Dnes začnu od konce... teď je deset večer a sedím venku před stanem v Ouray, nádherném městečku mezi čtyřtisícovými horskými velikány Rocky Mountains a pár metrů ode mě padá ze skal rozdivočelá řeka napájená stále tajícím sněhem na vrcholcích hor.
Abych popsal všechno co jsme dnes zažili a co se mi právě honí hlavou, potřeboval bych aspoň 10 stránek, ale v notebooku mi zbývají volné jen poslední dvě :).
Vyrazili jsme poměrně brzy, už po osmé, z Creek Junction kempu v horách nad Durangem v San Juan National Forest. Napojili jsme se na 550 North, takzvanou Million dollar higway, údajně proto, že štěrk, z kterého je silnice postavena, obsahuje zlato, jež se v oblasti těžilo a stále těží.
Začali jsme záhy stoupat podél Animas river přes Durango Ski resort na Coal Bank Pass do výšky 10 640 stop nad mořem. Kolem se nabízely nádherné výhledy na vysoké horské štíty, které svou barvou připomínaly ze všeho nejvíc italské Dolomity. Úzká silnice nebyla ani moc frekventovaná, přesto na všech výhledech stála auta a zaprkované Harleye a cvakaly spouště fotoaparátů. Kromě našeho, protože my jsme byli totálně „out of battery“.
Cestou do 50 mil vzdáleného Silvertonu jsme sjeli do údolí abychom během chvíle vystoupali opět do dalšího sedla - Molas Divide, tentokrát už 10 910 stopvysoko. Dolů do Silvertonu jsem pak brzdil motorem co to šlo, přesto jsem byl rád, že jsem mohl nechat brzdy vychladnout dobrou hodinku u Visitors centra. Dorazili jsme sem zároveň s parní lokálkou z Duranga, která sice vyrazila ráno už o hodinu dříve, ale je úctyhodné, jak parní lokomotiva s uhlákem stále zvládá svoji trať po úzkých kolejích přes horská sedla ve výšce 3500 m!
Silverton je klasické zlatokopecké (nebo že by přece jen stříbrokopecké podle názvu?) městečko, které stále žije těžbou a turistickým ruchem. Celé se rozkládá kolem jedné široké ulice lemované domy z konce 19. a počátku 20. století. Prodavači v obchodech stále ve stetsonech, kožených vestách a s kolty u pasu, na ulicích k vidění stará auta, v okolí rozpadající se zrezivělé těžařské vybavení podél kdysi zlatonosné řeky... tak trochu až kýčovitá romantika.
Po obědě jsme pokračovali dál do Ouray s cílem rozbalit tábor patrně až v horském středisku Telluride. Nicméně cesta do sedla Red Mountain 11 008 stop nad mořem a následný sjezd do Ourey nabídly takové přírodní divadlo, že jsme se rozhodli pro dnešek dál nepokračovat. Silnice se klikatila v neuvěřitelných zákrutách, bez svodidel, za bílou čárou krajnice byly bezprostředně prudké srázy do hlubokých údolí. Adrenalin a nádhera zároveň!
Ve 3 400 metrech jsem snad nebyl ani pěšky, natož autem. Pár nadšenců šlapalo proti nám na kolech a tak jsem si vzpomněl na Pepu „TUČŇÁKA“, že by se mu ve zdejších terénech asi hodně líbilo. Pepo, tip pro tebe na příští rok!
Red Mountains byly opravdu rudé. I já barvoslepý jsem byl asi náhle osvícen a obdarován schopností vstřebat různé odstíny hor před námi a za námi. Sjezd do Ourey nabízel kromě řidičského zážitku i spoustu úlovku pro již dobytý foťák a kameru, a tak jsme se ploužili 30 mil více než hodinu a vychutnávali pohledy do kopců, koryt řek i vodpopádů.
V Ouray jsme nalezli útulné horské městečko (rozhodně menší než Čerčany, ale přece jen o něco málo pohlednější...). Bazény napájené vyvěrajícími horkými prameny, Box kaňon přímo nad městem s vodopádem padajícím dobrých 70 metrů jen do 3-5m široké soutěsky, Cascade waterfall – soustavu dalších sedmi vodopádů na opačné straně města. Zůstali jsme v kempu přímo ve městě u řeky, na divoko do hor se nám tentokrát nechtělo, prostě jsme po pár předchzích nocích zatoužili trochu po civilizaci. Dokonce jsme po týdnu vyzkoušeli co je to sprcha, vyměnili špinavá trička za méně špinavá a vyrazili večer i do víru maloměsta.
