#21 – Přejezd na východ – Otago Peninsula a Dunedin

I když je Te Anau docela pěkná díra, nechtělo se nám ji ráno nějak moc rychle opouštět. Asi tomu napomohlo i sluníčko a asi nejlepší kemp, kde jsme doposud byli. Dopřáli jsme si opravdu pořádnou snídaní a vyrazili na čtyřhodinový přejezd na východní pobřeží do Dunedinu.

Zastavili jsme ještě na chvíli ve Wildlife centre, kde chovají čím dál vzácnější druhy ptáků jako Pokahe, Kea, Kaka nebo Weka. Třeba Pokahe (ale to platí i o Kiwi nebo Weka) dříve neměli moc přirozených nepřátel v novozélandské buši, a tak asi vývojem ztratili i schopnost létat. Dneska zejména australský possum je hrozbou pro místní ekosystém, místní se snaží jeho výskyt limitovat, i tak třeba ptáků Pokahe přežívá už jen několik stovek kusů.

Jak jsme opouštěli Jižní Alpy a mohli je pozorovat už jen ve zpětném zrcátku, krajina kolem se také proměňovala. Z Vysokých Tater se zase stávala Českomoravská vysočina, jen o poznání zelenější, opuštěnější a plná pasoucího se dobytka a ovcí. Nepotkávali jsme skoro žádná auta. V místech, kterými jsme projížděli, se většinou ani nedalo nic moc pořídit, i spousta domů se zdála opuštěných. Výmluvná byla i cedule před jednou takovou dědinou, na které stálo jen  - „No doctor, No hospital, One cemetary“ J.

Městečko Gore bylo přece jen o poznání větší (takové Čerčany). Dali jsme krátkou pauzu a pokračovali do 44 km vzdáleného Clintonu. Shoda názvu měst se jmény bývalého amerického prezidenta a viceprezidenta se postarala asi v devadesátých letech o přejmenování této „okresní“ dálnice na Presidential Highway.

Kousek za Clintonem jsme odehnuli ze silnice 94 a přehoupli se přes kopce na pobřeží oceánu. Pokračovali jsme podél pláží přes malé pobřežní osady a městečka jako třeba Brighton až do Dunedinu. Ten je se svými 120-tisíci obyvateli hned po Christchurch druhým největším městem na Jižním ostrově. Od oceánu je jeho přístav výborně chráněn poloostrovem Otago Peninsula.

Ten byl naším dnešním odpoledním cílem. Vydrápali jsme se na jedničku do kopců a za nimi se otevřelo širé moře. Domy úplně zmizeli, jen tu a tam nějaká ovčí farma. Silnice se zúžila a zklikatila na takový korsický standard. Dojeli jsme nad zátoku Sandfly Bay a v písečných dunách doslova sjeli asi 100 výškových metrů dolu na zhruba kilometr dlouhou pustotu pláž. Zátoka se tentokrát nejmenuje po dotěrném hmyzu, ale podle toho, že díky větru tam opravdu lítá písek a pohrává si s ním v měnících se dunách.

Měli jsme velké očekávání, že uvidíme žlutooké tučňáky a albatrosy, ale museli jsme se spokojit s tuleni, kteří se líně povalovali na samém konci pláže na skalnatých útesech. Za albatrosy jsme pokračovali dalších 20 km na Cape XXXX. Vyhnuli jsme se skupinkám turistů s průvodci a prošli se kus podél pobřeží na vyhlídky ptačích hnízdišť. Museli jsme dávat opravdu dobrý pozor nejen kam šlapeme, ale i na to, co přiletí ze vzduchu. Tolik ptačího trusu na jednom místě jsem ještě nikdy neviděl J.

Přes Portobello jsme se vrátili podél zálivu zpět do Dunedinu a zapíchli to pro dnešek v Kiwi kempu na St. Kilda Beach. První kemp po třech týdnech kde je free wifi, tak zejména Anička s Matějem mají jasným večerní i noční program. Jak málo stačí k puberťácké radosti…

#20 – V zajetí fjordu Milford Sound...

(19.12.) Konečně se na nás štěstí usmálo a ráno dnes bylo nebe bez mráčku. Sice teploměr ukazoval po sedmé pouhé 4 stupně nad nulou, ale jen co jsme se rozjeli a slunce povyskočilo výš, začalo se také přiměřeně oteplovat až na odpoledních 23 stupňů.

Potřebovali jsme být v Milford Sound kolem půl deváté a z Cascade Creek kempu to byla ještě dobrá hoďka cesty. Navíc na trase je i asi kilometrový tunel bůhví jak a kým prokopaný skrz obrovský skalnatý masív. Je v něm pouze jeden jízdní pruh a provoz řídí semafor, takže další potenciální zdržení.

Po pár minutách jízdy se nám začaly otvírat nádherné výhledy do hlubokých údolí i na zasněžené špičky hor. Projeli jsme Divide, nejjižnější průsmyk Jižních Alp a vystoupali Gertrude Valley (to je jméno! - Němců tu cestuje fakt hodně, tak možná aby měli radost…), projeli tunel a pak sklesali posledních 15 km serpentin dolů do Milford.

Ten pohled je fakt úchvatný. Skoro dvoutisícové skály vystupují skoro kolmo přímo z mořského fjordu dlouhého odhadem tak 6-7 kilometrů. Asi nejfotografovanější kopec je Mitre Peak, tvarově skoro dokonale souměrný 1692 metrů vysoký štít na samém konci fjordu. Na vrcholcích těch nejvyšších, třeba Mount Tonako (2644m) jsou ledovce, které plní vodu desítky vodopádů padajících z velké výšky přímo do moře.

Jižní fjordy jsou prý nejdivočejším pobřežím světa. Jsou to zároveň nejvyšší mořské útesy na světě a také místo, kde ročně naprší víc než 7 metrů deště! Už kapitán Cook tu v roce 1773 s Lodí Endeavour zakotvil na celých 5 týdnů. Prvním evropským osadníkem byl prospektor Donald Sutherland, který se v Milford usadil v roce 1878 a dvanáct let tu žil úplně sám. Od roku 1890 tu začali se svojí ženou provázet a ubytovávat první turisty, ročně tak kolem tříset.

Dneska zavítá do Milford Sound ročně prý až půl milionu lidí, pro mě skoro neuvěřitelné číslo na to, jak odlehlé místo to stále je. Ráno jsme chytli první loď už v devět hodin a během dvouhodinové plavby prokřižovali fjord až k Tasmanskému moři a zpět. Stavěli jsme u skal a nabírali vodu k pití přímo z padajích vodopádů, viděli jsme početnou kolonii tuleňů. Když jsme se vrátili do přístavu, začali tam už najíždět autobusy, a to byl signál pro nás abychom zmizeli zase někam dál.

Vrátili jsme se skrz tunel kousek za sedlo Divide a vyrazili po trase dalšího z Great walks – tentokrát Routeburn tracku na Key Summit, alpskou náhorní plošinu asi ve výšce tisíc metrů kolem dokola obehnanou vysokými štíty pro mě bezejmenných hor. Tříhodinový výstup byl odměněn opravdu nádhernými výhledy.

Musím ještě trochu se slzou v oku zmínit Milford track, asi krále mezi všemi novozélandskými přechody, který na nás holt počká někdy do příště. Je tak populární, že už v říjnu byly „vybukované“ všechny termíny až do konce února L.  Celý 53 km dlouhý přechod trvá 4 dny, může se jít pouze jedním směrem a nocovat se smí pouze na chatách. Začíná na jezeře Te Anau v Te Anau Downs, odkud vás hodinu a čtvrt odveze loď na začátek pěší cesty. Během čtyř dnů tady potkáte asi úplně vše, co k zélandské přírodě patří - jezera, mokřady, vysoké hory, hluboká údolí, eukalyptové lesy, teplo i déšť, ledovce, vodopády J. Jeden z nich, Sutherland Falls, měří úctyhodných 630 metrů. Cesta končí sestupem do Milford Sound, odkud je třeba se pak vrátit „shuttlem“ zpět 120 km do Te Anau.

Během pozdního odpoledne jsme pak cestou zpět v Cascade Creek sbalili stany, které jsme nechali přes den pěkně vyhřát na sluníčku (snad se v té ozónové díře moc nepřipálily) a než jsme dorazili do Te Anau, stálo nás to ještě několik fotografických zastávek….

Klidný večer před námi, grilovačka v kempu na břehu jezera… a karty J.

#19 – Kolem Te Anau a na Kepler Tracku...

(18.12.) Ráno jsme zamířili na 171 km dlouhý přejezd do Te Anau, vstupní brány do národního parku South Fiordland, nejopuštěnější a nejdivočejší části Nového Zélandu.

Tedy, nejdříve jsem vyrazil sám ještě na ranní hodinovku do Bob’s Cove podél jezera a k mému překvapení byli všichni, když jsem se v 8 hodin vrátil, již vzhůru. Docela rychle jsme se spakovali, nakoupili čerstvé jídlo v New World vedle letiště a nabrali směr Remarkables Ski Area, kde jsme chtěli posnídat. 11 stupnů venku a představa 14 kilometrového stoupání po štěrkovce do neznáma, nás od původního úmyslu odradila. Pokračovali jsme proto podél jezera směrem na Kingston a u prvního odpočívadla uspořádali větrnou snídani. Cesta ubíhala vcelku monotónně mezi pastvinami za aprílového střídání deště a sluníčka, které logicky doplňovala častá duha.

Po dvou hodinkách jsme přistáli v třítisícovém Te Anau a po konzultaci v Informacích popojeli asi 10 km do Rainbow Reach na břehu řeky Waiau. Odtud jsme se napojili v protisměru na trasu Kepler Tracku, opět jednoho z Great Walks, a šli asi 12 kilometrů k Moturau Hut na břehu jezera Manapouri. Kepler track je 4-denní 60-tikilometrový okruh, který vyžaduje předchozí rezervaci noclehů v „huts“. Vede přes řeky, soutěsky a ledovcová údolí, velká část jde přes vřesoviště a „beech“ lesy s obrovskými „plantážemi“ mechových porostů. Pro Hobity jako stvořené…

Zítra plánujeme výlet do Milford Sound, údajně nejkrásnějšího fjordu v oblasti. Chceme jet lodí už ráno v 9 hodin, a protože k našemu překvapení je to z Te Anau ještě 119 km ne úplně přímé a asfaltové silnice, tak se pokusíme dnes ještě nablížit, aby nám ráno zbyla maximálně hodina cesty do cíle.

V celé oblasti Fiordland není žádný mobilní signál. V Te Anau jsem v Sandfly Cafe cucal jedno „koffee luongo“ tak dlouho, dokud si notebook nenasál aspoň 50% energie. Podél silnice dál je totiž jen asi 15 velmi jednoduchých kempovišť, kde není žádný proud a voda, jen tu a tam v lesíku schovaná kadibudka. V jednom takovém kempíku jsme teď zakotvili a potok kousek pod stany je tak čistý, že je radost pít vodu přímo z něj.

Zaplácali jsme hladové krky rýží z jedné mísy (kdo by špinil to nádobí!) a vyplňujeme čekání na tmu již tradičními kartami. Dny jsou stále delší a delší…J

#18 –Ráj kolem Queenstownu a Glenorchy…

(17.12.) Z ráje, my vyhnaní z ráje, kde není už místa… … kdepak, nás z ráje nikdo nevyháněl, my ho dnes naopak našli!

Probudili jsme se do slunečného dne a kochali se ranním výhledem na dvoutisícové štíty hor s malebným názvem Remarkables. Pozoruhodné na nich dnešního rána bylo však hlavně to, že je v horní třetině pokrývala čerstvá sněhová čepice, kterou předešlý večer ještě nasazenou neměly. To co dole v kempu padalo při 14 stupních v noci jako déšť, tam nahoře pěkně přimrzlo. Bez snídaně jsme se nasoukali do auta, stany nechali dnes stát a rozjeli se podél jezera Wakatipu asi 45 km do Glenorchy. Po „scenic road“, která prý patří mezi deset nejhezčích na světě.

Glenorchy se zdálo být skutečný konec světa. Serpentiny nás dovedly během hodinky do městečka, kde se zastavil čas. Pár motelů, barů a kaváren, asi 400 stálých obyvatel, vše v poklidném tempu, jako by se (nejen na kopcích) nechumelilo. Scenérie jako z pohádky – úzké hrdlo jezera Wakatipu svírané okolními horskými masívy, do kterého ústila ledovcovou vodou plněná Dart River. Při pohledu do dáli se nad mraky vylouply nejvyšší třítísícové vrcholy Národního parku Mount Aspiring. Ne nadarmo se zrovna zde točily přírodní scenérie filmů Letopisy Narnie nebo Pán prstenů.

Asfaltka skončila hned za Glenorchy. Dalších 37 kilometrů jsme se kodrcali a brodili po „gravel“ road, z čehož se pro nás v posledních dnech stává standard. Kolem nevím už kolikátého Diamond lake a nekončících pastvin plných ovcí, krav a koní, jsme se dostali až do ráje. Místo zvané Paradise zahrnovalo jen asi 4-5 stavení roztroušených v několikasetmetrové vzdálenosti od sebe jinak nic. Nejbližší civilizace víc jak hodinu cesty autem. Člověk mohl vychutnávat všudypřítomný hluk ticha…

Kolem poledne jsme se vrátili do Queenstownu a rozhodovali se, zda zkusíme Bungy jumping nebo Shotover jets. Vyhrálo to druhé. Od roku 1970 provozují v soutěsce řeky Shotover pro mě dosud těžko představitelný adrenalin. Speciální 5,3 metru dlouhé a 2,4 metru široké motorové čluny (každý pro 14 lidí) se tu řítí až 80 kilometrovou rychlostí po proudu i proti proudu řeky. Speciálně konstruované trzskové motory Hamilton umožňují, aby tyto třítunové lodě klouzali po vodě mělké jen 5-10 centimetrů. Zkušení „piloti“ dokáží jezdit těsně kolem skal jen několik jednotek centimetrů a dělat obraty 360 stupňů i v poměrně úzkých místech soutěsky (někde byla snad jen 5-6 metrů široká). Těch 25 minut adrenalinu pro Matěje, Aničku a mě fakt stálo za to!

Odpoledne ale zdaleka nekončilo. Jeli jsme asi 25 km za Queenstown směrem na Cromwell ke starému lanovému mostu z roku 1869 přes řeku Karawau. Zde vzniknul Bungy jumping ve své komerční podobě, kdy dva frajeři – Hackett a Asch – začali v roce 1988 „shazovat“ odvážlivce ze 43-metrové výšky. Dnes je to velký business - jeden skákající snad co tři minuty, pronásobeno 180 dolary…. U mostu stojí velmi pěkné infocentrum zabudované do skály s velkoplošnou projekcí historie bungy nejen zde, ale i jinde ve světě.

Na cestě zpět jsme odbočili na Kelvin Heights a Kelvin Peninsula - poloostrov, který jsme otypovali jako tu nejdražší residenční lokalitu v Queenstownu. Nechali jsme se inspirovat některými podařenými domy – ne nijak okázalými, spíš dobře kombinující dřevo, kámen a sklo v přírodním stylu. Kolem poloostrova vedla pobřežní stezka kolem golfového hřiště, místního Yacht klubu s výhledy na protější stráně nad Quenstownem poseté dalšími vilami z velké části ukrývanými stále ještě v převažující buši.

Závěr dne patřil trochu netypicky městu – prošli jsme všechny možné obchody s outdoorovým a mountainbikovým vybavením (chlapy) i všemožnými hadry (ženské) a pak se dobrou hodinu vyhřívali na pláži v centru u přístavu a kochali pohledem na zapadající slunce a hladinu čeřenou plavidly nejrůznějších velikostí a pohonů. Pohoda, klídek, tabáček….

#17 – K ledovci Rob Roy v Mt. Aspiring NP

(16.12.) V noci lilo opět jako z konve. Přestalo asi v pět, ale tím že jsme měli stany pod velkými stromy, se mi zdálo, že prší dál. Nechtělo se vstávat, pomalu jsem naší chlapskou výpravu začal vzdávat. V 6:20 jsem nahmatal iPhone, co má po včerejším pádu z kapsy zcela neopakovatelný tříštivý design, ale naštěstí jen na zadní straně. Venku krásně, je čas vstávat! Probudil jsem Matesa, namazal 4 housky, přibalil tři banány a čokoládu a vyrazili jsme spolu sami dva 54 km autem do údolí Matukituki v národním parku Mount Aspiring.

Nejdřív to frčelo ještě po asfaltovém povrchu silnice klikatící se nejdříve podél jezera Wanaka a posléze údolím mezi horami. Po 20 kilometrech silnice přešla do jednoho pruhu, povrch se změnil na štěrk a kvůli kalužím a stádům dobytka jsme museli značně zpomalit. Zbylých 35 kilometrů jsme jeli více než tři čtvrtě hodiny. Cestou jsme museli překonat 9 brodů, které byly po nočním dešti naplněny vodou asi víc než obvykle. Matěj musel vystoupit a občas odstranit větve, abychom mohli projet. Cedule, která u cesty upozorňovala, že během dne může stoupnout voda a nemusí být tudíž jednoduchý návrat, ve mně vzbudila lehké obavy. Navíc Subaru, i když má náhon na čtyři kola, tak nevyniká zrovna extra velkou světlostí. Asi ve dvou brodech nám šla voda přes přední sklo až na střechu, ale zvládli jsme to bez problémů.

Odstavili jsme auto na slepém konci cesty v Matukituki valley u Raspberry creek, který vypadal spíš jako rozvodněná Otava pod Čeňkovou pilou. Maliny jsme nikde neviděli J, za to ovcí a krav byly všude tisíce. Vyrazili jsme po čtvrt na devět nahoru k ledovci Rob Roy úplně sami. Ranní slunce si pomalu proráželo cestu skrz mraky a ostrůvky modrého nebe věštily, že dnes bude opravdu krásný den.

Po zhruba půl hodině jsme přešli přes zánovní swingbridge na druhou stranu řeky a začali ostře stoupat velmi dobře udržovanou cestou podél divoce padajícího potoka přes obrovské balvany napadané po staletí do vodního koryta z okolních vysokých štítů. Na dvou místech byly úplně čerstvé sesuvy půdy, cesta zmizela někde dole v řece, ale v bahnitém svahu se dalo i tak udržet a pokračovat dál.

Po necelé hodině se z lesa vynořil nejdříve vysoký vodopád, odhadem tak 130-150 metrů. Hned za ním po pěti minutách ostré chůze pak samotný majestátný ledovec Rob Roy. Došli jsme, kam až nás cesta pustila. Ledovec se rozkládal přes tři sněhová pole na jižním úbočí stejnojmenné hory vysoké 2544 metrů.

Zrovna když jsme svačili, zaslechli jsme obrovský rachot, jako když letí stíhačka. To na druhé slunečné severní straně se patrně utrhla lavina soudě podle oblak sněhového prachu na samém vrcholu horského hřebenu.

Sestup byl mnohem rychlejší, celý výlet nám zabral asi tři a čtvrt hodiny. Na jedné informační tabuli byly deníkové vzpomínky Maud Morelanda, který prvně prošel Rob Roy valley v roce 1908. Myslím, že mu to tenkrát zabralo asi trochu víc času než nám. Teprve na samém konci zpáteční cesty jsme začali potkávat první skupinky škrábající se nahoru. Užili jsme si tak výstup i sestup v skoro panenské přírodě úplně sami.

Cestou zpátky jsme už věděli, co nás čeká, navíc trochu opadla i voda v brodech, a tak si Matěj na opuštěném štěrkovce v horách prožil svojí premiéru za volantem, kterým jsem ho nechal tahat v zatáčkách i asi přes pět brodů nějakých 5-6 kilometrů.

V jednu jsme byli zpět ve Wanace, rychle zbourali stany a vyrazili po Crown Range Road přes Cardronu do 67 kilometrů vzdáleného Queenstownu. V Cardroně, údajném lyžařském středisku (viděli jsme na okolních travnatých dvoutisícových kopcích všeho všudy dva vleky??), stál u silnice aspoň nádherný starý hotel, poštovní úřad a General Store z roku 1863.

Pokračovali jsme hlubokým nezalesněným údolím a přes sedlo se vyhoupli na dohled Queenstownu, Mecce adrenalinové zábavy. Stačili jsme odpoledne projít moc útulné a malebné centrum na břehu jezera Watatipu a večer se posunuli do přírodního kempu 12 Miles směrem na Glenorchy. To na nás čeká zítra.