Dnešní den začal naprosto příšerně! Ztratili jsme žaludového krále. Odnesl nám ho silný vítr a zbylo nám na prší jen 31 karet. Hotová tragédie...
Navíc ranní průzkum zásob potravin přinesl také tristní výsledek – broskvová marmeláda, sůl, 4 krajíčky toustového chleba, několik pytlíků čaje a špagety. Z toho by ani Zdeněk Pohlreich nevykouzlil poživatelnou snídaní, a tak jsem nastartoval našeho železného oře a vyrazil aspoň pro trojkombinaci chleba, máslo, šunka.
Zabalili jsme po deváté a vydali se po Scenic Highway 12 směrem na Capitol Reef National Park. Čekalo nás skoro 200 mil cesty, suma sumárum něco přes 4 hodiny v autě. Minuli jsme vesnici Tropic obývanou asi třemi stovkami mormonských farmářů a pokračovali přes Henrieville (založeno 1878 a dnes čítající asi 6 roztroušených ranchů) do Escalante. Doplnili jsme nádrž a hlavně zásoby potravin, protože co se na napě tváří jako městečko je ve skutečnosti jen polosamota, často maximálně s jedním stavením což je bar, pošta, případně benzínka dohromady.
Zastavili jsme také ve Visitors centru oblasti zvané Grand Staircase-Escalante National Monument (vyhlášeno zákonem teprve za vlády Billa Clintona). Tento akt přinesl peníze a změnil ráz zaostalého městečka v probouzející se turistické středisko. Projížděli jsme dál krajinou plnou kaňonů podél Escalante river, klesali do hlubokých roklí vždy tak 600 výškových metrů nahoru a dolů. Minuli jsme obrovskou nehostinnou kamennou pustinu, které byla poslední zmapovanou oblastí USA – až v roce 1871 - „the last blank spot on the map“.
Nafotili jsme pár fotek na různých vyhlídkách a zastávkách při jízdě skrz Aquarius Plateau a dosáhli městečko Boulder. Začali jsme stoupat do Boulder Mountains, které jsou součástí Dixie National Forest. Nastoupali jsme rychle až do v těchto končinách pro mě nečekaných 9600 stop, nějakých 3200 metrů nad mořem. Kamenná holina se rázem proměnila v nádherné jehličnaté (Ponderosa pine) a osikové háje, půda byla porostlá travou – připomínalo mi to vrcholové partie našich Jeseníků.
Venku foukal velmi silný vichr, že ani dveře od auta nešlo skoro udržet. Sjeli jsme pár mil dolů a zastavili ve Wild Cat Ranger station. Osamělé malé dřevěné stavení, které bylo postaveno už v roce 1914 prvními osadníky v této oblasti a slouží dnes jako informační středisko. Narazili jsme na člověka jménem Wayne Lehmann, který se nám i dětem velmi věnoval a svým výkladem obohatil naše skromné povědomí o Boulder Mountains. Popovídali jsme o vhodných trasách, kempech v Capitol Reef, kudy se dá projet a kde je to jen pro čtyřkolky. Se svou ženou se střídají v informačním středisku přes sezónu po čtyřech dnech ještě s jedním párem, žijí v obytňáku (RV) a když nepracují, tak rybaří nebo chodí po horách. Hezký důchod...
V Torrey Pines jsme se napojili na 24 East a po 10 mílích dosáhli Visitors Centrum Národního parku Capitol Reef. První dojem nebyl tak velkolepý jako v předchozích parcích. Už je těch skal až příliš. Po dvou mílích jsme v jediném kempu v parku rozbalili stany. Určitě nejlevnější kemp co jsme zatím spali (jen 10 dolarů) a také fungoval jako mnohé ostatní formou „samoobsluhy“. U vstupu si vezmete obálku, vyberete očíslované místo pro stanování, vyplníte svoje údaje, vložíte příslušný dolarový obnos a obálku vhodíte do kaslíku o vjezdu do kempu. Jak jednoduché...
Parkem vede slepá „scenic road“ asi 12 mil a tak jsme dojeli až na konec, kde začínal Capitol Gorge Passage. Úzká soutěska ne víc než 20, místy jen 6-8 metrů, klikatící se mezi až 300m vysokými skalními stěnami byla zlatým hřebem dne. Posledních několik mil jsme už projížděli jen vymletým korytem řeky a bylo vidět, že ne později než minulý týden se tudy prohnala náhlá voda po přívalech deště. Naše obloha byla naštěstí modrá, jen silný vítr zvedal občas oblaka písku. Z ničeho nic najednou spadlo pár kapek deště, zcela nepochopitelné, kde se vzaly. Anička dokonce viděla kus padající skály v přímém přenosu, my ostatní už jen oblaka prachu po jeho dopadu. V mžiku jsme byli jako na trní a každý skalní převis se nám v představách sypal na hlavu. A že jich tam bylo, mnohé větší než auto co jsme v něm jeli.
V kempu jsme se i přes skoro vichřici pustili do večerního vaření. Nějak jsme to zvládli, ale vítr mi bral dokonce vařené brambory z talíře. Také večerka je dnes povinně dříve. Ráno máme předsevzetí vstát brzy a vyrazit pěšmo soutěskou Grand Wash na několikahodinový výlet a chceme uniknout polednímu žáru.
Jo, a dobrá zpráva nakonec. Dokonce i žaludový král se našel, a tak karetní mače můžou pokračovat. Včera jsem prohrál dvakrát dokonce i s Lindou...
