#3 – Do země králů a růžového města

Už kolem čtvrté ráno nás probudili první tóny muslimských modliteb ozývající se z jinak překvapivě potichlého města. Do budíčku tou dobou zbývala ještě hodina a půl. Vstupenky do Taj Mahalu jsme zakoupili radši už včera, protože “ticket office” pro východní bránu se nachází asi kilometr daleko. A tam se nám poránu opravdu běžet nechtělo. Vyrazili jsme asi v šest, protože jsme nezjistili, kdy přesně nás vpustí dovnitř chrámového komplexu. Na cedulích se dala vyčíst jen přesná otvírací doba od svítání do soumraku.

Zařadit se do správné fronty nebylo úplně snadné. Vedle sebe totiž byly paralelně čtyři. Oddělené pro Indy a cizince a ještě vždy zvlášť pro muže a ženy. Jednalo se o jemnou formu segregace, protože na cedulích stálo “high value ticket queue” a “general value ticket queue”. Rozdíl v cenách vstupenek je fakt propastný. Pro Indy stojí vstup 20 rupií, pro cizince od této sezóny už rupií rovný tisíc!

V půl sedmé otevřeli brány na východní a západní straně, jižní brána otevírá o hodinu později. Fronta mezitím narostla do 200 metrové délky a uvědomil jsem si, že tolik bělochů pohromadě jsem viděl naposledy v Ruzyni. Proskenovali nás, zabavili tyčinky a čokoládu a nechali vejít s davem, který se ihned rozptýlil po rozlehlém prostranství.

Taj Mahal je mauzoleum, které nechal postavit v období Mughulské říše šáh Jahan pro svou zesnulou manželku Muntaz. Stavba z bílého mramoru byla zahájena v roce 1632 a trvala přes 20 let. Podílelo se na ní přes 20 tisíc dělníků z celé Asie, kterým podle nepotvrzené pověsti nechali po dokončení stavby uřezat ruce a vypíchat oči, aby již podobnou nádheru nemohli postavit nikdy a nikde jinde. Šáh se z dokončeného díla příliš dlouho neradoval, protože ho svrhnul jeho vlastní syn a na osm let až do jeho smrti uvěznil v pevnosti Agra na protějším břehu řeky Yamuny. Jahan se tak do Taj Mahalu vrátil znovu až po své smrti, kdy spočinul po boku své manželky. Myslím, že i pro dva je ta hrobka pořád až dost velká. V roce 1983 byl Taj Mahal zařazen na listinu chráněných památek Unesco.

V současné době probíhá rozsáhlá rekonstrukce vnější fasády Taj Mahalu, která trpí pod náporem smogu. Čistí ji tradičním peelingem, kdy na stěny nanášejí jíl, který roztírají po povrchu a následně smývají vodou. Ráno jsme marně čekali až ustoupí všudypřítomná smogová mlha. Slunce si dnes opět jen těžko proráželo svoji každodenní cestu na nebeský horizont.

V osm hodin jsme byli zpět na hotelu dobalit batohy a vyrazili na cestu k hotelu Sheetal. Odtud měl údajně odjíždět autobus do Jaipuru. Usmlouvali jsme cenu rikšy ze 150 na 50 rupiíí (zlepšujeme se) a prodírali se asi 7 km Agrou. Cestou přiskočil k řidiči další Ind, který se začal vyptávat s jakou společností jedeme. “Ooh, governmental bus, very good service, Sir” pronesl, když jsem mu ukázal jízdenku. “ You will be satisfied” snažil se nás naladit na čtyřapůl hodinovou cestu do růžového města.

Už samotné nádraží byl docela masakr. Udusaná hlína plná kravských výkalů, pokladní otvor velikosti vybourané cihly, skrz kterou nebylo možné poznat, zda tam někdo sedí nebo ne. Otevřené toalety zaváněly dobrých padesát metrů, prostě jsme čekali hloupě po větru. Olča se vrátila s nohavicemi vyhrnutými až nad kolena, radši jsem se ani neptal, čím se tam brodila ona. Pět frajerů zkoumalo postupně náš lístek, připadali jsme si jako atrakce. Po půlhodině dorazili dvě Američanky, a tak se pozornost trochu rozprostřela.

Autobus měl vyrazit v 9:40, ale ještě pět minut před odjezdem jsme v něm byli pořád skoro sami. “To bude pohoda” řikal jsem si v duchu a těšil se na příjemnou cestu. Jakmile se autobus rozjel, spustila se okolo panika. Cestující přiskakovali za jízdy a autobus se plnil dalšími a dalšími lidmi skoro na každé křižovatce, jak jsme projížděli Agrou ven z města. Jen co skončili poslední chatrče, byl autobus našlapaný, že by nepropadnul špendlík. “Pět hodin pojedeme takhle? Tak to bude mazec...” pomyslel jsem si.

A byl. Osobní prostor se zúžil na pár centimetrů k nadechnutí. Kolem oběda stoupla teplota a také oblečení se začalo nepříjemně lepit. To vlastní na tělo a oblečení ostatních pro změnu na moji košili. Nějak jsme to přežili. Za ten zážitek to stálo.Stejně jsme neměli moc jinou volbu. Vlaky byly i na poslední den svátku Diwali beznadějně vyprodány. Krátce před čtvrtou a s dvouhodinovým zpožděním jsme konečně dorazili do Jaipuru.

Do Hathroi Palace Guest House to bylo od nádraží rikšou jen 10 minut. Naštěstí, protože delší přesun po 6 hodinách kodrcání v autobuse už opravdu nebyl žádoucí. Vypadá to na první pohled na zatím nejlepší nocležiště. Má dokonce na střeše i terasu s příjemným posezením, které ráno určitě přijde vhod. Masala čajem nás uvítal žoviální a vtipkující Ind. Snad dobrá volba!

Proběhla jen rychlá sprcha a na půl sedmou je už po fejsbůku domluvená večeře s Hankou Trhoňkou, Vicky a Ditou v LMB hotelu ve starém Pink City. Není nad to si dát “spořitelní” sraz 6000 kilometrů od domova. Takže opět rikša tam, probrání základů přežití v Indii od zkušených po dvou letech strávených v Bangalore a po výborné vegetariánské večeři zase rikšou půl hodiny zpět. Fajn večer, ale to už fakt pro dnešek stačí!

Bude potřeba asi trochu zpomalit. Tohle tempo bychom dlouho nevydrželi. Zítra proto žádný přesun. Rozhodnuto - zůstáváme v Jaipuru!

#2A – Armando, král silnic i nesilnic

Po celodenním trmácení smogem zamořenou Agrou jsme kolem páté konečně zapluli do Johney’s Place. Sotva jsme si stačili objednat v poloprázdné restauraci všehovšudy tak s pěti stoly, prokráčel kolem nás podsaditý a prošedivělý stařík. Sedl si od nás tak 3 metry a objednal si makaróny. Trochu divná volba 200 metrů od Taj Mahalu.

Zaujalo mě na první pohled, že přišel v šusťákách, pantoflích a kšiltovce s brýlemi. Čepice Campagnolo dávala tušit, že tenhle chlapík už asi někdy na bicyklu seděl. Dojem trochu kazil jen cyklodres od Raiffeisen bank, ale ten určitě někde dostal a i do Indie se barevně docela hodil. Dali jsme se do řeči.

“Ahoj, já jsem Petr, jak se máš?” začal jsem abych prolomil ticho, najednou tak kontrastní proti hluku doléhajícímu z ulice. “Těší mě, Armando” a natáhl ke mě ruku po evropském způsobu. Stačili dvě věty a byli jsme v jednom kole - u kol. To co jsem se v následujících minutách dozvěděl, mi vyrazilo dech a Armando si s pokračujícím vyprávěním získával můj větší a větší respekt.

Armando je Ital, žijící v Německu, teda když zrovna nesedí v sedle svého kola. A to sedí skoro pořád. Tedy alespoň posledních 33 let. Nějak si tenkrát usmyslel, že vyrazí na cestu kolem světa a od té doby nepřestal. Objel ho už asi sedmkrát a kromě toho jezdí křížem krážem kontinenty jak se mu zrovna zlíbí. Zdálo se mi, že není místa na světě, kde by nebyl.

Teď zrovna jede z Evropy a tak vyprávěl jaká zima mu byla před pár týdny v Turecku a jak vlastně na cestách funguje. Nemá totiž ani mobil, ani email. Pro spojení s blízkými tak využívá lidí, které potká. Tak jako mě. Dal mi adresu svého syna, vyfotili jsme se spolu a požádal mě, zda bych Dirkovi večer neposlal email, že je Armando v pořádku, kde ve světě jsme se zrovna potkali a kam má přibližně namířeno. Armando nespí ani v hotelích. Má trekové kolo o rozměrech 28 palců, tašky s bagáží na předním i zadním kole a to vše dohromady váží pouhých 50 kilogramů. Přespává ve stanu, nejčastěji poblíž benzínových pump. Ty využívá po dohodě s majitelem jako koupelnu, občas i k tomu, aby si něco uvařil.

Už v roce 2012 měl ujeto 1 milión kilometrů! Nezastavil se a pokračuje dál. Teď zrovna dojel do Agry za 10 dní z Mumbaje. Denně polyká v sedle mezi 50 až 200 kilometry. Když jsem se ho ptal, kam míří dál, odpověděl, že neví. Prý kam ho to zanese. Taj Mahal už viděl ze sedla kola potřetí. Tak hodně dalších kilometrů bez nehod Armando!