To se tak někdy seběhne, že máte zase po týdnu jednou na přespání pokoj, který má dokonce i okna. Vzbudíte se a venku je překvapivé ticho skoro jako v poledne v Praze na magistrále. Dovnitř se těmi okny dere sluneční svit, co se odráží o vodní hladinu jezera Pichola pokrytou místo leknínů zbytky obětních květin a plovoucími odpadky. Na indické poměry skoro ráj! “To bude dneska nádhernej den” pomyslel jsem si, loknul si preventivně slivovice a zapnul počítač, abych se podíval, jak probíhá utkání Clinton/Trump na druhém konci zeměkoule. A to jsem neměl dělat….
Na serveru qz.com na mě okamžitě vyběhla zpráva: “Narendra Modi just banned Rs500 and Rs1000 notes to fight corruption and terrorism”. Stručné a výstižné! Indický ministerský předseda oznámil, že s okamžitou platností přestávají platit bankovky uvedených dvou hodnot. Dva dny budou zavřené všechny banky a bankomaty a snad od 11. listopadu budou k dispozici v omezeném množství 2000 rupií na osobu bankovky nové s hodnotou 2000 a 500 rupií.
“To snad je zlej sen”, vyskočil jsem a okamžitě se rozběhl za Olčou, která šla někam do města cvičit ranní jógu. Hlavně ať ušetří všechny drobné co má a nedává je z ruky za žádnou cenu! Drobné se přes noc staly největší cenností. Udělali jsme revizi hotovosti a stav je teď následující: zbývá nám asi 1500 rupií v platných bankovkách a 2000 rupií v neplatných. Vybrat se nedá a karty tu skoro nikde neakceptují. V noci na pár místech proběhly prý menší nepokoje z důvodů paniky, ale nic extra zvláštního. I my jsme začaly od rána pociťovat důsledky měnové reformy na vlastní kůži. Lépe řečeno naše žaludky. Spočetli jsme, že pokud máme zaplatit hotel na dvě noci plus nějaké minimální jídlo, tak vydržíme do pátečního rána. No, spíš do čtvrtka večer. Co bude pak, ví Bůh.
Snažili jsme se během dopoledne různě u stánků rozměnit pětistovky, ale s jedinou výjimkou vesměs neúspěšně. Někde byli ochotni je přijmout s tím, že nebudou vracet zpátky. No jo, ale kupte si vodu, která stojí 20 rupií najednou za pětset! Ještě že jsme se ráno v dobrém rozmaru najedli na střeše Gajkaran haveli hotelu. Ukázalo se později, že vaječná omeleta a dva tousty bude za celý den zase skoro jediné jídlo. V poledne jsme na břehu jezera objednali dva čaje a plánovali další cestu na příští týden. Když došlo na placení, majitel si od nás nechtěl pětistovku vzít. Chtěl jsem mu tedy zaplatit kartou, ale tu zase nebyl schopen přijmout on. Nakonec jsme odešli bez zaplacení. Že by tohle byl návod jak přežít pár následujících dní :)? Uvidíme...
Přesto jsme si Udaipurský labyrint uliček dneska užili. Prodírali jsme se mezi trhovci a fotili nová nejbizarnější zákoutí do rozrůstající se sbírky. Pořád těch fotek nemám dost a pořád mě to baví! Od Jagdish temple jsme vystoupali do kopce až k City Palace, který stále obývá bývalá královská rodina Mewaru. Cestou jsme míjeli rozestavěný třípatrový dům, kolem kterého poskakovali po bambusovém lešení pospojovaném provazy zedníci kaskadéři bez jakéhokoliv jištění. Fascinovalo mě, jak i takový nový dům dnes stavějí primitivním způsobem. Maltu na zeď házel ten drobný Ind nějakou naběračkou a pak ji srovnával jen tak nahrubo kusem trubky. Postarší Indka míchal směs malty přímo na podlaze a ušlapávala ji bosými chodidly. A to všechno v interiéru! I když, tady občas není snadné rozeznat co je venku a co je vevnitř. Stejně fascinující byla i mramorová podlaha, co se tam pak snažili napasovat. Ty dlaždice byly tlusté snad 4 centimetry a rozměry měly tak metr na dva metry.
Opačným směrem od City Palace se nachází Clock Tower a od ní dál vedl do boční ulice nekonečný textilní trh. Široká byla tak sotva dva metry, ale těch obchůdků tam bylo odhaduji hodně přes dvě stě. Vůbec úroveň obchodů v Udaipuru byla zatím asi nejvyšší co jsme za ten týden a kus potkali. Naše standardy tu sice rapidně klesají, ale dá se říct, že tu fakt bylo jakž takž čisto. Těch pár hoven pod nohama už beru jako nezbytný kolorit.
Odpoledne jsme přes Foot Bridge korzovali po druhé straně jezera, které je rozhodně méně turistická. Prohlédli jsme si Water Palace, čtvercovou bílo stavbu vystupující zprostřed jezera. Drze jsme se nasáčkovali do jednoho dražšího hotelu, jehož střešní restauraci jsme využili jako Petřínskou rozhlednu. Kolem šesté jsme chtěli zajít na večeři do toho samého místa jako včera, ale ani tam jsme si kvůli měnové reformě nic neobjednali. Karty nebrali, neplatnou cash také ne a tu platnou jsme se rozhodli pošetřit na horší časy. Takže k večeři dneska jen trs banánů a balená voda. Otevřu si doma po návratu byznys na to, jak hubnout po indicku a překonávat stres. Mohlo by to mít úspěch:).
Po ranním rozčarování z úrovně veřejné hodiny jógy přišla Olča stejně rozladěná i z podvečerního sezení s ayurvédským léčitelem. Ten ji jen změřil tlak a už po pár minutách směřoval vše k tomu, aby jí prodal co nejvíce zázračných pilulek. Cestou ještě měla jen asi 20 metrů od hotelu zážitek, kterého jsem já byl zatím ušetřen…
To že muži běžně močí na ulicích tu vídáme od prvního dne. Vykonávat ale i velkou potřebu jsme zatím nikoho neviděli. Až Olča dneska. Chlapík to prý zvládl briskně tak, že mu kalhoty sjeli prý jen do půl žerdi. Pak to co z něj popadalo odkopl ke zdi do strouhy a pokračoval dál, jako by se nechumelilo. Bože, snad už ať radši chumelí!
Večerní program už fakt vzdávám! Město jsem viděl skrz na skrz a víc už dneska nemusím. Do toho ještě nedobré zprávy od konzulky v Dillí, že náš problém s expirací víz o den dříve než je datum zpáteční letenky, nepůjde asi vyřešit jinak, než koupí letenky nové na dřívější termín. No jo, občas shits happen! Počkám do pátku na letiště v Kochi a pak se rozhodnu co s tím.
Píšu dnešní blog, když v tom se ozve klepání na dveře. Majitel hotelu si domluvil někde u kamaráda, že prý mu můžu aspoň u něj zaplatit za pobyt kartou. Tak jsem nasedl na motorku a jel s ním už ve spacím úboru někam přes půl Udaipuru vyrovnat účty. Zácpou jsme se teď v půl deváté prodrali zpátky a já dopisuju poslední odstavec.
Když se má něco posrat, tak ať už to stojí za to! Hlavně klid a slunce v duši vám všem...
