6. 8. 2019

Den 11 – Santa Cruz, Funchal a Monte



Až do téhle dovolené jsem vůbec netušil, že mám doma tři letecké maniaky. Matěj, Anička i Linda tady sjíždějí po večerech youtube a mají zevrubně nastudovaná mnohá kritická přistání na madeirském letišti, které patří k těm nejnebezpečnějším na světě. Anička sleduje celý den na flightradaru, v kolik které letadlo přistává a v kolik bude zase odlétat. S železnou pravidelnosti co 10 minut nám to pak hlásí.
„Za 6 minut sedá Lisabon a za 13 minut Hannover. Lisabon už je ve výšce 420 stop a rychlost má 187 uzlů. Mezitím odlétá Kodaň a když to stihne, tak i Helsinki... hele, támhle už je vidět!“
Matěj sice nemůže už týden běhat, za to může na mobilu pilotovat letadla na simulátoru. V autě tak místo rádia poslouchám diskuse o bezpečnostních procedurách během vzletu i přistání. A také o tom, jaký je sklon letadla při sestupu a jak musí být na runwayi světla v zákrytu, aby pilot sednul pod správným úhlem. Dneska přišel Matěj i pozdě na snídani, protože musel nejdříve bezpečně přistát v Honolulu.
„Tak co budeme dneska dělat?“ nadnesl jsem u snídaně, když jsme pomalu dojídali.
Jóó, pojedem na letiště! Nebo ještě víš co, na ten kopec nad runwayí a budeme se dívat na přistávací manévry“ dostalo se mi vcelku unisono odpovědi.
„Aha!“ Navíc jsem se nezmohl.
Tak jsme vyrazili směr Santa Cruz. Chvíli jsme hledali nejvhodnější místo, odkud budou vidět přistávající letadla. Myslím, že skoro všechna letadla na Madeiru přilétají z Evropy. Objeví se vždy nad horizontem zleva, sestupují kolem skály nad zálivem v Machico a pokračují nad oceánem už v nízké letové hladině tak 400m až někam nad Canico. Tam udělají poměrně prudkou otočku o 180 stupňů, a jakmile ji dokončí, tak během 15 vteřin už sedí na přistávací ploše. Musím říct, že je to spektakulární podívaná a od pilotů i velká machrovina.
Vydrželi jsme přilepeni na drátěném plotu letiště koukat na sedající a startující letadla snad dvě hodiny. Na omluvu mých dětí nutno podotknout, že jsme nebyli zdaleka sami. Tahle letecká show je zdá se lákadlem pro mnoho dalších turistů a parkoviště nad přistávací dráhou bylo pořád plné.
Sjeli jsme po dvanácté do Santa Cruz a velkou část odpoledne strávili na místní méstské pláži. Byl zrovna maximální odliv a tak vstup do moře byl možný pouze po zhruba čtyřmetrovém kolmém žebřiku veducím z mola. I proto jsme spíš využili přilehlý bazén, ale i v něm byla voda slaná. Z pláže bylo možné i nadále pokračovat ve sledování přistávacích manévrů letadel, a tak byla většina členů posádky nadmíru spokojená s programem. Po turistických výletech jak se zdá, se dnes stýskalo pouze mně.
===
Včerejší večer ve Funchalu se vydařil. Našli jsme moc pěknou restauraci PIANO v jedné z postranních uliček nedaleko pobřežní promenády. Tak si ji dneska zopakujeme, když se osvědčila. Měli na menu nejen ryby, ale i těstoviny nebo steaky. A tak si vybral každý z nás.
Po večeři jsme si dali ještě krátkou procházku po centru Funchalu. Na nábřeží hrálo na kytaru pár pouličních muzikantů, v přístavu kotvila replika Columbovi lidi Santa Maria. Příjemný večer zakončila vynikající zmrzlina s příchutí manga.

4. 8. 2019

Den 10 – Přes Portelu Levádou da Serra do Faial


Po mega večeři v Machico se mi dneska v noci fakt blbě spalo. Trochu nás na místním gastrofestivalu zaskočila velikost porcí a to jsme si objednali v pěti lidech jenom čtyři jídla.  I tak jsme to nebyli schopni sníst. Složitě se tu jídlo vybíralo, protože menu byl pouze v portugalštině a anglicky nikdo moc neuměl. Dal jsem si na doporučení „masterchefa“ nějakou místní rybu. Jen mě trochu překvapilo, že byla podávána na studeno, na kyselo a byla totálně přesolená :). Od dvou do pěti ráno jsem se pak převaloval ze strany na stranu. Do půl osmé jsem nakonec aspoň na chvíli usnul, ale ještě před snídaní jsem se oblékl do sportovního a šel se proběhnout.
Zde v Canico ve čtvrti Garajaou není nikde žádná rovinka. Hned první ulice mě po kilometru dovedla o 120 výškových metrů níž na skalnatý ostroh nad oceánem. Na konci výběžku se směrem na moře tyčila vysoká socha Krista. Takové Rio de Janeiro v menším vydání. Od sochy vede ještě dalších 150m  dolů kabinová lanovka, která vás za dvě eura sveze až na úroveň moře na kamenitou pláž. Alternativou je samozřejmě sejít dolů pěšky a pak si to serpentinami pro pěší vyběhnout. Možná to zítra vyzkoušíme.

Vrátil jsem se zpět na hotel po půl deváté. Akorát byl čas na společnou snídani. Včera jsme naplánovali společný dnešní výlet tak na půl dne. Pojedeme autem do Portely. To je vyhlídkové sedlo nad Porto da Cruz asi 690m nad mořem. Odtud půjdeme po PR10 levádou do Furado asi 3km do Lamaceiros, kde jsme byli už v pondělí. Dál ale nebudeme pokračovat po desítce do Ribeiro Frio, ale vyzkoušíme levádu da Serra do Faial. Ta se stáčí vlevo a vede do městečka Santa da Serra. Celkem by nám tenhle 12tikilometrový výlet měl zabrat tak 4 hodiny i s cestou. Uvidíme.
Vyrazili jsme až po desáté. Bohužel opět bez Matěje. Zároveň jsme se společně rozhodli, že na vyndání stehů počkáme až do Čech. Čím déle v koleni ještě stehy zůstanou, tím asi lépe. Není proces hojení třeba uspěchat.

V Portele nás přivítalo proměnlivé počasí a nízká oblačnost. Hustá mračna se válela po okolních kopcích. Chvíli se nám otevíraly nádherné výhledy do údolí. Chvíli se naopak navalilo kolem nás úplný „mlíko“, takže nebylo vidět dál než na dvacet metrů. Vybrali jsme si ale dobrý směr, protože hned na začátku trasy nás čekalo 350m převýšení. Pak už jen rovinka podél levády a na závěr sestup zpět k autu. Leváda dolů do Portely měla velmi prudký sklon a voda letěla proti nám vodním kanálem jak po tobogánu. Až jsem si říkal, že je trochu škoda, že leváda není o malinko širší. Na nafouknuté duši by to byl dolů pořádný adrenalin.
Na úzké uzavřené silničce asi tak 5. kategorie z Portely směrem na Machico trénovala od rána nějaká rallye posádka. Jezdili nahoru a dolů a občas jsme je zahlédli mezi stromy. Když jsme je ztratili z dohledu, zvuk jejich vytúrovaného motoru byl však slyšet pořád široko daleko. Když jsme se pak vraceli odpoledne domů, akorát balili svů závodní stan a nakládali auto na přívěs. Vyfotili jsme si je, oni nám naházeli nějaké reklamní blbosti a jeli jsme dál. Nohu na plynu jsem ale jako oni až k podlaze nemačkal.
Odpoledne jsme si dali už jen relax u hotelového bazénu. Večer se chystáme poprvé do Funchalu, správního střediska Madeiry. A zároveň i největšího sídla, kde žije skoro 60% všech obyvatel. Uvidíme, jaký dojem na nás udělá místní metropole.

3. 8. 2019

Den 9 – Z Camara de Lobos údolím jeptišek na Pico Areeiro



V 9:30 jsme opustili Jardim do Mar a vyrazili do Ribeira Brava, které leží přibližně uprostřed Madeiry na jižním pobřeží. Silniční infrastruktura je na tomhle ostrově fakt dokonalá. Kam se hrabe třeba Korsika, Phuket a další ostrovní turistické destinace. Desítky, možná stovky tunelů umožňují projíždět skrz horské masívy relativně rychle a pohodlně. Zvlášť tady na jihu se dá jet i osmdesátkou, což po týdnu loudání v horách považuju skoro za první kosmickou rychlost.
V Ribeira Brava jsme si prošli pobřežní starou část města s pár úzkými uličkami a pokračovali do rybářské vesnice Camara de Lobos asi 13km východním směrem. Jedno z prvních osídlení na ostrově dnes víc než tradiční rybářskou vesnici připomíná turistickou atrakci plnou barů a obchodů se suvenýry. V určitých částech si přece jen své genius loci dokázala ještě zachovat. V sobotu před polednem se bary začaly plnit místními muži, kteří si přišli jen tak poklábosit a setkat se s přáteli. Žádní mladící, většině bylo padesát a víc. Ve 40. letech v Camara de Lobos pobýval a maloval 22 dní i Winston Churchill, na čemž dodnes parazitují úspěšně majitelé restauraci i některých kaváren.

Naším dalším cílem bylo Curral das Freiras neboli Údolí jeptišek. Tohle místo je ukryto vysoko v horách mezi horskými štíty asi 30 minut serpentinami od moře. Leží ve výšce 1418 metrů nad mořem, ale nastoupat musíte ještě o 200m víc, pak projet dlouhým tunelem a sjet zase zpět dolů do údolí. První osadu zde údajně založili v 16. století jeptišky spolu s několika piráty, kteří se na ostrově usadili. I dnes zůstává tohle místo relativně těžko dostupným a většina stálých obyvatel žije stále z toho, co vypěstují na svých malých terasovitých políčkách rozprostřených v prudkých svazích všude kolem. 

Vrátili jsme se dvoukilometrovým tunelem z údolí ven a hned za ním vpravo se napojili na úzkou panoramatickou turistickou silničku co vede po vrcholech hor až k Pico Areeiro. Na 13 kilometrech jsme zdolali převýšení 1200 metrů. Když jsme míjeli auta v protisměru, bylo rozhodně žádoucí zastavit a pomalu se navzájem vyhnout. Zastavili jsme na vyhlídce Montado de Paredao. Z vrcholu skalní stěny jsme měli letecký výhled skoro kolmo dolů zpět do Curral das Freiras. Úžasná podívaná tak 270 stupňů kolem dokola a 600m dolů! Tahle silnička je natolik nebezpečná, že je otevřena pouze přes den a v 19 hodin se na noc zavírá. 
Docela jsem si to kroucení volantem dneska užil. Na Pico Areeiro byl plné parkoviště, ale místo jsme nakonec našli. Došli jsme pěšky i s chromým Matějem na vrchol k observatoři a v mlze mu ukázali aspoň kus stezky vedoucí na Pico Ruivo, kterou jsme šli s Aničkou před pár dny.
Náš přejížděcí den pak pokračoval do města Canico, které leží mezi hlavním městem Funchal a Santa Cruz. Ubytovali jsme se v hotelu kde budeme následující 4 dny. Pozbytek dne už bylo jen koupání v bazénu, četba, relax. Žádná velká turistika dneska nehrozí. Večer snad vyrazíme aspoň do Machico na večeři. Tam zítra končí gastronomický festival, který začal v pátek, když jsme přiletěli. Tak snad konečně ochutnáme nějaké místní speciality.




2. 8. 2019

Den 8 – K vodopádu Risco a Levádou 25 pramenů


Ranní výhled z okna na klidnou hladinu oceánu mě přiměl k nápadu jít se proběhnout. Vyrazil jsem už krátce po sedmé. Snídani jsme si domluvili na půl devátou, tak aspoň nebudu nikoho budit. Můj poklus se však záhy proměnil v indiánskou chůzi. Přímořská promenáda byla ještě prima rovinka. Jakmile jsem však zahnul skrz vesnici od moře ke skalní stěně, pěšina okamžitě nabrala sklon šikmé věže v Pise. Nastoupal jsem na pár metrech asi 100 výškových a z vyhlídky se pak kochal dolů pohledem na probouzející se Jardim do Mar.
Vyrazili jsme hned po snídani kolem půl desáté směrem na Rabacal. Tahle oblast se nachází na západním okraji náhorní plošiny Paul de Serra ve výšce asi 1400 metrů nad mořem. Název plošiny není odvozen od jména, ale paul znamená v portugalštině mokřina.
Vyškrábali jsme se od moře do Rabacalu silničkou, jejíž sklon byl místy až 32%! Na parkovišti přímo u ER105 už bylo tou dobou mnoho aut. Jedná se o nejprofláknutější turistickou oblast na ostrově. Tušil jsem to, a proto jsem se dostatečně mentálně připravil, že nás dneska čeká Václavák. V plánu jsme měli levádu do Risco ke stejnojmennému vodopádu a následně levádu das 25 Fontes (PR6). Sešli jsme nejdříve asi půlhodinu po staré asfaltce k lesní správě v Rabacalu a tam odbočili na turistickou stezku podél první levády.
K vodopádu to bylo jen něco málo přes kilometr. Měl dvě úrovně a padal z výšky přes 100 metrů.

Kdysi za ním vedla také skálou vytesaná stezka, ale dnes už je neschůdná. Skalní římsa je erozí utrhaná a popadaná dolů do údolí. Jištění lany je také zničené. Vrátili jsme se proti proudícímu davu lidí na nejbližší rozcestí a po kamenných schodech začali klesat k mostku přes říčku Ribeira Grande. Od něj jsme opět nastoupali pár výškových metrů a po necelých 2 kilometrech došli k 25 pramenům. V cíli levády byl skalní kotel o průměru tak 20 metrů a ze skal tryskalo z výšky tak třicet čtyřicet metrů nespočet vodních proudů. Jestli jich bylo fakt přesně pětadvacet si však tvrdit nedovolím :).
Prošli jsme obě trasy rychleji, než jsme čekali. Hlavně jsme se už chtěli vymanit z davů lidí. Co teď uděláme dál? Napadlo nás ještě odbočit na levádu da Rocha Vermelha a trochu si tak zpáteční cestu prodloužit. Po asi kilometru podél už méně frekventované levády jsme došli k tunelu. Cestou jsme míjeli spoustu stromových vřesovců, vavříny pokryté provazovkami, trsy kapradin a polštáři mechů.
Nakoukli jsme na okraj tunelu a neviděli žádné světlo na jeho konci. Jen někde v dáli jsme zahlédli pár problikávajících svítilen. Nebylo divu. Délka tunelu byla totiž víc než 800 metrů. Naštěstí se nebylo při chůzi třeba krčit, protože měl dostatečnou světlost na výšku dospělé postavy.
Na konci jsme pokračovali ještě asi kilometr vzrostlým eukalyptovým lesem. Připadali jsme si jako někde v australské buši. Napojili jsme se na starou dlážděnou silničku vedoucí z hor do přímořského městečka Calheta. Kdysi to byla asi frekventovaná cesta, dnes je už zcela opuštěná. Jen tu a tam po ní projede turistický mikrobus nebo terénní jeep. My jsme odbočili na silnici vpravo do kopce a čekal nás asi 400 výškových metrů dlouhý výstup zpět k autu nad Rabacal.
Na slunci to byla docela makačka. Šli jsme svižně a za necelou hodinku jsme, sice splavení, byli nahoře. Dali jsme dneska pěšky asi 12km, k tomu 500 výškových metrů a docela jsme si to na pohodu užili.
Sjeli jsme zpátky do Jardim do Mar, dali si capuccino se zmrzlinou v jediném coffee shopu na návsi a vyrazili vůbec poprvé vyzkoušet teplotu vody v oceánu. Byl zrovna docela vysoký příliv. Odpolední vítr přivál také slušné příbojové vlny. Po šikmé vodními řasami porostlé ploše, která slouží ke svážení lodí do moře, se dalo skvěle po nohách doklouzat až do vody. Takový surfing s rozběhem a bez prkna.
Večer jsme se ještě vydali prozkoumat blízké městečko Paul do Mar, vzdálené tunelem asi 2km. To abychom Matěje vyvezli po celém dni na samotce aspoň na chvíli mezi lidi :). Našli jsme takovou obyčejnou rybárnu a dali si steaky s hranolkama. Teda jen někteří. Ochutnali jsme i ryby a grilované mořské plody. Zítra se přesouváme po jižním pobřeží dál na východ až do Canico.





1. 8. 2019

Den 7 – Přes sedlo Encumeada a Porto Moniz do Jardim do Mar


Prázdniny se dnes zlomily do své druhé poloviny. Stejně tak i náš pobyt na Madeiře. Je čas posunout se po ostrově dál. Opouštíme Casa Nunes v Santaně na severu a vyrážíme do Jardim do Mar na jihozápadě ostrova. Tam strávíme další dvě noci. Dneska to bude takový přesunovací den.
Prvně míříme po pobřeží do Sao Vincente. Je potřeba počítat tak maximálně 40 kilometrů na hodinu cesty, spíš ještě o trochu míň. Silničky jsou zde o poznání rozbitější než na východě ostrova. Také výrazně strmější i užší.
Jedeme přes Jao Jorge, kde jsme byli už předevčírem. Kolem cesty je hodně domů na prodej. Ceny rozumných tří/čtyřpokojových domů začínají někde na 300 tisících Euro. S výhledem na moře se cena logicky zvedá. Hodně nemovitostí zde patří cizincům, zejména Britům. Celkem žije na ostrově 270 tisíc obyvatel. Většinu už dnes živí cestovní ruch. Zbytek stále ještě různé formy zemědělství. Do pevninského Portugalska je to odsud 1000 kilometrů. Myslím, že většina ostrovanů Madeiru nikdy neopustila. Portugalská vláda se snaží snížit pocit izolovanosti i tím, že dotuje pro místní letenky na pevninu. Zpáteční letenka do Lisabonu vychází na 80 Euro.
V Sao Vincente jsme zastavili na dopolední kávu. Tahle zapadlá městečka mimo hlavní atrakce zrovna turistickým rytmem netepou. Většinou je v nich jeden bar nebo restaurace, obchod se zeleninou a coffee shop. V těch větších ještě lékárna. Sedli jsme na terasu v rádoby centru. Moc hostů kolem nás nebylo. Asi i proto, že kafe měli ukrutně hořký.

Pokračovali jsme asi 25 minut autem do vnitrozemí. Během chvíle jsme serpentinami nastoupali 1007 metrů do Boca da Encumeada. Tohle sedlo dělí ostrov na severní a jižní část. Je to jediné místo mimo nejvyšší vrcholy hor, z kterého je vidět oceán na obě strany ostrova. Zaparkovali jsme, odložili chromého Matěje v coffee shopu a vyrazili aspoň kousek na Levádu do Norte (PR17). Šli jsme asi hodinku a půl. Cesta vedla podél realtivně nového vodního kanálu velmi bujnou vegetací. Připadali jsme si jako v botanické zahradě. Největší zastoupení měly kolem nás modré a fialové kalokvěty. Škoda, že teď v pozdním létě už pomalu odkvétají.
Došli jsme až k tunelu, který vypadal na první pohled nenápadně. Na pohled druhý ale měřil alepsoň 500 metrů. Sotva bylo vidět světlo na druhém konci. Uvnitř byl tak půl metrů široký betonový chodník a vedle něj zhruba 1m široký kanál plný vody. Musel jsem se krčit, abych se nepráskal hlavou o strop. Bez světla se to projít nedalo, a tak jsme si přisvěcovali mobily. Na druhé straně masívu jsme pokračovali až k vodopádu, za kterým těsně byl vstup do dalšího tunelu. Tentokrát dlouhého dokonce 750 metrů. Ten jsme už nepokoušeli a obrátili se na cestu zpět.
Pokračovali jsme autem dál nahoru do kopce po silnici ER105 na rozlehlou náhorní plošinu. Nastoupali jsme asi 300 metrů. Po levé straně se přes údolí otevíraly výhledy na centrální masív s Pico Ruivo v popředí a za ním na Pico Areeiro s bílou kopulí observatoře.

Na planině byly desítky obřích větrných elektráren. Sjeli jsme serpentinami opět až do úrovně moře do městečna Port Moniz v severozápadním cípu ostrova. Tohle turistické centrum bylo narvané lidmi. Jen těžko jsem hledal kde zaparkovat. Na promenádě u moře jsme si dali oběd. Jako jediný jsem vyzkoušel místní specialitu - Black Scabbard fish fillet with Banana – rybu se smaženými banány. Ostatní si dali klasiku - pizza, lasagne, těstoviny.
Z Port Moniz jsme pokračovali zase přes hory asi hodinu cesty do malinkého přímořského sídla Jardim do Mar. Městečkem nevedou žádné silnice ale pouze úzké chodníky mezi domy. Zaparkovali jsme na centrálním parkovišti a pěšky šli s bagáží do hostelu Cecilia House dalších asi 300 metrů. Dům se nachází jen 50 metrů nad úrovní moře s výhledem na osadu Paul do Mar na severu a jinak jen na širý otevřený oceán.
Teď večer plánujeme zítřejší výlet do oblasti Rabacal, přes kterou jsme dnes již projížděli. To znamená, že se vrátíme zpátky do kopců tak 1000 metrů nad moře a půjdeme některou z levád, které prý patří mezi nejzajímavější na celém ostrově. Necháme se překvapit.






31. 7. 2019

Den 6 – Přes Pico Ruivo na Pico Areeiro a zpět


Madeirskou klasiku na dva nejvyšší vrcholy ostrova jsme odkládali už pár dní, až bude lepší počasí. To ale jaksi nepřichází. V noci opět lilo. Ráno už sice neprší, ale je pořád ještě zataženo a nahoře v horách i mlha hustá tak, že by se dala krájet. Moc toho dnes asi neuvidíme. Nevadí, jdeme na to!
Teda vlastně spíš jedeme. Krátce po desáté vyrážíme autem do Achada do Teixeira, výchozího místa pro trek označený příznačně jako PR1. Achada do Teixeira se nachází ve výšce 1599m. My dole v Santaně bydlíme ve výšce 500m. Cesta nahoru autem na poslední parkoviště měří skoro 11 kilometrů a trvá serpentinami 17 minut.
Pokud i tady platí, co 100 výškových metrů, to jeden stupeň Celsia dolů, tak bude nahoře, až zaparkuju, docela pěkná kosa! Než se rozjíždím, koukám na teploměr v autě, který ukazuje venku 19 stupňů.
“No to bude nahoře tak osm!”
Pak přesměrovávám svůj pohled do zpětného zrcátka na obě dcerunky. Sedí spokojeně na zadním sedadle a jsou oblečeny, jako kdybychom vyráželi na pláž. Ajaj, no uvidíme….
A taky že jo! Nahoře byla pořádná kosa a ještě k tomu fučel vítr. Tak tohle fakt nepůjde. Sedáme zpátky do auta a jedeme přibalit další vrstvy. Pro jistotu přidávám do auta dlouhé kalhoty i já. Tahle otočka nám zabrala 40 minut. V 11 hodin konečně vyrážíme na tůru.

Z parkoviště vede nejdříve 2,3km dlážděný chodník až do sedla pod Pico Ruivo, nejvyšší horu ostrova, vysokou 1862 metrů and mořem. Fučí vichr zprava. Během pěti minut mi odlétá kšiltovka co se mnou vydržela před měsícem celé Pyreneje. Neměl jsem nejmenší šanci ji zachytit. Viděl jsem ji ještě letět tak 20m přes převis dolů vlevo do údolí a pak se mi nenávratně ztratila. Chtěl jsem se po ní vrhat bezhlavě po hlavě, ale dcerky mě pevně zadržely :).
Vylezli jsme na vrchol Pico Ruivo a spolu s davy čekali, zda se rozpustí aspoň na chvíli mlha a umožní zamířit miniobjektivy mobilů někam do údolí. Tu a tam na okamžiky přece jen probleskly výhledy směrem na jížní stranu ostrova. Nacvakali jsme také pár fotek a sešli zpátky do sedla. Potkali jsme tam už potřetí zájezd Moraváků, co s námi přiletěli v pátek stejným letadlem. Už se zdravíme jako staří známí.

Oni vyšli ráno výrazně dřív než my. Autobusem se vyvezli na Pico Areeiro a odtud pokračovali pěšky až sem pod Pico Ruivo, kde jsme se teď potkali. Tenhle nádherný trek měří sice jen 5,4km, ale celkové převýšení je 850 metrů. My na rozdíl od nich půjdeme tam i zpět.
Nejdříve jsme zklesali do 1500 metrů. Cesta se klikatila úbočím hor a místy už vedla po úzkých římsách vytesaných ve skále. Pořád ale vedla po chodníku vyskládaném z placatých kamenů a byla v celé délce jištěna dvojitým ocelovým lanem ve výši zábradlí. Jeden pán to nazval feratou pro vozíčkáře. Ano, nebylo to zrovna citlivé, ale fakt je, že to vystihovalo jak dokonale tu je stezka upravena. Neznám žádné jiné pohoří, kde by takto exponovaná cesta byla zároveň tak precizně jištěna. Ani nechci domýšlet, kolik to muselo stát energie, času i peněz.
Cesta vedla velmi exponovaným terénem. Často jsme šplhali nahoru a dolů po strmých schodech nebo žebřících. Jak jsme se blížili k Pico Areeiro (1818m), museli jsme projít i celkem pěti tunely skrz skalnaté masívy. Dva byly krátké, dva dlouhé přibližně 100 metrů a ten nejdelší asi 200 metrů. Světlo na konci všech tunelů bylo vidět, a tak se to nechalo zvládnout i bez rozsvícených čelovek.
Na posledním kilometru vedla cesta místy po velmi úzkém hřebenu. Neměl víc než dva metry šiřky. Po obou stranách byly hluboké srázy a tak jsem i já byl rád, že jistící lana byla už po obou stranách. Vůbec jsem se nestyděl se jich občas přidržovat.
Na Pico Areeiro se dá od jihu vyjet autem. To trochu degraduje to úsilí, které musí člověk vynaložit, aby se tam doplahočil ze strany severní. Na vrcholu je kromě restaurace také astronomická observatoř s velkým dalekohledem.
Klára s Lindou se oddělily někde za půlkou cesty, a tak jsme pokračovali jen sami dva s Aničkou. Matěj nás opět jistí jen z tepla domova. Noha mu zatím moc pohybu nedovoluje.
Zpátky už jsme věděli, co nás přesně čeká, a tak jsme to s Ančou trochu napálili. Těch 8 kilometrů jsme dali za hodinu a půl. Ve skalnatém terénu, po úzkých římsách a v prudkých komínech s vysokými stupy a žebříky to byl myslím velmi slušný výkon.
Tahle etapa se asi nedá vynechat, když člověk přijede na Madeiru s cílem trekovat. Tam a zpět měří 18 kilometrů a pokud je umocněna výhledy, rozhodně stojí za zařazení do plánu cest! Bez ohledu na to, že v horách určitě nebudete sami. Nápad jako vy mají denně stovky dalších lidí.




Den 5 – Na Orlí skálu a pobřežím do Sao Jorge


Tak se nám to tady trochu zamotává. Matěj večer znovu vyběhl až na Pico Ruivo. V tom lijáku nám to všem přišlo trochu přes čáru. Kdyby se nic nestalo, tak to přejdeme bez řečí. Ale ono se stalo. Asi kilometr před cílem, vlastně už skoro „doma“, mu to na šotolině podjelo, hodil kotoul a při něm padla kosa na kámen. Teda ne kosa, ale koleno. Ještě s tím doběhl domů, ale víc už to nešlo. Kůže mu visela odtržená dolů a z kolena čouhala obnažená čéška.
„Kamaráde, tak to je na šití. Pojď si to vymejt a jedem...“
Naštěstí urgentní příjem na středisku v Santaně zavíral až v deset večer. Lékař, co měl službu už byl v riflích v civilu. Ale když tu ránu viděl, hodil na sebe znova plášť a tu čéšku Matějovi šesti stehy přikryl.
„No pain, no pain?“ byla jediná doktorova komunikace v angličtině, když to zašíval. Ale zaplať Pánbůh za to. V lékárně jsme přibrali balení antibiotik.
„Tak a teď si můžeš dát nohu na špalek a kochat se výhledem z okna frajere!“
Myslím, že ho to v noci docela bolelo. Všichni jsme si ráno trochu přispali a jen ve čtyřech bez Matěje začali plánovat výlet na dnešní den.
„Hele doposud jsme chodili jen rovinky podél levád. Když nás dneska nebude Matěj zdržovat, tak bychom mohli dát konečně nějaký pořádný kopec, co vy na to?“ nadnesl jsem dámské části výpravy.
Můj pokus o humor se nesetkal s úspěchem. Přesto jsme vyrazili ze Santany směrem na Porto de Cruz zase jinou klikatící se úzkou silničkou. V údolí jsme odbočili vlevo na Penha de Águla a po kilometru do prudkého kopce přistáli v malé vesničce na úpatí Orlí skály. Ta se tyčí do výšky 590 metrů nad mořem.
Zaparkovali jsme a vyrazili přes políčka a zahrádky místních zemědělců nahoru. Čekalo nás 440 metrů převýšení na vrchol. Cesta vedla velmi úzkou pěšinou. Nejdříve místy po holé skále, horní dvě třetiny už vedly lesem. Prodírali jsme se kapradím, ostružiním i bambusovými porosty. V horních partiích je vystřídal eukalyptový les. Příležitostně jsme se sytili dozrávajícími ostružinami a využívali pauzy k otáčení dozadu a k výhledům na oceán.
Vrcholu jsme dosáhli za hodinu a půl svižné chůze. Cestou jsme potkali jen skupinu francouzkých turistů a jeden německý pár. Dali jsme jen lehkou svačinu v podobě několika nektarinek a otočili se na sestup. Dolů to šlo o poznání rychleji. Museli jsme však být opatrní, protože hliněný terén byl po dešti mazlavý a velmi kluzký.

Ve spodních partijích Orlí skály rostlo divoké víno. Některé hrozny se už vybarvovaly pěkně do modra. Vyzkoušeli jsme je a chutnaly opravdu sladce. Pár jsme jich natrhali i na pozdější svačinu, naskákali jsme do auta a vyrazili asi 15km na západ po severním pobřeží směrem na Sao Jorge.
15km v místních podmínkách zabere víc než půl hodiny. Ta stoupání a klesání jsou brutální. Jednička a dvojka jsou najčastěji používané rychlosti. Odbočili jsme na Calhau a po dvou kilometrech dojeli až na úroveň oceánu.
Tohle místo bývalo v dávných dobách významným ostrovním přístavem. Do moře se zde vlévá sladkovodní říčka a i údolí je vcelku otevřené do vnitrozemí. Dnes jsou zde pouze dva domy, dvě zříceniny, starý kamenný most a umělé sladkovodní jezírko oddělené od oceánu hrází z přírodních valounů. V něm se koupalo pár nadšenců co si dávali pauzu během tůry.
Dali jsme si rychlý oběd na pláži a vydali se na pobřežní stezku směrem na Sao Jorge. Cesta se rychle zaryla do skály a nastoupala tak třicet, čtyřicet metrů nad hladinu. Byla úzká tak dva metry a dlážděná přírodními kameny. Historicky plnila roli spojnice do okolních osad k dopravě zboží z přístavu. Dnes ji od srázu dolů k hladině oceánu odděloval jen tu a tam porost křoví a bambusu. Asi po kilometru a půl jsme se museli otočit, protože dál byla cesta nebezpečná. Visuté mostky byly poničené příbojem a pokračovat by bylo za hranou rizika. Turisté to otáčeli všichni. Dál jsme viděli projít jen několik místních rybářů.
Vrátili jsme se tedy k autu a s malou zajížďkou přes Sao Jorge jsme směřovali zpět do Santany. Museli jsme ještě stihnout zavést Matěje do nemocnice na převaz.
Když bude zítra konečně rozumné počasí a nebude pršet, vypravíme se v Matějovo stopách na Pico Ruivo a Pico Arieiro tentokrát my. Budeme opatrně našlapovat a asi i dolů půjdeme pomaleji než tempem 3:30 na kilometr...




29. 7. 2019

Den 4 – Ribeiro Frio a Leváda do Furado


Vyjít dneska na Pico Ruivo by se samozřejmě nabízelo. Ale když tam byl Matěj neplánovaně už včera večer, tak to necháme na jindy. Takže kam vyrazíme dnes?
Listuju ráno tištěným Průvodcem Madeiry od Freytag&Berndt a zrak mi ulpěl na vesničce jménem Ribeiro Frio. Je od nás vzdálená jen pár kiláků, ale podle Google maps to autem trvá 40 minut? To bude asi slušná rallye!
Vyrážíme po deváté a schválně se vyhýbám hlavní silnici. Padáme tak nejdříve po úzké silničce někam k Faial. Před námi se otevírá úžasný výhled na oceán! Pak kličkujeme opět nahoru přes Lombo Galego do chřtánu hor, někam kde tuším Ribeiro Frio. Najednou nás v ostré zatáčce zastavuje sličná policajtka. Beze slov, jen mezinárodním znakem pro oddychový čas nám naznačuje, že si máme dát pauzu. Nechápeme proč, ale nejsme první, kdo tam u uzavřené silnice stojí v naplatém očekávání co se bude dít.
Najednou se přiřítí obrovskou rychlostí a za přišerného řevu motoru závodní auto pro rallye závody. Vždyť jsem říkal, že to dneska bude rallye! Silnička je široká tak pět metrů, přesto na ní jezdec před policajtkou vyšvihne bravurní hodiny a otočí auto smykem do protisměru. Chvilku čeká a pak s obrovskou akcelerací zmizí ve vteřině zase zpátky v kopci. Policajtka něco ověřuje ve vysílačce a za chvíli na nás mávne, že můžeme jet za ním.
No teda! Frajer si tu asi pronajme veřejnou silnici na trénink a asistuje mu u toho policie. To je hustý. Doufám, že se dobře domluvili a on se teď znova nevyřítí proti mně v protisměru! Kopec je místy tak prudký, že jedu jen na jedničku. O nějaké akceleraci se v mém případě nedá moc mluvit.
Zaparkovali jsme v Ribeiro Frio a vlezli zvědavě do místních pstružích sádek. Před námi je další zájezd Čedoku, tentokrát odněkud z Horní Dolní. Radši ani neotvírám pusu, že mluvím stejnou řečí.
Necháme zájezd za sebou a mizíme rychle na levádu do Furado, která vede odtud do Portelly. Je dlouhá asi 11 km. Prvních osm vede po rovině podél levády. Poslední tři kilometry pak prudce z kopce do údolí sklesají asi 370 výškových metrů. Cesta je hodně podobná té včerejší. Leváda je nově opravená. Je to vlastně skoro celou trasu hluboká betonová vana s 15cm širokými stěnami. Místy je stezka široká, jinde opět balancujeme jen po stěně kanálu široké 30 centimetrů.
Na trase je dnes jen několik málo tunelů. Většinou ne delších než deset metrů. Srázy jsou tak 200 metrů vysoké a údolí pod nimi se otevírá směrem k Porto de Cruz, kde jsme byli v sobotu. Zleva vykukuje za horizontem Orlí skála, dominanta severního pobřeží Madeiry.
Po půl jedné jsme došli až k hájence Lamaceiros ve výšce 780m. Za 9km jsme sklesali jen 80 metrů. Z toho celých sedmdesát na posledním půl kilometru. Jinak je to naprostá rovina.
Dali jsme oběd a rozhodli se dál do Portelly nepokračovat. Otočili jsme se na zpáteční cestu a zleva viděli, jak se rychle natahuje od oceánu oblačnost. Během deseti minut začalo mrholit. Během dalších deseti minut už slušně pršelo. Ty předpovědi tady zatím moc nevycházejí!
Zpáteční cesta tak byl skoro běh, v kterém překvapivě dominovaly Klára s Lindou. Čekaly tak na nás chvíli u kavárny v Ribeiro Frio, než jsme dorazili my. Přidali jsme se k nim na cheese cake a capuccino. Už to vypadá na založenou tradici.
Vracíme se zpátky do apartmánu. Je skoro pět. Dáme po zbytek dne relax. Stejně se v tom dešti moc jiných věcí dělat nedá. Teda až na Matěje. Ten opět vybíhá i do deště oblečen do své ultramaratónské výbavy. Je skoro osm večer a Matěj už je v terénu tři hodiny...



Den 3 – Levády Caldeirao Verde a Caldeirao de Inferno

V průměru bývá na Madeiře v červenci a v srpnu nula deštivých dní. Nejvíce jich je v lednu, dvanáct. Doufám, že tu teď nemají leden. Celou noc leje jako z konve a nevypadá to ani v sedm hodin ráno, že by chtělo přestat.
I v Santaně byly včera večer slavnosti jídla. Ale protože jsme dost vysoko nad městem, tak do našeho apartmánu hluk koncertování nedoléhal. Za to půlnoční ohňostroj ano. To byly rány jak u Verdunu. Kolem jedné mě probrala ze spánku ještě velmi vášnivá hádka celého příbuzenstva vedle v sousedství. Vystrčil jsem hlavu ze dveří zjistit co se děje a radši jsem rychle zase zalezl, abych náhodou taky jednu nekoupil.
Koupit jsme naopak měli více pečiva. A taky čaj a kafe. Ti tři pubertální a postpubertální hladovci stačili večer všechno vyluxovat. Takže na ráno toho už moc nezbylo.
Včera jsme dost přejížděli v autě, tak dneska dáme něco poblíž. Necelých 5km od apartmánu je Parque Florestal Pico de Pedras. Popojíždíme tam, auto necháváme na parkovišti pod kempem a podél místní levády vyrážíme směrem na Queimadas. To je startovací místo pro levádu Caldeirao Verde, jednu z nejznámějších na ostrově.
Ještě než jsme zaparkovali, dohonili jsme do kopce výletní autobus. Chvíli jsme se za ním vlekli. Odbočoval stejně jako my. Než jsme si vyndali batohy z auta, vyvalilo se z autobusu asi 25 turistů. A světe div se, všichni mluví česky. Kráčíme tedy chvíli ve štrůdlu jako na Václaváku a snažíme se ten dav předejít. Jde to docela snadno, protože většina z nich fotí každou kapradinu, o kterou cestou zavadí.
Za kilometr a půl jsme v Queimadas. Obcházíme moc hezkou stylovou kavárničku a informační centrum a nastupujeme na stezku vedoucí k levádě Caldeirao Verde. Moc lidí před námi zatím nejde, a tak se na úzké pěšině s nikým netlačíme. Zpátky to bude asi horší. Cesta je perfektně jištěná po celé délce zábradlím s ocelovým lanem. Je to asi dobře. Když občas mlha dovolí a vidím ty dvouset a více metrové kolmé srázy dolů do kaňonů pod námi, tak jsem moc rád, že tam to lano je!
Leváda je doslova zasekaná do skály. Vybudovat ji musela být před staletími strašná dřina! Cekem je na ostrově víc než 2000 kilometrů těchto zavlažovacích kanálů. První začali budovat otroci přiváženi z Afriky krále Jindřichem už v roce 1452. Dodnes se využívají k zavlažování polí s cukrovou třtinou a jinými plodinami. Hlavně vinohradů, zeleninových plantáží a ovocných sadů.
Leváda má minimální sklon, ale vody v ní proti nám proudí dostatek. Zhruba tak 15cm vodního sloupce v půl metru širokém kanálu. Neuvěřitelně se klikatí a kopíruje členitý terén. Místy je pěšina úzká jen 30 centimetrů. Celou dobu vede bujnou vegetací. Skoro se dá říct, takovou džunglí jak někde v subtropech nebo třeba v severním Thajsku. Připomíná mi to Maesa Valley nad Chiang Mai.
Na trase je také několik tunelů. V těch potřebujete čelovku. Jsou vysoké tak 150 až 200 cm, široké přesně na levádu a dva opatrně se vyhýbající jedince. Ke kaldeře Verde jsme došli po rovině asi za 2 hodiny. Z výšky ještě tak 100 metrů nad námi padal dolů po stěnách slabý vodopád. Kaldera je široká tak 70 metrů a ze tří čtvrtin kruhovitě uzavřená okolními horami. Dole je pod vodopádem jezírko, kde se dá i smočit.
Odtud se buď můžete vrátit nebo ještě pokračovat asi hodinu ke Caldeirao de Inferno. První část cesty je obdobná. Ale po 20 minutách začnou úzké schody stoupat prudce nahoru tak o 200 metrů výš. Dostanete se k další levádě a několika docela dlouhými temnými tunely pokračujete až k samotné kaldeře de Inferno v samém konci údolí. V tunelech bylo docela dost bahna a kromě čelověk jsme si přisvěcovali i mobilními telefony.
Ke druhé kaldeře už s ohledem na náročnější výstup tolik turistů nesměřovalo. Koncový skalní válec byl ale podobně impozantní. Škoda, že jezírko při jeho úpatí bylo zpola vyschlé a zpola plné žabince.
Cestou zpátky se trochu rozjasnilo nebe a konečně se vylouply i pěkné výhledy na okolní hluboká údolí prorostlá hustou bujnou vegetací. Také na vzdálené horské vesničky a nekonečnou plochu Atlantiku ještě dál za nimi. Stavěli jsme často na fotografování, ale jinak jsme šlapali v hodně ostrém tempu. Celkem nám výlet zabral asi 6 hodin a ušli jsme 22 kilometrů
V Queimadas v té pěkné kavárně s doškovou střechou jsme se odměnili kávičkou a tvarohovým dortem, všude kolem nás seděli samí Češi. Dole v Santaně jsme udělali větší nákup a na apartmánu dali chvilku pauzu, než vyrazíme na podvečerní slavnost zpátky do centra městečka. Matěj se od nás odpojil a šel sám na výběh někam zpátky do kopců.
V Santaně pokračovaly večer svatoanenské slavnosti. Myslím podle výzdoby, že byly spojené i s dožínkami. Na návsi na pódiu vyhrávali harmonikáři. Celá vesnice byla bohatě vyzdobena bezpočtem barevných květů. Ochutnali jsme typický madeirský bílý chléb promazávaný česnekovobylinkovým máslem. Ten se tu prodává na každém rohu jako u nás párek v rohlíku.
Když jsme se skoro v devět hodin vrátili, asi 10 minut po nás přiběhl i Matěj. Za něco málo přes dvě hodinky měl v nohách 22 kilometrů a převýšeni 1600 metrů! Je to prostě magor. Nahoru šel kilák za osm minut a dolů kilák za pět minut. Vyběhl totiž až na vrchol Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry vysokou 1872 metrů.





27. 7. 2019

Den 2 – Poloostrov Saint Lorenzo a pobřežím nad Porto de Cruz k Levádě de Canichal

Začneme zvolna. Hlavně nepřepálit začátek. Snídaně pěkně na půl devátou. Matěj už je zpátky z ranního výběhu na Pico do Facho a přidává se k nám. 322 metrů strmě nahoru k vysílači na městem je docela slušná rozcvička.
My ostatní dnes cvičíme jen u kávy s citrónovou bábovkou. Probíráme plán na první dovolenkové dopoledne. Logicky se nabízí vyrazit na nejvýchodnější výspu Madeiry, poloostrov Saint Lorenzo, který je nejblíž.
Hážeme zavazadla do auta a vyrážíme. Cesta na výchozí parkoviště k trase, značené jako PR8, trvá jen 12 minut. I za tu dobu projedeme 4 tunely. Tenhle ostrov bude asi tunely provrtaný skrz na skrz.
Vereda da ponta de são lourenço není pro Madeiru úplně typický trek. Jestli se tomuhle ostrovu přezdívá zelený ráj Atlantiku, ostrov květin a já nevím jak ještě, tak tady na východním pobřeží to je jen vyprahlá skalnatá, prašná a větrná krajina. Skoro bez vegetace. Jen tu a tam pár kaktusů a sukulentů. Od oceánu vane neustále silný vítr a do skal hluboko dole pod námi buší mocný příboj. Vysoké vlny se tříští o kolmé skalnaté stěny z velmi tmavé horniny.
Stezka patří mezi ty frekventovanější. Ráno cestou na vyhlídku na skálu nad rangerskou stanicí Sardinha předbíháme jen pár lidí. Odbočujeme na několik vyhlídek na členité pobřeží lemované bezpočtem skalních věží v podobě takových miniostrůvků. Jeden vypadá velmi podobně jako James Bond Island na thajském Krabi. Stanici správců přírodního parku s Coffee shopem jen míjíme a škrábeme se dál nahoru. Směrem na východ je před námi vidět maják. Ten už není na poloostrově, ale na samostatné ostrově, takže se na něj suchou nohou dojít nedá. Asi o 20 km dál v oparu vykukují tři ostrovy, které dohromady tvoří Ilhas Desertas. Přírodní rezervaci, která je pustá neobydlená a turisté se mohou k ostrovům pouze přiblížit pozorovat ptáky.
Cestou zpět se proti nám už valí davy turistů. Lehounce krápe. I když si nejsem jist, zda se nejedná o tříšť z příboje vynesenou vichrem až na stezku k nám nahoru. 4 kilometry docela letíme. Nohy se nám už zase rozbíhají.
Díváme se po pobřeží zpět na jih a vidíme zátoku Machico, kde jsme dnes nocovali. V téhle zátoce přistál poprvé roku 1419 i objevitel Madeiry pro západní svět, portugalský mořeplavec João Gonçalves de Zarco. Zpoza skály co chvíli vyletí obrovské letadlo a vznese se rychlým manévrem vpravo nad oceán. Burácení motorů je slyšet těch 7 kilometrů až k nám. Je to impozantní podívaná, podobně jako na přistávací manévr, kdy se zde každé letadlo musí otočit těsně nad vodní hladinou a 180 stupňů, během pár vteřin dosednout na samý okraj přistávací dráhy a začít okamžitě prudce brzdit, aby na druhém konci stačilo včas zastavit. Byl to včera zážitek!
Pokračovali jsme v naší krasojízdě dál podél severního pobřeží až do městečka Porto de Cruz. To se nachází pod impozantní Orlí skálou, která se tyčí rovnou z moře do výšky 590 metrů. Přímo pod skálou v celkem úzké zátočíně s kamenitou pláží předváděl své umění v příbojových vlnách osamělý bodysurfer. Z druhé strany skalnatého výběžku byly vybudována umělá koupaliště se slanou vodou. Stálou hladinu vody v nich udržovaly rovnou vlny, co se tříštily o břeh a zalévaly tak bazén pravidelnou sprškou. Městečko jsme proši asi za 20 minut.
Navštívili jsme ještě historickou výrobnu rumu. Značka Rum 970. Zaujalo mě, že první cukrovou třtinu začali na ostrově pěstovat už v roce 1425. Pouhých 6 let po objevení ostrova. Celý ostrov má 741 kilometrů čtverečních. To je asi jako dvě Prahy. A na celých 172 kilometrech se i dnes pořád třtina pěstuje. Jsem zvědav, zatím jsme ji moc neviděli.
Odpoledne jsme vyrazili na pobřežní stezku směrem na východ do Canichal. Vyjeli jsme autem do vesničky Larano. Po chvíli našli místo tak na jedno auto, abychom nepřekáželi provozu. I když nepředpokládám, že by se tam na slepé štěrkové cestě někdo s autem ještě dneska objevil.
Pěšina tak akorát na dva lidi se klikatila ve výšce asi 250 metrů nad hladinou oceánu. Byla zařiznuta do strmé skály a většinou jištěna jen křovisky. Kde chybělo křoví, tam bylo nataženo ocelové lano jako zábradlí. Občas křoví vystřídaly dozrávající ostružiny, které aspoň pro mě částečně nahradily chybějící oběd. Dcerky čím dál víc dávaly najevo, že trpí hladem a tak jsme se s Matějem vrátili během asi 4km pro auto a objeli to spodem naproti dámské části výpravy, která sešla nad Manicho podél levády de Canichal.

V Manicho jsme v podvečer vzali útokem místní supermarket, naplnili auto pod střechu poživatinama všeho druhu a vyrazili zpět přes Porto de Cruz až do Santany. Vlastně asi 2km nad ní, do hor, kde máme na 5 dní pronajatý apartmán. Pro dnešek to stačilo – každý si děláme sólo večeři ve stylu co dům dal, díváme se na závěrečnou ostrou etapu Tour de France a plánujeme kam vyrazíme zítra. Do hor!