Původně jsem o dnešním dnu nechtěl psát vůbec nic, protože den strávený ve městě mi nějak nezapadal do ostatních zážitků z cesty, nakonec to ale bylo docela zajímavé.
S pocitem ulehčení jsme ráno opustili motel Super 8 a vrátili se po 25 South do centra Denveru. Sjeli jsme na Speer Boulevard a zaparkovali hned vedle Pepsi Center, jedné z největších sportovních hal na světěm která je mimo jiné domovskou arénou týmu NHL Colorado Avalanche. Pepa Neumann by z nás měl radost:).
Jen 5 minut pěšky nám zabral přesun na hlavní ulici města, kterou je 16th Street Mall. Ulice je výhradně pěší promenádou a dá se po ní rychle přesunovat z místa na místo autobusy co jezdí zdarma v 90 sekundových intervalech. Tato zhruba 2 míle dlouhá ulice začíná na jedné straně u historického nádraží Union Rail Station a končí u Capitolu, parlamentu státu Colorado.
Denver byl založem roku 1858, kdy v jeho blízkosti byly objeveny první naleziště zlata, která přilákala nové osadníky. Dnešní území Colorada nazývané tehdy Pike's Peak region, bylo prohlášeno jako territory v roce 1861 a o 15 let později, k datu 100-letého výročí vyhlášení nezávislosti se Colorado připojilo k Unii jako další nový stát. Název státu je ze španělštiny od colored red, to znamená zbarven do červena. Hlavní město regionu nejdříve sídlilo v Colorado City, které je dne s součástí Colorado Springs. Po té se přestěhovalo do Golden City a roku 1867 definitivně do Denveru.
Stavba parlamentu nového státu započala v 1868 a trvala celých 15 let. Budova je dnes volně přístupná turistům, nahlédli jsme i do jednacího sálu, procházeli jsme chodbami kolem kanceláří senátorů a vystoupali i do vrcholové kopule, z které byl výborný rozhled na celý downtown Denveru i na vzdálené Skalisté hory. Co mě opravdu překvapilo – to byla laxní bezpečnostní opatření. Žádná identifikace, sice jsme prošli bezpečnostními rámy, ale se mnou kamera, foťák i kapesní nůž...
Jinak Denver na mě zapůsobil jako moderní ale trochu bezduché město, kde se v posledních dvou desetiletích podařilo zrealizovat celou řadu revitalizačních projektů starých a zanedbaných průmyslových oblastí a proměnit je v městské parky, oázy sportu a zábavy. Městu ale chybí nějaké výrazné náměstí, nebo alespoň dominanta, kterou se může pochlubit New York nebo třeba San Francisco. Nové mrakodrapy a moderní architektura působí trochu sterilním dojmem.
Po třetí hodině jsme vyrazili směr Salt Lake City, s cílem ukrojit co největší krajíc z celkem 800-kilometrového přejezdu. Jenže Klára míní a Petr mění... sice ne tak doslova, ale cestou jsme se rozhodli, že asi další město vynecháme a radši budeme prozkoumávat širé pláně a hory nejméně osídleného amerického státu Wyomingu. Z Denveru jsme vyrazili po 25 North do Cheyenne, kde jsme odbočili na Interstate 80 West, nechali za sebou definitivně Rockies a ponořili se do prázdné rozlehlé a rovinaté prérie. Kopce, tráva, pastviny plné stovek kusů černého dobytka, tu a tam nějaká říčka, jinak vůbec nic. Po civilizaci jako by se slehla zem.
Cesta ubíhala dobře, jeli jsme plynule 75 mil za hodinu, foukal velmi silný boční vítr, a tak nás ani nepřekvapilo, ,když se na obzoru vynořily lesy větrných elektráren, možná více než 300 bílých větrných vrtulí. V prázdné krajině to byla trochu bizarní podívaná.
Další zajímavostí byly desítky kilometrů dřevěných asi 3m vysokých plotů postavených asi v 100m délkách šikmo podél silnice. Dohadovali jsme se o účelu staveb, tipuji, že se jednalo o permanentní protizávějové zábrany, které mají v zimě zamezit bezprostřenímu zavátí silnice po té, co ji pluhy odklidí. Pouze však moje domněnka...
Zakotvili jsme na noc v Rawlings, možná druhém, třetím největším městě na 400 mílovém jinak pustém úseku silnice I 80, které ovšem má pouhých 9 tisíc obyvatel. Pár kempů, motelů, barů, benzínek, k tomu obchod, nemocnice, nádraží. Nic víc, nic míň. No a zítra hurá na severozápad do Landeru, nábližkou k Grand Teton a Yellowstone NP.
