Den 2 – Poloostrov Saint Lorenzo a pobřežím nad Porto de Cruz k Levádě de Canichal

Začneme zvolna. Hlavně nepřepálit začátek. Snídaně pěkně na půl devátou. Matěj už je zpátky z ranního výběhu na Pico do Facho a přidává se k nám. 322 metrů strmě nahoru k vysílači na městem je docela slušná rozcvička.

My ostatní dnes cvičíme jen u kávy s citrónovou bábovkou. Probíráme plán na první dovolenkové dopoledne. Logicky se nabízí vyrazit na nejvýchodnější výspu Madeiry, poloostrov Saint Lorenzo, který je nejblíž.

Hážeme zavazadla do auta a vyrážíme. Cesta na výchozí parkoviště k trase, značené jako PR8, trvá jen 12 minut. I za tu dobu projedeme 4 tunely. Tenhle ostrov bude asi tunely provrtaný skrz na skrz.

Vereda da ponta de são lourenço není pro Madeiru úplně typický trek. Jestli se tomuhle ostrovu přezdívá zelený ráj Atlantiku, ostrov květin a já nevím jak ještě, tak tady na východním pobřeží to je jen vyprahlá skalnatá, prašná a větrná krajina. Skoro bez vegetace. Jen tu a tam pár kaktusů a sukulentů. Od oceánu vane neustále silný vítr a do skal hluboko dole pod námi buší mocný příboj. Vysoké vlny se tříští o kolmé skalnaté stěny z velmi tmavé horniny.

Stezka patří mezi ty frekventovanější. Ráno cestou na vyhlídku na skálu nad rangerskou stanicí Sardinha předbíháme jen pár lidí. Odbočujeme na několik vyhlídek na členité pobřeží lemované bezpočtem skalních věží v podobě takových miniostrůvků. Jeden vypadá velmi podobně jako James Bond Island na thajském Krabi. Stanici správců přírodního parku s Coffee shopem jen míjíme a škrábeme se dál nahoru. Směrem na východ je před námi vidět maják. Ten už není na poloostrově, ale na samostatné ostrově, takže se na něj suchou nohou dojít nedá. Asi o 20 km dál v oparu vykukují tři ostrovy, které dohromady tvoří Ilhas Desertas. Přírodní rezervaci, která je pustá neobydlená a turisté se mohou k ostrovům pouze přiblížit pozorovat ptáky.

Cestou zpět se proti nám už valí davy turistů. Lehounce krápe. I když si nejsem jist, zda se nejedná o tříšť z příboje vynesenou vichrem až na stezku k nám nahoru. 4 kilometry docela letíme. Nohy se nám už zase rozbíhají.

Díváme se po pobřeží zpět na jih a vidíme zátoku Machico, kde jsme dnes nocovali. V téhle zátoce přistál poprvé roku 1419 i objevitel Madeiry pro západní svět, portugalský mořeplavec João Gonçalves de Zarco. Zpoza skály co chvíli vyletí obrovské letadlo a vznese se rychlým manévrem vpravo nad oceán. Burácení motorů je slyšet těch 7 kilometrů až k nám. Je to impozantní podívaná, podobně jako na přistávací manévr, kdy se zde každé letadlo musí otočit těsně nad vodní hladinou a 180 stupňů, během pár vteřin dosednout na samý okraj přistávací dráhy a začít okamžitě prudce brzdit, aby na druhém konci stačilo včas zastavit. Byl to včera zážitek!

Pokračovali jsme v naší krasojízdě dál podél severního pobřeží až do městečka Porto de Cruz. To se nachází pod impozantní Orlí skálou, která se tyčí rovnou z moře do výšky 590 metrů. Přímo pod skálou v celkem úzké zátočíně s kamenitou pláží předváděl své umění v příbojových vlnách osamělý bodysurfer. Z druhé strany skalnatého výběžku byly vybudována umělá koupaliště se slanou vodou. Stálou hladinu vody v nich udržovaly rovnou vlny, co se tříštily o břeh a zalévaly tak bazén pravidelnou sprškou. Městečko jsme proši asi za 20 minut.

Navštívili jsme ještě historickou výrobnu rumu. Značka Rum 970. Zaujalo mě, že první cukrovou třtinu začali na ostrově pěstovat už v roce 1425. Pouhých 6 let po objevení ostrova. Celý ostrov má 741 kilometrů čtverečních. To je asi jako dvě Prahy. A na celých 172 kilometrech se i dnes pořád třtina pěstuje. Jsem zvědav, zatím jsme ji moc neviděli.

Odpoledne jsme vyrazili na pobřežní stezku směrem na východ do Canichal. Vyjeli jsme autem do vesničky Larano. Po chvíli našli místo tak na jedno auto, abychom nepřekáželi provozu. I když nepředpokládám, že by se tam na slepé štěrkové cestě někdo s autem ještě dneska objevil.

Pěšina tak akorát na dva lidi se klikatila ve výšce asi 250 metrů nad hladinou oceánu. Byla zařiznuta do strmé skály a většinou jištěna jen křovisky. Kde chybělo křoví, tam bylo nataženo ocelové lano jako zábradlí. Občas křoví vystřídaly dozrávající ostružiny, které aspoň pro mě částečně nahradily chybějící oběd. Dcerky čím dál víc dávaly najevo, že trpí hladem a tak jsme se s Matějem vrátili během asi 4km pro auto a objeli to spodem naproti dámské části výpravy, která sešla nad Manicho podél levády de Canichal.

V Manicho jsme v podvečer vzali útokem místní supermarket, naplnili auto pod střechu poživatinama všeho druhu a vyrazili zpět přes Porto de Cruz až do Santany. Vlastně asi 2km nad ní, do hor, kde máme na 5 dní pronajatý apartmán. Pro dnešek to stačilo – každý si děláme sólo večeři ve stylu co dům dal, díváme se na závěrečnou ostrou etapu Tour de France a plánujeme kam vyrazíme zítra. Do hor!

Den 1 – Přistání ve Funchalu a nocování v Machico

Někdy v lednu jsme začali plánovat letní dovolenou. Chtěli jsme vybrat destinaci, kde jsme ještě nebyli. A taky nakombinovat více aktivního pohybu v podobě horské turistiky s méně poflakování někde u jezer nebo u moře. Seznam se zúžil nakonec na čtyři místa – Gruzii, Madeiru, Reunion a Skotsko. Všechny zněly lákavě! Tak kam vyrazíme?

Gruzie moc o poflakování není. Reunion daleko a tak jsme ho odsunuli na příští rok. V Skotsku podle některých moc prší. A kde teda neprší skoro vůbec?

Volba padla na Madeiru. Zabukovali jsme letenky na 12 dní s tím, že půjdeme přechod ostrova ze západu na východ. Rozplánovali jsme těch 100+ kilometrů na 7-8 dní s tím, že se pak na poslední 4 dny před odletem vyvalíme někde „v rezortu“ a dáme pár dní relax.

V průběhu jara náš původní plán postupně erodoval. Zejména ženská část výpravy nám do toho přechodu ostrova začala házet vidle. No jo no. Naštěstí jsme se s Matějem teprve před třemi týdny vrátili z 30-tidenní GR11 přes Pyreneje. Tam jsme si užili plné polní a spaní na divoko dosyta. A tak nám vlastně návrh nechat stany tentokrát doma a podnikat na Madeiře jen jednodenní výlety z různých míst ani moc nevadil.

Na svatou Annu jsme sedli v poledne na Ruzyni do letadla a před pátou přistáli ve Funchalu. Posádka kapitána Petra Jirmuse zvládla celý let a hlavně přistávací manévr na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa naprosto bravurně. U nás jsou prý jen dva piloti s certifikací zde přistávat. Do roku 2004 sem létali jen malá letadla, Až když prodloužili přistávací plochu na současné 2,2 km, tak se sem dostanou i třeba Boeingy 737. Dráha je vystavěna z větší části na visutých pilířích vysokých odhadem 30 metrů. Jiná možnost nebyla. Na celém ostrově není žádná rovná plocha.

Vyzvedli jsme si v Budgetu rezervované auto. Ukecali jsme upgrade na větší bez navýšení ceny, ale i tak je to jen Nissan qashqai s motorem 1.6. Větší auta na ostrově nejezdí. Po pár kilometrech jsme pochopili proč. Prudkost a úzkost místních silniček zároveň jednoznačně hovoří ve prospěch malých vozítek. Lépe se vyhýbá, parkuje. Jen s akcelerací je to horší. Už dlouho jsem nejezdil tolik na jedničku jako tady.

Zaparkovali jsme v centru třetího největšího městečka Machico. Přímo před hotýlkem Amaro jen pár metrů od přímořské promenády. Na té večer začíná týdenní gastrofestival, a tak o dobré jídlo nebude nouze. To by ale nesměly být s námi vyhládlé dcerky. Počkat do osmé bylo nad jejich práh trpělivosti. Zapadli jsme proto do první zahradní restaurace. Naštěstí jídlo bylo luxusní i zde. Zejména lososové steaky, udělané jednoduše jen se zeleninovou přílohou, překypovaly na první pohled čerstvostí.

Odpadli jsme zmoženi a znaveni cestou večer velmi brzy. Hlasitá hudební produkce však pod našimi okny vyřvávala naplno až do půl třetí ráno. Byl to hustej nářez! Průběžně jsem se probouzel a zase usínal. Když jsem konečně zabral, vystřídaly muzikanty v půl páté ráno uklízecí čety. S fukary na listí dělaly snad ještě větší rámus nez hlasitá muzika. To nám to pěkně začíná!