17. 11. 2016

#16 – Civilizace na obzoru!

Překvapivě potkáváme v jižní části Indie docela hodně křesťanských kostelů. Tím zatím nejkrásnějším byl kostel svaté Filomény. Nachází se v arabské čtvrti v Mysore. Teda vlastně nevím jak to s tím jménem je. Všude je uváděna svatá Filoména, ale když ke kostelu přijdete, tak na ceduli u hlavní brány je napsáno Katedrála svatého Josefa. Svým vzhledem z průčelí je skoro totožný s kostelem svaté Ludmily, co zdobí pražské náměstí Míru. Nádvoří je oploceno a přestože je vstup zdarma, tak je jeho okolí čisté a upravené. Bohužel uvnitř právě probíhá nákladná rekonstrukce. Všude bylo ne bambusové, ale železné lešení a něm desítky dělníků. I přes čilý pracovní ruch i v pozdních večerních hodinách bylo možné nakouknout dovnitř a prohlédnout si hlavní chrámovou loď.
Ráno jsme posnídali u stánku před kostelem aspoň dva šálky čaje a čtyři kousky pečiva z lístkového těsta a dojedli se včerejšími rajčaty. Zlatý ananas z prvního týdne cesty! Opět byl problém zaplatit za hotel. Trochu jsme se s majitelem slovně utkali, ale tím nikde v Asii ničeho nedosáhnete. Jen jsme nabrali půl hodiny zpoždění navíc. Nakonec jsem nasedl na motorku, jel s recepčním asi 4 km k benzínové stanici, kde si pumpař otevřel nový byznys. Protože má dost hotovosti za benzín, tak akceptuje karty od příchozích. Moji kartu projel na částku 1500 rupií a recepčnímu vyplatil 1400 v hotovosti. Mě dal stvrzenku, recepčnímu nic. I Babiš se svým EET by koukal co je teď v Indii možné!
Pokud pojedete do Mysore, tak Blue Moon Residency se vyhněte. Špinavé pokoje i koupelna, ranní hluk z mešity, nefunkční wifi, roztrhané a zatuchlé povlečení. Bez restaurace a bez příjemného personálu, na který jsme jinde byli zvyklí. Prostě bad luck! Navíc nás varovali, ať v okolí hotelu nejíme, protože tam prý muslimové vaří z hovězího masa. Chápu, že to je pro Hindy problém, nám by spíš vadily ty špinavé kotle, v kterých se maso připravuje po té, co celý den visí na slunci obalené mouchami. Přesto jsme trochu odvážní byli a ochutnali na ulici kousek “deep fried” masala fish. Ryba byla pěkně pálivá, tak snad z nás vypálí i případné bacily. Ochutnali jsme i nějakou sladkost připravenou z cukrové třtiny a kokosu. V Indii se tomu říká jaggery. Tu chlapík na vozíku prodával na váhu a odkrajoval z velké homole. Jen kdyby to nebral těma rukama, co v nich šmudlal ty desetirupiové bankovky a nebalil to do novin. Blééé!
Rikšou jsme dojeli na terminál autobusů za 10 minut. Autobusy do Bangalore nemají pevný jízdní řád. Na seřadišti stojí jeden autobus za druhým a jakmile se první zaplní, tak odjíždí a přistaven je hned další. Vybrali jsme si cenovou variantu bez klimatizace za 180 rupií. Levnější stará herka stojí 120 a dražší Volvo s A/C stojí 280. Nevím, zda jsme jen měli smůlu nebo je to standard, ale náš autobus byl fakt hnusný. Smrděl na sto honů a sedačky byly nasáklé močí. Přetrpět ty tři hodiny dnes chtělo hodně přemáhání. 130km z Mysore jsme jeli nejdříve venkovskou krajinou podél rýžových polí a kokosových plantáží. Už po hodině a půl jsme vjeli do metropole jižní Indie, která je zároveň 27. největším městem světa.
Byli jsme domluveni přes Facebook s Hankou Trhoňkou, že nás její řidič vyzvedne kolem 13 hodiny na Majestic Bus terminal v centru Bangalore, ale autobus z Mysore končil na jiném nádraží,  které se jmenovalo Satelite station. Co teď? V deseti milionovém velkoměstě bez wifi a telefonní karty? Občas je to zapeklitý oříšek. Mezi nádražími to bylo ještě 23 kilometrů místním busem. Pak jsme požádali dvakrát místní Indy, zda by nám nepůjčili svůj mobil a nezavolali na řidičovo číslo. V hindštině to bylo přece jen snažší, a tak jsme se někde v centru po asi 20 minutách dohledali.
Cesta do Palm Meadows, kde Hanka bydlí, zabrala ještě více než další hodinu jízdy převážně po Old Airport Road východním směrem z centra. Jeli jsme po docela širokých bulvárech. Na ulicích bylo mnohem více aut v porovnání s motorkami a rikšami, než jsme byli zvyklí vídat v předchozích městech. Bangalore není ani příliš staré. Angličané sem přišli v roce 1809 a vybudovali zde svojí vojenskou základnu. Okolní vesnice se rozrůstaly a pospojovaly v město právě na základě podpory britské posádky, z které ekonomicky profitovaly. Město se zvětšovalo, ale od samého počátku mu chybělo přirozené historické centrum. Tenhle hendikep už bohužel nikdy nedohnalo.
Palm Meadows je typická expatovká zlatá klec sestávající z více než 400 prostorných dvoupatrových rodinných domů rozprostřených ve velkém palmovém háji. Domům už je sice skoro 20 let, ale vypadají pořád velmi udržovaně včetně zahrad…. a to je asi přesně to, co jsme dneska potřebovali jako sůl. Hance patří velký dík za její pohostinnost a možnost trochu oddechnout a nabrat síly na další část cesty. Sklenička piva a šampaňského zní mému žaludku po dnech rajčatového protlaku jako melodie z jiného světa.