Den 1 – Přistání ve Funchalu a nocování v Machico

Někdy v lednu jsme začali plánovat letní dovolenou. Chtěli jsme vybrat destinaci, kde jsme ještě nebyli. A taky nakombinovat více aktivního pohybu v podobě horské turistiky s méně poflakování někde u jezer nebo u moře. Seznam se zúžil nakonec na čtyři místa – Gruzii, Madeiru, Reunion a Skotsko. Všechny zněly lákavě! Tak kam vyrazíme?

Gruzie moc o poflakování není. Reunion daleko a tak jsme ho odsunuli na příští rok. V Skotsku podle některých moc prší. A kde teda neprší skoro vůbec?

Volba padla na Madeiru. Zabukovali jsme letenky na 12 dní s tím, že půjdeme přechod ostrova ze západu na východ. Rozplánovali jsme těch 100+ kilometrů na 7-8 dní s tím, že se pak na poslední 4 dny před odletem vyvalíme někde „v rezortu“ a dáme pár dní relax.

V průběhu jara náš původní plán postupně erodoval. Zejména ženská část výpravy nám do toho přechodu ostrova začala házet vidle. No jo no. Naštěstí jsme se s Matějem teprve před třemi týdny vrátili z 30-tidenní GR11 přes Pyreneje. Tam jsme si užili plné polní a spaní na divoko dosyta. A tak nám vlastně návrh nechat stany tentokrát doma a podnikat na Madeiře jen jednodenní výlety z různých míst ani moc nevadil.

Na svatou Annu jsme sedli v poledne na Ruzyni do letadla a před pátou přistáli ve Funchalu. Posádka kapitána Petra Jirmuse zvládla celý let a hlavně přistávací manévr na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa naprosto bravurně. U nás jsou prý jen dva piloti s certifikací zde přistávat. Do roku 2004 sem létali jen malá letadla, Až když prodloužili přistávací plochu na současné 2,2 km, tak se sem dostanou i třeba Boeingy 737. Dráha je vystavěna z větší části na visutých pilířích vysokých odhadem 30 metrů. Jiná možnost nebyla. Na celém ostrově není žádná rovná plocha.

Vyzvedli jsme si v Budgetu rezervované auto. Ukecali jsme upgrade na větší bez navýšení ceny, ale i tak je to jen Nissan qashqai s motorem 1.6. Větší auta na ostrově nejezdí. Po pár kilometrech jsme pochopili proč. Prudkost a úzkost místních silniček zároveň jednoznačně hovoří ve prospěch malých vozítek. Lépe se vyhýbá, parkuje. Jen s akcelerací je to horší. Už dlouho jsem nejezdil tolik na jedničku jako tady.

Zaparkovali jsme v centru třetího největšího městečka Machico. Přímo před hotýlkem Amaro jen pár metrů od přímořské promenády. Na té večer začíná týdenní gastrofestival, a tak o dobré jídlo nebude nouze. To by ale nesměly být s námi vyhládlé dcerky. Počkat do osmé bylo nad jejich práh trpělivosti. Zapadli jsme proto do první zahradní restaurace. Naštěstí jídlo bylo luxusní i zde. Zejména lososové steaky, udělané jednoduše jen se zeleninovou přílohou, překypovaly na první pohled čerstvostí.

Odpadli jsme zmoženi a znaveni cestou večer velmi brzy. Hlasitá hudební produkce však pod našimi okny vyřvávala naplno až do půl třetí ráno. Byl to hustej nářez! Průběžně jsem se probouzel a zase usínal. Když jsem konečně zabral, vystřídaly muzikanty v půl páté ráno uklízecí čety. S fukary na listí dělaly snad ještě větší rámus nez hlasitá muzika. To nám to pěkně začíná!