Tak jsme ráno nechali Las Vegas s jeho neóny, bary a kasiny za zády a šněrovali to po 93 south směrem na Hoover dam. Po 30 mílích jsme zastavili na přehradě na řece Colorado, která tvoří zároveň hranici mezi Nevadou a Arizonou. Opravdu impozantní stavba na to, že byla postavena už v letech 1931-35. Nad ní se staví nová dálnice, takže všude byly „práce na silnici“ a tudíž i velmi pomalý provoz. Protože ve státech jsou automaticky dvojnásobné pokuty za porušení dopravních předpisů v místech kde je „work on the road“, napočítal jsme na 2 mílích kolem Hoover dam hned čtyři policejní auta s kamerami... Všude stejné!
Pak jsme to šněrovat přestali, protože silnice se výrazně narovnala. Nemít tempomat stačilo dát cihlu na plyn na 65 mil v hodině a kochat se pouštní krajinou. Ta se výrazně měnila během následujících 200 mil od holých skal, kamenitých pouští kolem Kingmanu a Ash Forku až po nádherné borovicové lesy u Williamsu kde jsme odbočili na 40 north a pokračovali posledních 66 mil do Grand Canyon Village. Cestou jsme nasbírali výškové stopy až do úrovně 6500, abychom následně zase klesli a zastavili se na jížní hraně Grand Canyon na nadmořské výšce 5000 stop.
Nic se nevyrovná prvnímu dojmu z pohledu na Grand Canyon. Všechny ostatní pokusy o unikátní fotografii, kterou už pořídili milióny lidí před vámi, jsou proti prvnímu dojmu jen slabým odvarem. Impozatní hloubka skoro jedné míle, na dně tu a tam k zahlédnutí koryto řeky Colorado a dokonce i stavení Phantomova ranche, místa, kde se dá v kaňonu přenocovat. Severní hrana je dokonce ještě o 2000 stop vyšší a vzdálenost mezi oběma hranami je celých 10 mil.
Dorazili jsme ke kaňonu po třetí odpoledne, navštívili obligátní Visitors centrum, tentokrát nacpané turisty až k prasknutí. Grand Canyon totiž láká jednodenní autobusové turisty z Phoenixu a Las Vegas, takže nebyla nouze o zajímavé „hikery“ na podpatcích ani v dlouhých róbách. Naštěstí převažovali normální cestovatelé a když jsme se přesunuli do kempu Mather camground, kde jsme urvali jedno z posledních ze skoro 350 kempovacích míst, ta už to byla zase klasika – žádná teplá voda ani elektřina, jen stany mezi stromy a klid. Teda jen do té doby než ráno před sedmou začali motorkáři túrovat své „Harleje“, aby se vydali na další kus historické Route 66, která tudy o pár mil dál prochází.
Večer jsme se znovu vydali k okraji kaňonu podívat se na západ slunce (zapadalo včera v 7:46) a na hru barev a světel, kterou každý den vymaluje na skalních útvarech různého stáří, složení a zabarvení. Můj jednoduchý Olympus to ale asi příliš neocenil.
Od 8h měli poblíž Yavapai Point na jižní hraně dostaveníčko hvězdáři se svými tubusy. Sešlo se jich možná padesát a nechávali pohlédnout k nebesům i kolemjdoucí. My kráčeli kolem k Mather amfiteátru, což je nic neříkající označení pro něco jako malé letní kino uprostřed lesa, kde správa parku pořádá každý den od 8:30 pro návštěvníky různé přednášky a promítání. Jen co zapadlo slunce, udělala se pěkná kosa, a tak jsme stačili jen vyslechnout pár zajímavostí. Tak třeba, že se podařilo uměle rozšířit populaci kondorů na 76 kusů (v osmdesátých letech přežívalo jen psoledních 20 jedinců), nebo že je v parku zaznamenáno 20 kousnutí od rattlesnake – z toho ale 18x chlapům do ruky, kteří se je snažili zvednout. Poznámky dámské části obecenstva vám přibližovat nebudu.
Po deváté se spící Lindou na rukách jsme odkráčeli zpět do kempu.
