#11 – Ježkovy voči my jsme asi v Kochi...

Včera se nic zvláštního nestalo! “Na západní frontě klid” napsal by klidně Remarque. Teda pominu-li časné vstávání ve 3:45, pak drncačka 2 hodiny autem do Jaipuru, 2,5-hodinový přelet do Bangalore, transit na letišti a pak další hodinu přelet do Kochi. Následovalo 1,5-hodinové dohadování s imigračními úředníky, které samozřejmě žádné řešení směřující k prodloužení víz nepřineslo a konečně poslední 2 hodiny autobusem do oblasti Fort Kochin. Takový obyčejný klidný neuspěchaný den!

Teď je sobota ráno a ocitli jsme se rázem v tropech. Kerala je nejrychleji se rozvíjející indický stát a její zastaralé mezinárodní letiště je podle počtu přepravených cestujících již čtvrté největší v Indii. Prý je tu i nejvyšší úroveň gramotnosti blížící se 80%. Kerala existuje v dnešní podobě od roku 1956 a byl to údajně první stát na světě, kde komunisté získali moc legální cestou. Na mnoha omítkách jsou stále k vidění nám známe ornamenty z dob Lenina a jeho následovníků - hvězda, srp a kladivo. Ty kontrastují všudypřítomným svastikám na plotech, obrazech, fasádách, které pro změnu evokují vzpomínky na řádění fašistů. Je to zde opravdu zajímavá kombinace ornamentů. Samozřejmě svastika v Hinduismu je symbolem pro štěstí a má i lehce odlišný tvar.

Ráno jsme už v 7 hodin vyrazili k “Chinese Fishermen nets”, což je asi největší místní atrakce. Rybáři na pobřeží mají jeden vedle druhého rozmístěné asi 15-20 metrů vysoké primitivní dřevěné jeřáby, s jejichž pomocí potápějí do moře sítě o rozměrech tak 100 metrů čtverečních. Na druhé straně je vyvažují velké kameny namotané na lana. Celý šelmostroj obsluhuje asi tak 5-6 “urostlých” Indů. Začínají ráno kolem 6:30 asi dvě hodiny a pak znova večer kolem páté odpolední. Mluvil jsem s nimi a říkali, že spouštějí sítě co tři minuty a až 200x za  den. Co  uloví, okamžitě prodávají na místním improvizovaném trhu. Svoje úlovky mají rozprostřené většinou na zemi, v rukách bločky a tužky a dohadují se o cenách.

Podél pobřeží před Fort Kochin kolem River Road se místní Tourist Authority sice pokouší udržet něco jako pěší relaxační zónu, ale ten bordel všude kolem byl přesto příšernej. Dobrovolníci se v sobotu dopoledne snažili sbírat mořem vyplavené odpadky, ale myslím, že to je sisyfovská práce. Kulturní zázemí je zde prostě odlišné. Prvně jsme viděli někoho také sportovat. Několik skupin se snažilo hrát mezi chaluhami a odpadky fotbal. Na brankách měli namotané protrhané rybářské sítě, které už zjevně dosloužily svým původním účelům. Pár lidí se v moři i koupalo, ale lákavě to rozhodně nevypadalo. Moře zde je spíš širší průliv mezi Kochi a pevninským Ernaukulam, což je dnes nové modernější správní centrum této oblasti. V dáli bylo vidět průmyslový přístav, do kterého mířilo během rána několik obřích nákladních trajektů.

Od čínských rybářských sítí jsme pokračovali k Bazaar Road. Zastavili jsme na kontinentální snídani v Solar Cafe, která sestávala z French toasts (vynikající kombinace toastů obalených a usmažených ve vajíčku a skořici a zalévaných medem) a čaje masala. Příjemný únik z ruchu ulice a trochu prostoru pro spřádání dalších cestovních plánů. Tím, že nemám místní datovou kartu, jsem odkázaný na náhodné wi-fi. Zatím to docela funguje. Získat zde simku je opruz. Musíte vyplnit x papírů a hlavně čekat na jednom místě tři dny než to někde schválí a aktivují. A na to jsem příliš neposedný :).

V 11 hodin jsem zalezl do Jain Temple, kterou nebylo v labyrintu úzkých neznačených uliček a vodních kanálů vůbec snadné najít. Schovávala se v zadním traktu bloku domků s nenápadným vstupem. Nepochopil jsem, proč je otevřena denně pouze na 30 minut.  Lonely Planet ale v tomto nelhala a tak jsme nepromeškali svoji dnešní příležitost. Chrám by byl ideálním místem k polednímu rozjímání, kdyby postarší Indka v roli drába turisty neustále neprudila s zákazy a příkazy, co se smí a co ne. Asi jsme měli smůlu, že jsme tam zrovna byli jediní cizinci.

Zbytek dopoledne jsme se proplétali panoptikem místních obchodů, které přece jen vykazovali nepatrně vyšší úroveň prodeje, než v barevném Rajasthanu na severu. Potkávali jsme dvojice bílých turistů, hrajících oblíbenou hru posledního týdne zvanou Money Hunting. Někde vyměňovali neplatné peníze do 2000 rupií na osobu, ale o tom se dozvědí první Indové a tak na turisty nikde nic nezbylo. Občas někde zavezli bankomat stovkama. Ale ty při stejném limitu vydrželi tak na prvních 40-50 zoufalců ve frontě. Ani jsme to nezkoušeli. Pořád jsme ještě měli 4 stovky, což je asi 140 korun a to je neuvěřitelný balík. S tím se dá vydržet ještě dlouho :). V jedné boční ulici byla ve sklepení na zemi zvrhlá hromada rajčat, kterou prodávali za 10 rupií kilo. 7 rajčat za 1,75 koruny je můj letošní obchod roku!

Tropická sauna venku (Kochi leží v zeměpisném pásmu na úrovni mezi Bangkokem a Singapurem, takže tipuji tak na 8-9 rovnoběžce) nás přiměla utéct přes poledne aspoň na chvíli pod větrák v hotelu. Lepší rýma z větru než úpal z horka. Kolem třetí jsme vypadli znova do ulic a jen náhodou jsme zalezli do první pobočky Bank of South India, kterou jsme potkali. “No money Sir, no money” spustil manažer pobočky jen co za mnou zaklapli dveře. “Good afternoon” pozdravil jsem ze slušnosti a byl rozhodnut nenechat se jen tak odbít. Fakt je, že tam nikdo jiný nebyl, takže se dalo předpokládat, že peníze jim dnes již asi opravdu došly. Přesto jsem zkusil fintu s tím, že nechci vyměnit neplatné bankovky za nové, jako všichni kolem, ale dolary! A to kupodivu zabralo! Nabídl mi sice příšerný kurz, ale když jsem mu dal 60 dolarů a tvrdil jsem, že jiné nemám, nezbylo mu nic jiného než kurz výrazně vylepšit. A to proto, že měl jen nové dvoutisícovky a neměl mi jak rozměnit. Prostě takovej bankovní handl v praxi. Na všechno tady chtějí kopii pasu. Nebyl si ji schopen udělat, protože v bance neměl kopírku, ale naštěstí jsem byl vybaven kopií, kterou jsme udělali ve čtvrtek na ulici v Pushkaru. Přátelé, takhle jsem se ze sedmi stovek v ruce už neradoval, ani nepamatuju :). Večer je dám pod polštář a budu na nich spát!

Zítra plánujeme přesun 50km jižně do Allepey a odtud pak v pondělí na Keralské “backwaters”, což je soustava vodních kanálů alá indické Benátky.

#10 – Tlač auto!… Pushkar!

V 7:15 jsme byli nastoupení přes most na druhé straně jezera Pichola a odhodlaní fungovat další den ve velmi úsporném režimu co se peněz a tím i zásob týče. Ganesh po dni volna představil svou naleštěnou bílou Toyotu také na čas, a tak jsme vyrazili krátce po úsvitu po dálnici směrem na Pushkar.

Někteří místní vtipkovali se jménem tohoto “svatého” města v angličtině. Prý proč budeme auto tlačit, když se můžeme vézt… Asi mám ještě po včerejšku na podobné vtipy sníženou vnímavost. Cesta se hned za městem začala zvedat do vyschlých hor a nová silnice se klikatila a protínala neobydlené horské hřebeny. Vybírání mýta na dálnici bylo dnes zrušeno také z důvodu nedostatku hotovosti. Po dvou hodinách jsme zastavili na čaj u silnice. Káva je v Indii jen pro turisty, a tak jsem přešel na ranní masala čaj i já. Chlapík ve velmi primitivní kuchyni, která spíš vypadala jako kovárna ze 17. století, vykouzlil nejlepší čaj, co jsem tu zatím pil. V kuchyni nebylo pro saze skoro vidět. Za rohem na zemi umýval další borec nádobí ve dřezu s recyklovanou vodou. Tím mám na mysli, že ve stejné vodě myl nádobí už alespoň po desáté. Nenechal jsem se odradit a řekl si o extra porci kardamonu. Mléko, které se do čaje přidává, prochází 3x varem a celá směs se pak cedí do hrnku přes síto. Z plecháčku a se lžící cukru chutnal báječně.

Cestu najednou v každém městečku zaplnila spousta školáků v uniformách. Vyučování zde v zimě začíná až v deset a přes léto v osm hodin. Po další hodině, kdy cesta ubíhala snad 50 km kolem nekončících skladišť a prodejen s mramorem všech rozměrů a kvality, jsme dorazili do Ajmeru. Prodírali jsme se pomalu běžnou denní dopravou k poslednímu hřebeni, který nás odděloval od Pushkaru. Bezpečně jsme poznali každou pobočku banky, protože byla ověšená obrovským hroznem lidí. Dav tlačící se dovnitř se snažili usměrňovat policisté. “Hmm, dostat se v dalších dnech k hotovosti asi nebude jednoduché”  pomyslel jsem si a hlavou mi začalo probíhat lehce upravené nerudovské “Co s tím?”.

V Pushkaru jsme vylezli z klimatizovaného auta přesně do poledního žáru. Absence jídla od samého rána (s výjimkou již obligátního ananasu) nás přiměla vpadnout do první restaurace, co jsme potkali. Dali jsme si smaženou rýži a zeleninu aloo (kromě bramor se prosím neptejte co to je :). Důležité bylo, že se to dalo dobře strávit a působilo to aspoň na první pohled docela dietně. No, nechval dne před večerem říká se, že :).

V Pushkaru začíná zítra každoroční festival spojený s trhem velbloudů a dobytka, které farmáři stahují do města z širokého okolí rajasthanské pouště až od pakistánských hranic. Údajně jich bývá až padesát tisíc. Pushkar tvoří jedna úzká hlavní ulice, dlouhá tak 2-3 kilometry, která je zároveň bazarem všeho možného. Stáčí se nepatrně kolem jezera, které je hlavním poutním místem města. V jeho vodách byl rozprášen i popel Mahátmy Gandího. Lidé všech vyznání přijíždějí do města, aby provedli očistnou koupel v jezeře a naklonili si bohy svého vyznání na svoji stranu. Jezero podle pověsti vzniklo tak, že Brahma na tom místě v horách upustil lotosový květ a horské údolí se zaplnilo svatou vodou. Má skoro pravidelný kruhový tvar a je utopeno ve středu města pod úroveň okolní zástavby. K vodní hladině se sestupuje na boso po širokých schodech. Ty jsou po celém obovodu, takže otevřený prostor připomíná spartakiádní stadión, kde místo cvičiště je vodní plocha. V přeplněném městě poutníky jsme se nachomýtli k hromadné potyčce, kdy nám z neznámých důvodů žačali někteří muži hrubě vytlačovat převážně ženy a starce od jednoho z vchodů k jezeru. Radši jsme provedli otočku a vymotali se rychle z davu.

Došli jsme až na samý konec pod schodiště k brahmánskému chrámu. Nahoru jsme již nestoupali, protože se tam tlačil dav lehce fanatizovaných poutníků a žádní turisté. Cestu zpět jsme vzali bosi po břehu jezera, ale rozpálené a špinavé dláždění nás moc nenadchlo. Zkusili jsme si ofotit pasy a vyměnit v jedné bance aspoň trochu peněz, ale těsně před námi peníze došly. Koupili jsme tedy jen nějaké pití a ovoce a byli rádi, že můžeme po třech hodinách z Pushkaru vypadnout. Původně jsme tu chtěli být dva dny. Fakt netuším, co bychom tam tak dlouho dělali.

Dneska je první den, kdy nemáme dopředu nocleh a jedeme na blind. Domluvili jsme se s Ganeshem, že uděláme cestou do Jaipuru odbočku do jeho rodné vesnice. Brzy po sjezdu z dálnice se ukázalo, že je před námi zatím možná nejzajímavější část celého indického putování. Silnice přešla v dva metry široký pruh asfaltu lemovaný po obou stranách prašnou krajnicí. Neustále jsme sjížděli a najížděli na asfalt abychom se vyhýbali motorkám, kravám, ovcím, psům, autům a prasatům. A to přesně v tomhle pořadí podle frekvence výskytu. Zastavili jsme na jedné návsi nakoupit zeleninu na večerní vaření a kus dál ještě v “bottle shopu” pro dvě piva. Za pár minut jsme dojeli Dhasooku.

Ganeshově vesnici vévodí stará vojenská pevnost ze 16. století, kterou z části využívá škola a z části slouží jako temple, zasvěcená jednomu z místních Bohů. Vesnice má asi 2000 obyvatel a i poslední zbytky asfaltu skončili před vjezdem do ní. Objeli jsme pevnost o 270 stupňů a vystoupili jsme. Následující dvě hodiny jsme byli v jednom kole. To doslova, protože  i na valčík došlo. Několik okolních rodin včetně mnoha dětí se okamžitě seběhlo kolem nás. Počáteční stud rychle zmizel. Rodiny ze sousedství nás zvaly do svých domků. Většina obydlí měla tak 3 místnosti. Některé zastřešené, ale mnohé byly otevřené a připravené na dodělání až někdy budou peníze. U jedněch jsme nejdříve s matkou a jejími pěti dětmi zadělávali na zemi těsto a potom na ohništi pekli čapátí. U jiné rodiny jsme prohlíželi jejich býky, kozy a ovce, které žijí tak těsně s lidmi, že to vypadá, jako kdyby žili všichni dohromady. Ganeshova 87-letá maminka připravila kari kačóri. Kačóri je usmažený koláč plněný bramborem, čočkou a chilli, který se rozláme do kari omáčky. Chutnalo to výtečně.

Jestli jsem se doposud trochu hlídal, co jím, tak v Dhasooku tento večer padly poslední zábrany. Kromě vody jsme ochutnali vše - každý z vesnice přinesl něco co měli zrovna k večeři. Jídlo se jí zásadně rukama z plechových táců. Během denního světla fungují muži i ženy v domácnosti zásadně odděleně. Platí to i o dětech, protože když do kuchyně vbíhali chlapci, tak je ženy vyháněly ven. I děcka méně jak rok stará šla z ruky do ruky a staral se o ně zrovna ten, kdo byl nejblíž.

Překvapilo mě, že dívky se stále vdávají na vesnici mezi 16 a 18 rokem. Samozřejmě, že sňatky se zásadně domlouvají rodiči a ti i rozhodují, kdy po svatbě se nevěsta přestěhuje za svým manželem. Zaujalo mě také, že ženy se v případě, kdy tchán, manžel a starší bratři nejsou doma, pohybují po domácnosti i vesnici zahalené.

Nechci znít pateticky, ale prožil jsem několik hodin opravdového lidství. Velmi nuzné podmínky z našeho evropského pohledu pro ně vůbec nebyly překážkou k prožívanému štěstí, Ze všech sálala opravdovost a upřímný zájem. Většina rodin tvoří dobře fungující multirodinnou komunitu. Ganesh vystihl jak vesnice funguje slovy: “No space for thank you, no space for sorry, one big family".

Zařízení domu bylo také velmi prosté. Žádné skříně, postele… vůbec netuším, kde třeba měli nějaké další oblečení. Fakt je, že všichni spali v tom, v čem s námi přes den pobývali venku. Nemají na spaní své stálé místo, lehnou si večer někde na zem podle toho, kolik je zrovna v domě lidí. Já jsem si ustlal na střeše jednoho z domů pod hvězdnou oblohou. Škoda, že jsme museli vstávat už v 3:45 a uhánět do Jaipuru na letiště.