#14 – V sandálech po městě Sandalového dřeva

Probudil jsem se akorát v momentě, když jsem za oknem zahlédl ceduli: “WELCOME TO KARNATAKA”. Začínalo svítat a právě jsem opustili Keralu. Devět hodin v autobuse je za námi a zbývají dvě poslední do Mysore. Dálkový autobus byl docela ok, místa na nohy habaděj, dokonce měl i okna. Jen silnice byla úzká a hrbolatá a každé dva tři kilometry na ní byly zbytečné zpomalovací retardéry. Položil jsem sedačku co to šlo, ale stejně jsem za celou noc vyskákanej, jako kdybych jel 11 hodin v kuse Velkou Pardubickou v sedle Železníka.

Na autobusovém nádraží nás se svojí rikšou odchytil Alantha, sympatický 54-letý Ind, který se nám stal za 300 rupií průvodcem na zbytek dne. I místní už pociťují nedostatek hotovosti v kapsách turistů a tak tahle cena je rovnou o 200 rupií níž, než by byla usmlouvaná ještě minulý týden. Odvezl nás do Blue Moon residency, která na přespání stačí, ale jinak to není žádná sláva. První pokoj byl špinavý, druhý je o chlup lepší. Poslal jsem ho pro toaleťák na trh a překvapivě se za 20 minut vrátil i s ruličkou. Hotel se nachází přímo uprostřed arabské čtvrti a jenom teď ze střechy vidím v bezprostředním okolí aspoň 4 mešity. Až ráno všechny spustí najednou, tak to bude jak na všech “stagích” Colours of Ostrava najednou..

Mysore se přezdívá město paláců. Je jich tu celkem 23. Po hodince oddechu a sprše jsme s Alanthou vyrazili směrem k Chamundhi Hill, 1062m vysokému kopci, který dominuje městu ve vzdálenosti asi 8 kilometrů. Minuli jsme Government house, který se dříve jmenoval British house a Britového ho věnovali místnímu Maharádžovi v 18. století. Jeho zajímavostí je, že je postaven bez použití cihel, železa, cementu… jen tradiční materiál - dřevo, bláto a od Karla IV. odkoukaný bílek z vajíček.

O kus dál po pravé straně silnice jsme viděli místní rozlehlou ZOO s obvodovým zdivem skoro 4,5 kilometru dlouhým. Na straně levé se rozkládalo Karandzi lake, které dříve sloužilo jako zásobárna vody pro město. Dnes je u něj Butterfly Garden, kde přebývají evropskou zimu tisíce stěhovavých ptáků. Jezero moc ke koupání nelákalo, ale kdyby přece, pak pozor na krokodýly!

Začali jsme stoupat serpentýnami a v jedné zatáčce Alantha zastavil u zvláštního stromu, který se jmenuje Sandal wood. Přezdívá se mu také mysorské zlato a roste jenom tady v okolí. Lisuje je se z něj vzácný olej používaný na aromaterapii nebo se z něj vyrábí sandalový prášek. Cena 300ml oleje šplhá až k 5000 rupií a na výrobu tohoto množství je potřeba přes 200kg dřeviny. Dřevo stromu se dá použít nejdříve po dvaceti letech od zasazení. Za pokácení mladšího stromu hrozí až tři roky vězení. Olej se prý používá i jako přípravek na hubnutí. To fakt nepotřebuju, stačí bohatě indické podnebí a místní proháněcí strava.

O kus dál jsme v dálce viděli White Palace opravdu připomínající washingtonský Bílý dům. Tento Lalita Mahal Palace věnoval v roce 1921 předposlední místní Maharádža jako svatební dar své sestře. Nyní funguje jako hotel s cenou pokojů od 200 do 800 dolarů za noc.

Zastavili jsme na vrcholu hory. Po cestě jsme nikoho moc nepotkávali, ale vrchol byl přelidněn poutníky a stánkaři. Místní chrám je zasvěcen bohům Shri Chamundhishara. Pochopil jsem, že se těší zvláštní oblibě v kraji. Například ministerský předseda sousedního Tamil Nadu měl nedávno problémy s ledvinami a potom, co se oddal místnímu božstvu a uzdravil se (i po náročné operaci v Singapuru), věnoval místní svatyni jako dar 10,5 miliónu rupií. Snad ještě v platných bankovkách.

Před vjezdem na horu jsme minuli ceduli YOU ARE ENTERING NO PLASTIC AREA. A opravdu, na kopci bylo nezvykle čisto, jen tu a tam někde divoká skládka, ostatně jako doma v Brdských lesích. Byla to příjemná změna. Cestou z hory jsme se zastavili v Bull Temple. Socha obrovské krávy prý byla vytesána v roce 1659 za jedinou noc a pracovalo na ní 400 řemeslníků. Ochutnal jsem za 20 rupií čerstvě prolisovaný džus z cukrové třtiny. Chlapík asi 4x protáhne nožním lisem dva až tři třtinové stvoly a k tomu přidá limetku a mátu podle přání. Bylo to fakt vynikající a osvěžující!

Krátce po dvanácté jsme dorazili do City Palace, asi hlavní atrakce města. Aspoň podle davu Indů uvnitř. Celá prohlídka nám zabrala dvě hodiny a absolvovali jsme ji celou bosi. Nejen v palácových komnatách, ale i po nádvořích. Po deseti minutách už mi bylo fuk kam šlapu! Vevniř mě zaujaly zejména dva sály - Public Durbar Hall, který Maharádža využíval pro setkání s lidem a potom menší ale zdobenější Private Durbar Hall, využívaný k soukromým audiencím. První byl z jedné strany otevřen do palácových zahrad a nádvoří. Oba byly zdobeny desítkami mohutných sloupů. Za zmínku stojí také nosítka pro Maharádžu, v kterých býval usazen při procesí na sloním hřbetu, a která jsou zdobena 80 kilogramy zlata.

Po obědě v místní neturistické restauraci, kdy jsme za rozumnou cenu měli pestrý talíř jihoindického Thali o asi 6 chodech, jsme se přesunuli na British bazar. Britské na něm byly pouze kulisy bývalých staveb po angličanech, jinak to byl velmi chudý zeleninový trh pro místní. Ale zákoutí a atmosféra na něm byly tak autentické, že fotky, co jsem tam pořídil, považuju svým amatérským okem za doposud nejzdařilejší z celé cesty.

Poslední dnešní zastávkou byl obchod a výrobna aromaolejů a vonných tyčinek. Dostali jsme lekci, na co se který olej používá a v jaké koncentraci a samozřejmě jsme i něco nakoupili. Teda odnesli a zatím nezaplatili, protože karty nefungovaly a cash z ruky nedáme :)! Snad zítra to půjde…. Mě nejvíce zaujal (logicky) recept na podporu růstu vlasů. Když prý smícháte pivo s banánem, vytvoříte mazlavou kaši a napatláte na hlavu, tak vám porostou vlasy zase jako za mlada. Banány už mám, teď jdu ke stánkařům pro plechovku piva a cestou asi koupím rovnou i pár gumiček do vlasů. To, abych si mohl ráno udělat culíky.

Hezký večer z Mysore, města hedvábí a sandalového oleje.

#13 – Na kanálech “Backwaters” v Allepey

I tady, na samém pobřeží Arabského moře, mě ráno přesně v půl šesté probudily hlasité zpěvy modliteb šířící se do okolí z “minaretů” osazených tlampači. Myslel jsem si původně, že je to jen islámská tradice, ale musí to být asi i hinduistický zvyk, protože muslimů zde žije jen 8,5 procenta.

V půl sedmé bylo již na pláži živo. Pár lidí se jen tak procházelo, někteří se snažili nahazováním sítí ulovit kraby, co se nestihly s nastupujícím odlivem dostatečně rychle schovat. Další skupinky mužů jen tak klábosili nebo hráli karty. Vykoupal jsem se v moři, ale moc jsem si to neužil. Voda sice měla odhadem aspoň 28 stupňů, ale byl jsem tam za atrakci, takže to byla jen taková rychlovka.

V osm hodin jsme vyrazili rikšou 4 km do centra Allepey, kde jsme měli sraz u veřejného mola jednoho z kanálů s Bennym. Místní Ind bude naším dnešním průvodcem a myslím, že i jeho jméno si budu  snadno pamatovat. Nakonec naše skupinka čítala skoro 20 lidí a před devátou jsme vyrazili místní “public ferry” na asi 40 minutovou plavbu kanály dál do vnitrozemí. Krajinu mezi Allepey a ještě jížněji položeným Kollam křižuje na 900 km vodních kanálů, které slouží jako dopravní tepny a veškerý život se odehrává v těsné blízkosti podél jejich břehů. Nejen domky a chatrče, ale i školy, tu a tam i nemocnice, chrámy a modlitebny - to vše bylo k vidění vždy tak do dvou tří metrů od břehu, nejčastěji v hustém porostu, kde převažovaly kokosové palmy a banánovníky.

Přistáli jsme u jednoho z mol a pokračovali s Bennym pěšky po úzké pěšině asi 500 metrů podél břehu. Některé domky byly udržované a opravované, většina však vykazovala znaky té největší chudoby. Blízkost vody způsobila podmáčení okolního terénu a tak před mnoha chatrčemi byly vysoké vrstvy bláta, v kterých pobíhaly slepice, kozy, hrající si děti i dospělí, věnující se svému každodennímu honu za obživou.

V jednom domku jsme měli domluvenu indickou snídani. Usměvavá Indka v nádherném červeném sárí připravila knedlíky z rýžové mouky zalité kokosovým mlékem a ještě něčím, co se mi nepodařilo identifikovat. Když, jsem se jí ptal, co že to jíme, zněl název foneticky něco jako “idly puttu”. Takže Bůh ví…

Po snídani jsme pokračovali asi dalšího půl kilometru podél kanálu, kde nás čekali připravené velké dřevěné kánoe, každá tak pro 6 lidí. Nalodili jsme se a vyrazili na asi pětihodinovou plavbu po těch nejužších kanálech, kam se motorové ferry ani hausbóty už nedostanou. Většina kanálů měla zpevňované a vyvýšené břehy - buď pytly se zeminou nebo jen tak blátem. Na některých místech budovali i betonové bariéry. Zajímavé bylo, že vodní hladina je nad úrovní okolního terénu. To má výhodu, když potřebujete popustit trochu vody na okolní políčka a plantáže, ale v období monzunů bych se obával nekontrolovatelných povodní.

Vodní hladina byla převážně zarostlá velmi hustými a odolnými rostlinami, které měly nádherné fialové květy. Na mnoha místech byl porost tak hustý, že se jen s největšími obtížemi dalo daným úsekem propádlovat. Byl to spíš souboj s vegetací a odpadky, než s vodním živlem.

Pět hodin v tichu, bez klaksónů a ruchu města, bylo nejen příležitostí k rozjímání, ale také k pozorování běžného života obyvatel. Mnohé ženy praly v kanálech prádlo a mlátily jím o placaté kameny, jiné lovily ryby na vlasec nebo už zpracovávaly ranní úlovek. Voda kanálu slouží jako silnice, vodovod i odpadní stoka zároveň. Mnozí lidé prováděli dopolední očistu a když se potápěli pod vodu tak se přidržovali nad hladinu čnějící bambusové tyče, aby je neohrozily okolo projíždějící lodě.

Kolem třetí jsme se vrátili na oběd k domku nám již známé Indky. Rozdala nám jen banánové listy a na ně hromadu zvláštní nabobtnalé rýže, jejíž zrna vypadaly jako burizóny, co si pamatuju z dětství. Kolem rýže pak nandala tři druhy omáček, salát ze zelí a také z čočky. Určitě jsem rozpoznal green curry, pak také kusy batátů, ananasu, ale zbytek vůbec netuším. Bylo to lehké a opravdu moc dobré, i když studené. Ani nevadilo, že jsme to vše zamíchali dohromady a jedli po indicku jenom pravou rukou. Narozdíl od rána, kdy se po snídani podával masala čaj, byl tentokrát na zapití čaj černý.

Po obědě jsme se veřejnou ferry plnou školáků, vrátili zpátky do Allepey a rikšou do Wind n’ Wawes. Bylo potřeba vyrovnat účty za poslední 4 dny i z Kochi. Protože karty v hotelu nebrali, tak jsme se pustili s majitelem do několika různých transakcí, které hradily jiné jeho kšefty. Z kalkulačky se jen kouřilo, směnný kurz dolar/rupie jsme také chvilku vyjednávali, ale nakonec jsme se dobrali k uspokojivému řešení pro oba. Dokonce jsem se zbavil i poslední neplatné pětistovky.

V osm večer jsme rikšou vyrazili na noční autobus. Už po několikáté jsme museli čekat na železničních závorách, které jsou dole vždy až 15 minut, než projíždí vlak. Je to velká manuální operace, při které se z kolejiště odstraňují červené prapory, které tam jsou jako značení, že zrovna vlak nejede. Dokoupili jsme vodu, mandarinky, fotíme se s místními Indy. Už 40 minut čekáme a ani nevíme jestli na správném místě. Informace z více zdrojů jsou jako vždy rozporuplné. Dneska večer prý ozáří oblohu super úplněk. Největší za posledních 68 let. Nevím sice co “největší” znamená, ale snad nám a hlavně řidiči místního autobusu bude měsíc dobře svítit na noční 12 hodinový přejezd do Mysore.