, kamemitá až písčitá a přestože již bylo pozdní dopoledne, sluníčko si jen těžko nacházelo cestu na dno kaňonu. Procházeli jsme střídavě úseky světla a stínu, kde se kromě viditelnosti také výrazně lišila teplota., tipoval bych možná až o 5-6 stupňů Celsia.

Hvězdou dne byl u nás kamarád „doktor“ Herda, horolezecký hrdina v očích Matěje a Aničky. A tak u každého skalního převisu, každé pískovcové stěny, kterou jsme míjeli, jsem byl častován otázkami: „Táto a tuhle by Pavel dal? A co tuhle táto tu by taky dal?“. Tak zdravíme na dálku Herďáka!

Celá cesta tam a zpět nám zabrala něco málo přes dvě hodiny a před půl jednou jsme se vydali na další asi 150 mílový přejezd po 24 East opuštěnou krajinou zvanou údolí skřítků. Některé okolní scenérie se dají opravdu jen těžko popsat. Chvílemi naprosto nehostinní krajina mi připomínala štěrkoviště, kamenolomy nebo snad Sokolovskou uhelnou pánev před rekultivací. To se střídalo s prérijní krajinou posetou tu a tam opuštěnými ranchy a farmami nebo pastvinami plnými černého skotu.

Po cestě jsme najednou narazili na výjev jak o 200 let zpátky. Zbytky bývalého Giles townu vypadaly jako vystřižené z klasického westernu. Opuštěné hroby osadníků, rozpadlá stavení, poházené nářadí a farmářské vybavení tak jak před sto lety někomu vypadly z ruky. Výborná kulisa pro filmaře.

Odpoledne utíkalo vcelku dobře – překonali jsme soutok řek Colorado a Dirty Devil u osady Hanksville a posledních 15-20 mil do městečka Green river se silnice úplně narovnala takže skoro půlhodiny nebylo třeba pohnout volantem.

V Green river jsme najeli na Interstate 70 spojující Salt Lake City a Denver, ale už po 15 mílích jsme odbočili doprava na 191 South kde nám zbývalo posledních 27 mil do našeho cíle na následující dva dny, městečka Moab, které leží mezi národními parky Arches a Canyonlands.

Zakotvili jsme pro dnešek v Slickrock Campground na severním okraji Moabu: Kemp toho viditelně už dost pamatuje, svoji slávu zažil v době Hippies, ale bazén je dobrou náplastí po půl dni v autě na jinak příliš nevábné a prašné okolí.

Moab prozkoumáme až zítra večer. Je mekkou vyznavačů terénních čtyřkolek ahlavně horských kol. V bezprostředním okolí je bezpočet bike parků, sjezdových tratí i okružních tras pro výlety.

Jak Linda pokořila vrchol 9600 stop nad mořem...

#16 – Po Scenic Highway 12 do Capitol Reef

Dnešní den začal naprosto příšerně! Ztratili jsme žaludového krále. Odnesl nám ho silný vítr a zbylo nám na prší jen 31 karet. Hotová tragédie...

Navíc ranní průzkum zásob potravin přinesl také tristní výsledek – broskvová marmeláda, sůl, 4 krajíčky toustového chleba, několik pytlíků čaje a špagety. Z toho by ani Zdeněk Pohlreich nevykouzlil poživatelnou snídaní, a tak jsem nastartoval našeho železného oře a vyrazil aspoň pro trojkombinaci chleba, máslo, šunka.
Zabalili jsme po deváté a vydali se po Scenic Highway 12 směrem na Capitol Reef National Park. Čekalo nás skoro 200 mil cesty, suma sumárum něco přes 4 hodiny v autě. Minuli jsme vesnici Tropic obývanou asi třemi stovkami mormonských farmářů a pokračovali přes Henrieville (založeno 1878 a dnes čítající asi 6 roztroušených ranchů) do Escalante. Doplnili jsme nádrž a hlavně zásoby potravin, protože co se na napě tváří jako městečko je ve skutečnosti jen polosamota, často maximálně s jedním stavením což je bar, pošta, případně benzínka dohromady.

Zastavili jsme také ve Visitors centru oblasti zvané Grand Staircase-Escalante National Monument (vyhlášeno zákonem teprve za vlády Billa Clintona). Tento akt přinesl peníze a změnil ráz zaostalého městečka v probouzející se turistické středisko. Projížděli jsme dál krajinou plnou kaňonů podél Escalante river, klesali do hlubokých roklí vždy tak 600 výškových metrů nahoru a dolů. Minuli jsme obrovskou nehostinnou kamennou pustinu, které byla poslední zmapovanou oblastí USA – až v roce 1871 - „the last blank spot on the map“.

Nafotili jsme pár fotek na různých vyhlídkách a zastávkách při jízdě skrz Aquarius Plateau a dosáhli městečko Boulder. Začali jsme stoupat do Boulder Mountains, které jsou součástí Dixie National Forest. Nastoupali jsme rychle až do v těchto končinách pro mě nečekaných 9600 stop, nějakých 3200 metrů nad mořem. Kamenná holina se rázem proměnila v nádherné jehličnaté (Ponderosa pine) a osikové háje, půda byla porostlá travou – připomínalo mi to vrcholové partie našich Jeseníků.

Venku foukal velmi silný vichr, že ani dveře od auta nešlo skoro udržet. Sjeli jsme pár mil dolů a zastavili ve Wild Cat Ranger station. Osamělé malé dřevěné stavení, které bylo postaveno už v roce 1914 prvními osadníky v této oblasti a slouží dnes jako informační středisko. Narazili jsme na člověka jménem Wayne Lehmann, který se nám i dětem velmi věnoval a svým výkladem obohatil naše skromné povědomí o Boulder Mountains. Popovídali jsme o vhodných trasách, kempech v Capitol Reef, kudy se dá projet a kde je to jen pro čtyřkolky. Se svou ženou se střídají v informačním středisku přes sezónu po čtyřech dnech ještě s jedním párem, žijí v obytňáku (RV) a když nepracují, tak rybaří nebo chodí po horách. Hezký důchod...

V Torrey Pines jsme se napojili na 24 East a po 10 mílích dosáhli Visitors Centrum Národního parku Capitol Reef. První dojem nebyl tak velkolepý jako v předchozích parcích. Už je těch skal až příliš. Po dvou mílích jsme v jediném kempu v parku rozbalili stany. Určitě nejlevnější kemp co jsme zatím spali (jen 10 dolarů) a také fungoval jako mnohé ostatní formou „samoobsluhy“. U vstupu si vezmete obálku, vyberete očíslované místo pro stanování, vyplníte svoje údaje, vložíte příslušný dolarový obnos a obálku vhodíte do kaslíku o vjezdu do kempu. Jak jednoduché...

Parkem vede slepá „scenic road“ asi 12 mil a tak jsme dojeli až na konec, kde začínal Capitol Gorge Passage. Úzká soutěska ne víc než 20, místy jen 6-8 metrů, klikatící se mezi až 300m vysokými skalními stěnami byla zlatým hřebem dne. Posledních několik mil jsme už projížděli jen vymletým korytem řeky a bylo vidět, že ne později než minulý týden se tudy prohnala náhlá voda po přívalech deště. Naše obloha byla naštěstí modrá, jen silný vítr zvedal občas oblaka písku. Z ničeho nic najednou spadlo pár kapek deště, zcela nepochopitelné, kde se vzaly. Anička dokonce viděla kus padající skály v přímém přenosu, my ostatní už jen oblaka prachu po jeho dopadu. V mžiku jsme byli jako na trní a každý skalní převis se nám v představách sypal na hlavu. A že jich tam bylo, mnohé větší než auto co jsme v něm jeli.

V kempu jsme se i přes skoro vichřici pustili do večerního vaření. Nějak jsme to zvládli, ale vítr mi bral dokonce vařené brambory z talíře. Také večerka je dnes povinně dříve. Ráno máme předsevzetí vstát brzy a vyrazit pěšmo soutěskou Grand Wash na několikahodinový výlet a chceme uniknout polednímu žáru.

Jo, a dobrá zpráva nakonec. Dokonce i žaludový král se našel, a tak karetní mače můžou pokračovat. Včera jsem prohrál dvakrát dokonce i s Lindou...

#15 – Když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

Vzbudil jsem se dnes v půl šesté ráno a už jsem nezabral. Pochodoval jsem po kempu a čekal až vyjde slunce a začne aspoň trochu rozehřívat stuhlé (skoro) všechny tělesné údy. Druhá noc po sobě opět kolem nuly – nic moc.

Kemp začal ožívat poměrně záhy, pravděpodobně vstávali časně ti, co se chystají na delší treky než jen od vyhlídky k vyhlídce. Po sedmé jsem začal dělat rámus kolem našich stanů s cílem „nechtěně“ ostatní probudit, ale ani to na ně nefungovalo. Kláru vytáhla až vůně křupavé slaniny, juniory jsem musel prachsprostě vysypat ze spacáků po osmé, jinak bychom snad vyrazili až po obědě.

Ruby's campground založili Ruby a Minnie Syrettovi již v roce 1916. Původně jako malý hotýlek Tourist Rest těsně před vstupem do Bryce kaňonu. Dnes stále původní rodině Syrettových patří kromě kempu i velká Lodge, General Store, restaurace Ruby's Inn, benzínka – prostě prosperující rodinný byznys. Průvodce z edice „Rough Guide“ (díky Hanko!) nabádal k přenocování právě zde i kvůili bazénu a údajně nejlepší výřivce v širokém okolí. Rozhodně nelhal – po dni na prašných stezkách v pískovcových Hoodoos přišla odpoledne výřivka vhod.

Ráno jsme marně čekali na „šatlík“ jak Linda nazývá Shuttle Busy křižující většinu národních parků. A tak jsme autem popojeli dovnitř parku na místo zvané Sunrise Point a vydali se asi na 3-4 mílový okruh Queens Garden Trail s převýšením cca 150m, který končil kde jinde než na Sunset Point. Vzpomněl jsem si, nevím proč, na slova nedávno zesnulého klasika českého humoru z Dobytí severního pólu: „když to srovnám s tím výletem na Kokořín... no nic moc“. Tohle panorama Bryce kaňonu ale Kokořínsko přece jen o trochu předčilo.

Stezka prudce spadla z horní hrany dolů do kaňonu, který vlastně kaňonem není, protože na druhé straně již ubýhá do údolí širokého několik desítek mil. Proplétali jsme se mezi skalami prorostlými borovými háji a nějak nevěděli co dřív fotit. Skály, zase skály, všude kolem jenom samé skály...

Vyškrábali jsme se po poledni zpět nahoru, spolykali svačinoběd a vyrazili autem jedinou slepou silnicí po horském hřbetu napříč parkem, která končila v místě zvaném Rainbow Point, ve výšce 9115 stop nad mořem. To znamená něco málo přes 3000 metrů! Už chápu proč jsem do toho kopce nahoru tak funěl...

Cestou zpátky jsem stavěli na několika vyhlídkách na různě tvarované a různě barevné skalní formace a pozorovali zvířata v okolí, zejména srny, ještěrky, veverky. To mě přivedlo k poznámce, že některé objekty, které cestou potkáváme, děti počítají od začátku našeho putování. A tak vám mohu sdělit, že jsme do dnešního dne podle počtů Aničky a Matěje potkali 2 medvědy, 104 veverek a všehovšudy 6 Čechů. Ponechám bez doplňujících poznámek.

V Bryce, přestože působí vyschle až skoro „pouštně“, žije díky vysoké nadmořské výšce celá řada zvířat, která v okolních nižších parcích v Utahu a Arizoně nežijí – většinu neznám ani česky, tak to ponechám v originále – pronghorn antelope, mule deer, gray fox, golden eagle, black bear, chipmunks, prairie dog, mountain lion, coyote...no prostě srny, lišky, medvědi, kojoti a spousta dalších druhů. Zmíním ještě krásného modrého ptáka, který se jmenuje Steller's Jay a pronásleduje nás už od Yosemite.

Pozdní odpoledne kromě bazénu vyplnilo již obligátní plánování další cesty. Zítra zvedáme kotvy a po scenic highway 12 pojedeme směrem na další Národní park Capitol Reef. Nevím kde zítra večer skončíme, ale ani nás to moc netrápí. Uprostřed cesty je třeba městečko či polosamota zvaná Escalante, odkud směrem na jih byly teprve nedávno objeveny nové neprobádané kaňony a stezky. Turisté do nich smějí teprve něco málo přes 10 let, ale bojím se jestli to pro zbytek výpravy nebude přece jen až příliš velká cesta do neznáma.

#14 – Mráz nepřišel z Kremlu, ale z Rudého kaňonu

Jestli jsem přesně před týdnem tvrdil v sedle pod Mount Whitney, že větší zima už asi nebude, tak jsem se šeredně mýlil. Dneska v noci mrzlo! Ještě v 7 hodin ráno ukazoval teploměr jen 35 stupňů Fahrenheita, tedy asi 1 stupeň Celsia. Nechtělo se mi tomu věřit, ale i v průvodci jsem se pak dočetl, že Red Canyon je místo kde 200 dní v roce klesá teplota pod bod mrazu. Nějak jsme to v této zeměpisné šířce ještě nečekal, zvlášť když ještě pojedeme dobrých tisíc mil na sever na kanadské hranice.
Ranger v kempu mi nechal přes noc ve svém „obytňáku“ dobýt baterky do foťáku, v informačním středisku jsem zase upíchnul na tři hodiny notebook, zatímco jsme vyrazili do skal, a tak teď zase můžeme civilizovaně fungovat.

Dopoledne jsme strávili tři hodiny na okruhu v Red kaňonu. Bylo to vlastně první úplně neplánované místo, kde jsme zůstali. Odrazilo se to i na tom, že stezky byly liduprázdné. Všichni asi jen profrčí ze Zionu do Bryce a krásy Red Canyonu jim zůstanou navždy utajeny. Ne tak nám.

Stezka místy široká tak na tři stopy se klikatila mezi sytě rudými skalami. Stoupali jsme nějakých 150 až 200 výškových metrů na skálu zvanou Castle Bridge, která nám nabídla nádherné výhledy nejen na okolní skály, ale i daleko do zeleného údolí Sevier river a ještě za ním se tyčících mě neznámých hor, vrcholy kterých do rána pokryla vrstva sněhu. Paleta barev tak byla skoro kompletní – od šedé, rudé, okrové a žluté, přes zelenou a dále modré nebe a bílé špičky horských velikánů. Ne že bychom toho ušli na vzdálenost nějak moc, sotva 6km, ale to šnečí tempo přizpůsobené Lindě je dvakrát tak únavné. Lepší ji vzít občas na ramena a poponést...

Máme za sebou 15 dní nebo také první čtvrtinu cesty. Pokud bych měl zhodnotit jedním slovem parky, které jsme zatím projeli, Tak Yosemite charakterizují vodopády, Kings Canyon divoká hučící řeka, Sequoiu pochopitelně obří stromní pláně a obrovksy, Death valley rozlehlé pouštní pláně a hic, Grand Canyon snad nepoměrnou malost lidského bytí proti tomu co dokáže příroda, Zion pestrost a rozmanitost přírody na relativně malém území a konečně Bryce pohádkové písečné věže.

Dnes je den relax. Po pěti dnech bez teplé vody a elektřiny přišla na řadu prádelna, sprcha, teplá pravidelná strava v podobě pizzy a hamburgerů a následně bazén, plavání, zprávy, maily a tak. No a zítra vzhůru tedy vlastně dolů do dalšího kaňonu. Tak zatím!

#13 – Národní park Zion II.

Ráno jsme sbalili stany a jeli busem proti proudu Virgin river kaňonem až na konečnou, do místa zvaného Temple of Shinawava. Vydali jsme se na trasu podél koryta řeky (Riverwalk trail). Kaňon se zužoval a zužoval, z nějakých 400m šířky u Visitor centra měl najednou jen 30-50 metrů.

Celý kaňon vznikal po dobu 200 milionů let (přesněji to bohužel nevím) pouze působením říčního proudu, žádné známky existence ledovců v oblasti nebyly nalezeny. I dnes neustále dochází k sesuvům půdy, odštěpování skalních masívů a erozi půdy působením silných říčních prodů při tání sněhu nebo při silných bouřkách.
Poslední velký sesuv se stal v dubnu 1995, kdy na 6 týdnů odstřihl od zbyatku světa horní část kaňonu, kde zůstalo uvězněno více než 300 turistů v Zion Lodge. Tuny zeminy a skalních úlomků přehradily nejen silnici ale i koryto řeky.

Rizikem pro turisty jsou v kaňonu i takzvané „flash floods“, nenadálá zvednutí hladiny řeky v důsledku silných bouří, někdy i desítky mil vzdálených od Zionu. V nejužších místech má koryto řeky i méně než 5m na šířku a hladina se během minut může zvednout až o několik metrů. Vlna často odezní stejně rychle, jak se objevila.
Posouvali jsme se zpět dolů po proudu pěškobusem – vždy jsme se kus popovezli, došli se podívat k nějakému zajímavému místu (Weeping Rock, Big Bend) a od Canyon Junction (se Scenic Highway 9) jsme pochodovali 2-3 míle zpět k autu. Cesta asi 5x křižovala řeku a byla to jediná stezka, na které se v parku dalo jezdit na kole.

Až při jízdě ven z parku jsem si uvědomil, jak odlišný je ráz přírody dole v kaňonu a pak nahoře nad tunelem, kdy jsme během 15 minut nastoupali skoro 1000 výškových metrů. Najednou zase sucho, polopouštní dřeviny, kaktusy, kolem jen vyschlá koryta potoků a říček plná rozdroleného písku z okolních masívů. Skály změnily barvu ze sytě červené v jasně žlutou a okrovou (ty barvy mi samořejmě musela poradit Klára!:).
Přejezd ze Zionu do Bryce Canyon NP byl úchvatný. Mám pocit, že s každým dalším parkem vidíme více zajímavostí a vstřebáváme více intenzivních zážitků. Projížděli jsme nádherným údolím Sevier river, jejíž meandry se dobrých 20 mil klikatily travntým terénem prorostlým četnými borovicemi. Řeka byla úzká, maximálně snad 5-6 metrů a skoro bez jediné peřeje. Krajina mi trochu připomínala snad Vltavu ze Soumarského mostu do Nové Pece, jen bylo vše jaksi rozlehlejší, mohutnější.

Uvědomil jsem si, že se už čtvrtý den pohybujeme neustále přes 2000m nad mořem. Na vlastní kůži jsem to pocítili, když jsme z 89 North odbočili na 12 East, „Scenic Highway“, která spojuje Bryce Canyon a Capitol Reef NP. Zastavili jsme v místě zvaném Red Canyon, které je součástí Dixie National Forrest. Ve výšce nějakých 2500m nad mořem foukal silný vítr a teploměr vyšplhal na pouhých 52 Fahrenheita (tipuji nějakých 14-15 stupňů). Rozbalili jsme stany v kouzelném místě plném rudých pískovcových bizarních věží (říká se jim Hoodoos) prorostlých mohutnými borovicemi. Chvilku pršelo, ale navečer se vyjasnilo a západ slunce rozzářil skály do mnoha odstínů rychle se měnících barev.

Jelikož nemáme kam chvátat a máme den dva náskok oproti velmi nejasnému itineráři naší cesty, rozhodli jsme se zítra prozkoumat stezky v Red kaňonu a teprve potom se vydáme do Bryce, místa pojmenovaného po mormonském osadníkovi Ebenezeru Bryceovi, který ho popsal slovy „zatracený místo, dobrý tak akorát na ztracení krávy“. Tak uvidíme co nás čeká...

Psaní těchto řádek prokládám snahou udržet oheň a i já mám na sobě 4 vrstvy včetně lyžařské bundy. Vypadá to, že noc bude dlouhá...

#12 – Národní park Zion

Po jedenácti dnech ve státech v noci poprvé pršelo. Přehnala se bouřka, ale ráno jsme už zase balili v Kanabu stany suché.

V Klidu jsme posnídali, doplnili zásoby jídla a benzínu a pokračovali po 89 north. Cestou se střídaly kaňony s pouštní krajinou, tu a tam silnice křižovala písečná koryta prázdých řek. V Mt. Carmelu jsme odbočili na 9 west a pokračovali asi 24 mil ke vstupní stanici do Zion NP.

Z mého subjektivního pohledu je Zion zatím nejkrásnější park co jsme navštívili. Skrývá v sobě kombinaci pouště, vyprahlých skal, hlubokých kaňonů, říčních sutěsek i vodopádů. Asi nejvíce připomíná kalifornský Yosemite. Zion je součástí takzvaného Colorado Plateau (rozkládá se na území čtyř států – Arizona, Utah, Colorado a Nové Mexiko), leží na rozhraní dvou pouští – Great basin a Mohave a tvoří ho pískovcové stěny (Navajo sandstone), údajně nejvyšší na světě, některé přes 800m vysoké. Cestou do parku od východu jsme před klesáním do kaňonu museli projet úzkým několik mil dlouhým neosvětleným tunelem, vybudovaným již v roce 1931. Skoro nemohu pochopit, že v době světové hospodářské krize někdo prozíravě financoval v té době nejdelší tunel v USA pouze pro přístup do národního parku.

Četnými serpentinami a skoro krokem v koloně mnoha aut (je dneska holt sobota) jsme pomalu sjížděli dolů do kaňonu až k centru národního parku. Tam jsme postavili stany ve Watchman campground (urvali jsme jedno z posledních míst a jen na jednu noc ač jsme chtěli zůstat dvě...) a vyrazili shuttle busem proti proudu Virgin river k Zion lodge.

Po parku je vůbec možné pohybovat se pouze busem, všechna auta se musí odstavit u Visitor centra. Má to mnohé výhody – autobusy jezdí každých 10 min stálou trasou, takže je možné vyskakovat a naskakovat jak si člověk zrovna usmyslí. Dále se člověk v autobuse mnohé dozví, protože cesta je doprovázena podrobným kometářem k okolním zajímavostem. A konečně silnička poděl řeky je prázdná a auta nekazí dojmy z okolní přírody. A že je na co koukat!

Park vznikl již v roce 1909, ale obýván lidmi byl již dávno předtím. Dosvědčují to dávné nástěnné malby Pueblanských předků v pískovcových skalách, stejně tak kresby a dochované nástroje a zbraně indiánského kmene Hopi. Prvními bělošskými osadníky byli Mormoni ze Salt Lake City, kteří do kaňonu přišli kolem roku 1850. Z té doby se dochovalo dodnes užívané označení hor a pozoruhodností v parku s náboženskými motivy – Velký bílý trůn, Rada Patriarchů, Přistání Andělů nebo třeba Temple of Sinawava.

Vydali jsme se od Zion lodge na asi tři míle dlouhý okruh k Emerald Pools. Jedná se o soustavu tří menších jezírek (lower, middle, upper) rozprostřených do 100 výškových metrů od hladiny Virgin river. Podél stezky (kombinace písku a pískovcových kamenů) padaly přes skalní převisy dolů proudy vody - nikterak silné, ale na jaře z tajícího sněhu zásobí řeku určitě vydatně.
Výlet stěžoval poměrně silný liják provázený bouřkou. Došli jsme zpět úplně promočení, a tak jsme se usušili při sledování asi půlhodinového filmu o historii parku v Museum of human history, které představuje expozici lidského působení na území parku.

Prozíravě jsme v kempu schovali dříví do stanu, takže jsme ho uchovali suché pro večerní grilování večeře. No a teď dáváme dohromady program na zítra – trochu se to totiž komplikuje. Chtěli jsme zůstat ještě jednu noc, ale není místo. Soutěska Úžiny (The Narrows)je kvůli vysokému stavu vody nepřístupná, a tak si průchod 6m širokým kaňonem s okolními 250m vysokými stěnami budeme muset asi odpustit. No a navíc tunel je pro auta uzavřen pondělí až pátek 9-18h, takže budeme muset program přizpůsobit, abychom se odtud vůbec dostali na další štaci – Bryce Canyon National Park. Ráno moudřejší večera, a hlavně, že už neprší...

#11 – Sestup do Grand Canyonu...

To, že bychom dnes stihli východ slunce v 5:11 ráno nad kaňonem byla od samého počátku jen moje utopie. Když se zbytek po osmé ranní vysoukal ze spacáků, mohli jsme v klidu sbalit stany, protože po ranní rose už v tu dobu nebylo ani památky.
Vyrazili jsem k Bright Angel Lodge a začali v 9h sestupovat dolů do kaňonu stejnojmennou stezkou. Cílem vzhledem k Lindě bylo slézt dolů nějakých 350 výškových metrů. Stezka se klikatila podél stěny kaňonu a proti nám už vystupovali ti, co patrně bivakovali dole u Colorado river. Potkali jsme také karavanu mul, která vyvážela náklad z údolí zpět nahoru.

Během tříhodinového sešlapu a výšlapu jsme mohli pozorovat pár kalifornských kondorů, kteří mají rozpětí křídel až 9 stop. Nádherný pohled! Kromě mnoha různých ještěrek, veverek a ptáků stojí za zmínku bighorn sheep - ovce, které nedělá problém zdolávat skoro horolezecké terény. Kupodivu bez jakéhokoliv jištění :).
V poledne jsme dali rychlý oběd u centra národního parku, kde jsem se napíchl na Wi-Fi a poslal pár informací do světa. Ještě jsem se stihl dovědět, že v parku Grand Canyon pracuje 500 rangerů. Fakt je, že park je obrovský, ale to číslo mě stejně překvapilo.

Vydali jsme se k východnímu vstupu do parku v Desert View, cestou zastavili na několika vyhlídkách na kaňon a opustili park definitivně směr Zion NP. Čekala nás cesta opět přes 100 mil. Projížděli jsme kmenová území indiánů Navajo – pustou nehostinnou krajinu plnou kaňonů a skalisek. Drželi jsme se pořád ve výšce přes 5000 stop nad mořem.

Dojeli jsme po 2 hodinách do městečka Page, které bylo založeno teprve v roce 1957. Přejeli jsme Navajo bridge přes údolí řeky Colorado a zastavili hned 100m za ním u Glen Canyon Dam – přehrady z roku 1959, velikostí srovnatelné s Hoover Dam u Las Vegas. Tato kontroverzní stavba byla dokončena i přes protesty ekologických aktivistů v roce 1963 a dala vzniknout 227 km dlouhému jezeru Lake Powell. To zatopilo někdejší kaňon Colorada a jeho čtyř přítoků a umožnilo vznik nádrže, která slouží převážně k rekreačním účelům. Zejména vícedenní pronájmy housebootů jsou populární, kdy s mapou v ruce lze projíždět mnohakilometrové kaňony mezi pustými skalami. Jezero je velmi hluboké, místy několik stovek metrů a jeho napuštění trvalo neuvěřitelných 17 let! S napuštěním tak navždy zmizely mnohé skalní nástěnné kresby Pueblanských předků a řada dalších památek.

Page nás k přenocování nezaujalo a tak jsme přejeli hranici Arizony a Utahu a pokračovali dalších zhruba 70 mil do městečka Kanab. Zakotvili jsme v prvním Crazyhorse campu, který jako by vypadl z kulis filmu o divokém západu. K našemu překvapení však za 18 dolarů nabídl i sprchy (první kemp s teplou vodou:) a, světe div se, i Wi-Fi dokonce ve stanu. A tak teď ležím ve spacáku, na stan bubnuje déšť a já píšu tyhle řádky. To jsou ty paradoxy 21. století.

#10 – Ruty, šuty, Arizona...

Tak jsme ráno nechali Las Vegas s jeho neóny, bary a kasiny za zády a šněrovali to po 93 south směrem na Hoover dam. Po 30 mílích jsme zastavili na přehradě na řece Colorado, která tvoří zároveň hranici mezi Nevadou a Arizonou. Opravdu impozantní stavba na to, že byla postavena už v letech 1931-35. Nad ní se staví nová dálnice, takže všude byly „práce na silnici“ a tudíž i velmi pomalý provoz. Protože ve státech jsou automaticky dvojnásobné pokuty za porušení dopravních předpisů v místech kde je „work on the road“, napočítal jsme na 2 mílích kolem Hoover dam hned čtyři policejní auta s kamerami... Všude stejné!

Pak jsme to šněrovat přestali, protože silnice se výrazně narovnala. Nemít tempomat stačilo dát cihlu na plyn na 65 mil v hodině a kochat se pouštní krajinou. Ta se výrazně měnila během následujících 200 mil od holých skal, kamenitých pouští kolem Kingmanu a Ash Forku až po nádherné borovicové lesy u Williamsu kde jsme odbočili na 40 north a pokračovali posledních 66 mil do Grand Canyon Village. Cestou jsme nasbírali výškové stopy až do úrovně 6500, abychom následně zase klesli a zastavili se na jížní hraně Grand Canyon na nadmořské výšce 5000 stop.

Nic se nevyrovná prvnímu dojmu z pohledu na Grand Canyon. Všechny ostatní pokusy o unikátní fotografii, kterou už pořídili milióny lidí před vámi, jsou proti prvnímu dojmu jen slabým odvarem. Impozatní hloubka skoro jedné míle, na dně tu a tam k zahlédnutí koryto řeky Colorado a dokonce i stavení Phantomova ranche, místa, kde se dá v kaňonu přenocovat. Severní hrana je dokonce ještě o 2000 stop vyšší a vzdálenost mezi oběma hranami je celých 10 mil.

Dorazili jsme ke kaňonu po třetí odpoledne, navštívili obligátní Visitors centrum, tentokrát nacpané turisty až k prasknutí. Grand Canyon totiž láká jednodenní autobusové turisty z Phoenixu a Las Vegas, takže nebyla nouze o zajímavé „hikery“ na podpatcích ani v dlouhých róbách. Naštěstí převažovali normální cestovatelé a když jsme se přesunuli do kempu Mather camground, kde jsme urvali jedno z posledních ze skoro 350 kempovacích míst, ta už to byla zase klasika – žádná teplá voda ani elektřina, jen stany mezi stromy a klid. Teda jen do té doby než ráno před sedmou začali motorkáři túrovat své „Harleje“, aby se vydali na další kus historické Route 66, která tudy o pár mil dál prochází.

Večer jsme se znovu vydali k okraji kaňonu podívat se na západ slunce (zapadalo včera v 7:46) a na hru barev a světel, kterou každý den vymaluje na skalních útvarech různého stáří, složení a zabarvení. Můj jednoduchý Olympus to ale asi příliš neocenil.

Od 8h měli poblíž Yavapai Point na jižní hraně dostaveníčko hvězdáři se svými tubusy. Sešlo se jich možná padesát a nechávali pohlédnout k nebesům i kolemjdoucí. My kráčeli kolem k Mather amfiteátru, což je nic neříkající označení pro něco jako malé letní kino uprostřed lesa, kde správa parku pořádá každý den od 8:30 pro návštěvníky různé přednášky a promítání. Jen co zapadlo slunce, udělala se pěkná kosa, a tak jsme stačili jen vyslechnout pár zajímavostí. Tak třeba, že se podařilo uměle rozšířit populaci kondorů na 76 kusů (v osmdesátých letech přežívalo jen psoledních 20 jedinců), nebo že je v parku zaznamenáno 20 kousnutí od rattlesnake – z toho ale 18x chlapům do ruky, kteří se je snažili zvednout. Poznámky dámské části obecenstva vám přibližovat nebudu.

Po deváté se spící Lindou na rukách jsme odkráčeli zpět do kempu.

#9 – V nohách mám už tisíc mil...

No, v nohách úplně ne, ale v autě máme za sebou zatím asi 1200 mil. Teď jsme nechali motor 2 dny „vychladnout“ ve Vegas – vychladnout v uvozovkách, protože třeba včera bylo ještě v 6h večer 39 stupňů Celsia.

Las Vegas se prostě vymyká zdravému rozumu. Žije zde dnes uprostřed pouště 1 milion lidí a ročně přijíždí za „zábavou“ údajně až 30 milionů turistů. Město leží na dávné španělské obchodní stezce a v překladu znamená loučky. V roce 1900 zde žilo pouhých 30 stálých obyvatel a expanze města začala až v roce 1905, kdy zde byla postavena zastávka železniční dráhy na trati Salt Lake City a Los Angeles.

Součástí našeho hotelu je 108 pater vysoká vyhlídková věž, nejvyšší stavba ve městě. Z ní nejenže je opravdu úchvatný pohled dolů na město táhnoucí se daleko do pouště a na okolní masívy pro nás bezejmenných hor, ale ti odvážnější si mohou skočit i z věže dolů. Skyjump je jedna z mnoha bláznivých atrakcí, kdy padáte, respektive jste spouštěni na ocelovém laně rychlostí 45 mil za hodinu. Pád z 340 metrů tak trvá jen několik vteřin. V našem pokoji na okně je cedulka – skyjumpers may fly by. Feel free to wave :).

Chtěli jsme jít dopoledne na údajně největší horskou dráhu na světě, ale nakonec jsme to vzdali. Nejdříve Matěj neprošel striktní výškovou kontrolou, i když se natahoval seč mohl. Když ale kontrolor zavelel sundat i sandály, 2 cm prostě chyběly. Tak jsme šli s Aničkou sami, ale těsně před naším nástupem dráhu na půl hodiny odstavili, protože někdo nahoře omdlel, takže přijela záchranka a museli ho křísit. To nám na odvaze nepřidalo, tak jsme si s ulehčením nechali vrátit jízdné a šli radši dál.

Ironií osudu byla Nevada prvním US státem, který v roce 1909 zakázal hazardní hry. Tradice divokého západu pokračovala dál nelegálně a v době finanční krize v roce 1931 s cílem získat peníze do státní kasy gambling opět zlegalizovali. Zejména dělníci, kteří stavěli nedalekou obrovskou přehradu Hoover dam, zde o víkendech často prosázeli celý svůj plat.

Překvapilo mě, že největší zastoupení u hracích automatů, kam házely dolar po dolaru měly osamělé ženy, odhaduji mezi 50 a 65 let. Při každém opuštění hotelu musíte projít celým kasinem, a tak i když jsme šli ven třeba v 10h dopoledne, byla značná část automatů již (nebo možná ještě) obsazena.

Večerní Vegas se promění po setmění v obrovskou světelnou show. Hladina hluku je také vysoká, protože z každého baru, kasina, obchodu se line nějaká hudba. Podél celého Las Vegas bulváru postávají v 10-metrových rozestupech „nabízeči“ lístků na různá představení, koncerty, denní výlety do Grand Canyonu, večeře pro dva, návštěvy v nightbarech, stripbarech, girlbarech a kdoví kde všude ještě. Většinou jsou to takové ztracené podivné existence, značná část z nich má na sobě tričko s nápisem „ girl directly to you everywhere in town within 20 minuts“. Měl jsem trochu problém vysvětlit Aničce co to znamená.

Před Casinem Mirage je večer každou hodinu světelná a ohňová šou imitující výbuchy umělé sopky. Před Casine Tresure Island pak zase 4x za večer probíhá pirátské představení „Sirény z ostrova pokladů“. Kulisy jsou opravdu efektní – umělé skály, dva velké trojstěžníky plovoucí po umělé laguně hned vedle hlavní ulice. Škoda jen, že včerejší představení bylo pro silný vítr zrušeno. Slabou náhražkou byla možnost nechat se s Jackem Sparrowem vyfotografovat uvnitř v Casinu :).

Už se těším odtud pryč. Dnes doplníme zásoby, uvedeme oblečení v místním laundrymatu do společensky akceptovatelného stavu a brzy ráno vyrazíme směr Grand Canyon. Čeká nás teď 7 národních parků za sebou než dáme po 10 dnech zase nějakou 2-3 denní rekultivační pauzu. Tak zdar!

#8 – Cesta údolím smrti – den extrémů

Budíček už ve 4:30! Během 20 minut jsme sbalili stany ještě s čelovkama na hlavě a začali klesat z Alabama Hills zpět do Lone Pine, městečka proslulého natáčením amerických westernových filmů. Podle toho to tam také vypadalo :). Doplnili jsme benzín za 20 babek v očekávání, že moc pump v poušti nepotkáme a vyrazili po 136 East do Death Valley.

Údolí pojmenovala v roce 1849 skupina bílích zlatokopů, kteří si přes nehostinnou poušť zkracovali cestu k předpokládaným nalezištím zlata a přežili až na jednoho, přestože jim došla voda i jídlo.

Rovná silnice začala zvolna stoupat a za vrcholy pustých a holých skalních masívů se začala objevovat ranní sluneční záře. Byla jen otázka minut kdy slunce rozzáří do té doby potemnělé a jakoby spící búdolí. S jeho východem začala rapidně stoupat také teplota a nízké slunce přímo do očí velmi znepříjemňovalo točení volantem. Hra barev a stínů se rozehrála na skalách podél silnice – i já barvoslepý jsem ji dokázal ocenit.

Do 7 hodin jsme ujeli více než 70 mil a potkali všehovšudy 5 aut. V 9 hodin už teploměr ukazoval přes 100 Fahrenheita a k večeru ve Vegas dokonce 107. Když jsme ráno vstávali tak bylo pouhých 52! Další extrém dnešního dne jsme zaznamenali co se týká nadmořské výšky. Ráno jsme vstávali ve Whitney Portal nějakých 2000 m n.m. A kolem desáté jsme byli blízko nejnižšího místa na západní polokouli – Badwater v Death Valley se nachází dokonce 282 stop pod úrovní moře.

Přes Stovepine Wells jsme pokračovali až do centra národního parku ve Furnace Creek, 104 mil z Lone Pine. Uvítali jsme možnost strávit aspoň půlhodinku ve Visitors centru, kde Anča, Matěj i Linda plnili různé úkoly v rámci Junior Ranger Programu a za splnění dostali kopii rangerského odznaku. Musím říct, že správa národních parků je na velmi vysoké úrovni co se týká služeb, značení cest, infrastruktury, programů pro děti... a třeba i architektury všech staveb správy parku. Je vidět že do ochrany přírody teče relativně dost peněz.

Projížděli jsme svižně parkem, protože o nějakém pěším výletu nemohla být vůbec řeč. Zastavovali jsme u jednotlivých zajímavostí – písečných dun, solného potoka se zbytky vody (pitná voda v Death Valley vůbec není a musí se dovážet), Zabriskie point a dalších.

Cesta pomalu ubíhala přes hory směrem na Las Vegas. Překročili jsme hranici z Kalifornie do Nevady a přes Rock Canyon začali sjíždět do nevadské pouště k Las Vegas. Silueta mrakdrapů uprostřed pouště je opravdu bizarní podívaná, ale to vše je nic proti tomu, když přijedete do centra na Las Vegas Boulevard a začnete projíždět nevkusnými replikami Benátek s gondolami, New Yorku se sochou Svobody a Brooklynským mostem, Paříže s Eifelovkou, Egypta se Sfingou a pyramidou. Míjíte kýčovité hrady, Ostrov pokladů a desítky obrovských kasin. Jaký kontrast oproti rannímu horskému kempu bez vody a elektřiny.

Ubytovali jsme se ve 14. patře Stratosphere Casina, kde cena za noc je překvapivě poloviční i oproti špinavému motelu předevčírem „in the middle of nowhere“ v Lake Isabella. V přízemí je obrovské casino se stovkami stolů a hracích automatů, samozřejmě bez oken, aby hráči nemuseli myslet zda jen noc či den a mohli v klidu prohrávat své úspory 24 hodin denně.

Oproti plánu jsme do Vegas dorazili už po poledni, od horka nás zachránil bazén, uvidíme co přinese večer ve městě. No, už se ale těším zpátky do přírody...

#7 – V sedle pod Mount Whitney – 4 349 m n.m.

Ráno ostatní členové výpravy vyspávali, protože šli do postele až v 11 hodin, takže jsem měl od šesti hodin čas a hlavně klid naplánovat co dál. Dneska se chceme dostat do Lone Pine, kde budeme asi kempovat a pak tři noci strávíme v Las Vegas, takže zkouším rezervovat nějaký motel/hotel. Zarezervoval jsem Motel 6 v downtownu, ale následně ho po přečtení asi 50 příšerných recenzí zase zrušil. Štěnice – děkuji nechci. Nakonec jsem udělal rezervaci v Stratospehre hotelu přímo na „Stripu“, tak uvidíme.

Dali jsme rychlé osvěžení v bazénu a vyrazili po 178 East směrem do Owen Valley (44 mil). Překonali jsme Walker Pass ve výšce 5200 stop. Cesta byl již příjemnější než včera, hlavně proto že kolem silnice byly zřetelnější známky civilizace v podobě menších osad a ranchů.

Po sjezdu do údolí jsme jeli dalších 70 mil na sever do Lone Pine. Cesta vedla rozlehlým pouštním údolím, vlevo kopce Eastern Sierra a vzadu za nimi pak zasněžené vrcholy kolem Mount Whitney, vpravo pouštní masív oddělující Owen Valley od Death Valley. V Lone Pine jsem odolal nátlaku všech tří dorostenců ubytovat se v místním Boulder Creek resortu, který disponoval pěkným bazénem. Chápu, že ve 101 stupních Fahrenheita to vypadalo lákavě. Ukecal jsem je ještě na výlet do sedla Whitney Portal, což je nástupní místo pro tracky na Mount Whitney samotné. Nastoupali jsme opět několik tisíc stop vlevo od silnice 395 do Alabama Hills, před námi se tyčily zasněžené vrcholy a dole pod námi se rozprostírala poušť a solné jezero Lake Owens – velmi neobvyklý zážitek.

Nakonec jsme zůstali na noc nahoře v sedle v kempu Whitney Trailhead. Úžasné tábořiště v korytě divokého potoka, přece jen výrazně příjemnější teplota než dole v poušti, jen ty medvědi zas můžou v noci přijít :). Myslím, že to zvládneme v pohodě, stejně bude budíček už ve 4,30 abychom byli v Death Valley co nejdříve a stihli možná i východ slunce.

#6 – Na návštěvě u Generála Shermana

Myslel jsme, že cestou z parku Kings Canyon budeme do Sequoia NP již klesat, ale spletl jsem se. Ve vrcholových partiích parku bylo ještě mnohem víc sněhu než předchozí den, však také nejvyšší hora Alta Peak se tyčí až do 3 415 m n.m.

První zastávku jsme jako tradičně udělali ve Visitors centru a vyrazili po parku v kombinaci auto-pěšárna. Popojížděli jsme tak trochu od atrakce k aktrakci jako Auto log (mohutná padlá sekvoj na kterou se dříve vjíždělo autem), Tunnel log (opět padlá sekvoj přes silnici a v ní tentokrát vytesaný tunel pro auta) nebo Moro Rock, vysoká skála (2050 m n.m.) s výhledem do východního údolí a řečiště Kaweah river. Největší atrakce parku, 2200 let stará sekvoj nazvaná po generálu Shermanovi má obvod u země úctyhodných 31 metrů a průměr 11 metrů. Nejsilnější větve mají stále ještě 2m v průměru. Údajně se jedná o největší živý objekt na světě.

Prošli jsme parkem asi 3-4 míle a začali klesat autem po General Highway směrem na Visalii. Než jsme se spustili velmi klikatou a úzkou silnicí mezi obrovskými sekvojemi do údolí, spestřil nám cestu další medvěd, kterého jsme objevili asi žém od silnice, jak se snažil najít něco na zub v mokřině pod trouchnivějící kládou borovice. Tento byl již o poznání větší než v úterý mládě na Glacier Point.
Během hodiny jsme spadli 2000 výškových metrů a ocitli jsme se v prérii – všude kolem holé skály, kaktusy. Ještě o pár mil dál jsme sjeli do úplné roviny, která dovolila vybudovat efektivní zavlažovací kanály a tudíž i proměnit jinak nehostinnou krajinu v nekonečné sady plné třešní, jahod, pomerančů, grapefruitů, vína a dalších druhů ovoce.

Naivně jsme se rozhodli ušetřit několik desítek mil cestou do Lone Pine, které je nástupním místem do Death Valley, kam máme namířeno pozítří. Při jízdě po 55 South na Los Angeles jsme tedy v Delanu odbočili na Highway 155 směrem na východ a vyrazili s tím, že přespíme na pů cesty v místě, které se podle mapy jmenovalo Lake Isabella. Už po pár mílích bylo divné, že nikde nebylo ani živáčka, dokonce jsme snad 30 mil nepotkali jediné auto. Silnice se začala opět klikatit vzhůru a v okamžiku kdy jsme měli asi čtvrt nádrže se objevila cedule „žádný benzín dalších 55 mil“. Trochu jsme znervózněli, přece jen tři děti na zadním sedadle je něco jiného, než když člověk jede sám. Vyhybali jsme se dobytku na cestě, bočas jsme zahlédli pasoucí se koně nebo divoké kojoty. Vystoupali jsme znovu až do 6 500 stop, když se za horizontem objevilo rozlehlé umělé jezero a s ním i známky jakési civilizace. Trochu jsme si oddychli, narvali nádrž až po okraj a zapadli do prvního motelu.

Samotné městečko se skládalo z několika obchodů, pumpy, blešího trhu, kostela a pár restaurací. Přiznám se, že jako hotinné místo k životu to nevypadalo. Protože jezero bylo vlastně zatopené polopouštní údolí, byly břehy úplně holé, kolem dokola vysoké hory a obrovské horko – ještě v půl šesté večer ukazoval teploměr 91 Fahrenheita.

Po čtyřech nocích v horách jsme dobyli baterky do všech přístrojů (ach ta civilizační závislost...) stejně tak jako baterky vlastní a napíchli se chvíli na nějakou „wifinu“ a spojili se s okolním světem a děním doma. Letmý pohled na iDnes mě utvrdil, že o nic podstatného asi nepřicházíme...

#5 – Kings Canyon a a hučící Kings river...

Ráno byla pěkná kosa. Nevím kolik stupňů, ale klepal jsem se i já a to je co říct. Sněhová pole za hlavou, navíc nic moc spánek. Přece jen kemp byl poloprázdný a respekt z noční návštěvy medvědů zapůsobil na dámskou část naší výpravy tak, že spali měkkým spánkem a navíc poměrně často chtěli odbíhat směr toalety. Tedy až na Lindu, abych jí nekřivdil, té jsou medvědi šuma fuk. Ještě pořád se ptá kdy už budeme v té Americe a když jí říkám že už tam jsme, tak logicky nevěří, protože přece pořád někam jezdíme... Jo, ta se má...

Vstával jsem před sedmou a vybíral trasu na dnešní den. Při tom vařil čaj, pekl na ohni topinky a Klára míchala dokonce vajíčka. Vypálili jsme dnes brzo, už po osmé jsme začali klesat klikatými serpentinami do Kings Canyonu. Úchvatná silnice v úbočí skalních masívů a stejně úchvatné výhledy dolu do údolí kde se klikatila mohutná Kings river. Když jsme přijeli až k ní, museli jsme na chvíli zastavit a pokochat se pohledem na místy až třímetrové válce a snad osmimetrové skoky. Řeka se klikatila v těsné blízkosti silnice dobrých 20 mil. Místy padala snad 10m na sto metrech, nevětší volej „na odpočinek“ byl asi jako sázavská Stvořidla za jarního tání. Prostě brutální voda, všude zákaz raftingu, fakt nevím jestli to občas někdo zkouší sjet.

Dojeli jsme údolím s dvěma zastávkami u Grizzly Falls a Roaring river Falls až do Cedar Grove Visitor Center, nějakých 5 mil před definitivním koncem silnice. Cestou jsme potkávali jen pár aut, velmi příjemné v porovnání s přelidněným Yosemitským parkem. Údolí je nějakých 1400 metrů nad mořem, bezprostřední vrcholy kolem kaňonu pak nějakých 2700m. Vyrazili jsme na několik mil dlouhý okruh podél řeky a přes kamenné splazy plné obrovských boulderů jako stvořených pro lezení. S Lindou to jde trochu pomalu, ale šlape statečně. Už jsem pochopil, že to asi nebude o nějakých „prvovýstupech“, ale tohle společné putování má řadu jiných předností.

Cestou zpátky jsme zajeli 7 mil dlouhou odbočkou k Hume lake, malému horskému plesu, kolem kterého vedla pěkná stezka. Konečně jsme se i vykoupali, i když voda z horských bystřin moc dlouho plavat nedovolila. Spíš jen takové spláchnutí pětidenního prachu :). U jezera se nacházel také křesťanský kemp – překvapil mě velmi svým luxusem a zároveň i vkusem. Architektonicky všechny stavby naprosto zapadly do horského prostředí a spolu s výhledy na jezero a okolní zasněžené vrcholky hor celá scenérie vypadala tak trochu jako ráj na zemi.

Teď je pátek večer, kemp se plní „lufťáky", co asi přijíždějí na víkend, tak očekávám klidnější průběh noci než včera. Sedíme plánujem cestu na další dny. Zitra Sequoia, pak Lone Pine a MT. Whitney no a pak asi přes Dead Valley směr Las Vegas. Jdu si přepočítat dolary na žetony :).

#4 – Směr pohoří High Sierra...

Konečně jsme se trochu vyspali. Anča s Matějem sice začali hrát v půl čtvrté ráno karty, ale když mě jejich hlasitá hra probudila, zahnal jsem je zpátky do spacáků a chrápali pak až do půl osmé. Vyrazili jsme ještě před devátou, takže jsme stany balili mokré. Ranger u výjezdu z kempu říkal, že medvědi chodí do kempu tak každou druhou noc. To mě překvapilo, přece jen jsem si myslel, že všechna ta opatření jsou spíš prevence, co kdyby...

Pokračovali jsme po Highway 41 směrem k jižním výjezdu z parku. Zastavili jsme na krátký výlet v místě zvaném Mariposa Grove, kde jsme absolvovali asi 3 míle dlouhý předkrm před návštěvou Sequoia National Park. I zde se vyskytovaly mohutné sekvoje, některé starší než 2700 let.

Pak už jsme svištěli z hor dolů a s klesající nadmořskou výškou výrazně stoupala teplota. Během hodiny jsme spadli z 6000 stop až na 500 přes Oakhurst jsme dorazili do Fresna, které se nachází v naprosté rovině, něco mezi prérií a polopuští. Cestou na jih se po naší levé ruce tyčily v dáli vrcholky Sierry Nevady, patrně také více než 14000 stop vysoký vrchol Mount Whitney, nejvyšší hora kontinentální části USA. Ve Fresně jsme se pokusili doplnit zásoby jídla, ale nějak se nám nepodařilo najít ten správný obchod – ještě to bude chtít nějaký čas než se zorientujeme – Target, Kohl's, JCPenney ani Home Depot nebyly to pravé ořechové :).

Jeli jsme tedy dál po 180 East směrem do Kings Canyon a to se ukázalo jako chyba, protože asi po 30 mílích jsme se museli kus vracet, abychom nakoupili jídlo a doplnili benzín. Myslel jsem, že větší srandu při nákupu benzínu než když jsem ho dokupoval v Thajsku u silnice v lahvích od kořalky nezažiju, ale to jsem se spletl. Nejdřív jsem si uvědomil, že nevím na co ten náš náklaďák vlastně jezdí, pak jsem také nevěděl, že nejdřív zaplatíte určitý obnos a teprve potom jdete natankovat. Nechtěli akceptovat ani jednu z našich tří karet, až čtvrtá se chytila. Nakonec jsem zajel ke stojanu a nádrž byla na druhé straně. Prostě jsem to tam trochu ucpal.

Za další hodinu jsme projeli krajem obrovských sadů broskvoní, meruněk, jahod, oliv a jen bůh ví čeho ještě všeho a nastoupali zpět do 6000 stop co jsme ráno sjeli. I teplota se vrátila zpět na přijatelných 60 Fahrenheita, zatímco ve Fresnu bylo po poledni 85. Klikatá silnice nás přivedla až do Grant Grove, centra Kings Canyon National Park. Oproti Yosemite jsme našli poloprázdný kemp uprostřed obrovských sekvojí a všude kolem nás bylo ještě spousta sněhových ploten. Zvládli jsem v podvečer ještě krátký okruh mezi obřími sekvojemi, z nich některé nesli jména po význačných amerických generálech, největší z nich se jmenoval General Grant tree.

Pak už jen oheň, gril, klobásky, karty a deratizace našich tří potomků ve studené vodě – nadlidské úsilí...

#3 – Na medvědí stezce v Yosemitu...

Tak jsme ponechali kalifornské velkoměsto svému osudu a hned po ránu s deštěm v zádech nabrali směr Yosemite National Park po Interstate 580 East. Místy až v sedmi jízdích pruzích to ubíhalo celkem svižně, za to v protisměru zpět do San Francisca byla snad 20 mil postávající kolona. Pokračovali jsme přes Merced a dále do Mariposy, kde jsme doplnili zásoby jídla a neúspěšně sháněli bombu na náš „evropský“ vařič. No nakonec to skončilo večer koupí nového „amerického“ v Yosemite village, když i tam koukali na naší EU normu aspoň ve třech obchodech značně nedůvěřivě.

Z Mariposy jsme se během hodiny dostali údolím podél značně rozdivočelé Merced river až na hranici národního parku. Koupili jsme za 80 dolarů kartu opravňujících ke vstupu do všech US národních parků a první zastávku udělali až pod monumetální stěnou El Capitan, údajně největšího granitového monolitu na světě, jehož skoro kolmá stěna měří přes tisíc výškových metrů.Vzpomněl jsem na kamaráda Herdu kolikaže délkové lezení by to bylo. Nutností pro zdolání je minimálně jeden bivak ve stěně a to si opravdu nedokážu představit...

Trocha historie. První běloši se dostali do Yosemitského údolí k mému překvapení až v roce 1851, kdy oddíl majora Jamese Savage vystopoval indiány kmene Ahvahnee. Brzy na to vytlačili indiány z údolí farmáři, lesníci, ale i turisté. Americká prozíravost se projevila pozitivně tím, že už v roce 1864 byl ustanoven národní park z cílem chránit přírodní bohatství oblasti. Yosemite se tak stal vůbec nejstarším národním parkem na území Spojených států.

Centrum parku v Yosemite village bylo přeplněné lidmi a nebylo kde zaparkovat. Ročně prý park navštíví až 3 milióny lidí. Každých deset minut cirkulují po údolí shuttle busy, které se ukázaly být správnou volbou. Kvůli časovému posunu se i dvouhodinový výšlap (300m převýšení) po Mist trail k Vernal Falls ukázal napoprvé jako náročný sportovní výkon, zvlášť kdy podle času u nás doma byla jedna hodina po půlnoci. Vodopádů je v parku nespočet a v tuto roční dobu disponují mohutnými proudy vody z tajícího sněhu – v horních partiích parku od 7000 stop výše bylo místy stále i přes dva metry sněhu i v bezprostřední blízkosti silnice, takže se projíždělo vyfrézovanou soutěskou.

Na noc jsme se přesunuli asi 25 mil jižně do Wavony, kde jsme měli rezervaci v nádherném kempu hned u řeky, která snad trochu mohla připomínat březnovou Otavu na Čeňkově pile nad Rejnštejnem. Kemp má přesný počet označených míst, každé má ohniště s roštem, stůl s lavicemi a velkou plechovou skříň na uschování všech potravin a hygienických potřeb před medvědy. Toto je striktně vyžadováno pod pokutou při nedodržení a líbí se mi zdejší přístup, kdy jde snad víc o ochranu medvědů samotných než případně nezodpovědných turistů. V kempu není žádná elektřina, pouze toalety a studená tekoucí voda. Teď jsem si uvědomil, že sedíce uprostřed lesa po tmě buším poslepu do notebooku tyhle řádky a vypadám značně nepatřičně.

Ráno jsme po snídani vyrazili autem asi 20 mil na Glacier Point, odkud byl nádherný výlet nejen do celého Yosemite Valley, ale i do horních partií parku, kde nejvyšší hora měří více než 13 tisíc stop. Míle, stopy a fahrenheity mi ještě činí trochu problémy, tak se zatím do převodů nepouštím. Cestou na horu nás nepříjemně zdržovali jarní opravy silnic, kdy jsme často museli čekat v koloně i 20 minut, než projedou auta v proti směru. Naopak příjemně a nutno říct i překvapivě nás zdržel medvěd, který si to namířil v jednom okamžiku přes silnici. Hlavně Klára byla hodně ráda, že sedí v autě:).

Přes den jsme podnikli výlet k Lower a Upper Yosemite falls, údajně nevyššímu vodopádu v severní Americe. Gejzíry vody pod ním způsobovaly na poměrně velké ploše vydatnou neustávající sprchu. Prošli jsme pěšky většinu trasy klem údolí a odpoledne trochu dospávali, protože ráno jsme vstávali kolem čtvrté. No a mě už také padají oči (však už je devět pryč :), tak dobrou noc!