23. 12. 2013

#24 – Výšlap na Mt. Ollivier a přejezd do Christchurch

Od čtvrt na čtyři jsem nespal. Jednak vedle nás dělala docela rámus jedna rodina Indů považující noc ve stanu za předvánoční adrenalinový zážitek a pak – poslouchat rachot z neustále padajících sněhových lavin někde v kopcích nad námi byla taky ne tak často opakovatelná zkušenost.
Vyrazili jsme s Matějem na tůru v 5:26! …chtěli jsme už v pět, ale počkali jsme až bude na trase o trochu víc světla. Naším cílem dnes byla Muellner Hut těsně pod vrcholem hory Mount Ollivier vysoké 1933m. Vyrazili jsme bez snídaně, protože prostě jídlo po včerejší anabázi už nějak nezbylo. Vyšetřili jsme s sebou aspoň zbytek rozinek, 6 krajíčků „tousťáku“, konzervu tuňáka, dva litry vody a začali se nabližovat údolím k nástupnímu místu trasy, která podle itineráře měla zabrat 6-8 hodin tam a zpět.
Po kilometru k ledovcovému Muellner lake jsme odbočili doleva a vylezli první, asi desetimetrové dřevěné schody. Netušili jsme, že tak to ale půjde více méně 500 výškových metrů. Stezka se klikatila úzkou skalní rozsedlinou skoro kolmo nahoru, podobně jako třeba na Špik v Julských Alpách. Rozdíl byl v kvalitě stezky – byla perfektně udržovaná a těch schodů bylo fakt nepočítaně.
V 6:17 se snad během třiceti vteřin vyhouplo najednou slunce nad skály a zalilo okamžiku svitem celé rozlehlé údolí. Po pětistech metrech skončila udržovaná stezka a dál jsme postupoval laviništi přes suťoviska a chvílemi přes zbytky sněhových polí. Když jsme nastoupali celkem asi 1000 metrů přehoupli jsme se pře sedýlko na druhou stranu hřebenu a poprvé viděli ledovce z výšky pod sebou. Ve stínu byl po ránu ještě mráz a pěkně větrno, takže se kulichy i rukavice hodily. Zbývalo posledních 20 minut k Muellner Hut většinou už po souvislém zmrzlém sněhovém poli.
Současná stavba Muellner Hut je už pátá v pořadí na tomto místě od roku 1913. Stihl ji 5. července 2003 otevřít ještě Sir Edmund Hillary. Výstup nám zabral přesně 2,5 hodiny docela ostrého tempa. Musím sebekriticky uznat, že Matějovi to šlapalo i bez snídaně líp než mně. Posnídali jsme z našich skromných zásob s těmi, co na chatě nocovali a během patnácti minut se vydali na sestup zpět. Chata funguje na objednávku dole ve Visitors centru v Aoraki village, jsou v ní obyčejné palandy a společná místnost, v které se dá uvařit i popařit. Vše je potřeba samozřejmě donést a odnést s sebou.
Při sestupu jsme využili několika sněhových k jízdě dolů po zadku. Docela to fičelo, celý sestup nám zabral hoďku a půl, takže jsme v 10 hodin byli zpátky. Cestou jsme se kochali výhledy na Mount Cook, který stejně jako včera byl zalit sluncem na modrém pozadí oblohy bez mraků. Nádhera!
Sbalili jsme naše ležení a vyrazili na 300 km dlouhý přejezd do Christchurch. Stavěli jsme se cestou pro zapomenutý proviant ve včerejším kempu u jezera Ruataniwha. Spráskli jsme uleželé bagety na počkání a pokračovali skrz Mackenzie Country k jezeru Tekapo. Jestliže jezero Pukaki bylo civilizací úplně nedotčeno, pak Tekapo přece jen fungovalo trochu jako turistický resort. Celá oblast platí za jedno z nejlepších míst na světě pro pozorování hvězdné oblohy, a proto platí vyhláška, že každý den ve 23 hodin musí být všechna světla zhasnuta, aby se úplně eliminovalo světelné znečištění. Viděli jsme cestou i staré poutače na mezinárodní Starlights festival, který se tu každoročně pořádá v říjnu.
Za celé tři týdny byla dnes asi nejhustší doprava. Bylo vidět, že jsme se pomalu blížili druhému největšímu městu na Zélandu – Christchurch a že pozítří začínají vánoce a snimi hlavní turistická sezóna. Nemáme v autě navigaci, vystačíme si většinou jen s mapami z informačních center, ale na okraji Christchurch jsme dneska pořádně zakufrovali. Už dlouho se nám nestalo, že jsme s Klárou oba ztratili směr a jeli asi 20 kiláků na úplně opačnou stranu. Nějak se nebylo podle čeho orientovat, slunce a modré nebe jsme nechali někde pod Mount Cook.

Asi hodinku jsme hledali místo, kde složíme hlavu. Nakonec se nám zadařilo pronajmout na dvě noci docela pěknou chatu asi jen 5 km od centra Christchurch v Kiwi Holiday Parku. Když je zítra ten Štědrý den, tak jsme se rozhodli nechat stany a spacáky taky odpočinout. Večerní nákup odpovídal svým rozsahem naší skoro dvoudenní hladovce. A protože se hladový do obchodu nemá chodit, nemohl se nám tentokrát vejít do auta. Myslím, že si s tím ale pod vedením největšího jedlíka Lindy společně poradíme…

#23 – Aoraki NP a Mount Cook...

Ze zlaté neděle se dnes vyklubal možná zlatý hřeb celé cesty!
Ráno jsem opět necelou hodinku kroužil spolu s asi třiceti mladými zajíci podél jezera u kempu Ruataniwha při úplně modré obloze. Sluníčko přesto nemohlo ostatní dlouho vytáhnout ze stanů. Po deváté jsme v klídku posnídali, rozloučili se s českou rodinkou, kterou jsme náhodou potkali (s Pavlem, který pracuje už rok pro Accenture v Sydney) a vyrazili pod Mount Cook do Aoraki Village. Brzy jsme se dostali na dohled tyrkysové hladině jezera Pukaki a někde za jeho koncem se do výšky vytahovaly úplně bílé stěny nejvyšších vrcholů Jižních Alp v čele s Mount Cook a Mount Tasman. Zbývalo nějakých 50 kiláků…
V Aoraki Village je pouze pár přízemních nocleháren různých cenových úrovní (motel, hostel, lodge a backpackers) a luxusní i když ne nijak okázalý hotel Hermitage kde noc stojí i 500 dolarů.
(22.12.) Ta současná je jeho již třetí podoba – první vzala v roce 1913 velká voda a druhou v roce 1957 pohltily plameny.
Ve Village je také Alpine centrum Edmunda Hillaryho a Visitors centre národního parku, kde jsme nabrali inspiraci pro dnešní výlety. Jako první jsme odbočili do Hooker Valley na asi tříhodinový trek přes vyhlídku na ledovcové Muellner lake, po mírně vlnité cestě podél svižné řeky s typickou ledovcově zabarvenou vodou až k Hooker lake. Z jeho hladiny čněly mnohé ledové příkrovy a na jeho konci se odlamovaly kusy ledu z Linda Glacier (naše Linda s tím nemá nic společného!). Cesta nebyla nijak náročná, vůbec nás od rána překvapilo, že jsme po rovině dojeli údolím až pod samotný nástup do horských masívů, teprve tam se to začalo prudce zvedat. Skoro stejné, jako když přijedete doma pod Říp. Překonali jsme třikrát lanové mosty přes Hooker river tam a zpět a po návratu se rozhodli, že zde ve White Horse Hill kempu dneska přenocujeme. Proto jsme před dalším výletem postavili stany na dohled ledovcům. To by přece byla škoda nechat si ujít!
Mount Cook je opravdu majestátná hora, vysoká 3768 metrů a vzdálená pouhých 45 kilometrů od oceánu. Až do roku 1882 odolávala všem pokusům o zdolání. Teprve když se místní dozvěděli, že se ji chystá pokořit trojice švýcarských alpinistů, zmobilizovali síly a výprava v čele s Greenem se konečně zapsala prvovýstupem do historie. Za zmínku stojí i prvovýstup v dámském podání Australanky Fredy de Faur v roce 1910. V muzeu je k vidění její sukýnka a halenka, v které horu zdolala – teda nejen klobouk dolů před takovým výkonem!
Odpoledne jsme popojeli do Tasman Valley a prašnou cestou se asi 6km přiblížili k jezeru Tasman lake, které vzniklo až nedávno v roce 2005 z tajícího ledovce. Od té doby se velmi rychle zvětšuje. Dnes měří už 5 kilometrů. Pokud se jezero zvětšuje, musí se logicky zmenšovat Tasman Glacier, dnes stále ještě největší zélandský ledovec. Měří 28 km, táhne se z výšky 3000m do 750 metrů nad mořem a zabírá plochu více než 100 kilometrů čtverečních. V roce 2020 se předpokládá jeho délka už jen „pouhých“ 20 kilometrů. Na okraji ledovce se čas od času odlamují obrovské kry až o velikosti milionů kubíků. 22. února 2011 při zemětřesení v Christchurch, se zde odlomila kra dlouhá 1,3 kilometru a vysoká 300 metrů. Když tento ledový kolos vážící 30 milionů tun hupsnul do vody jezera, způsobil Tsunami, která jen zázrakem nesmetla výletní lodě s turisty plovoucí po jezeře.

Jedinou slabinou dnešního dne tak zůstává mírná neplánovaná dietka. Anička s Lindou perfektně ráno namazaly svačiny na celý den, ale bohužel jsme je nechali odpočívat v lednici v posledním kempu. Tady v kopcích se už nic pořídit nedá, a tak jedeme do zítra na tom, co v autě zbylo. Zavedli jsme pro jistotu přídělový systém, protože Linda by nám jinak všechno sežrala J - dopoledne byl tuňák s rozinkama, odpoledne toustový chleba s meruňkovou marmeládou, to celé v průběhu dne zapíjené čistou pramenitou vodou. Trochu se děsím, co nás čeká večer J.

#22 – Z Dunedinu zpět do hor pod Mount Cook

(21.12.) Večer jsme usínali na pláži ve Svaté Kildě a ráno jsme se probudili spíš na Horské Kvildě. První kapky nás probudili kolem páté, a když jsem v půl osmé přeběhl jen 20 metrů od stanu, byl jsem durch na kost. Chvíli jsme čekali, jestli nepřestane, ale vypadalo to zatažené aspoň tak na 14 dní. Nedalo se tudíž nic dělat než si dát nedobrovolnou přírodní sprchu. Při balení stanů jsme se proplétali mezi provazy deště a snažili se od potopy uchránit aspoň spacáky.
Co se dá v tomhle předvánočním nečase dělat? Vyhlášený sobotní farmářský trh jsme odpískali (stejně asi ani žádný nebyl) a místo toho vyrazili do Otago Settlers Muzeum. Nebylo kde zaparkovat – evidentně jsme nebyli sami kdo měl v  psím počasí tenhle originální nápad J.
Evropané začali osídlovat pobřeží Otaga kolem roku 1840. První byli presbytariánští Skotové, kteří se rozhodli vybudovat na jižní polokouli New Edinbourgh, Jejich první kroky a roky byly asi hodně kruté. Deště, větry nehostinná neprobádaná krajina a všudypřítomné bláto vedly k tomu, že se městu spíš než Dunedin hodilo říkat Mudedin.
Také četné krvavé spory o půdu s Maory se podařilo vyřešit až podpisem Smlouvy z Waitangi v roce 1840 s hlavními kmenovými náčelníky. Jako součást mírového urovnání se začaly rozšiřovat i smíšené sňatky bílých přistěhovalců s maorskými ženami, které daly vzniknout novému „etniku“ zvanému Whakapapa.
(21.12.) Nejzajímavější na celé expozici byla replika podpalubí zaoceánské lodi imitující podmínky, za kterých imigranti přežívali dlouhou cestu z Evropy. Ta v nejlepším případě zabrala 8 až 9 týdnů. Dochované původní předměty, které přiváželi, deníky, rodinné památky, příběhy naplněných očekávání i smutku. Dunedin vysvobodila z bídy bláta až zlatá horečka po roce 1860. Ta přinesla s sebou větší prosperitu, ale také kriminalitu, alkohol a drogy.
Po čínském obědě a malém hadrovém shoppingu v dámském podání (na nás zase zbyly radši outdoor a biky J) jsme vyrazili směr sever podél pobřeží. Ještě jsme krátce vyhledali Baldwin street, nejstrmější rezidenční ulici na světě. Na necelých třech metrech (přesně 2,86m) tu nastoupá metr výšky! Je to vcelku nenápadná ulička v severní čtvrti, ale vyjet ji na jedničku mělo co dělat i námi pěti naložené Subaru. Nahoře jsme to nějak opatrně otočili a cestou dolu jsme si už připadali jak na červené sjezdovce ve Schladmingu.
Nezvykle frekventovaná Highway 1 nás přibližně po 100 kilometrech přivedla do Oamaru, kde jsme odbočili do vnitrozemí a jeli dalších zhruba sto kiláků do Omaramy. Najednou žádná auta a s přibývajícími kilometry, jak jsme se vzdalovali od pobřeží, začalo ubývat dešťových kapek a přibývat okolních kopců. Projížděli jsme Bohem zapomenuté samoty s maorskými názvy jako třeba Otemekatata, minuli opuštěná jezera Aviemore a Benmore. Kde nic, tu nic. Krajina bez lesů, kolem dokola holé hory jako v Sierra Nevada někde kolem Las Vegas.

Únava, sedmá hodina večerní i fakt, že je třeba ještě vysušit stany, nás po dalších asi 30 kilometrech přiměly to pro dnešek už zapíchnout v místě zvaném Twizel. Tohle rádoby městečko vzniklo teprve v roce 1968 při stavbě přehrady poblíž jezera Ohau. Vítr, sluníčko a vidina zítřejšího výletu pod nejvyšší horu Nového Zélandu Mount Cook (3768m) jsou příčinou naší večerní docela dobré nálady. Rychlá večeře a uvidíme kolik deště přinese pro změnu nadcházející noc…