Den 11 – Santa Cruz, Funchal a Monte

Až do téhle dovolené jsem vůbec netušil, že mám doma tři letecké maniaky. Matěj, Anička i Linda tady sjíždějí po večerech youtube a mají zevrubně nastudovaná mnohá kritická přistání na madeirském letišti, které patří k těm nejnebezpečnějším na světě. Anička sleduje celý den na flightradaru, v kolik které letadlo přistává a v kolik bude zase odlétat. S železnou pravidelnosti co 10 minut nám to pak hlásí.

„Za 6 minut sedá Lisabon a za 13 minut Hannover. Lisabon už je ve výšce 420 stop a rychlost má 187 uzlů. Mezitím odlétá Kodaň a když to stihne, tak i Helsinki... hele, támhle už je vidět!“

Matěj sice nemůže už týden běhat, za to může na mobilu pilotovat letadla na simulátoru. V autě tak místo rádia poslouchám diskuse o bezpečnostních procedurách během vzletu i přistání. A také o tom, jaký je sklon letadla při sestupu a jak musí být na runwayi světla v zákrytu, aby pilot sednul pod správným úhlem. Dneska přišel Matěj i pozdě na snídani, protože musel nejdříve bezpečně přistát v Honolulu.

„Tak co budeme dneska dělat?“ nadnesl jsem u snídaně, když jsme pomalu dojídali.

Jóó, pojedem na letiště! Nebo ještě víš co, na ten kopec nad runwayí a budeme se dívat na přistávací manévry“ dostalo se mi vcelku unisono odpovědi.

„Aha!“ Navíc jsem se nezmohl.

Tak jsme vyrazili směr Santa Cruz. Chvíli jsme hledali nejvhodnější místo, odkud budou vidět přistávající letadla. Myslím, že skoro všechna letadla na Madeiru přilétají z Evropy. Objeví se vždy nad horizontem zleva, sestupují kolem skály nad zálivem v Machico a pokračují nad oceánem už v nízké letové hladině tak 400m až někam nad Canico. Tam udělají poměrně prudkou otočku o 180 stupňů, a jakmile ji dokončí, tak během 15 vteřin už sedí na přistávací ploše. Musím říct, že je to spektakulární podívaná a od pilotů i velká machrovina.

Vydrželi jsme přilepeni na drátěném plotu letiště koukat na sedající a startující letadla snad dvě hodiny. Na omluvu mých dětí nutno podotknout, že jsme nebyli zdaleka sami. Tahle letecká show je zdá se lákadlem pro mnoho dalších turistů a parkoviště nad přistávací dráhou bylo pořád plné.

Sjeli jsme po dvanácté do Santa Cruz a velkou část odpoledne strávili na místní méstské pláži. Byl zrovna maximální odliv a tak vstup do moře byl možný pouze po zhruba čtyřmetrovém kolmém žebřiku veducím z mola. I proto jsme spíš využili přilehlý bazén, ale i v něm byla voda slaná. Z pláže bylo možné i nadále pokračovat ve sledování přistávacích manévrů letadel, a tak byla většina členů posádky nadmíru spokojená s programem. Po turistických výletech jak se zdá, se dnes stýskalo pouze mně.

===

Včerejší večer ve Funchalu se vydařil. Našli jsme moc pěknou restauraci PIANO v jedné z postranních uliček nedaleko pobřežní promenády. Tak si ji dneska zopakujeme, když se osvědčila. Měli na menu nejen ryby, ale i těstoviny nebo steaky. A tak si vybral každý z nás.

Po večeři jsme si dali ještě krátkou procházku po centru Funchalu. Na nábřeží hrálo na kytaru pár pouličních muzikantů, v přístavu kotvila replika Columbovi lidi Santa Maria. Příjemný večer zakončila vynikající zmrzlina s příchutí manga.

Den 10 – Přes Portelu Levádou da Serra do Faial

Po mega večeři v Machico se mi dneska v noci fakt blbě spalo. Trochu nás na místním gastrofestivalu zaskočila velikost porcí a to jsme si objednali v pěti lidech jenom čtyři jídla.  I tak jsme to nebyli schopni sníst. Složitě se tu jídlo vybíralo, protože menu byl pouze v portugalštině a anglicky nikdo moc neuměl. Dal jsem si na doporučení „masterchefa“ nějakou místní rybu. Jen mě trochu překvapilo, že byla podávána na studeno, na kyselo a byla totálně přesolená :). Od dvou do pěti ráno jsem se pak převaloval ze strany na stranu. Do půl osmé jsem nakonec aspoň na chvíli usnul, ale ještě před snídaní jsem se oblékl do sportovního a šel se proběhnout.

Zde v Canico ve čtvrti Garajaou není nikde žádná rovinka. Hned první ulice mě po kilometru dovedla o 120 výškových metrů níž na skalnatý ostroh nad oceánem. Na konci výběžku se směrem na moře tyčila vysoká socha Krista. Takové Rio de Janeiro v menším vydání. Od sochy vede ještě dalších 150m  dolů kabinová lanovka, která vás za dvě eura sveze až na úroveň moře na kamenitou pláž. Alternativou je samozřejmě sejít dolů pěšky a pak si to serpentinami pro pěší vyběhnout. Možná to zítra vyzkoušíme.

Vrátil jsem se zpět na hotel po půl deváté. Akorát byl čas na společnou snídani. Včera jsme naplánovali společný dnešní výlet tak na půl dne. Pojedeme autem do Portely. To je vyhlídkové sedlo nad Porto da Cruz asi 690m nad mořem. Odtud půjdeme po PR10 levádou do Furado asi 3km do Lamaceiros, kde jsme byli už v pondělí. Dál ale nebudeme pokračovat po desítce do Ribeiro Frio, ale vyzkoušíme levádu da Serra do Faial. Ta se stáčí vlevo a vede do městečka Santa da Serra. Celkem by nám tenhle 12tikilometrový výlet měl zabrat tak 4 hodiny i s cestou. Uvidíme.

Vyrazili jsme až po desáté. Bohužel opět bez Matěje. Zároveň jsme se společně rozhodli, že na vyndání stehů počkáme až do Čech. Čím déle v koleni ještě stehy zůstanou, tím asi lépe. Není proces hojení třeba uspěchat.

V Portele nás přivítalo proměnlivé počasí a nízká oblačnost. Hustá mračna se válela po okolních kopcích. Chvíli se nám otevíraly nádherné výhledy do údolí. Chvíli se naopak navalilo kolem nás úplný „mlíko“, takže nebylo vidět dál než na dvacet metrů. Vybrali jsme si ale dobrý směr, protože hned na začátku trasy nás čekalo 350m převýšení. Pak už jen rovinka podél levády a na závěr sestup zpět k autu. Leváda dolů do Portely měla velmi prudký sklon a voda letěla proti nám vodním kanálem jak po tobogánu. Až jsem si říkal, že je trochu škoda, že leváda není o malinko širší. Na nafouknuté duši by to byl dolů pořádný adrenalin.

Na úzké uzavřené silničce asi tak 5. kategorie z Portely směrem na Machico trénovala od rána nějaká rallye posádka. Jezdili nahoru a dolů a občas jsme je zahlédli mezi stromy. Když jsme je ztratili z dohledu, zvuk jejich vytúrovaného motoru byl však slyšet pořád široko daleko. Když jsme se pak vraceli odpoledne domů, akorát balili svů závodní stan a nakládali auto na přívěs. Vyfotili jsme si je, oni nám naházeli nějaké reklamní blbosti a jeli jsme dál. Nohu na plynu jsem ale jako oni až k podlaze nemačkal.

Odpoledne jsme si dali už jen relax u hotelového bazénu. Večer se chystáme poprvé do Funchalu, správního střediska Madeiry. A zároveň i největšího sídla, kde žije skoro 60% všech obyvatel. Uvidíme, jaký dojem na nás udělá místní metropole.

Den 9 – Z Camara de Lobos údolím jeptišek na Pico Areeiro

V 9:30 jsme opustili Jardim do Mar a vyrazili do Ribeira Brava, které leží přibližně uprostřed Madeiry na jižním pobřeží. Silniční infrastruktura je na tomhle ostrově fakt dokonalá. Kam se hrabe třeba Korsika, Phuket a další ostrovní turistické destinace. Desítky, možná stovky tunelů umožňují projíždět skrz horské masívy relativně rychle a pohodlně. Zvlášť tady na jihu se dá jet i osmdesátkou, což po týdnu loudání v horách považuju skoro za první kosmickou rychlost.

V Ribeira Brava jsme si prošli pobřežní starou část města s pár úzkými uličkami a pokračovali do rybářské vesnice Camara de Lobos asi 13km východním směrem. Jedno z prvních osídlení na ostrově dnes víc než tradiční rybářskou vesnici připomíná turistickou atrakci plnou barů a obchodů se suvenýry. V určitých částech si přece jen své genius loci dokázala ještě zachovat. V sobotu před polednem se bary začaly plnit místními muži, kteří si přišli jen tak poklábosit a setkat se s přáteli. Žádní mladící, většině bylo padesát a víc. Ve 40. letech v Camara de Lobos pobýval a maloval 22 dní i Winston Churchill, na čemž dodnes parazitují úspěšně majitelé restauraci i některých kaváren.

Naším dalším cílem bylo Curral das Freiras neboli Údolí jeptišek. Tohle místo je ukryto vysoko v horách mezi horskými štíty asi 30 minut serpentinami od moře. Leží ve výšce 1418 metrů nad mořem, ale nastoupat musíte ještě o 200m víc, pak projet dlouhým tunelem a sjet zase zpět dolů do údolí. První osadu zde údajně založili v 16. století jeptišky spolu s několika piráty, kteří se na ostrově usadili. I dnes zůstává tohle místo relativně těžko dostupným a většina stálých obyvatel žije stále z toho, co vypěstují na svých malých terasovitých políčkách rozprostřených v prudkých svazích všude kolem. 

Vrátili jsme se dvoukilometrovým tunelem z údolí ven a hned za ním vpravo se napojili na úzkou panoramatickou turistickou silničku co vede po vrcholech hor až k Pico Areeiro. Na 13 kilometrech jsme zdolali převýšení 1200 metrů. Když jsme míjeli auta v protisměru, bylo rozhodně žádoucí zastavit a pomalu se navzájem vyhnout. Zastavili jsme na vyhlídce Montado de Paredao. Z vrcholu skalní stěny jsme měli letecký výhled skoro kolmo dolů zpět do Curral das Freiras. Úžasná podívaná tak 270 stupňů kolem dokola a 600m dolů! Tahle silnička je natolik nebezpečná, že je otevřena pouze přes den a v 19 hodin se na noc zavírá. 

Docela jsem si to kroucení volantem dneska užil. Na Pico Areeiro byl plné parkoviště, ale místo jsme nakonec našli. Došli jsme pěšky i s chromým Matějem na vrchol k observatoři a v mlze mu ukázali aspoň kus stezky vedoucí na Pico Ruivo, kterou jsme šli s Aničkou před pár dny.

Náš přejížděcí den pak pokračoval do města Canico, které leží mezi hlavním městem Funchal a Santa Cruz. Ubytovali jsme se v hotelu kde budeme následující 4 dny. Pozbytek dne už bylo jen koupání v bazénu, četba, relax. Žádná velká turistika dneska nehrozí. Večer snad vyrazíme aspoň do Machico na večeři. Tam zítra končí gastronomický festival, který začal v pátek, když jsme přiletěli. Tak snad konečně ochutnáme nějaké místní speciality.

Den 8 – K vodopádu Risco a Levádou 25 pramenů

Ranní výhled z okna na klidnou hladinu oceánu mě přiměl k nápadu jít se proběhnout. Vyrazil jsem už krátce po sedmé. Snídani jsme si domluvili na půl devátou, tak aspoň nebudu nikoho budit. Můj poklus se však záhy proměnil v indiánskou chůzi. Přímořská promenáda byla ještě prima rovinka. Jakmile jsem však zahnul skrz vesnici od moře ke skalní stěně, pěšina okamžitě nabrala sklon šikmé věže v Pise. Nastoupal jsem na pár metrech asi 100 výškových a z vyhlídky se pak kochal dolů pohledem na probouzející se Jardim do Mar.

Vyrazili jsme hned po snídani kolem půl desáté směrem na Rabacal. Tahle oblast se nachází na západním okraji náhorní plošiny Paul de Serra ve výšce asi 1400 metrů nad mořem. Název plošiny není odvozen od jména, ale paul znamená v portugalštině mokřina.

Vyškrábali jsme se od moře do Rabacalu silničkou, jejíž sklon byl místy až 32%! Na parkovišti přímo u ER105 už bylo tou dobou mnoho aut. Jedná se o nejprofláknutější turistickou oblast na ostrově. Tušil jsem to, a proto jsem se dostatečně mentálně připravil, že nás dneska čeká Václavák. V plánu jsme měli levádu do Risco ke stejnojmennému vodopádu a následně levádu das 25 Fontes (PR6). Sešli jsme nejdříve asi půlhodinu po staré asfaltce k lesní správě v Rabacalu a tam odbočili na turistickou stezku podél první levády.

K vodopádu to bylo jen něco málo přes kilometr. Měl dvě úrovně a padal z výšky přes 100 metrů.

Kdysi za ním vedla také skálou vytesaná stezka, ale dnes už je neschůdná. Skalní římsa je erozí utrhaná a popadaná dolů do údolí. Jištění lany je také zničené. Vrátili jsme se proti proudícímu davu lidí na nejbližší rozcestí a po kamenných schodech začali klesat k mostku přes říčku Ribeira Grande. Od něj jsme opět nastoupali pár výškových metrů a po necelých 2 kilometrech došli k 25 pramenům. V cíli levády byl skalní kotel o průměru tak 20 metrů a ze skal tryskalo z výšky tak třicet čtyřicet metrů nespočet vodních proudů. Jestli jich bylo fakt přesně pětadvacet si však tvrdit nedovolím :).

Prošli jsme obě trasy rychleji, než jsme čekali. Hlavně jsme se už chtěli vymanit z davů lidí. Co teď uděláme dál? Napadlo nás ještě odbočit na levádu da Rocha Vermelha a trochu si tak zpáteční cestu prodloužit. Po asi kilometru podél už méně frekventované levády jsme došli k tunelu. Cestou jsme míjeli spoustu stromových vřesovců, vavříny pokryté provazovkami, trsy kapradin a polštáři mechů.

Nakoukli jsme na okraj tunelu a neviděli žádné světlo na jeho konci. Jen někde v dáli jsme zahlédli pár problikávajících svítilen. Nebylo divu. Délka tunelu byla totiž víc než 800 metrů. Naštěstí se nebylo při chůzi třeba krčit, protože měl dostatečnou světlost na výšku dospělé postavy.

Na konci jsme pokračovali ještě asi kilometr vzrostlým eukalyptovým lesem. Připadali jsme si jako někde v australské buši. Napojili jsme se na starou dlážděnou silničku vedoucí z hor do přímořského městečka Calheta. Kdysi to byla asi frekventovaná cesta, dnes je už zcela opuštěná. Jen tu a tam po ní projede turistický mikrobus nebo terénní jeep. My jsme odbočili na silnici vpravo do kopce a čekal nás asi 400 výškových metrů dlouhý výstup zpět k autu nad Rabacal.

Na slunci to byla docela makačka. Šli jsme svižně a za necelou hodinku jsme, sice splavení, byli nahoře. Dali jsme dneska pěšky asi 12km, k tomu 500 výškových metrů a docela jsme si to na pohodu užili.

Sjeli jsme zpátky do Jardim do Mar, dali si capuccino se zmrzlinou v jediném coffee shopu na návsi a vyrazili vůbec poprvé vyzkoušet teplotu vody v oceánu. Byl zrovna docela vysoký příliv. Odpolední vítr přivál také slušné příbojové vlny. Po šikmé vodními řasami porostlé ploše, která slouží ke svážení lodí do moře, se dalo skvěle po nohách doklouzat až do vody. Takový surfing s rozběhem a bez prkna.

Večer jsme se ještě vydali prozkoumat blízké městečko Paul do Mar, vzdálené tunelem asi 2km. To abychom Matěje vyvezli po celém dni na samotce aspoň na chvíli mezi lidi :). Našli jsme takovou obyčejnou rybárnu a dali si steaky s hranolkama. Teda jen někteří. Ochutnali jsme i ryby a grilované mořské plody. Zítra se přesouváme po jižním pobřeží dál na východ až do Canico.

Den 7 – Přes sedlo Encumeada a Porto Moniz do Jardim do Mar

Prázdniny se dnes zlomily do své druhé poloviny. Stejně tak i náš pobyt na Madeiře. Je čas posunout se po ostrově dál. Opouštíme Casa Nunes v Santaně na severu a vyrážíme do Jardim do Mar na jihozápadě ostrova. Tam strávíme další dvě noci. Dneska to bude takový přesunovací den.

Prvně míříme po pobřeží do Sao Vincente. Je potřeba počítat tak maximálně 40 kilometrů na hodinu cesty, spíš ještě o trochu míň. Silničky jsou zde o poznání rozbitější než na východě ostrova. Také výrazně strmější i užší.

Jedeme přes Jao Jorge, kde jsme byli už předevčírem. Kolem cesty je hodně domů na prodej. Ceny rozumných tří/čtyřpokojových domů začínají někde na 300 tisících Euro. S výhledem na moře se cena logicky zvedá. Hodně nemovitostí zde patří cizincům, zejména Britům. Celkem žije na ostrově 270 tisíc obyvatel. Většinu už dnes živí cestovní ruch. Zbytek stále ještě různé formy zemědělství. Do pevninského Portugalska je to odsud 1000 kilometrů. Myslím, že většina ostrovanů Madeiru nikdy neopustila. Portugalská vláda se snaží snížit pocit izolovanosti i tím, že dotuje pro místní letenky na pevninu. Zpáteční letenka do Lisabonu vychází na 80 Euro.

V Sao Vincente jsme zastavili na dopolední kávu. Tahle zapadlá městečka mimo hlavní atrakce zrovna turistickým rytmem netepou. Většinou je v nich jeden bar nebo restaurace, obchod se zeleninou a coffee shop. V těch větších ještě lékárna. Sedli jsme na terasu v rádoby centru. Moc hostů kolem nás nebylo. Asi i proto, že kafe měli ukrutně hořký.

Pokračovali jsme asi 25 minut autem do vnitrozemí. Během chvíle jsme serpentinami nastoupali 1007 metrů do Boca da Encumeada. Tohle sedlo dělí ostrov na severní a jižní část. Je to jediné místo mimo nejvyšší vrcholy hor, z kterého je vidět oceán na obě strany ostrova. Zaparkovali jsme, odložili chromého Matěje v coffee shopu a vyrazili aspoň kousek na Levádu do Norte (PR17). Šli jsme asi hodinku a půl. Cesta vedla podél realtivně nového vodního kanálu velmi bujnou vegetací. Připadali jsme si jako v botanické zahradě. Největší zastoupení měly kolem nás modré a fialové kalokvěty. Škoda, že teď v pozdním létě už pomalu odkvétají.

Došli jsme až k tunelu, který vypadal na první pohled nenápadně. Na pohled druhý ale měřil alepsoň 500 metrů. Sotva bylo vidět světlo na druhém konci. Uvnitř byl tak půl metrů široký betonový chodník a vedle něj zhruba 1m široký kanál plný vody. Musel jsem se krčit, abych se nepráskal hlavou o strop. Bez světla se to projít nedalo, a tak jsme si přisvěcovali mobily. Na druhé straně masívu jsme pokračovali až k vodopádu, za kterým těsně byl vstup do dalšího tunelu. Tentokrát dlouhého dokonce 750 metrů. Ten jsme už nepokoušeli a obrátili se na cestu zpět.

Pokračovali jsme autem dál nahoru do kopce po silnici ER105 na rozlehlou náhorní plošinu. Nastoupali jsme asi 300 metrů. Po levé straně se přes údolí otevíraly výhledy na centrální masív s Pico Ruivo v popředí a za ním na Pico Areeiro s bílou kopulí observatoře.

Na planině byly desítky obřích větrných elektráren. Sjeli jsme serpentinami opět až do úrovně moře do městečna Port Moniz v severozápadním cípu ostrova. Tohle turistické centrum bylo narvané lidmi. Jen těžko jsem hledal kde zaparkovat. Na promenádě u moře jsme si dali oběd. Jako jediný jsem vyzkoušel místní specialitu - Black Scabbard fish fillet with Banana – rybu se smaženými banány. Ostatní si dali klasiku - pizza, lasagne, těstoviny.

Z Port Moniz jsme pokračovali zase přes hory asi hodinu cesty do malinkého přímořského sídla Jardim do Mar. Městečkem nevedou žádné silnice ale pouze úzké chodníky mezi domy. Zaparkovali jsme na centrálním parkovišti a pěšky šli s bagáží do hostelu Cecilia House dalších asi 300 metrů. Dům se nachází jen 50 metrů nad úrovní moře s výhledem na osadu Paul do Mar na severu a jinak jen na širý otevřený oceán.

Teď večer plánujeme zítřejší výlet do oblasti Rabacal, přes kterou jsme dnes již projížděli. To znamená, že se vrátíme zpátky do kopců tak 1000 metrů nad moře a půjdeme některou z levád, které prý patří mezi nejzajímavější na celém ostrově. Necháme se překvapit.