#31 – Bohemian Rapsódy v Puhoi

Poslední den našeho putování jsme se obrazně přenesli blíž k domovu. Vyrazili jsme totiž asi 50 km na sever od Aucklandu do malé osady, která se jmenuje Puhoi. Čím že nás zaujala?
Především tím, že ji založila v roce 1863 skupina prvních 83 přistěhovalců z Čech z okolí Plzně. Na druhý konec světa je přilákala nabídka, kdy každý, kdo si zaplatil lodní lístek, dostal podle Waste Land Act na Novém Zélandu 40 akrů půdy na dospělého a 20 akrů na každé dítě. Netušili, že se jednalo o neprostupnou nehostinnou buš, kam v té době nevedla ani žádná cesta a dalo se do Puhoi Valley dostat pouze lodí po stejnojmenné říčce. Navázali spolupráci s místními Maory a živili se především tím, co nabízela buš – vyráběli dřevěné uhlí, v Aucklandu na trhu prodávali stavební dřevo, připravovali půdu na farmaření.
Celkem přišlo ve třech vlnách více než 200 Čechů. Po první následovala druhá v roce 1866 a třetí v roce 1873. Přijeli na lodích War Spirit a Liverpool. Už v roce 1879 vznikl v Puhoi hotel a hospoda, které fungují dodnes. Jejich jedinečný interiér je vyzdoben mnoha historickými fotografiemi, ale také připomínkami různých bankovek, průkazů, vizitek lidí, kteří tohle české místo na Zélandu navštívili v době nedávno minulé.
Od roku 1881 stoji v Puhoi katolický kostel svatého Petra a Pavla. Podle jmen na rozpisu bohoslužeb bylo zřejmé, že mnoho potomků původních českých rodin žije v místě i dnes. Nejčastější jména, která jsme objevili ve vesnici, ale třeba i na náhrobcích lučního hřbitova, byla Straka a Schischka, Bayer nebo Jedlitschka. Mezi prvními rodinami nechybělo ani příjmení Benes.
Začalo tradičně pršet, takže jsme zastávku na dlouhé písčité pláži cestou zpět v Orewě zkrátili na minimum, a pokračovali přes Silverdale a Albany zpět na Auckland. Zajeli jsme do viktoriánského Davenportu, který leží přes záliv na poloostrově přesně naproti dnešnímu Central Business Districtu v Aucklandu. Davenport byl úplně první osadou v této části ostrova, brzy však nestačil svojí velikostí a přistěhovalci a s nimi i centrum dění se začalo přesouvat na pevninu severního ostrova. Severní ostrov však v těchto místech není bůhví jak široký. Podle itineráře takzvané Coast to Coast Walkway lze přejít z pobřeží na pobřeží za 4-5 hodin a celé trasa měří 16 kilometrů.
Vrátili jsme se přes impozantní Harbour bridge zpět do centra Aucklandu na čínskoindický oběd a odpoledne se cestou do kempu v Avondale ještě stavěli na Mount Eden. Odtud byl opět skvělý výhled na celé město kolem dokola včetně přístavu a většiny ostatních sopečných pahorků. Auckland dokonce býval hlavním městem Zélandu od roku 1840, ale už roku 1865 se hlavní město přestěhovalo do centrálněji položeného Wellingtonu. Dnes se prý ve Wellingtonu dělá politika, ale v Aucklandu se dělá business. Žije zde třetina všech obyvatel a je to takový stát ve státě s velkým vlivem na celou zemi.

Je pozdní předsilvestrovské odpoledne – čas trochu odpočívat a hlavně balit.

#30 – Auckland – město plachet

Na území Aucklandu se nachází 50 sopek. Nejvyšší z nich, Mt. Eden, je vysoká 196 metrů nad mořem. Některé jsou stále činné, i když poslední erupce Mount Rangitoto na stejnojmenném ostrově na dohled pevniny přes přístav, byla někdy před 600 lety. Za posledních 20 tisíc let pak bylo pouze 19 výbuchů. Nevím, jak to změřili, ale rád jim pro dnešek věřím.

Ráno jsme vyrazili do čtvrti Newmarket, kde už podle názvu byly hlavně samé obchody. Cestou tam jsme minuli tenisový areál, kde se právě rozehrává jeden z prvních turnajů ATP nové sezóny jako příprava před Australian Open. V Newmarketu jsme chvíli chodili po Broadwayi sem a tam (ano, tak se i tam jmenuje hlavní ulice). Pak jsme se přesunuli do údajně největšího outletu v NZ ve čtvrti Onehunga zvaného DressSmart. Hodina nám stačila, abychom definitivně pochopili, že opravdu Zéland není země nákupům zaslíbená.

Jediné co jsme tam koupili, byla vydatná obědová zásoba sushi, s kterou jsme se posunuli o pár kilometrů blíž zpět k městu do Cornwall parku. V něm se nachází One Tree Hill, jedna z místních sopek. Na jejím vrcholu je Maorských památník. Kdysi na něm rostla pro Maory památná totara, kterou britští přistěhovalci porazili už v roce 1852. Pak tam rostla dlouho Monterrey pine, kterou pro změnu v roce 2000 porazili Maorští aktivisté. Tak tam teď pro jistotu neroste nic, ale nejvíc kopec stejně proslavili asi U2 v roce 1987 svojí písní One Tree Hill z alba The Joshua Tree. Zajímavé bylo, že i v tomto rozlehlém kopcovitém parku v samém středu Aucklandu se všude volně pásly ovce i krávy…

Pokračovali jsme přes čtvrť Remuera asi 8 km na pobřeží do Mission Bay, které je pro Auckland asi to co pro Sydney slavná Bondi Beach. Cestou jsme pochopili, že jsou v Aucklandu i krásné klidné čtvrtě plné zeleně a zajímavých domů, kde by se dalo moc dobře bydlet.

Mission Bay byla v nedělním popoledni narvaná k prasknutí. Kavárny, restaurace, trávník oddělující rušnou ulici od moře i samotná pláž byly plné lidí. Piknikujících, hrajících a relaxujících – to vše ve velmi silném větru, který i v dobře chráněném přístavu přilehlými ostrovy vytvořil docela silné vlny. Taky proto nebyla na horizontu nouze o plachetnice všech barev a velikostí. Mission Bay byla založena jako misionářská stanice pro výchovu mladých Polynésanů už v roce 1852.

Podél pořeží jsme se přes Okahu Bay nablížili do centra a čirou náhodou jsme zaparkovali poblíž Viadukt Harbour a Wynyard Quarter, asi nejhezčích čtvrtí v celém městě. Přístav je pulsující tepnou celého města s mnoha restauracemi, bary a promenádou mezi milionářskými jachtami a katamarány. Za povšimnutí stály především dvě – úplně nová ještě ve výstavbě - Superyacht A, dlouhá 119 metrů (aspoň čtyřpatrová) a pak nejnovější závodní jachta novozélandského týmu pro přístí America’s Cup, na které se bylo možné i po přístavu svézt za 160 dolarů.

Wynyard Quarter je starý průmyslový přístav předělaný v roce 2010 na volnočasový park. Perfektně kombinuje moderní architekturu se starými doky a přístavními hangáry. Trochu mi to koncepčně připomnělo staré Vítkovice a Colours of Ostrava.

Vrátili jsme se do města a po Queen street došli ke Sky Tower, které je se svými 328 metry nejvyšší stavbou na jižní polokouli. Nahoře se dají provádět podobné vylomeniny, jako jsme viděli na Stratosphere casinu v Las Vegas. Sky Jump, kdy vás velkou rychlostí spustí na dvou lanech dolů a zastaví prudce těsně nad zemí. A Sky Walk – „procházka“ kolem dokola věže tak ve 200 metrech nad zemí kdy jste jištěni jen sedákem a kladkou na rámu nad vámi. Ani do jednoho bych asi nešel.

Blížila se průtrž mračen, a tak jsme se s večerní dávkou sushi (stávají se tu z nás závisláci) schovali do auta a vrátili se do „naší“ čínské čtvrti. Pro dnešek padla, všechno bylo v „Óklendu“ jak má být…

#29 – Po Hwy 1 přes Taupo až do Aucklandu

Když jsem včera večer končil tím, že si užíváme tři hodinky klídku na lodi cestou do Wellingtonu, tak to jsem ještě nevěděl, jak ukrutně jsem se zmýlil.

Jen co jsem to napsal, opustili jsme po hodině plavby poklidné závětří Marlboroughských fjordů a vystrčili špičku trajektu na širé moře. Ve vteřině i tenhle ocelový kolos plně naložený náklaďáky a auty rozhoupali vysoké vlny tak, že skoro všichni na palubě chytli zelený nádech a značná část plnila papírové pytlíky podobně jako včera cestou na velryby. Fakt to nebylo vůbec příjemné. Na palubě padalo vše, co nebylo pořádně připevněné, venku se setmělo a jen déšť a vítr bičovaly okna lodi. Některé vlny tříštící se o příď celou loď rozvibrovaly a voda stříkala až do skel sedmého patra, vyhrazeného pasažérům.

Byli jsme všichni rádi, když jsme po hodině a půl zapluli do chráněného zálivu před Wellingtonem a zakotvili před jedenáctou jen s asi dvacetiminutovým zpožděním.

Nechali jsme usínající hlavní město definitivně za zády, doplnili plnou nádrž u jedné z mála otevřených pump a napálili to po Highway 1 podél pobřeží na sever. Po hodince se začaly klížit oči, a tak jsme někde poblíž Paekakariki odbočili naslepo doleva k oceánu a vjeli do 650 hektarů velkého Queen Elizabeth Parku. Našli jsme pěkný Holiday park, ale bohužel už nikoho, kdo by nás v tuhle pozdní dobu pustil dovnitř. A tak jsme se pustili sami. Jak jsme v tichosti po půlnoci stany postavili, tak jsme je zase ráno před šestou zbourali a pokračovali na jeden zátah 360 km až do Taupa.

Objeli jsme po skoro čtyřech týdnech Národní park Tongariro tentokrát z východní strany a na chvíli se nám ukázaly dvě ze tří sopek – stále silně zasněžená Mt Ruapehu (2798m) i pravidelně kónická Mt Ngauruhoe (2287m). Náhorní plošina pod sopkami je jen ve výšce 800 metrů, přesto teploměr klesnul o nějakých 9 stupňů (z 22 na 13 C), takže jsme dokonce zapnuli v autě i topení.

S klesáním k jezeru Taupo se začalo opět oteplovat, takže pozdní snídaně na břehu jezera už byla zase v krátkých rukávech. Konečně jsme si Taupo pořádně prohlédli, protože při první návštěvě byla zima a déšť, že by psa nevyhnal, na tož nás. Sobota dnes napomohla sváteční povánoční atmosféře, prošli jsme kus stezky kolem jezera, část centra s obchody, navštívili sobotní farmářský trh. Koupili čerstvé jahody, což vzhledem k tomu že je prosinec je skoro jako příběh z pohádky o Marušce a dvanácti měsíčkách.

Přestože se severojižní „jednička“ nazývá vznešeně Highway, jedná se tak o naší silnici I. občas II. třídy. Provoz byl o poznání silnější, než jsme si zvykli na jihu, přesto to „odsejpalo“. Poobědvali jsme v Hamiltonu a kolem čtvrté dorazili až do Aucklandu. Těch 600 kilometrů jsme dneska i s přestávkami dali za nějakých 10 hodin.

Vcelku v pohodě jsme našli Kiwi kemp v Avondale nějakých 8 km od centra a rozhodli se, že pro letošek bylo stanování už dost. Za těch 34 dní jsme spali na 30 různých místech, z toho 25-krát pod stanem a zbytek pak někde pod střechou. Tři noci teď do úterý zůstaneme v něčem, čemu tu říkají trochu vznešeně tourist flat – kuchyňka, koupelna, malá jídelna a dvě ložnice. Stany jsme přesto vpodvečer rozbalili, ale jen abychom je dosušili a pořádně zabalili na cestu domů.

Protože nám to celodenní trmácení ještě nestačilo, dali jsme si ještě večerní dvouhodinový výlet do centra Auckladu. Prošli jsme kus downtownu podél Queen street až k Aotea Centre s aucklandskou radnicí a zpět a trochu přemýšleli, jak tu strávíme ty poslední dva dny před odletem. Myslím, že když si každý prosadí kus svých rozdílných představ, tak se nudit nebudeme J.

#28 – Kolem Pictonu a Ferry zpět na sever

Mysleli jsme si, že jsme dneska v noci schováni v místě, kam kromě místních nikdo jiný nezabrousí, a stejně jsme ráno potkali kromě Honzy se Zuzkou ještě další českou dvojici, co také přecházeli 71 kilometrů dlouhý Queen Charlotte track. Jsou na Zélandu už dva a půl roku a z rozhovoru jsme mimo jiné vytušili, že se tu asi rozhodli usadit. Češi jsou prostě všude!

Od rána jsme neměli vůbec na spěch. Šlo spíš o to, jak co nejlépe využít čas do šesté, kdy odjíždí loď přes Strait Cook do Wellingtonu. Těch 35 km zpět do Pictonu zabere ve zdejších podmínkách autem něco přes hodinu. Hodně se to klikatilo, tak se tentokrát Lindě hodily pytlíky, co vyšetřila včera na lodi v Kaikouře J.

Popojeli jsme z Cowshed Bay nejdříve dál po Kenepuru road do Portage, což byla taková samota se třemi domy a hotýlkem v malé zátoce v jednom z místních Sounds. Nebylo tam moc co dělat, tak jsme jen vystrčili hlavy na vzduch, nabrali zpátečku asi 10km do Te Mahia Bay. Zde jsme sešli ze silnice asi půl hodinku tam i zpět dolů do krásně chráněné přímořské zátoky. Perfektní místo pro relax – úžasné přírodní scenérie, klidná hladina s průzračnou mořskou vodou a několika jachtami a… absolutní klídek.

Po ještě asi dvou podobných zastávkách jsme dorazili po poledni do Pictonu a popojeli dalších cca 5 km do Waikawa Bay. Podívali jsme se na vyhlídku Karepi Point a cestou zpátky do Pictonu jsme úplnou náhodou narazili na místní Community Swimming pool, který byl součástí střední školy Charlotte College. Voda byla sice trochu pro otužilce, ale docela jsme si ji s místními puberťáky, kterým začaly minulý týden prázdniny, užili.

Dětem už se pak nikam pochodovat nechtělo, a tak jsme s Klárou sami vyrazili na asi hodinu a půl do Bob’s Cove přes zalesněné kopce zvané Victoria Domain. Příjemná procházka do osamělé mořské zátoky vedla také přes Pictonskou Marinu, v které kotvily docela výstavní motorové jachty a plachetnice. Pastva pro oči… Pictonu jsem hodně křivdil, když jsem před 3 týdny konstatoval, že tu kromě ferry terminálu už nic k vidění není.

Den utekl jako voda - pojedli jsme Fish n’Chips, dokoupili pití na loď a jen tak tak se stačili schovat před dalším deštěm. Zařadili jsme se proto do fronty na Bluebridge ferry a teď jsou před námi tři hodinky klídku (v leže na podlaze) na palubě lodi.

Do Wellingtonu dorazíme kolem půl jedenácté a rozhodli jsme se, že dnes ještě popojedeme kus na sever směrem na Palmerston North. Kde složíme hlavu ví zatím jenom Pán Bůh…