9. 7. 2010

#35 – ...a Yellowstone podruhé


Noc na středu opravdu za moc nestála. Můj devítidolarový spacák z Walmartu prvně neprošel zatěžkávací zkouškou, a tak se stalo, že jsem se i já klepal v noci zimou. Převracel jsem se v polobdělém stavu úspěšně až do půl osmé, a když jsem se konečně vysoukal z pytle ven, byla všude jinovatka a na stole dokonce i kusy ledu z vody, kterou jsme před spaním po večeři oplachovali stůl. Nastartoval jsem auto, abych zjistil, kolik že je stupňů a na displeji se objevila dosud neznámá hláška - „possibility of ice, drive with care“. Teploměr v tu chvíli ukazoval 33 stupňů Fahrenheita. Mezi stromy už ale pomalu začalo prosvítat ranní sluníčko a nabírat sílu k dalšímu krásnému dni.

A ten stál opravdu za to! Přestěhovali jsme stany na jiné „neinvalidní“ místo a vyrazili hned z rána na prohlídku gejzírů v oblasti Norris Basin. Zde se nachází mimo jiné nejvyšší aktivní gejzír na světě Steamboat Geyser, který tryská s pravidelností každých 5 až 50 let a jeho poslední erupce byla zaznamenána 23. května 2005. Sloupec vody tehdy dosáhl až do výšky 120 metrů.

Prošli jsme asi 2 míle kouřícím peklem a pokračovali autem 21 mil na sever do centra celého parku v Mammot Hot Springs. V okolní krajině se střídaly oblasti s geotermálními jevy s horami, horskými jezery a kaňony. Velká část lučin a plání připomínala nejkrásnější šumavská zákoutí kolem Vltavy pod Soumarským mostem. Minuli jsme Twin lakes, Nymh lake (další - kolikáté Nymh lake už na naší cestě?), kouřící Roaring Mountain, také Beaver lake. Cestu lemovali odpočívající Bufalla, srny, oči jsme si mohli vykoukat, zda nespatříme někde medvědy nebo vlky.

V Mammot Hot Springs jsme si dali obědovou pauzu jak jinak než v podobě hamburgerů a „horkých psů“ a prošli nad městem se tyčící nádherně barevné a syčící geotermální terasy s křišťálově průzračnou vroucí vodou. Skoro jsem nemohl uvěřit, že něco takového vytvořila sama příroda! Uhnuli jsme pak směrem na východ a pokračovali dál přes Blacktail Deer Plateau – tu oblast parku, které je asi nejdivočejší a v které je největší šance spatřit některého z více než 600 medvědů a 150 vlků, kteří v parku volně žijí.

Štěstí se na nás usmálo záhy. Necelých 100m od silnice odpočíval ve stínu borovice docela pěkný kousek medvěda černého. Na silnici kvůli tomu vznikl slušný zmatek, pokračovali jsme proto dál a potkali na 10 mílích dalších 5 osaměle potulujících se medvědů, jednoho dokonce méně než 5m od auta. Krásný zážitek!

Vrchol ovšem nastal ve stoupání u Mount Washburn, kde dole pod silnicí odpočívala samice Grizzlyho. Teprve po chvíli, co jsme ji sledovali při odpolední siestě, jsme si všimli také dvou malých medvíďat, která si hrála ve vysoké trávě a křoví opodál. Samice o lidi nejevila naštěstí zájem.

Sjeli jsme dále na jih až do Canyon Village, která se nachází v polovině zmíněné osmičky. Doplnili jsme nejnutnější zásoby, protože nám v autě zbyl už jen med a sardinky a udělali ještě jeden podvečerní výlet k vodopádům Lower Falls na Yellowstone river. Překvapil nás hluboký do žluta zbarvený ( že by proto Yellowstone?) kaňon a v něm burácející řeka padající s rachotem do hloubky 94 metrů.

Nasbírali jsme cestou dříví na večerní oheň, protože v kempu se dá koupit tak akorát pět polínek za 7 dolarů a vyrazili zpátky do Norris kempu. Včera přišlo na návštěvu buffalo, předevčírem prý ráno dokonce vlci, kdopak asi přijde dnes?

#34 – Yellowstone poprvé...


Popis Yellowstonského národního parku začnu rychle dvěma mínusy, protože pak už žádné jiné nebudou. Je tady strááááášně moc lidí a koušou tady příšerně komáři. Pak už jen samá pozitiva.

Když americký kongres prohlásil 1. března 1872 pusté území Yellowstonu za první národní park na světě, nikdo netušil, že na začátku 21. století se sem vměstná přes 3 milióny lidí ročně. Park je zároveň nejrozlehlejším v USA (kromě Aljašky) – tvoří ho čtverec o hraně přibližně 100 km a rozkládá se na území tří států – Wyomingu, Montany a Idaha.

My jsme vjeli do parku v úterý ráno od jihu a od vstupní stanice jsme kopírovali kaňon řeky Lewis river. Kolem nás byly všude nádherné přírodní scenérie. Řeka se místy zakousávala do skal, aby se propadala dolů v prudkých peřejích, jinde se rozlévala do širokých luk a líně se klikatila vstříc dalším vodopádům. Překvapil mě poměrně tristní stav okolních lesů – všude suché kmeny, místy ohořelé pahýly a pařezy. Přestože se mnoho požárů zakládá úmyslně s cílem urychlit obnovu ekosystému (přibližně každých 13 let), ten, který vzplál v Yellowstone 20. srpna 1988 si asi nikdo nepřál. Než oheň definitivně uhasila 12. září překvapivě toho roku časná sněhová kalamita, shořelo téměř 36% veškerého lesního porostu v parku. S ohněm skoro měsíc bojovalo 25 tisíc požárníků a náklady na celý zásah dosáhly neuvěřitelných 120 miliónů dolarů.

Od té doby se vedou spory, zda požár charakteru parku spíše uškodil nebo naopak prospěl rychlejší obnově lesních porostů. Fakt je, že na mnoha místech již uschlé a ohořelé pahýly zastiňuje mladý hustý dvacetiletý les, většinou přirozeně vysemeněný.
Okružní silnice v parku tvoří velkou osmičku. V její spodní části jsme přes Grant Village vyrazili na západ a po 17 mílích dosáhli místa zvaného Old Faithful (aneb Starý věrný).Než začnu popisovat co jsme zažili dál, je na místě zmínit, že hlavní pozoruhodností Yellowstone jsou neuvěřitelné a jedinečné geotermální jevy. V celém parku je více než 300 aktivních gejzírů, což je přes 50% všech na světě existujících. Z geologického pohledu je Yellowstone obří kaldera, vzniklá erupcí někdy před 600 tisíci lety. Tající sníh a dešťová voda zde pronikají přirozeným potrubím do podzemí, kde je poměrně blízko zemskému povrchu horká tektonicky aktivní oblast. Vznikají tak podmínky jako v přetlakovém hrnci a tlaky se uvolňují v četných pravidelných i nepravidelných gejzírových erupcích. Gejzíry pak doplňují tisíce bublajících bahenních sopek, barevných horkých pramenů a pištících a sykajících parních fumarol.

Jim Bridger, jeden z prvních settlerů na divokém západě označil Yellowstone již v roce 1850 za místo, kde končí zem a začíná peklo. Oblast je stále tektonicky velmi aktivní. Jen mezi 26. prosincem 2008 a 8. lednem 2009 zde bylo zaznamenáno přes 900 drobných zemětřesení. Celá řada gejzírů tryská nepravidelně nebo ve velmi dlouhých časových intervalech. Starý věrný gejzír Old Faithful je ale výjimkou, protože zcela předvídatelně tryská do výšky asi 40m skoro přesně každých 90 minut více než 43 000 litrů vody. Odmyslel jsem si stovky lidí vměstnaných ve 100m vzdálenosti kolem gejzíru a představoval si, jaké to asi bylo v pionýrských časech kolem roku 1800, kdy na místo dorazili první bílí osadníci (celé zdejší území bylo historicky obýváno indiánským kmenem Čejenů). Bohužel mnozí z prvních dobrodruhů neodolali pokušení k vandalství, a tak lze jen tleskat prozíravosti kongresmanů, že již v druhé polovině 19. století dokázali upřednostnit ochranu přírody před rozdělováním půdy, zlatokopeckými sny a vidinou zisku a zamezit plundrování tohoto přírodního skvostu.

V oblasti Old Faithful jsme se vydali na asi 5-ti kilometrový okruh po dřevěných chodnících mezi jednotlivými gejzíry, fontánami, jezírky a bahenními sopkami nejrůznějších barev až k poslednímu vodnímu oku, které se nazývá Morning Glory. Má asi nejrozmanitější spektrum barev od červené, oranžové, přes zelenou až po modrou. Voda ve většině jezírek byla horká až vařící a odtékající potůčky oteplovaly koryto a proud místní říčky Firehole river. Sirné výpary unikající z většiny chrchlajících děr a bublajících tůněk voněly či lépe řečeno smrděly typicky po zkažených vejcích. Nejdříve jsme se dívali vzájemně po sobě v obavě, že je to možná odér z našich ponožek a jiných částí již velmi zajetého oblečení, ale tak hrozný smrad přece jenom ještě nevydáváme. I když kdo ví...

Z oblasti Old Faithful jsme navečer pokračovali na sever a cestou do Madisonu jsme zastavovali u početných kouřících a prskajících děr a jezírek v oblasti Midway a Lower Geyser Basin. V Madisonu jsme se bohužel nechytili ani v kempu, který měl 345 stanovacích míst (!!), a tak jsme museli jet dál 14 mil na severovýchod do oblasti Norris Geyser Basin, kde byl kemp bez rezervací na bázi kdo dřív přijde ten dřív mele. Naším štěstím bylo, že jsme dorazili dost pozdě, a tak po domluvě s rangerem jsme mohli přenocovat na jednom ze dvou míst normálně vyhrazených tělesně postiženým.

Ještě před usnutím jsme přivítali vzácnou návštěvu. Až přímo mezi stany zavítalo povečeřet čerstvou trávu mohutné divoké bufallo. A tak jsme se mu klidili z cesty a pozorovali ho z uctivé vzdálenosti a s respektem, jaký si divoká zvířata v divoké přírodě zaslouží. Bufallo samo většinou nezaútočí, pouze když ho někdo překvapí a vyruší. V tomto kempu se to stalo naposledy prý loni v létě, kdy buffalo vyrušila samotná turistka v meandrách Gibbon river v lučinách dole pod kempem.

Zůstalo s námi asi 20m od stanů až do jedné hodiny ranní kdy s dusotem a funěním odkráčelo dál svojí cestou.

#33 – V Grand Teton National Park


Ráno jsem si uvědomil, že stále nové a nové zážitky přebíjejí každý den ty staré a vymazávají je skoro nevratně z mé omezené paměti. Jen matně jsem už vzpomínal, kde že jsme byli před třemi týdny, kudy jsme chodili a co jsme viděli. Dnešek patřil snad k nejkrásnějším dnům vůbec a to i přesto, že stáhnuté žaluzie v motelovém pokoji udrželi ostatní ve spánku až skoro do oběda, takže jsme vyráželi až po desáté :).

Jak jsem už zmínil několik dní dozadu, pohoří Grand Teton se tyčí z roviny Jackson Hole Valley o nějakých 2000m výše a jeho zasněžené vrcholy ve výšce nad 4000m v kombinaci s úchvatně modrými hladinami jezer vytvářejí ideální podmínky pro místy až velmi kýčovité fotografie. Posuďte vlastně sami v posledním albu, kde vrcholy grand, Middle a South Teton jsou zachyceny snad na padesát různých způsobů.

Grand Teton vznikl údajně před 10 milióny let zemětřesením, kdy došlo k mohutnému vertikálnímu posunu dvou desek – hory se vyzdvihly do výšky zatímco údolí se ještě hlouběji propadlo. Před 2 milióny lety pak masivní ledovec o tloušce přes jeden kilometr se posunoval opakovaně na jih z Yellowstone a z hor postupně zaplňoval údolí erozí rozrušenými skalními bloky. Síla ledu následně v kombinaci s erozí vytvořila za miliony let současnou jedinečnou podívanou.

Vjeli jsme do parku od jihu přes Granite Canyon Entrance station po Moose Wilson Road. Někde u Taggart lake byla úzká silnice poprvé trochu ucpaná, protože skoro všechna auta stavěla s cílem vyfotografovat mohutného moose (losa?), který se brodil v mělčinách Lake Creek.

Pokračovali jsme dál a po pár mílích dál někde u Lupine Meadows se silnice ucpala podruhé. Necelých 50 metrů od silnice si to v louce vykračoval pořádný medvěd. Nebyl to Grizzly ale Black Bear, přestože byl celý hnědý. Lidí si vůbec nevšímal, zajímalo ho jen hledání potravy. Na druhé straně silnice se mezitím proháněl osamělý kojot.
Oblast Tetonu a Yellowstone je vůbec velmi bohatá na zvířenu. Kromě již zmíněných se tu vyskytují početné kolonie vlků, horských lvů, sobů a losů. Pro lidi nejnebezpečnější je určitě případné setkání s Grizzlym a na některé stezky rangeři doporučovali vycházet pouze se sprejem proti medvědům. Nevím jak to funguje, nás se to netýkalo...

My jsme totiž vyrazili na skoro 12 kilometrový okruh kolem jezera Jenny Lake. Udělali jsme si tím asi vzdálenostní rekord celé cesty a smekám před Lindou, jak to dobře zvládla. Přece jenom jsme už pátý týden kontinuálně pořád přes 2000 metrů nad mořem. Kráčeli jsme po směru hodinových ručiček po stezce mezi jezerem a zvedajícími se kopci, z nichž nejvyšší byl ten opravdu nejvyšší - Grand Teton. Přes jezero jezdí (bohužel) také shuttle boat, a tak u Hidden Falls a vstupu do Cascade Canyon nás z poklidné tůry na chvíli vyrušily skupinky svátečních turistů, kteří se přijeli podívat na vodopád lodí.

Po chvíli jsme jim zmizeli a pokračovali po břehu až ke String Lake, kde se dalo přes most dostat na druhou stranu řeky spojující obě jezera. Dostali jsme se tím i ze stínu na slunce a přes hladinu Jenny lake jsem pak cestou zpět „práskal“ jednu fotku za druhou... nějak jsem dnes nemohl odolat.

12 km jsme dali i s Lindou za něco málo přes tři hodiny a v pozdním odpoledni jsme pokračovali dál na severovýchod přes hráz jezera Jackson až do Colter Bay Village. Našli jsme kemp, který má meuvěřitelných 250 stanovacích míst, ale rozprostřených na takové ploše, že v okruhu 50m od našeho místa nikdo není. Naprosté soukromí mezi stromy a remízky. Jsou zde již zase všude kovové boxy na úschovu potravin před medvědy, a tak večer všechno vynosíme pro jistotu z auta a ze stanu do bezpečí.
Zbytek dne jsme vyplnili sledováním filmu o životě vlků v místním návštěvnickém středisku a pak už jen obligátní partičkou karet. A zítra směr Yellowstone...